Za jednopokojový byt platí 78letý vdovec František Dvořák 10 500 korun. Bez energií. „Na jídlo a všechno ostatní mi zbývají necelé tři stovky na den. Vyžiju, a ještě mi trochu zůstane,“ sebevědomě říká bývalý stavař. „Člověk musí být šetrný, pak vyjde. Současná krize mě nerozhází,“ tvrdí 76letá Jarmila Šimonová. Ani o deset let starší František Sekanina si nestěžuje: „S manželkou jsme na to dva, tak zatím není s nájmem problém.“
Hlavní třídu v ostravské Porubě tvoří téměř dvoukilometrový bulvár postavený na konci padesátých let po vzoru nejvýstavnějších ulic v sovětském Leningradu či Stalingradu. Byty v Porubě byly přednostně přidělovány havířům, hutníkům a dalším dělníkům z těžkého průmyslu, z někdejších úderníků jsou dnes senioři. Jak zvládají současnou inflaci, zjišťoval na Hlavní třídě reportér CNN Prima NEWS.
Jde to, ale bez zmrzliny
Bývalou Leninovu třídu procházím s představou, že každý penzista, kterého oslovím, spustí sáhodlouhé litanie o bídě, do které ho uvrhla současná vláda. A také válka na Ukrajině. Těžko říct, zda je to pouhá náhoda, ale potkávám samé sebevědomé penzisty, kteří jsou přesvědčeni, že je inflace nezlomí. Byť to někdy souvisí i se zásadním rozhodnutím. „Zemřela mi manželka a sám bych už velký byt v Porubě neutáhl. Tak jsem se nedávno přestěhoval do menšího,“ vypráví 78letý vdovec František Dvořák.
Za kvartýr 1+1 teď platí 10 500 korun. Bez energií. „Pár tisíc měsíčně díky přestěhování ušetřím. Nestěžuji si, kopeček zmrzliny za 30 korun u stánku na náměstí si ovšem dovolit nemohu.“
Na jídlo, služby a další výdaje mu zbývá necelých 300 korun na den. „Celý život jsem dřel, nikdy by mě však nenapadlo užívat si tři dovolené v cizině za rok, jak to dělávají dnešní mladí,“ vypráví a zadívá se k někdejšímu Domu kultury pracujících OKD. „Ten jsem stavěl já, stejně jako nedaleké hornické učiliště,“ zasní se bývalý zaměstnanec socialistického stavebního podniku Výstavba ostravsko-karvinských dolů.
Šunkový levnější než za komunistů
V horní části někdejší Leninovy třídy potkávám 86letého Františka Sekaninu. „S manželkou to zatím utáhneme, ale kdybych se měl uživit sám, tak možná skončím pod mostem,“ vypráví. Ani on si ale nestěžuje, spíš je to černý humor.
Společně s energiemi platí za byt 2+1 nemalých 11 700 korun. On pobírá penzi 16 tisíc korun, manželka 13 tisíc. „Čistý nájem pro realitku Heimstaden dělá 10 100 korun, to je podle mě zbytečně moc,“ počítá. „Bakala tady v Porubě obral tisíce rodin,“ připomíná kauzu Byty OKD. Zdeněk Bakala totiž při koupi těžařské společnosti OKD slíbil, že podnikové byty levně odprodá nájemcům, ve skutečnosti jen začal prudce navyšovat činži. Dnes hornické byty vlastní švédská realitka Heimstaden.
„Nějaké zázračné peníze jsem nevydělával ani za komunismu, v osmdesátých letech jsem dostával 2 200 korun měsíčně, za byt jsem platil 217 korun,“ vypráví bývalý stavař z Bytostavu. Třeba za kilogram šunkového salámu zaplatil v roce 1989 přesně 60 korun (ceny byly jednotné v celém Československu), takže dnes by stejný salám vzhledem ke třináctinásobně vyšší průměrné mzdě přišel na neuvěřitelných 780 korun za kilogram. Tolik nestojí, šunkový lze běžně koupit za 200 i méně korun.
Maso jen ve svátek
Sekanina se narodil v roce 1936 a pamatuje bídnější časy, než jaké zažívá dnes. Vyrůstal v Drysicích na Vyškovsku, většinou na chlebu s trochou tvarohu, bramborách a hrnku s mlékem. Maso se jedlo při zabíjačce a o svátcích.
„Dneska chtějí lidi maso každý den, ale stačilo by jednou týdně,“ uvažuje. Paradoxně bydlí v domě, v jehož přízemí se usídlila restaurace Jack's Burger Bar. Ceny hamburgerů tady začínají na 229 korunách a ten nejdražší přijde na 599.
Doba se změnila, dvacáté století je historií a člověk dnešní éry žádá úplně jinou životní úroveň. Třeba maso i třikrát denně. Penzisté, kteří se dokážou přizpůsobit důchodům hluboko pod průměrným platem, nicméně zasluhují obdiv.
Jarmile Šimonové je 76 let a maso vůbec nejí. „Moje spotřeba je minimální, jsem šetrný člověk a vegetariánka. Za kosmetiku také nic neutratím, protože všechny krémy si vyrábím sama z bylinek, které nasbírám. S důchodem 18 tisíc korun vyjdu dobře, a to musím hodně přispívat invalidnímu synovi,“ svěřuje se. Její dospělý syn žije také v Porubě a za byt 1+1 platí nájem 5 500 korun, jeho invalidní důchod však jen lehce překračuje částku 8 tisíc.
„Lidi nakupují strašné zbytečnosti. Třeba různé předražené džusy a multivitaminové nápoje. Jsem přesvědčena, že při troše skromnosti dokáže každý ještě ušetřit,“ vypráví. Její manžel kdysi fáral na Dole Rudý říjen, později pracoval na hornickém učilišti.
„Nedávno zemřel, ale už jsme spolu stejně dlouho nebyli. Měli jsme jiné zájmy, já jsem život věnovala umění,“ vypráví bývalá jazzová flétnistka, která vystupovala například s Karlem Velebným.
Penzisté v příjmové chudobě
Podle ministerstva práce a sociálních věcí se nachází odhadem až 43 procent samostatně žijících seniorů v příjmové chudobě. Mnozí také proto, že se k nim nedostaly informace o pomoci z erárních zdrojů.
„Velmi bych si přál, aby se ani senioři neostýchali a požádali si o příspěvek na bydlení. Dovolím si vyzvat také jejich rodinné příslušníky, aby pomohli s osvětou a třeba i se samotným vyplněním formulářů. Žádost se dá podat i on-line bez nutnosti navštívit úřad práce,“ uvedl tento týden pro Český rozhlas ministr práce a sociálních věcí Marian Jurečka (KDU–ČSL). Důchody v průběhu roku 2022 v průměru vzrostou o 2 500 korun.
Už citovaný 78letý vdovec František Dvořák se v porubských parcích často dává do řeči s místní omladinou. A jen prý kroutí hlavou nad rozmařilostí, na kterou si prý tahle generace zvykla.
„Neumí hospodařit a čeká je hodně těžký život,“ říká. A stejně uvažuje i penzistka Anna, s níž František často sedává tady v parkové zóně u porubské Hlavní třídy. „Drahá jídla v restauracích, prodloužené víkendy v cizině, jsou prostě zvyklí všechno mít, ale budou se muset hodně uskromnit,“ předpovídá paní Anna.
O takové uskromnění ale výdělečně činné generace vůbec nestojí. Současnou krizi spojenou s invazí Ruska na Ukrajině si zatím jen málokdo připouští jako důvod ke změně životního stylu. Píše se rok 2022, ve středu Evropy je to pořád éra prosperity. „Takhle to nepůjde věčně,“ varuje důchodce František Dvořák.
