Útok na gay bar Tepláreň byl teroristický čin, který ale slovenské politiky nijak nezměnil. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS to řekl majitel podniku a LGBTI aktivista Roman Samotný. Dodal, že většina slovenských politiků je otevřeně homofobní a postavení jeho komunity se od útoku ještě zhoršilo. Samotný rovněž zmínil, že vliv může hrát také ruská propaganda, která si podle něj vybrala za své téma ke štěpení slovenské společnosti právě LGBTI menšinu.
Je to už zhruba rok a půl od tragédie ve vašem podniku Tepláreň, při které střelec zavraždil dva mladé muže z LGBTI komunity. Mezi politiky následovala vlna solidarity, která se ale nepřetavila například v uzákonění registrovaného partnerství, a navíc se později změnila vláda. Co se během té doby pro LGBTI komunitu na Slovensku změnilo?
Situace se v některých ohledech výrazně zhoršila. Je strašně smutné, že ani ten tragický skutek, který byl vlastně prvním teroristickým útokem na Slovensku, nepohnul tvůrci legislativy natolik, aby přijali nějaká účinná opatření, aby LGBTI lidé nebyli terčem nenávisti. Dnes navíc vidíme, že hlavním zdrojem konspirací, bludů a nenávistných projevů vůči naší komunitě jsou právě představitelé vlády. Za všechno podle mě hovoří situace na ministerstvu kultury, v jehož čele sedí konspirátorka sdílející homofobní, antisemitské a další nenávistné příspěvky. Martina Šimkovičová sice v uvozovkách „řídí“ resort, ale v jejím podání je to tragédie. Nedávno avizovala, že LGBTI sdružení nedostanou z projektů grantových schémat ministerstva kultury ani cent. Nechápu, jak to chce udělat, protože pokud projekty ve férové soutěži splní všechny podmínky, tak není důvod je z řízení vyhodit. Každopádně to symbolizuje, kam jsme se od teroristického útoku v Teplárni dostali.
ČTĚTE TAKÉ: Ficův spojenec Danko za trest zametal ulice. Konečně jste užitečný, vpálil mu kolemjdoucí
Čili vnímáte to tak, že vaše komunita je rázem jedním z úhlavních nepřátel vlády?
Homofobní rétorika od ní je velmi častá a přichází od těch nejvýše postavených. Nárůst nenávistných projevů vůči LGBTI lidem souvisí s tím, že ruská propaganda a další dezinformace na Slovensku jsou velmi úspěšné a žijí si u nás vlastním životem. V minulosti se státní orgány proti těmto jevům snažily bojovat, ale současná vláda zrušila hned několik oddělení, které měly sloužit pro boj s dezinformacemi. Ještě více tak otevřely dveře ruské propagandě. Z mého pohledu to ohrožuje nejen bezpečnost LGBTI komunity, ale i samotné základy sociální soudržnosti. V tomto směru panují velké obavy.
Po teroristickém útoku vznikla kampaň „Ide nám o život“, která spojovala občanská sdružení a firmy věnující se nejen LGBTI komunitě, ale také lidským právům či právnímu státu. Měli jsme několik bodů ke zlepšení situace a podařil se jen jeden – komunitní centrum v Bratislavě. Žádali jsme o přijetí registrovaného partnerství, zefektivnění boje proti dezinformacím, posilnění kapacity orgánů činných v trestním řízení k postihování nenávistných projevů či řešení radikalizace mládeže na školách a zlepšení pozice transgender lidí. Nic z toho se nepodařilo prosadit, a medicínské standardy na řešení situace transgender osob byly nyní dokonce zrušené.
Když došlo ke střelbě v Tepláreň, mnozí politici a představitelé tehdejší vládní koalice premiéra Eduarda Hegera vyjadřovali lítost a solidaritu. Někteří na vzpomínkovém pochodu i brečeli. Dnes je tu tedy paradoxně ještě větší nesnášenlivost a omezování, než dříve?
Ono to i s tou lítostí nebylo u mnohých zcela upřímné. Byla to jen menší část politiků, kteří to mysleli upřímně. Největší gesto udělala prezidentka Zuzana Čaputová společně s politiky z Progresivního Slovenska, Svobody a Solidarity a v nějaké míře ze strany Demokraté. Ostatní měli jen alibistická vyjádření, která se už dva měsíce po útoku začala proměňovat na další nenávistné projevy či na bagatelizaci situace. Výsledkem bylo to, na co jsme upozorňovali už před útokem – hrubnutí debaty bude nevyhnutelně směřovat k fyzickému násilí. Dnes skutečně vidíme, že slovník zhrubnul a od mnohých politiků – například ze současné vládní koalice – slýcháme výroky vyzývající občany k tomu, aby zatočili s LGBTI spoluobčany. Bojíme se, že se najdou další lidé, kteří si po těchto slovech politiků zvolí fyzické násilí.
PODÍVEJTE SE: Rozhovor se slovenským exprezidentem Andrejem Kiskou
Zmínili jsme registrované partnerství, o kterém se relativně krátce po střelbě hlasovalo ve slovenském parlamentu. To ale parlamentem neprošlo. Jak se vám na to dívalo?
Musím se přiznat, že jsem ze strany politiků neměl žádné velké očekávaní, že by na registrované partnerství byla reálná šance. I to, co se objevilo v parlamentě, byla jeho okleštěná verze. Měli sice příležitost učinit aspoň nějaké gesto, ale ukázali jen to, jak se většina politiků na LGBTI komunitu špatně dívá. Vůbec mě to nepřekvapilo, ale zároveň to ukázalo jejich cynismus. Ani prolitá krev jejich postoj nezměnila. Realitou zůstává, a platí to i pro současné složení parlamentu, že většina našich politiků je otevřeně homofobní a často nepovažuje LGBTI lidi za skutečné lidi. Považují nás za někoho, koho je třeba vyléčit. Je to spjaté s alibismem a mlčením některých politiků, kteří se k našemu tématu nevyjadřují, protože se bojí ztráty preferencí.
Na druhou stranu, dnes je v Národní radě strana otevřeně podporující LGBTI komunitu. Konkrétně Progresivní Slovensko, nejsilnější partaj v opozici.
To je asi jediný pozitivní aspekt. Je tam i jedna z mála „vyoutovaných“ (otevřeně přiznávající homosexualitu; pozn. red.) političek Lucia Plaváková. Je vidět, že pro mnohé Slováky už téma naší komunity není tak silný důvod, proč by nějakou konkrétní politickou stranu neměli volit, což je dobré znamení. Když se na to dívám mimo politiku skrz pohyby ve společnosti, tak jsem si všiml, že vlna solidarity po tom teroristickém útoku byla největší, jakou jsme ve slovenské historii coby LGBTI komunita zažili.
Nebyla sice dostatečně velká na to, aby změnila atmosféru v naší zemi, ale začali se díky ní aktivizovat mnozí jednotlivci a organizace. Dnes třeba vidíme, že vzrostl zájem firem o řešení inkluze LGBTI kolegů a kolegyň. Minulý rok tu byla výzva, za níž stálo celkem 62 firem, které apelovaly na vládu i parlament, aby zlepšili situaci LGBTI lidí. To byla doposud nevídaná věc, když se takové množství velkých firem a zaměstnavatelů ozve na naši podporu. Na druhou stranu, polarizace v našem tématu zároveň roste.
Chápu, že nejste sociolog, ale jak si vysvětlujete, že je ten odpor vůči vaší komunitě na Slovensku tak silný? Často se říká, že Češi a Slováci jsou téměř stejní, ale řekl bych, že v tomto tématu jsme od sebe velmi daleko.
Můžu vycházet z mého pozorování i dat, která jsou dostupná, že akceptování LGBTI komunity postupně rostlo zhruba do roku 2014. Tehdy proti nám začala silná antikampaň, bylo tu tzv. Referendum za rodinu, které bylo vlastně homofobní a jeho cílem bylo zakázat registrované partnerství či omezit sexuální výchovu.
To byl jeden z prvních momentů, kdy se ve veřejném prostoru začaly objevovat dezinformace, které si začaly žít vlastním životem. Jejich příliv je dodnes obrovský, což výrazně ovlivňuje nálady v naší společnosti. Určitě to souvisí i s ruskou propagandou. Rusko totiž má zájem destabilizovat jednotlivé země a hledají témata, která by mohla být polarizační. Na Slovensku si Rusové identifikovali jako téma LGBTI komunitu a funguje to.
ČTĚTE TAKÉ: Holubice „míru“ v Evropském parlamentu. Slovenský politik přímo na plénu vypustil opeřence
Proč myslíte, že se to daří?
Kvůli tomu, že Slovákům chybí osobní zkušenost s osobami z naší komunity. V jistém průzkumu před dvěma lety 53 procent Slováků uvedlo, že žádného gaye, lesbu či bisexuální osobu neznají. Samozřejmě, že je znají, jen to netuší, protože pro dané lidi nemusí být bezpečné se veřejně vyoutovat. O to lépe se dezinformace šíří. V roce 2022 byla LGBTI menšina druhým nejčastějším terčem dezinformací hned po Ukrajině. Celé to navíc komplikuje katolická církev na Slovensku, která je také velmi častým zdrojem nenávistných projevů vůči nám. Například po teroristickém útoku na Tepláreň trnavský arcibiskup Ján Orosch poslal oběžník svým kněžím, ve kterém polemizoval s tragédií a naznačoval, že oběti střelby nebyly nevinné, že prý mohly být drogově závislé nebo že se v Teplárni odehrávala „pochybná setkání“. Takové informace se u nás hojně šíří a žijí vlastním životem.
K čemu to pak vede u členů vaší komunity?
Mají tendenci tajit svoji orientaci před známými nebo dokonce odcházet k vám do Prahy, kde je silná LGBTI komunita ze Slovenska. Popřípadě žijí dvojité životy v Bratislavě. Přes den jsou heterosexuálové a večer jedou na party do nedaleké Vídně, kde si žijí svůj gay život. Kombinace těchto věcí každopádně neumožňuje, aby progres v naší společnosti opravdu nastal. Zároveň je nutné zmínit, že Bratislava je v tomto svojí atmosférou jiná. Je mnohem přátelštější a otevřenější, na mnohých místech můžete vidět i duhové vlajky.
PODÍVEJTE SE: První cesta prezidenta Petra Pellegriniho bude asi do ČR
Není to ale možná tím, že podobně jako u nás Praha, je u vás Bratislava jen malý ostrůvek? Malý stát ve státě?
Určitě ano. V menších městech jsou jiné nálady. V Bratislavě žijeme v jakési bublině, ale minimálně to může posloužit jako nějaký zdroj změny, který možná začne ovlivňovat i zbytek Slovenska.
Částečně jste to už zmínil, ale jaké cesty dnes volí lidé z vaší komunity? Vzhledem k tomu, kdo dnes sedí na úřadě vlády a v Národní radě, se zdá, že to je hlavně emigrace či dvojí život.
Nemusí to tak nevyhnutelně být. Jsou místa, kde je společnost jiná. Velmi vnímám, že LGBTI scéna v Bratislavě pořádá různé akce, které jsou čím dál lépe organizované, je tu velký boom a angažuje se čím dál více lidí. Vznikají prostory, které deklarují, že jsou pro nás bezpečným místem. Třeba já se v Bratislavě dnes cítím bezpečně, i když vím, že i tady jsou místa, kde nebudu frajera držet za ruku. Cítím se zde celkem ok, ale vím, že když je někdo z menšího města či venkova, tak radši zvolí ten dvojí život. Znám ale také LGBTI lidi, kteří žijí na venkově, jsou například učiteli na základní škole, otevřeně mluví o své orientaci a vesnice je respektuje či je má dokonce za autoritu. Takže změna je možná, akorát přichází velmi pomalu.
Ono je trochu odlišné, když homofobní výroky zní od běžných lidí či od řadových poslanců, ale druhá věc je, když přichází od nejvýše postavených politiků, jako je třeba premiér Robert Fico či jeho předchůdce Igor Matovič. Ten nedávno ve svém příspěvku na sociálních sítích zaútočil na vítěze prezidentských voleb Petra Pellegriniho s osočením, že je gay. Jak se lidem ve vaší komunitě žije na Slovensku s tím, že nejvýše postavení politici využívají sexuální orientaci jako urážku?
Někteří se proti tomu obrnili a snaží se to nesledovat. Vytváří si mikrokomunity. A pak jsou tu lidé, kterým to výrazně zhoršuje jejich psychický stav. Sledujeme v poradenských centrech v Bratislavě a Košicích, že dopad na psychické zdraví v době, kdy se objeví takové nenávistné výroky politiků, je úplně očividný. Části lidí to tedy zhoršuje kvalitu života, ale mnozí z nás se tím už naučili nějak žít. Zní to možná zvláštně, ale už jsme si zvykli. I když si jsme vědomí, co se kolem nás děje, tak se snažíme nepropadnout úplné beznaději.
Váš bar Tepláreň se po střelbě stal de facto symbolem vaší komunity. Nicméně, vy jste jej na konto tragické střelby zavřel. Nemáte v plánu bar znovu otevřít?
Nelze úplně říct, že jsem ho tehdy zcela zavřel. Tepláreň se transformovala na jakési osvětové místo, kde probíhaly přednášky a diskuze k LGBTI tématům. Chtěl jsem takto aspoň nějakým způsobem bojovat proti dezinformacím, ale nakonec jsem to v prosinci minulého roku zavřel úplně.
Proč?
Protože i pro mě bylo lidsky neúnosné vracet se do těch míst. Potřeboval jsem získat odstup. Se značkou Tepláreň ale pokračuji. Pod tímto jménem cestujeme po různých prostorech v Bratislavě a konají se různé diskuse o LGBTI komunitě, ale i párty či kabarety. Vidím v tom velký zájem lidí, kteří se nezalekli a aktivně se účastní našeho společenského života. Pod iniciativou Inakosť navíc vzniká komunitní centrum, které bude taková vylepšená Tepláreň. Bude to místo, kde se bude poskytovat psychologická a právní pomoc, mají tam být kanceláře občanských sdružení či různé akce. V podstatě Tepláreň ve velkém. Právě v tom je znát symbol naší odhodlanosti, že nikam neodcházíme a snažíme se bojovat. Věřím, že i Slovensko může jednoho dne být zemí, která bude vůči LGBTI komunitě přátelská.
