Jehňata jsou překrásná. Raději je vidím živá a šťastná u mámy, než na talíři. Zdroj: Pixabay
Když jsem byla malá, Velikonoce pro nás začínaly velkým úklidem. Psi i s tátou a nejmladší sestrou byli vykázáni ven a nastalo smýčení, větrání, umývání a takové ty věci, které vás nebaví ani jako malé, ani jako odrostlé (natož dospělé). Pak se peklo a vařilo. Protože u nás doma byste jediné maso našli v granulích pro psy, je jasné, že vaření a pečení se obešlo bez něj. Máma je velká kuchařka a všechno, co vzešlo z kuchyně, bylo skvělé (občas mě mrzí, že jsem ten talent nepodědila po ní, ale co se dá dělat).
Velikonoční pondělí začínalo pravidelně tak, že nás táta ještě v postelích a rozespalé „vyšlehal“ větvičkou tisu (jakože au), na kterém byla ještě ranní rosa (poeticky to jenom zní). To vás vzbudí, i když sebevíc nechcete. Pak rychlá snídaně a chystání na koledníky, které bylo s naším dospíváním čím dál smutnější. Rok od roku šlo totiž stále více o panáka slivovice a vyplácení opačnými konci pomlázky (aby to víc bolelo) nebo pomlázkou pletenou z bužírky (ty jelita na stehnech vydržely týden). Z hezké tradice se tak stala příležitost, jak se zadarmo opít a najíst a já od čtrnácti let vázala stužky na pomlázky jen členům rodiny.
Předpis na tradice? Za mě jediný - být šťastný. Což platí i pro zvířata.
Předpis na tradice? Za mě jediný - být šťastný. Což platí i pro zvířata.
Byla to pro mě jedna z prvních tradic, na kterou jsem zanevřela a začala jsem přemýšlet nad tím, že to, co se dělá už dlouho, nemusí být nutně správné. Jistě, hlavní vliv na to měla proměna koledníků a kdyby se z nich nestali neurvalí ožralové, neměla bych důvod se k velikonoční pomlázce otáčet zády. Jenže věty typu „nedávej si ty ruce přes zadek, nebo to bude ještě horší“ doprovázené alkoholovými výpary a smíchem ve vás dobrý dojem prostě nezanechají.
Začala jsem se proto zamýšlet i nad dalšími tradicemi. Konkrétně u Velikonoc se nabízí roztomilá jehňata, která si posíláme na pohlednicích a zároveň si je nakládáme na talíř. Nebo pestrobarevná vajíčka, která jsou v drtivé většině z klecových chovů (a na těch veselé skutečně nic není). Přitom to jde přece i jinak. Jediný beránek, kterého jsme u nás doma mívali na talíři, byl ten sladký od mámy. Taky upekla bochánky (malé mazance, které se rozplývaly na jazyku) a udělala nádivku bez masa, po které se jen zaprášilo. A tak jsme si doma udělali tuhle tradici coby oslavu Velikonoc a příchodu jara plného života tak, že jsme ten život nikomu nevzali.
Těší mě vidět, že se nad tím zamýšlí stále více lidí a místo bojového volání po tradicích se objevuje oslava tradic taková, která neubližuje a přesto stále těší. Díky tomu si my lidé můžeme více uvědomit svou lidskou stránku a strávit šťastné a spokojené svátky, které neslavíme na úkor někoho jiného. A já vám ze srdce přeji, abyste takové svátky měli také – klidné, šťastné a nejen ty velikonoční plné lásky a úcty k životu.
Veselé Velikonoce!
