Mentální kouč Krejčího a Kováře po postupu na MS: Kluky učím, aby se nebáli chyb a proher
Než začnete číst Co byste měli vědět, než začnete číst
Česká fotbalová reprezentace postoupila na MS díky své psychické síle. Kde se vzala?
Mentální kouč odhaluje, co rozhoduje ve vypjatých chvílích.
Jak se zbavit strachu z chyb?
Co je klíčem k úspěchu?
Čeští fotbalisté postoupili na mistrovství světa i díky nevídané psychické síle, bez ní by dva penaltové rozstřely za sebou nezvládli. Mentální kouč Vít Schlesinger vedle dalších známých sportovců pomáhá i Ladislavu Krejčímu a Matěji Kovářovi, dvěma stěžejním hráčům národního týmu. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že za úspěchem není jen fyzická dřina. Vysvětluje, jak ukočírovat hlavu i v tak extrémních situacích, jakými byla barážová utkání proti Irsku a Dánsku.
Může být z pohledu mentálního kouče náhoda, když reprezentace zvládne dva tak psychicky vypjaté momenty, jako jsou penaltové rozstřely s Irskem a Dánskem?
Takové zápasy se nevyhrávají jen kvalitou na míči. Rozhodují se v hlavě. Rozdíl často nevzniká v tom, co je vidět na první pohled, ale v tom, co se odehrává uvnitř — ve schopnosti zvládnout tlak, chybu a očekávání ve chvíli, kdy jde o všechno. Jedním z klíčových faktorů je práce s chybou.
Čtěte také
U fotbalových reprezentantů obrovsky pomáhá ochota podívat se na sebe bez iluzí a zároveň bez zbytečné sebekritiky. Schopnost přijmout, že nejsem dokonalý — a že to není překážka výkonu, ale naopak jeho součást. Možná právě proto v rozhodujících momentech zápasů s Irskem a Dánskem obstáli hráči, kteří dlouhodobě pracují nejen na svém výkonu, ale i na sobě samých. Protože na této úrovni už nerozhoduje jen to, co umíte. Rozhoduje, co unesete. Než to celé trochu rozvedu, mohl bych vás trochu chytit za slovo?
Český kapitán Ladislav Krejčí ve finále baráže o MS ve fotbale proti Dánsku Zdroj: CNC, Pavel Mazáč, Profimedia.cz
Prosím.
Lidé mě mají tendenci házet do škatulky „mentálního kouče“, já se ale raději označuji za „průvodce“. Snažím se totiž pracovat celostním přístupem. Dělám jak s lidmi z vysokého byznysu, tak s vrcholovými sportovci. A u všech jde o jedno – dopracovat se k vnitřní svobodě. Chci ji já, chcete ji vy, chce ji Láďa Krejčí, Matěj Kovář, tenista Jirka Lehečka, každý. Jde o to, že všichni hrajeme nějakou svou roli. Máme jich třeba až sedm, osm. Jenže nad tou rolí je něco mnohem hlubšího – naše autentické já.
Čtěte také
To mi asi budete muset vysvětlit.
Pracuju s tím, abychom poznali, kdo vůbec jsme. Když je někdo vrcholový sportovec nebo byznysmen, snadno v této roli ustrne. Takový člověk často neví, kým doopravdy je. Myslí si, že je tou rolí. Jsem fotbalista, který vydělává spoustu peněz! Problém naší doby je (a nezanedbatelnou vinu na tom nesou sociální sítě), že máme tendenci stavět svou sebehodnotu na svém statusu. Jsem tím, kolik vydělávám, jaké mám auto, zda mám barák, děti. Ve sportu je to pak tak, že svou hodnotu stavím na svých výsledcích. Jistě, všichni rádi vyhráváme. Jsme smutní, pokud se prohraje. To je normální. Neměli bychom na tom ale stavět svou lidskou hodnotu.
Vít Schlesinger Zdroj: Se svolením Víta Schlesingera
Ve sportu je to asi běžné.
To je jeden z aspektů, na kterých s kluky pracuju. Trenér nebo okolí je bude hecovat: „Věř si! Musíš vyhrát!“ Jenže to ví každý, že by si měl věřit. A když vás někdo nabádá, abyste si víc věřil, podvědomí ve vás asociuje: „Aha, já si teda asi moc nevěřím.“ Ve skutečnosti nejde o to nemít strach. Nedělat chyby. Protože chybovat je přirozené, lidské. Jenže v naší společnosti se odmalička učíme, že udělat chybu je selhání. Přitom neexistuje lepší způsob, jak se něco naučit. Spousta lidí zůstane na místě, hraje či žije na jistotu. A tak vlastně nikdy nemůže opravdu projevit svůj plný potenciál. Klienty učím, že jsme lidské bytosti, takže je v pořádku dělat chyby, mít i negativní emoce. Je jen na nich, jaký jim dají význam.
Čtěte také
Co tím přesně myslíte?
Můžu si říct: „OK, tak jsem trochu nervózní. Když si ale uvědomím, že i tohle je v pořádku, tak tuhle emoci můžu přijmout. Můžu si dovolit mít pochybnosti.“ Někdo se to naučí rychleji, u jiného tenhle proces zabere několik let. Pak jste ale se svou emocí schopen pracovat. Zaměříte se na to, co doopravdy chcete. V dnešní době plné chaosu je podobná schopnost obrovsky důležitá. Nejde o to chaos eliminovat. Jako sportovec si opakovat: „Měl bych být úplně v klidu, být sebevědomý.“ Ne. V životě to tak nefunguje, že jste pořád v pohodě, že je pořád sluníčko. Někdy prší, někdy je mi těžko, někdy jsem nemocný, někdy zraněný. Někdy přece můžu i prohrát. Jde ale o to, jak na takové věci reaguju. Zda vím, co v danou chvíli dělat. Mentálně i fyzicky.
Postupová euforie českého týmu po vítězné baráži s Dánskem Zdroj: CNC, Pavel Mazáč, Profimedia.cz
Asi není od věci si uvědomit, že ne všechno může člověk ovlivnit.
Přesně. Velkým uměním nejlepších sportovců je dokázat se soustředit na věci, které mohou ovlivnit. S Láďou a Matějem se přesně o tomhle hodně bavíme. I den před zápasem s Irskem jsme si spolu sedli. Ono nejde o to je nabádat: „Hele, udělej si dechovou techniku a uvolni se.“ Takových rad máte plný YouTube... Velkou hodnotu naopak přináší pochopení, jaké mají limity, zda se něčeho bojí. Zda jim něco v podvědomí nějak brání. Jde o to začít si to uvědomovat – a díky tomu uvědomění s tím pak efektivně pracovat.
Čtěte také
Musíme vědět, kým jsme a kým nejsme
Jak se pracuje se strachem z chyb?
Pokud je pro mě chyba podvědomě selhání, pak se pod tím vždycky skrývá ještě něco – hluboké nepřijetí sebe sama. Ono to téměř pokaždé vyplývá z útlého věku – hráli jste fotbal, nedali jste z jasné šance gól a v kabině nebo v autě od rodičů jste za to dostali čouda. To už je jistá forma traumatu. A co je trauma? Že se cítím nemilován a neakceptován. Když se mi daří, následuje pochvala, přijetí, láska. Když se mi nedaří, cítím se naopak nepřijat. Pak se může stát, že si vytvoříme nějakou kompenzační strategii, jako například perfekcionismus. Protože uvěříme tomu klamu, že si zasloužíme lásku jenom tehdy, když neděláme chyby. Stejnou mincí pak oplácíme i svému okolí. Když něco podobného u sebe umíme odhalit, pak se takového způsobu života ovládaného strachem dokážeme i zbavit.
Vít Schlesinger při oslavách sparťanského titulu s Ladislavem Krejčím a Matějem Kovářem Zdroj: Se svolením Víta Schlesingera
Jak přesně se to ale dělá?
U kluků se snažíme o dlouhodobé změny. Učím je vzít zodpovědnost za vlastní život, aby rozuměli, kým jsou, kým nejsou. Učíme se přijímat své emoce, ať už jsou jakékoli. Ačkoliv tohle může znít hodně abstraktně, je to jedna z nejzásadnějších věcí, díky kterým lze dosáhnout pokroku v osobním rozvoji. Pracujeme komplexně, nejde jen o roli fotbalisty; probíráme spolu vztahy, hluboké hodnoty, nejrůznější témata a situace, které život přináší. Mimo to samozřejmě děláme i dechové a meditační techniky, vizualizaci. Součástí naší práce je připravit se na všechny varianty výsledku. Jinými slovy být OK se vším, co může nastat. Odpovězte mi popravdě – jak se budete cítit při zápase, když jste během něj vyrovnaný i s možnou prohrou?
Čtěte také
Uvolněněji?
Ano. Teď úplně slyším námitky typu: „Aha, takže já si mám podle něj říkat, že prohrát je dobré?“ Ne, to neříkám. To je pak lhostejnost, tedy něco jiného. Vtip je v tom, že ti opravdu nejlepší sportovci světa se nebojí prohrát. Jasně, že prohrát nechtějí. Zároveň však vědí, že výsledek zápasu nemůžou mít nikdy stoprocentně pod kontrolou. Může se stát milion nejrůznějších věcí.
Po zápase si můžete říct: „Jo, prohrál jsem, už to nemůžu vzít zpátky, mrzí mě to, štve mě to, možná si pobrečím. Ale hlavně: co si z toho můžu vzít?“ Prostě přijímám, co se v životě děje. Soustředím se na přítomnost. Jakmile se to podaří, jako sportovec se můžete soustředit na věci, které ovlivníte: jestli budeme dodržovat taktiku, jestli nevzdám žádný souboj, jestli dokážu podpořit ostatní.
Brankář Matěj Kovář se raduje z chycené penalty ve finále baráže proti Dánsku. Zdroj: CNC, Pavel Mazáč, Profimedia.cz
Z takového nazírání na věc vzešlo i to, jak Láďa Krejčí mluvil po zápase s Dánskem. Uznal, že soupeř byl lepší. Čechům se v tom utkání podařilo něco, v čem právě Láďa mohl hrát klíčovou roli: energeticky se zaměřili na to, co mají pod kontrolou. Horší fotbalisty z těch Dánů zkrátka nemohli udělat. Ale mohli se plně soustředit na svoje maximální nasazení, na dohrávání soubojů. Na to, jestli si budou nadávat za chyby a budovat strach, nebo jestli se podpoří a podrží. Na to, že na hřišti nechají duši i srdce, jak říká Láďa – až do konca.
Krejčí je autentický kapitán
Jedné věci jsem si všiml – když Krejčí nedal proti Dánům penaltu, sice si v první chvíli ulevil, pak se ale za spoluhráči vracel se vztyčenou hlavou. Neschovával ji pod dres jako jiní, nechoulil se hanbou.
Určitě mu to nebylo jedno, byl nasr…, to je jasné. Jde ale zase o to, co s tím uděláte. Když dám hlavu nahoru, tak týmu vzkážu: „OK, jedeme dál.“ Nedělá to jen kvůli sobě, ale i kvůli týmu. V tom je neskutečně autentický. Na nic si nehraje.
Čtěte také
Je fakt, že kdyby kapitán svěsil hlavu, je to pro jeho tým hodně důležité znamení.
Přesně. Většina by to udělala, on ne. Proto nosí kapitánskou pásku: je to autentický lídr. Taky občas zařve, jeho síla je ale v tom, že mu jde o něco vyššího. A v rámci této autenticity se ani nebojí tolik chybovat, jako se třeba bojí ostatní. Všimněte si, že když udělá chybu, stejně to příště zkusí znovu. To je věc, na které pracuje roky. Znám ho devět let, takže vím, jaký kus práce za ním je. Dneska si to už nikdo nepamatuje, ale pár let zpátky byl zraněný, asi půl roku marodil, vrátil se, načež se mu znovu něco stalo. To jsou strašně těžké okamžiky. Tím spíš, že se ani Spartě zrovna moc nedařilo. Jak to ale dopadlo? Sparta měla vzápětí i díky Láďovi dva tituly.
Vít Schlesinger a Ladislav Krejčí Zdroj: Se svolením Víta Schlesingera
Existuje tedy podle vás něco jako recept na úspěch?
Většina lidí žije v pasti mylné představy, že naše štěstí je podmíněno dosažením nějakého cíle v budoucnosti, většinou materiálního. Říkáme si: „Až se jednou dostanu do zahraničí, budu šťastný. Až vyhraju kvalifikaci… Až budu vydělávat miliony… Až si najdu ženu a postavím barák… Až mě v práci povýší… Až, až, až… Až pak budu happy.“ Jenže i když se nám tyhle cíle podaří si splnit, tak se nedostaví pocit štěstí, po kterém jsme prahli. Neustále budeme toužit po dalších a dalších vnějších věcech. Jediný způsob, jak tento nenaplnitelný kolotoč zastavit, je uvědomit si, že jediná chvíle, ve které můžeme být šťastní a spokojení, je právě teď. Jedině pokud dokážeme být spokojeni v přítomném okamžiku, můžeme být spokojeni i v budoucnu. Jedině pokud to, co děláme, děláme s radostí a láskou, můžeme dosahovat úspěchu a štěstí každý den.
Čtěte také
Dá se ale tenhle přístup opravdu naučit?
Dá. A právě on otevírá dveře k nebývalému úspěchu. Poznal jsem to už v časech, kdy jsem jezdil po turnajích s Tomášem Berdychem. Mnohokrát jsme trénovali s Rogerem Federerem či Novakem Djokovicem. A viděl jsem, že ti skutečně nejlepší sportovci jsou úplně normální lidí, kteří milují svoji hru, milují trénink, milují progres, učení se z chyb. Jsou v životě vděční za obyčejné věci.
Láďa Krejčí má v sobě tuhle „normálnost“ i díky rodině; pochází ze skromného, obyčejného prostředí skvělých lidí. To je důležitý základ. On ví, že být fotbalistou není celá jeho identita, že je to jen jedna z jeho rolí. Že peníze neutváří jeho sebehodnotu. Je fajn, že si za ně může něco koupit. Jde o výsledek jeho práce. Jinak to ale nic neznamená. Je pořád Láďou z Rosic. Není ani míň, ani víc. Jen se mu teď daří ve fotbale. Dělá, co miluje. Ti nejlepší – a Láďa to v sobě taky má – se umí víc než na výsledky (které neovlivní) soustředit na celý proces. Umí rychle přijmout i prohru a chybu. Je to vzkaz pro nás všechny: „Taky se nebojte chybovat. Není žádné lepší cesty k moudrosti.“
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Co když Putin zaútočí na Evropu? Experti varují: Rusko může využít sporů NATO s Trumpem
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
