Lidé jsou někdy horší než zvířata, říká expert na pátrání po ztracených dětech

Když se mi narodila dcera, zaslechl jsem otázku, jak mohu přivést dítě do tak hrozného světa. Je svět kolem nás opravdu hrozný?
Myslím, že ne. Je přesně takový, jaký si ho sami uděláme. Přičemž tím MY myslím jak rodinu, tak celou společnost. Jistě, zažil jsem situace, kdy jsem nevěřil, že je to vůbec možné. Čeho se třeba občas dopustí rodiče ke svým vlastním dětem, to by se u zvířat nemohlo stát. Opilí ubijí kvůli pláči ročního kojence, jeho tělíčko někde zakopou a na policii pak oznámí pohřešování. Ano, to je prostě šílené. Přesto buďme se zobecňujícími soudy opatrní. Ve výsledku je na nás, abychom svět kolem sebe ovlivnili k lepšímu. A určitě není důvod, proč současně rezignovat na vlastní rodinu.

Je ve vaší práci občas těžké, aby se z pátrání po ztraceném dítěti nestal osobní boj?
Určitě. Každý z nás je přece rodič, nebo jím přinejmenším jednou bude. Do profese se to pochopitelně určitým způsobem promítne. Jakmile se obětí trestného činu stane dítě, pokaždé je to nesmírná citová zátěž i pro policisty zasahující přímo na místě. Jsme na to naštěstí připraveni – náležitá psychologická podpora je k dispozici jak pro pozůstalé, tak pro zasahující policisty. Jejich práce je někdy tak náročná, že není vůbec žádná ostuda, pokud je to dožene až k slzám.

U deset let starého zmizení Aničky Janatkové bylo do pláče celému národu. Byl tenhle tragický případ výjimečný?
Za sebe říkám, že každý případ je výjimečný. Pachatelé obvykle nepracují podle předem daného scénáře – za podobným zmizením dítěte bývá souhra náhod, souhra okolností, momentální rozpoložení oběti i pachatele. A v určité míře to bývá zdrcující pro všechny zúčastněné i v případě, pokud případ nedopadne tak tragicky jako u Aničky. Opravdu. Při každém pohřešování dítěte.

Pachatelé obvykle nepracují podle předem daného scénáře – za zmizením dítěte bývá souhra náhod, souhra okolností, momentální rozpoložení oběti i pachatele.

Kolik je vůbec v Česku pohřešovaných dětí?
Ročně se to číslo pohybuje kolem dvou tisíc. Nemůžeme za nimi ovšem ani v nejmenším vidět pouze únosy a tragické případy – ty jsou pouhým zlomkem. Jde o děti, které v daném čase nejsou v místě obvyklém. Jejich zmizení se oznámí policii, která je zanese do systému, rozjede pátrání. Takové děti se v 80 procentech najdou do několika dnů, mnohdy je to i otázka hodin.

Takže většinou to dopadne dobře?
Ano. Policie přijme na lince 158 denně až několik desítek oznámení o pohřešovaných dětech. Kolikrát se nakonec ani nedostanou do pátracího systému, protože se zase rychle objeví – když pominu dítě zatoulané někde v supermarketu, tak hodně časté dneska je též to, že se nalézají u svých kamarádů. Nebo u babičky, takhle jedna čtrnáctiletá holčina odjela ze západních Čech až na Moravu. V mnohém šlo o klasický průběh: Pocházela z rodiny, kde byli rodiče rozvedení, v domácnosti se objevil nový partner, takže se děvče sebralo a odjelo na druhou stranu republiky. Obecně se dospívající děti zkrátka rády toulají. Mají období, kdy jim jsou kamarádi bližší než rodiče. Prožívají první lásky. Utíkají z panelákového bytu do venkovního prostředí, v němž už získaly nějakou roli. Tam se na ně pohlíží jako na dospělé, někdo o ně má zájem. Mnohdy je totiž skutečně problém právě v tom, že doma bývají odstrkovány, rodiče se o ně tolik nestarají. Někdy policista dokonce dojde k indiciím, že opravdové nebezpečí hrozí dítěti právě doma. Občas je tam fyzicky bito, sexuálně zneužíváno. Policista musí umět dítě rozmluvit, aby se na důvod útěku přišlo. Aby ho třeba nevrátil do jámy lvové.

Jaký člověk je takového násilí na dítěti schopen?
Na ulici byste ho minuli, přišel by vám na první pohled úplně normální. Své psychopatické vlastnosti dokáže mistrně zakrýt. Takoví lidé kolikrát naopak hrají svou roli natolik skvěle, že je pokládáte za mimořádně zodpovědné rodiče, ctihodné občany. Jenže jakmile se doma zavřou do pomyslné ulity, do svého království, chovají se strašně.

Lze hodně vyčíst z pouhých pár vět od rodičů?
Určitě. Občas vám naskočí, že tady něco nehraje. Ale je to hodně citlivé téma. Jen si představte, že se vám ztratí dítě. Přijde policista a prostřednictvím jeho otázek vycítíte, že se i na vás dívá jako na možného pachatele. Musí to tak být, prostě jde o jednu z pátracích variant. Nikdy nemůžeme předem vyloučit, že ke ztrátě dítěte určitým způsobem nepřispěl i člověk, který ji oznámil. Není jednoduché s tím pracovat. Pokud s tím jako rodič nemám nic společného, a přesto mě ke vší té hrůze ještě někdo považuje za podezřelého, tak se mnou pochopitelně budou hýbat silné emoce. Na policisty klade taková komunikace obrovské nároky. Jsou k ní odborně školeni. Čím jsou zkušenější, tím spíše to zvládnou. Na samotné pátrání by dnes měli chodit kolegové, kteří mají za sebou minimálně tři roky na základním útvaru, poté praxi v kriminální policii. Už jsou na patřičné odborné úrovni.

Jak často dojde k případu jako u zmíněné Aničky, kdy to má tragický konec?
Známý je přes tři roky starý případ Míši z Ústí nad Labem, tehdy třináctileté, kterou se dodnes nepovedlo najít. Hlavní podezřelý, partner její matky, spáchal sebevraždu. To je případ, u něhož máte podezření, že se dítě opravdu stalo obětí trestného činu. Čas od času se to přihodí – pokud pak dítě není nalezeno několik let, už zpravidla nebude mezi živými. Obecně je však takových případů málo. Mnohem častěji řešíme například únosy dětí, za nimiž stojí jeden z rodičů. Jsou to třeba smíšená manželství, děti za jedním z rodičů vycestují do zahraničí, už se pak nemohou vrátit. Rodiče si tímto způsobem řeší manželské neshody, pro úřady je to poté hodně problematické. Hranice jsou otevřené, pachatel má obrovské pole působnosti. Ve výjimečných případech ani nejde o člena rodiny – takhle nedávno taktéž v Ústí nad Labem ukradli mamince přímo z kočárku novorozeně, utekli s ním do Německa.

Přímo z kočárku? Nedělo se to spíš před revolucí, kdy se kočárky i s miminky nechávaly třeba před masnou, když si šla maminka nakoupit?
Ano, i proto říkám, že dneska už jde o výjimečný případ. Teď je společnost tak vystrašená, že si nikdo z normálních rodičů jen tak nedovolí nechat kočárek s dítětem před krámem. Má to své důvody – lidé jsou daleko nevšímavější k okolí, jsou zahleděnější do sebe.

Když dítě uvidí někoho neznámého v baráku, ať vám to řekne. Jen ať si všímá svého okolí. Jednou se to může hodit.

Zdá se mi to, nebo se k sobě chovají též čím dál hruběji?
Bezohledněji. Na rozdíl od minulosti už často tolik nehledí na zájmy svých potomků. Sice vás o tom budou ubezpečovat, dítě si však berou ve svých sporech jako rukojmí. Chovají se arogantně – jak ke svému potomkovi, tak ke státním úřadům. Ohánějí se tím, že mohou všechno. Kdo je drzejší, ten odchází s pocitem vítěze. Pokud se přitom rodiče nechovají ke svým potomkům citlivě, tak výsledkem může být velký problém. Pamatuju na čtrnáctiletou holčinu z rozvedené rodiny, která se jednoho dne rozhodla vydat za tátou. Tak jela. Do Itálie. S dětmi v takhle složitém věku zkrátka musíme jednat rozumně.

Právě náctileté hledáte nejčastěji?
Jasně. Malinké děti se sice ztratí v nákupním středisku, za chvíli jsou ale zpátky u maminky. Desetiletí až čtrnáctiletí se už oproti tomu cítí trochu dospělí, mají dojem, že nemusí tolik poslouchat. S partičkou kamarádů někde něco vyzkouší, někde se schovají, někam zdrhnou. V pozdější pubertě je to ještě horší; přicházejí první lásky, někdy i zhrzení. Výkřiky, že je nebaví svět. Dopisy na rozloučenou. To jsou taky hloupé případy – nevíte, zda to dotyčný myslí vážně, nebo jestli jde pouze o demonstraci. Plané vyhrožování je naštěstí poměrně časté, přesto je to pro rodiče stále velmi stresující. Když si máma přečte klukův vzkaz, že se jde oběsit, tak to pro ni musí být šílené. Velkou roli v tom dnes bohužel hrají sociální sítě. Kluk na Facebook napíše: „Jdu se zabít.“ Třeba i z nudy, prostě jen chce být středem pozornosti. Policie musí učinit opatření, rodiče jsou v obrovském stresu, pátrání probíhá klidně i s pomocí televize. A kluk se přitom jenom zašil někde u kamarádů.

Jak rychle by měli rodiče volat na policii, když se jim ztratí dítě?
Radši dříve, zbytečné pátrání vám nikdo nebude účtovat. Když zavoláte na policii a dcera se za deset minut vrátí domů, tak se nic neděje. Policie si zaslouží, aby jí lidé věřili. Pracujeme nonstop, v daný okamžik můžeme nasadit neskutečné množství lidí. Tomu se žádná soukromá agentura nevyrovná.

Můžeme jako rodiče dělat něco pro to, abychom se možnému zmizení dítěte vyhnuli?
Na jedné straně samozřejmě platí, že bychom se měli zajímat o své děti, o jejich potřeby, kamarády i prostředí, v němž se pohybují. Na druhé by však měla panovat vzájemná důvěra. Nejlepší prevencí je správná výchova. Odmalička. Patří k tomu vštěpovat dětem i staré dobré: Nebavit se s cizími lidmi, dávat si na ně pozor. Když dítě uvidí někoho neznámého v baráku, ať vám to řekne. Jen ať si všímá svého okolí. Jednou se to může hodit. Neříkám, že bychom se měli proměnit v národ špiclů, zdravá opatrnost je však namístě. Doba je zlá. Nebude to znít korektně, ale pokud vyjdeme čistě ze statistik, tak dneska se u nás mimo jiné pohybuje spousta cizinců, kteří přebývají kdesi na ubytovně a trápí je sexuální abstinence. A ano – v nejhorším si to mohou vybíjet na dětech. Ve velkých městech jsou teenageři i ti mladší mnohdy bezprizorní, toulají se ulicemi sídlišť. K trestnému činu je pak jen kousek. Jasně, neděje se to třikrát do měsíce, ale otřesný je každý takový případ.

Mizení a únosy dětí jsou častým námětem pro filmy a seriály. Bývají představy scenáristů o vaší práci hodně pomýlené?
Neřekl bych přímo pomýlené. Nejednou jsem se ale při sledování televize musel pousmát nad tím, jak filmové pátrání probíhá. Většinou jim to hezky odsýpá, každý pachatel se pod tíhou důkazů přizná.

To se neděje?
Málokdy. Lidé zapírají do poslední možné chvíle, absolutně nespolupracují.

Na jedné straně samozřejmě platí, že bychom se měli zajímat o své děti, o jejich potřeby, kamarády i prostředí, v němž se pohybují. Na druhé by však měla panovat vzájemná důvěra.

Ve filmu se často jedná o únos s výkupným, jak je to ve skutečnosti?
V realitě to není tak časté. Naštěstí. Pro dítě to totiž znamená obrovsky stresující zážitek. Ve své policejní praxi jsem zažil, jak takhle unesli holčičku i s tátou. Jeho propustili, aby přinesl výkupné, ji mezitím deset hodin vozili v kufru auta. Už je to nějaká doba a ta dívka se s tím dosud zcela nevyrovnala. Není se čemu divit. V tom kufru musela zažít nekonečnou dobu absolutní bezmoci.

Čím déle vás poslouchám, tím víc pochybuji, jestli jsou lidé opravdu z podstaty dobří, jak se často říká.
Ale ano, jsou. Sice jsme zmiňovali větší bezohlednost, aroganci, někdy ovšem stačí si s lidmi popovídat. Najednou se dostanete pod jejich slupku a zjistíte, že uvnitř mají něco odlišného. Podle svých zkušeností zkrátka nabyli dojmu, že zlí lidé se mají dobře; a podle toho se chovají. Někde hluboko v sobě ovšem to dobro mají též. Přesvědčuji se o tom pokaždé, když pátráme po nějakém ztraceném dítěti. Znovu a znovu vidím, že v takovém případě chtějí pomoci úplně všichni.

Je možné chodit z vaší práce domů s čistou hlavou?
Práce jsem měl plnou hlavu především v počátcích své policejní praxe. Teď už jsem u policie šestadvacátým rokem, takže jsem se zaměstnání a soukromí naučil oddělovat. Doma o profesních záležitostech přemýšlím jen ve výjimečných případech, jinak bych se z toho zbláznil. Úplně nejvíc energie naberu z přírody, ze samoty. Lidi mám rád, ale taky si od nich potřebuju odpočinout.

Jan Rybár (46)

Policista z Úřadu služby kriminální policie a vyšetřování, vedoucí odboru pátrání.
Bývalý prezident Evropské sítě policejních expertů na pátrání po pohřešovaných dětech.
Hodnost: plukovník.
Stav: ženatý.
Zájmy: myslivost.

Případ Anny Janatkové

Devítiletá žákyně základní školy v Praze-Troji byla zavražděna 13. října 2010. Ztratila se ve zpustlé oblasti obývané bezdomovci a osobami závislými na drogách, pátrání po ní sledoval s úzkostí celý národ. Její ostatky byly nalezeny až 16. března 2011, státní zastupitelství následně kauzu uzavřelo s tím, že čin s vysokou pravděpodobností spáchal podezřelý Otakar T., který předtím ve vazbě spáchal sebevraždu.