Devatenáctiletá Monika bojuje o návrat do běžného života poté, co jí lékaři objevili dva nádory na mozku. Na snímku vpravo je před operací, vlevo během následné rehabilitace. Zdroj: Donio.cz
Málokoho potká v životě větší smůla než devatenáctiletou Moniku Šmahajavou. Před dvěma a půl lety ji trápily zhoršující se bolesti hlavy, magnetická rezonance přinesla drsnou diagnózu: dva nádory na mozku. Dívka podstoupila sedmihodinovou operaci, která bohužel nevyšla. Od té doby statečně bojuje s návratem do běžného života, i přes intenzivní snahu je však stále ležící, špatně mluví, hýbe se velmi omezeně. Moničina rodina se nevzdává, jen žádá o pomoc.
Plánovala, že si jednou otevře vlastní cukrárnu. Těšila se ze života. Prozatím však osud usměvavé Moniky nabral úplně jiný směr. Na jaře roku 2019 jí lékaři objevili dva nádory na mozku, už o týden později podstoupila komplikovanou operaci na Neurochirurgickém oddělení FN Brno.
„Nedopadla podle představ. Lékaři museli přerušit tepnu, která vyživovala nejen nádor, ale také část levé strany mozku,“ popisují rodiče devatenáctileté dívky. „Monika ležela týden na ARO v umělém spánku, protože se ji doktorům nedařilo standardně probudit. Důvodem byla nedokrvení v oblasti bazálních ganglií a thalamu vlevo, krvácení v dutině lebeční. Každý den jsme za ní jezdili a snažili se jí pomoct svou přítomností – věřili jsme, že nás nějak vnímá.“
Před překladem na JIP neurochirurgického oddělení musela být Monice provedena tracheotomie (operace se zavedením kanyly do dýchací trubice), aby dokázala bezpečně dýchat. Na JIP se Moniku podařilo po několika dnech probudit.
Jenže ke šťastnému konci bylo ještě daleko.
„Dcera nás nevnímala, oči měla zavřené, nehýbala se, neotevřela ani ústa,“ vzpomínají rodiče. „Navíc se přidaly další komplikace v podobě zánětů, které musely být léčeny několika antibiotiky. Monika měla téměř čtyřicetistupňové horečky, které nešlo žádným způsobem snížit a odezněly až po zhruba dvou týdnech na JIP. Podle lékařů šlo o dočasnou poruchu centrální nervové soustavy, která tělesnou teplotu udržuje.“
Úsměv znamenal pokrok
Když po několika dalších dnech poprvé otevřela oči, působila dojmem, že předměty a osoby kolem sebe vůbec neregistruje. Jako kdyby se dívala daleko za své blízké, kteří tehdy starostlivě obklopili její lůžko.
„Navíc se přidaly problémy se spasticitou (svalovými kontrakturami), která je bolestivá a pro tuto diagnózu bohužel typická. Intenzivně jsme využívali bazální stimulaci, při níž jsme Monice vyprávěli to, co prožila, pouštěli oblíbenou hudbu a videa.“
Pak se přece jen dostavilo několik znatelných pokroků. Začala očima sledovat lidi kolem sebe, dokázala mírně pohnout s levou stranou těla, mimo to též otevřela ústa. Rodiče jí do nich vkládali lízátko napuštěné colou, mohli dceři provádět ústní hygienu.
Další etapou byl převoz na oddělení následné intenzivní péče Krajské nemocnice Tomáše Bati ve Zlíně. Lékaři tam Monice podávali tekutou stravu s pomocí hadičky do žaludku, její stav se opět začal zlepšovat.
„Dokázala vypít kávovou lžičku vody a postupně také lžičku přesnídávky. Na její tváři se občas objevil úsměv, a to nás znovu nabilo energií a chutí každodenně bojovat za její uzdravení. Pokračovali jsme v rehabilitaci – konkrétně protahováním svalů, aby nedošlo k jejich zkrácení,“ říkají Ivona a Miloslav Šmahajovi.
Cvičení, trénink. A tak pořád dokola
Jejich dcera prožila v nemocnicích dlouhých pět měsíců. Rodiče jí kvůli rehabilitaci zajistili pobyt v hyperbarické komoře, kde se vdechuje čistý kyslík a tlak je dvakrát až třikrát vyšší než atmosférický. Dvakrát též absolvovala kúru v Hamzově léčebně v Luži-Košumberku.
Mělo to výsledky: Monika poprvé zvedla hlavu z lůžka, posílila svaly, pohyb levé ruky a nohy se zlepšil.
V prosinci 2019 se poprvé od května konečně dostala domů, kde musela s rehabilitací poctivě pokračovat. Ani pro Ivonu s Miloslavem to od té doby není snadné. Monika potřebuje neustálou péči, její maminka proto dala výpověď v zaměstnání. Asistence je nezbytná nejen u pravidelného cvičení, ale i u logopedického tréninku. Je toho vůbec spousta: Dívka se musí vypořádat třeba s velkými bolestmi v kloubech, s posílením středu těla, nácvikem sezení, se skoliózou páteře.
„Částečně rozhýbala levou ruku, to je důležité pro sebeobsluhu. Částečně rozhýbala i levou nohu, to je důležité pro oporu při dalším cvičení. Začala rozcvičovat obličejové svaly, to je důležité pro správnou výslovnost,“ vypočítává Moničina matka.
„I přes intenzivní rehabilitaci a snahy o uzdravení je ovšem stále ležící, špatně mluví a vyslovuje, dokáže pouze omezeně hýbat levou rukou a levou nohou. Je plně inkontinentní, sama se nenají a nenapije. Neobleče se, ani se sama nevykoupe. Abychom byli schopni dosáhnout pokroků na cestě k výraznému zlepšení, shodli jsme se na nutnosti dalších rehabilitací. A na tom, že je nutné absolvovat rehabilitační pobyty alespoň třikrát ročně,“ dodává.
Právě proto s manželem založili sbírku na Donio.cz, na níž je ze 193 tisíc korun zatím vybráno zhruba 138 tisíc. Peníze hodlají použít na speciální neurorehabilitační pobyty v lázních Sanatoria Klimkovice, které by měly Monice pomoci posunout se zase o něco blíž k tomu, o čem všichni sní. K jejímu návratu do běžného života. A kdo ví, třeba i k té vlastní cukrárně.
