Je jedinou ženou v Česku, která má doma manžela a syna, již získali medaile na olympijských hrách. Vodní slalomář Lukáš Rohan stříbrem z Tokia 2021 napodobil svého otce a trenéra Jiřího. Ten má ještě o jedno druhé místo více, obě získal s Miroslavem Šimkem na deblkánoi na hrách v roce 1992 v Barceloně a o čtyři roky později v Atlantě.
Za všemi medailemi nenápadně „stojí“ bývalá československá a česká reprezentantka ve vodním slalomu Bronislava Rohanová, rozená Berounská. Také mohla startovat na olympiádě, narazila však v domácích kvalifikacích na zdatnou soupeřku. Štěpánku Hilgertovou, pozdější dvojnásobnou olympijskou vítězku z Atlanty 1996 a ze Sydney 2000.
První medaile pro Česko. Kanoista Lukáš Rohan slaví stříbro z vodního slalomu
Kanoista Lukáš Rohan vybojoval na olympijských hrách v Tokiu stříbrnou medaili ve vodním slalomu a postaral se o první cenný kov pro českou výpravu. Šestadvacetiletý závodník nestačil při své olympijské premiéře jen na Benjamina Savšeka ze Slovinska, třetí skončil Sideris Tasiadis z Německa.
V pondělí brzy ráno vyrazila do Troje, aby s ostatními slalomáři sledovala na velkoplošné obrazovce nedaleko známého pražského kanálu olympijské klání. Přiznala nervozitu. Ale spíš před semifinále svého syna Lukáše. „Když postoupil do finále, tak jsem si oddychla. I s ním, protože tím splnil úkol. Všechno ostatní už bylo plus,“ vyprávěla Bronislava Rohanová v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Ještě pod dívčím jménem Berounská startovala na světovém šampionátu ve vodním slalomu 1993 v italské Mezzaně, kde posádka Šimek–Rohan získala titul mistrů světa. „Ráda jim připomínám, že jedinkrát vyhráli na jediném mistrovství, na kterém jsem závodila,“ dodává s úsměvem Rohanová, která svému synovi poslala večer před semifinále unikátní povzbuzující fotografii.
Jak jste Lukášův závod prožívala?
Zpočátku trochu nervózně. Ale spíš u semifinále. Pak jsem věděla, že je rád, že postoupil do finále. Ale celkově se mi na něj dívalo hezky, protože jsme v Troje u kanálu. Kluci postavili velkoplošnou obrazovku. Bylo nás tady hodně, takže to bylo celkově příjemné.
Lukáš má menší sílu, ale ona mu vždy chyběla. Něco po Jirkovi ale má, on o něm už odmala říkal, že má cit pro vodu. Ale teď se stalo to nejdůležitější.
Na co se vám dívalo nervózněji? Na tokijský závod syna Lukáše, nebo na klání přítele a později i manžela Jiřího v Barceloně a Atlantě?
Hmmmm, to je těžké. Přiznám se, že na to neumím odpovědět. Ale spíš asi na Barcelonu a Atlantu, protože tam byli Jirka s Mirkem favorité, chtěli moc vyhrát. Kdežto u Lukáše jsem to moc nečekala. Vždyť je to Lukášova první medaile. Hned vedle toho, co v Praze vyhrál nečekaně závod Světového poháru. To jsou jeho dva velké úspěchy v dospělosti.
Zimní olympiáda 2022
Řekla jste, že jste to, tedy medaili, u Lukáše nečekala. Doopravdy jste v ní ani nedoufala?
Ne, fakt ne. Když se ten závod posouval k závěru a člověk viděl časy ostatních, říkala jsem si, že když zopakuje výkon ze semifinále, že by na medaili dosáhnout mohl, ale v počátku určitě ne.
Stoupal adrenalin s tím, jak se po Lukášovi ostatním závodníkům nedařilo?
Samozřejmě. Když jsem se dívala a viděla, že ostatní na mezičasech ztrácejí, sice jim to jako sportovec nepřeješ, ale přesto doufáš, že by to mohlo dopadnout. A s blížícím se závěrem to bylo ještě dramatičtější. Teď už má medaili Slovinec, co bude dál?
Kdo měl cestu k medaili jednodušší? Syn Lukáš, nebo manžel Jiří?
Ono to úplně nejde porovnávat, mezi synem a partnerem přece jen bude nějaký rozdíl. Lukáš to měl v něčem snazší, protože mají daleko více závodů světové úrovně. Za časů Jirky jich bylo velmi málo, tolik se nejezdilo. Navíc Lukáš si vše osahával už jako junior. Jirka s Mirkem byli ve světové špičce lepší, ale měli výrazně méně šancí to ukázat. A když je vrchol jednou za dva roky, je ten stres víc cítit. Navíc v současné době jsou i podmínky jiné, už i naši závodníci trénují celou zimu v teple. Vodní slalom zaznamenal velký vývoj.
Lukáš stříbrem překvapil, jak to bylo u manžela Jiřího? Byl po stříbru zklamaný? Zvlášť když jste říkala, že byli favorité a chtěli vyhrát.
V Barceloně určitě byli zklamaní. Pod zklamání se podepsalo i to, že trať v Seu jim neseděla, byla příliš lehká a ten „šťouch“, tehdy ještě za pět sekund (nyní jsou za dotek branky dvě sekundy, pozn. red.), byl tenkrát prostě hrozně moc. Co si vybavuji, výrazně zklamanější byl tehdy Šíma (Miroslav Šimek, pozn. red.) než Jirka. V Atlantě byli spokojení s výkonem a s tím, jak jeli. Ale Francouzi v tom závodě předvedli neuvěřitelnou kombinaci, kdy si dovolili zadní traverz. Kluci o tom také uvažovali, ale Jirka tehdy říkal, že si myslí, že by se jim povedl jednou z deseti pokusů. Ale těm Francouzům to prostě vyšlo.
Když se jako odbornice podíváte na jízdy svých chlapů, má Lukáš něco po tátovi? Nebo jezdí úplně jinak?
Vlastně bych to ani nechtěla srovnávat, protože doba a styl jízdy se změnily. Lukáš má menší sílu, ale ona mu vždy chyběla. (smích) Navíc na singlu začínal později. Ale něco po Jirkovi má, on o něm už odmala říkal, že má cit pro vodu. Ale teď se stalo to nejdůležitější.
Hlavně jsem ani nepočítala, že někdy budu mít syna na olympiádě. A už vůbec ne, že z ní bude mít medaili.
Co to je?
Že k tomu konečně dostal hlavu.
Už jste synovi gratulovala? Mluvili jste spolu?
Psala jsem mu hned a blahopřála, ale hned po závodě jsem s ním nemluvila. Bude mít dost fofr, medailový ceremoniál a všechny ty další povinnosti. Navíc získal první medaili pro Českou republiku, tak bude trošku slavný.
Jak ho přivítáte? Nějakým dobrým jídlem? Čím mu uděláte radost?
(smích) Je to hloupé, ale nebudu doma, když se budou vracet. Ale vzala to za mě dcera Kateřina, Lukášova sestra, a už mu něco připravují. A pak jedeme s Jirkou na dovolenou. Ale určitě najdeme možnost, jak to pořádně oslavit. Večeře, něco společně uvaříme. Ale já jsem s tím vlastně nepočítala, trochu mě to zaskočilo.
Napadlo by vás někdy, že budete mít doma dva olympijské medailisty? Navíc jako jediná v republice…
To nikdy. Hlavně jsem ani nepočítala, že někdy budu mít syna na olympiádě. A už vůbec ne, že z ní bude mít medaili.
