Jakub Kulhánek vykonává funkci ministra zahraničí 37 dnů. Zdroj: Profimedia.cz
Moc nespím, je to obrovský stres, řekl CNN Prima NEWS o roli ministra zahraničí šestatřicetiletý Jakub Kulhánek (ČSSD). Ten je šéfem české diplomacie přes měsíc. Během něj vyjel na 10 zahraničních cest a navštívil 11 zemí. V rozhovoru popsal, jak jeho pracovní zátěž zvládá rodina, zda lituje, že místo ve vládě přijal, a jaká tam v současné době panuje atmosféra.
Ve funkci ministra zahraničí jste 37 dnů. Jaký to byl měsíc?
Je to taková pohnutá doba, takže si to moc neuvědomuji. Moc nespím, ale to prý mají všichni ministři zahraničí. Přál bych si, abych měl více času se na všechno připravit, ale to je luxus, který žádný ministr nemá. Je to obrovský stres. Práci se ale snažím dělat podle svého nejlepšího vědomí a svědomí a zvládat to, jak nejlépe umím. Ale nebudu to hodnotit, to ať dělají jiní. Můj job je reprezentovat nejen vládu, ale celou republiku, takže mám obrovskou zodpovědnost.
Během měsíce jste vyjel na 10 zahraničních cest a navštívil 11 zemí. Jak dlouho se dá takové tempo vydržet?
Je pravda, že cest mám dost. Kolegové mi říkali, ať zpomalím. Například předminulý týden jsem byl v pondělí na Evropské radě v Bruselu, v úterý v Budapešti, ve středu jako jediný den v Praze, ve čtvrtek v Bratislavě a v pátek v Lodži. Minulý týden nebyl o moc lepší. Byl jsem v Izraeli, což byla velmi důležitá, ale náročná cesta, a teď jsem strávil víkend v Severní Makedonii a Albánii. A to bylo asi nejnáročnější z hlediska udržení pozornosti. Musel jsem vědět, co říkat, a neusnout. Můj měsíc ve funkci byl ale dost ovlivněný okolnostmi, které si člověk nevybere. Mám na mysli například diplomatickou roztržku s Ruskem, ale i další agendu, jako je situace na Blízkém východě a také pandemie koronaviru.
Partnerka je doma s dcerou, tak jsme si našli nějakou alespoň dočasnou shodu, jak to teď přežít.
Tento týden nebyl o nic lepší. V neděli jste se vrátil ze Severní Makedonie a Albánie, v úterý jste byl v Německu, ve středu v Portugalsku a o víkendu vás čeká Chorvatsko. Doma ale máte partnerku a dvouletou dceru. Co na vaše vytížení říká rodina?
Rodina to zatím toleruje, ale je to těžké. Rád bych si víkendy trochu chránil, ale ne vždy to jde. Tím, že partnerka je doma s dcerou, tak jsme si našli nějakou alespoň dočasnou shodu, jak to teď přežít. Zatím to jde, ale chápu, že tolerance může být omezená. Doufám, že štěstí nebudu moc pokoušet.
Na víkendové zahraniční cestě jsem byla s vámi a viděla jsem, že jste jezdil doslova ze schůzky na schůzku. Vystřídal jste se u prezidentů, premiérů i ministrů zahraničí, a to dvou zemí. Berete to tak, že to je úkol na pár měsíců, a pak bude klid?
Beru to tak, že jsem ve vládě, která má mandát do voleb. Co bude pak, nevím, nemám křišťálovou kouli. Takže tak k tomu přistupuji. Jakýkoliv ministr navíc může skončit ze dne na den, takže nikdy nevíte, jestli je to na tolik měsíců nebo let, a to i když by to bylo třeba na začátku čtyřletého mandátu. Politika je docela turbulentní byznys, takže to tak beru.
Takže nelitujete, že jste místo šéfa české diplomacie přijal?
Nebylo to lehké rozhodování. Nechtěl bych říkat, jestli jsem rád nebo nerad, že jsem to vzal. Aby si člověk řekl: „Jé, to si to užívám“ – tak to není. Ale přistupuji k tomu s obrovskou pokorou. Práce je strašně zajímavá. Potkáte spoustu zajímavých lidí, a to nejen na ministerstvu, ale i v zahraničí. Ale jak už jsem říkal, je to obrovská zodpovědnost a stres. Místo jsem přijal za nějaké situace, ale koneckonců to bylo mé rozhodnutí. Nemohu říkat, že mě do toho někdo tlačil, to by bylo neupřímné. Nakonec jsem na to kývl já.
Moje role ve vládě je možná trochu lehčí v tom, že se víc koukám do zahraničí a méně musím řešit politiku na domácí půdě.
I kvůli „diplomatické roztržce s Ruskem“, jak jste řekl, jste měl docela krušný začátek v čele resortu. Už se to trochu uklidnilo?
Myslím, že se to ještě chvilku neuklidní, to je pořád něco. Troufám si tvrdit, že jsem měl výhodu, že jsem ministerstvo znal, nešel jsem do neznámého prostředí. I v předchozích náměstkovských funkcích, což jsou vysoké manažerské pozice ve státní správě, jsem se hodně věnoval zahraniční politice a vztahům. Znám lidi napříč státní správou a mám kontakty v zahraničí, takže to mi pomohlo. Bylo to sice narychlo, ale co. Je to těžké, protože člověk se musí soustředit i na běžnou operativu toho baráku, což se mi teď trochu daří. Ale je to divoké a rychlé.
Jaká je teď atmosféra ve vládě? Řešily se šarády s ministrem zdravotnictví, neuzavřená kauza Vrbětice, pandemie koronaviru, události v zahraničí, do toho se blíží volby…
Zahraniční politika je týmový sport, takže potřebuji mít dobré vztahy s premiérem, ale i s dalšími členy vlády. Ať už je to ministr obrany, ministr vnitra a další, protože zahraniční politika je zejména pro Českou republiku široce spektrální. Moje role ve vládě je v tom možná trochu lehčí, protože se víc koukám do zahraničí a méně musím řešit politiku na domácí půdě. Ale vztahy v koalicích se přeceňují. Žádná koalice není ideální, ale tak to funguje, občas je nějaké štěpení. Tato situace je umocněná i situací kolem covidu. Události kolem pana Arenbergera se mi až tolik hodnotit nechce. Koalici nepomáhá, když se řeší ministři. Na druhou stranu, premiér, tedy předseda ANO, a vicepremiér, tedy předseda ČSSD, si řekli, že si nebudou vzájemně lustrovat ministry. Myslím, že se to relativně daří, i když někdy je to složité.
Na život akademika, který je hodně osamocený, nejsem moc stavěný.
Jak už bylo řečeno, o víkendu jste navštívil Albánii a Severní Makedonii spolu s ministry zahraničí ze Slovinska a Rakouska. Mezi všemi svými protějšky jste měl jednoznačně nejplynulejší anglický projev. Kde jste se naučil jazyk?
Tři roky jsem žil v Anglii a dva roky ve Státech, takže to asi pomohlo. Studoval jsem bakaláře na FSV a jedny z největších výhod tenkrát byly velmi štědré programy Erasmu. Paradoxní bylo, že o ně tehdy nebyl ani takový zájem. Británie navíc byla ještě v EU a já jsem tam měl být půl roku, nakonec z toho byl rok. Pak jsem byl v USA na magistru. A potom jsem si myslel, že ze mě bude akademik, takže jsem dělal doktorát v Anglii, ale ten jsem nedokončil. Říkal jsem si, že na život akademika, který je hodně osamocený, nejsem moc stavěný.
Ministr zahraničí má naopak lidí kolem sebe spoustu. Je tedy tato role přímo pro vás?
To nevím, to ať posoudí jiní. Všech akademiků si vážím, ale nebyl to život pro mě, lidi kolem potřebuji. Ministr zahraničí jich má ale až moc. Například každý velvyslanec při návštěvě země chce ministra zavalit informacemi, a to je dobře, je to jeho práce. Ale věřte mi, že každý ministr si strašně přeje, aby bylo ticho, když jede s velvyslancem v autě. Aby nemusel říkat nic a užil si čas, kdy přejíždějí ze schůzky na schůzku. Ale musí se to kombinovat. Velvyslanci ministry v dobrém slova smyslu otravují, protože vědí proč.
Zemím západního Balkánu jste o víkendu vyjádřil podporu ke vstupu do Evropské unie. Co se vám na cestě podařilo vyjednat?
Cesta byla hodně o symbolech. Se zástupci Rakouska a Slovinska jsme veřejně vyjádřili podporu jak Albánii i Severní Makedonii. Musíme si říct na rovinu, proces přibližování zemí západního Balkánu trvá strašně dlouho. Nebavíme se o tom, že tyto země zítra vstoupí do EU, to bude ještě dlouhý proces, ale o tom, aby se přístupové rozhovory mohly začít formálně konat. Albánie i Severní Makedonie splnily domácí úkoly, které jim byly zadané, a je fér to i veřejně přiznat. A zcela nepokrytě říkám, že jsme cestou vyslali signál směrem do Bruselu, že je načase trochu pohnout s přibližováním těchto zemí.
Proč je důležité, aby tyto země do EU vstoupily?
Je v zájmu Česka, ale i EU, aby západní Balkán byl stabilní jak bezpečnostně, tak ekonomicky. 90. léta jsou připomínkou toho, co se děje, když stabilita na Balkáně není. Navíc jsou tyto země dost vystavené migračním tokům a my máme zájem na tom, aby byly stabilně silné a aby nám tomu tlaku pomohly čelit.
