Majitel pohřební služby: Tolik zemřelých jako letos v říjnu jsme nikdy neměli

„Posledních patnáct let měla firma kolem 20 až 25 zemřelých za měsíc, v říjnu nám přes pohřební službu prošlo 42 zemřelých. Takové počty jsem během téměř dvaceti let nezažil,“ řekl v rozhovoru pro CNN Prima NEWS Michal Žoudlík, který má spolu s otcem a bratrem pohřební službu v Jindřichově Hradci. Pohřebnictví je jedno z odvětví, na které stát zapomněl, a tak Žoudlíkovi do ochranných hygienických prostředků investovali během pandemie už téměř padesát tisíc. Vládní restrikce je však naučily dělat on-line přenosy ze smutečních obřadů.

V říjnu 2018 se vaše pohřební služba postarala o 21 zemřelých, o rok později o 17 a letos o 42. Kolik lidí z tohoto počtu zemřelo s koronavirem?
Asi polovina, zbytek byly ostatní choroby, náhlá úmrtí a někteří lidé umřeli stářím. Polovina z toho počtu je náš průměr, ale letos k tomu přibyli ještě zemřelí s koronavirem. Jednalo se o starší lidi, od 65 let. Pro mladšího člověka pozitivního na covid jsme zatím pohřeb nezajišťovali.

A jak to je v listopadu?
První polovina měsíce vypadala podobně, nyní se to trochu uklidnilo. Ale lékaři, se kterými přijdu do kontaktu, mají obavy, že se počty opět zvýší po Vánocích.

Ve firmě pracujete přes devatenáct let, váš bratr ještě o sedm více a otec pohřební službu Charon – Žoudlík zakládal, zažili jste někdy podobné počty úmrtí za jediný měsíc?
S tátou jsme to neprobírali, ale myslím, že nikdo z nás tolik zemřelých během jednoho měsíce nezažil. Posledních patnáct let se u nás průměr pohybuje kolem 20 až 25 zemřelých za měsíc.

Některé rodiny nechtěly v této době pořádat pohřeb, protože jich je hodně a byl problém vylosovat třeba jen deset lidí, kteří se jej zúčastní

Zmíněných 42 zemřelých za měsíc vychází na jeden až dva pohřby denně. Firmu vedete hlavně vy a pomáhají vám bratr s otcem a někteří brigádníci. Jak to zvládáte?
Z těch dvaačtyřiceti bylo deset nebo dvanáct pohřbeno bez obřadu. Vyzvedli jsme je v nemocnici a rovnou převezli do krematoria. Některé rodiny totiž nechtěly v této době pořádat pohřeb, protože jich je hodně a byl problém vylosovat třeba jen deset lidí, kteří se jej zúčastní. Takže se uskutečnila pouze kremace a samotné rozloučení rodiny udělají třeba při uložení urny na hřbitově, až restrikce dovolí účast více lidí. Pohřeb ale neděláme každý den, vytíženější je konec týdne, kdy jsou třeba čtyři pohřby v jeden den.

Jak pohřby zkomplikovala vládní opatření? Už jste zmínil, že v jednu chvíli bylo povoleno na smutečních obřadech jen deset lidí.
Napsali jsme na parte, že rozloučení se koná v úzkém kruhu rodinném a rodina si pozvala těch deset lidí. Neměl jsem problém s tím, že by to někdo nechápal. Vždy jsme se snažili vyjít nějakým způsobem vstříc. Třeba tak, že ti, kteří se nemohli zúčastnit obřadu, přišli dřív, položili kytičku, a teprve potom přišla hlavní rodina, která zůstala na obřad. A ostatní třeba čekali s rozestupy venku.

V současnosti jsou pohřby omezené dvaceti lidmi, zlepšilo to situaci? 
Nyní se už pohřbu může zúčastnit i širší rodina. Předtím mohli přijít doopravdy jen manžel nebo manželka, děti a maximálně vnoučata. V současnosti se už ale vejdou třeba i sourozenci. Navíc máme i další alternativy, musíme jít s dobou. Vysíláme on-line přenosy obřadů přes kameru a notebook. Vytvořím uzavřenou skupinu lidí na Facebooku, kde se pozůstalí připojí na video z domova. Podobnou věc jsme si vyzkoušeli ještě před covidem, když se nedostala dcera na pohřeb tatínka ze zahraničí.

Covid nás stál už skoro padesát tisíc. Kupovali jsme respirátory, obleky, vaky, dezinfekce na ruce, na plochy, přístroj na dezinfekci ozonem, zkrátka všechny ochranné prostředky

Pracovníci pohřební služby také musí dodržovat přísná hygienická opatření, aby se nenakazili. Jak se chráníte?
To je pravda, nemůžeme se nakazit, protože za dva až tři dny bchom nemoc mohli přenést třeba na kolegy z krematoria. A pohřebnictví v Jindřichově Hradci by zkolabovalo, kdybychom všichni museli do karantény. Vůbec nevím, jak by se to řešilo. Zemřelí se však rovnou na oddělení ukládají do dezinfikovaného vaku, takže my už manipulujeme pouze s ním. Jinak bychom museli nosit ochranné obleky. I tak samozřejmě k vaku přistupujeme s respirátorem, štítem a rukavicemi.

Postaral se stát o to, aby i pohřební služby měly dostatek ochranných prostředků?
Nikdo nám ochranné pomůcky nedal, takže vše je v naší režii. Ochranné obleky se přitom skoro vůbec nedaly sehnat. Nedostali jsme je od státu a horko těžko jsme se k nim dostávali. Nyní jsme připraveni, v letní pauze jsme se zásobili. Ale nedávno jsem chtěl objednat rukavice a napsali mi, že do konce roku mi je nedodají, protože už jsou zase vyprodané.

Máte spočítané, kolik jste do ochranných pomůcek proti koronaviru už investoval?
Pandemie už nás stála skoro padesát tisíc. Kupovali jsme respirátory, obleky, vaky, dezinfekce na ruce, na plochy, přístroj na dezinfekci ozonem, zkrátka všechny ochranné prostředky. Ale patří to k naší práci, používáme je i v době necovidové, ne však v takovém měřítku. Je lepší být chráněný, než něco podcenit.

Řešili jste i nějaké domácí úmrtí s covidem?
Byli jsme v domově s lidmi trpícími alzheimerem, kde bylo ohnisko nákazy. Tam jsme použili obleky a veškeré ochranné pomůcky. Ale do domácnosti v karanténě či s nakaženými jsme ještě nejeli. Pro nás je nebezpečnější rodina pozitivní na covid, se kterou se setkáme, než zemřelí.

Zemřelé můžeme pohřbívat do země, ale musíme na to upozornit správu pohřebiště, protože se hrob pak nesmí použít třeba sto let

Předpokládám, že do domova lidí s alzheimerem jste si vak, do kterého jste zemřelého dali, museli přivézt. Vozíte je vždycky?
Ano, vaky máme stále při ruce v autě. Vozíme je například kvůli nehodám nebo pro případy, kdy už člověk zemřel před delší dobou a rozkládal se. Nikdy nevíme, co nás čeká. Vaky jsou naše normální pomůcka, kterou používáme nejen v době covidu.

Koronavirus zkomplikoval i způsob pohřbívání. Jaká teď platí pravidla?
Zemřelé můžeme pohřbívat do země, ale musíme na to upozornit správu pohřebiště, protože hrob pak nelze dlouho použít. Normálně se počítá s desetiletou tlecí dobou, ve vaku však k tak rychlému tlení nedochází. Záleží na řádu pohřebiště konkrétního hřbitova, někde se nemůže pohřbít další člověk v rakvi třeba sto let, urnu tam ale uložit můžeme, jiná správa zase chce, abychom kopali hlubší hroby. Zemřelého ve vaku v rakvi pak pohřbíme do dvou nebo dvou a půl metru. Potom nad něj už zase můžeme kdykoliv položit normální rakev.