Mrakodrapy z české hlavy. Eva z Nové Paky dobyla Čínu, postavila tam dům za tři miliardy dolarů
Navrhla desítky mrakodrapů, vymyslela město pro milion obyvatel, svými stavbami dobyla Čínu. Za českou architektkou Evou Le Peutrec je úžasný příběh – z Nové Paky se vypracovala až ke světové slávě. V rozhovoru pro magazín CNN Prima NEWS vyprávěla třeba o tom, jak se staví barák za tři miliardy dolarů.
Paul McCartney se jednou ráno probudil a najednou mu sama od sebe hrála v hlavě neznámá píseň. Tak vznikla Yesterday. Přichází nápady znenadání i architektům?
Přichází. Přesně takhle. A často opravdu po ránu, případně uprostřed noci, jakmile procitnete ze snu a máte čistou hlavu. Pokud o něčem pořád dokola usilovně přemýšlíte, jde to s vymýšlením originálních věcí hůř. Nejlepší nápady přicházejí samy, nenechají si poručit. Podle toho poznáte opravdu dobré projekty: jsou na první pohled uvolněné. Nevznikly v křeči.
Čtěte také
Vaše stavby uvolněné jsou. Často mi přijdou, jako kdyby byly v pohybu. Jedna připomíná pavučinu rozkývanou vánkem, druhá rozvlněné kruhy na vodě, jiné jsou jak dvě pohupující se surikaty.
A víte, že na tom něco bude? Přesně o tohle se snažím, byť spíš podvědomě. Miluju ostré úhly, které evokují dynamiku. Myslím, že to navazuje na kubismus, který byl v bývalém Československu zastoupen i v architektuře. Nechci, aby mé stavby dělaly strnulý dojem.
Le Peutrec navrhla třeba tento mrakodrap v Šen-čenu. Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Chtěla být jako Paul Newman
Proslavily vás zejména mrakodrapy. Proč jste si zamilovala zrovna je?
Jsou nejkomplexnější zakázkou, kterou můžu dostat. Na malém prostoru se setkává tolik různých typologií – většinou jde o kanceláře, hotely, bydlení, restaurace, obchody, vyhlídkové plošiny, galerie, konferenční centra. Skloubit něco takového na opravdu malém pozemku, často v centru města, to je skutečné umění.
Čtěte také
Pobavilo mě, co vás k mrakodrapům přitáhlo. Prý za to může film Skleněné peklo.
Je to tak. V mých sedmi letech bylo prvním americkým filmem, který jsem kdy viděla. Díky němu se přede mnou otevřel neznámý, bezmála sci-fi svět plný neskutečně vysokých budov. Mrakodrapy jsem si okamžitě zamilovala.
Jenže v tom filmu mrakodrap hořel.
Ano. Všechno však naštěstí přebilo charisma Paula Newmana. (úsměv) Hrál architekta, který díky znalostem té budovy zachránil spoustu lidí. Úplný superhrdina! Nešlo mu odolat. Snad jsem si tenkrát myslela, že tohle architekti zažívají naprosto běžně…
Hotel Lamborghini podle Evy Le Peutrec Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Jak vám pak bylo, když jste poprvé navštívila opravdový mrakodrap?
Učarovala mi newyorská Dvojčata, která jsem stihla navštívit ještě před osudným 11. zářím 2001. Když jsem vyjela na vyhlídkovou plošinu, fascinoval mě ten neuvěřitelný odstup od dění dole. Od reality. Od běžného života. Někde dole se to pod vámi hemží, lidi vypadají jak mravenci, i vaše obvykle velké problémy se pod dojmem takové perspektivy zdají titěrné. Mrakodrapy dají člověku nadhled. Možná že přesně tohle je ta věc, která mne na nich fascinuje dodnes.
Čtěte také
Jak ustát zemětřesení
Když navrhujete šestadvacátý mrakodrap, není to už trochu nuda?
Není. Nikdy to není stejné – liší se klienti, zadání, místa. Podle toho svůj projekt navrhujete. Vždy je to adrenalinová záležitost.
Jinak řečeno: špičkový šanghajský mrakodrap by třeba v Praze nefungoval?
Nemusí fungovat ani v Pekingu. Samozřejmě vycházím z požadavku investora. Pak si nastuduji socio-historicko-kulturní pozadí dané stavby. Zohledňuji klimatické podmínky, kulturu, dějiny konkrétního místa, tamní zvyky. Odkud třeba fouká vítr? Jak tam lidé žijí?
Stavba Evy Le Peutrec v Chang-čou Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Když jsem v Šen-čenu navrhovala tři mrakodrapy, brala jsem v potaz velkou vlhkost, hodně svítící sluníčko. Přišla jsem proto s velkým zeleným deštníkem, který zastřešil náměstí mezi jednotlivými stavbami. Vytvořil příjemnou venkovní zónu, kde je lidem dobře, jsou navíc obklopeni zelení. V Číně, kde jsem 15 let působila, musíte vzít v úvahu mimo jiné i nesoudržnou zeminu; vždyť taková Šanghaj se každý rok propadá až o dva centimetry!
K mrakodrapu navíc nepatří jen to, co vidíte nad povrchem. Součástí projektů jsou běžně rozsáhlá podzemní patra s hypermarketem, křížením stanic metra či rozlehlým parkingem. Je to tedy náročná záležitost. Musíte počítat jak se zabezpečením proti zemětřesení, tak hlavně proti větru.
Čtěte také
Co se dá u budovy nad 300 metrů vymyslet proti zemětřesení?
Třeba to, že jsou určitá patra speciálně vyztužená a větraná. Obecně by mrakodrapy měly vydržet zemětřesení o síle až osmi stupňů Richterovy stupnice.
Jak drahé je postavit mrakodrap?
Záleží na spoustě okolností – na výšce, užitých materiálech, druhu podloží… Mrakodrap vysoký 348 metrů, který jsem navrhovala, měl stát tři miliardy dolarů.
Páni, netřásla se vám při práci ruka?
Jasně, cítíte velkou odpovědnost.
Budovy Bao Steel Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Za jak dlouho si takový mrakodrap na sebe vydělá?
To si musí spočítat zadavatel. V Číně je to ještě komplikovanější, protože si jen tak nemůžete koupit pozemek; nanejvýš si jej pronajmete – u komerčních staveb na 50 let, u bytů na osmdesát. Za tu dobu vám musí vydělat, aby se zaplatil. Pak se více méně počítá s tím, že půjde k zemi; není to jako v Evropě, kde se domy staví na sto let.
Mrakodrapy jako vertikální vesnice
Nejsou mrakodrapy symbolem marnivé okázalosti, megalomanství?
Dřív tomu tak možná bylo. K newyorské Trump Tower z 80. let opravdu patřila zlatá barva, podobné tendence byly kolem roku 2000 k vidění i v Číně. Postupem času se to ale hodně změnilo. Mrakodrap je dnes spíš prostředkem, jak vybudovat něco pro komunitu, pro město. Co dřív mohlo být symbolem pýchy, je dnes symbolem soběstačnosti, udržitelnosti.
Čtěte také
Už dnes se navrhují mrakodrapy ze dřeva, brzy se začnou používat průhledné fasády, které fungují jako solární panely; mrakodrap je tím pádem schopen generovat energii jak pro sebe, tak pro zbytek čtvrti. To už se symbolem pýchy nemá nic společného. Mrakodrapy jsou mi sympatické i tím, že mohou být něčím na způsob vertikální vesnice, kde vzniká komunita. Dají se vytvořit mrakodrapy s hydroponickými farmami, zeleninou, restaurací, kde lze vypěstované produkty obratem prodávat.
Pro dnešní svět je takový postup nejen funkční, ale přímo nezbytný. Stále více lidí se stěhuje do měst, kolem roku 2030 má až 80 procent obyvatel bydlet v metropolích. Musíme se na to připravit.
Knihovna Bernheim Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
V Číně jste nenavrhovala jen mrakodrapy, dokonce i celé jedno město pro milion obyvatel. Jak se k tomu člověk dostane?
Přes vypsanou soutěž. Byla to moc zajímavá práce, doslova na zelené louce. Na březích kanálu spojujícího Chang-čou s Pekingem bylo předem vytyčené pouze to, kudy povede metro, kudy vysokorychlostní železnice, budoucí silniční síť. Jinak to bylo na mně.
Čtěte také
Inspirovala jsem se historií kanálu. Po tisíc let se tady díky němu dařilo obchodu, pomohl Chang-čou stát se jedním z nejbohatších měst Číny. Lodní dopravu jsem se tedy rozhodla využít i pro svůj projekt, vsadila jsem na vodní MHD. Město bylo navíc celé navrženo na principu krátkých vzdáleností. A to o osm let dříve, než tento pojem vůbec vznikl. Jednalo se tedy o převratný návrh, který zaujal.
Udělat si město podle svého. Není to největší sen každého architekta?
Spíš největší závazek! Uvědomte si, kolika lidem můžete svou prací změnit život. Kolik je v tom peněz. To je nesmírná odpovědnost. Moc jsem toho tehdy nenaspala. Tak je to u mě vlastně v případě každé větší zakázky – jakmile ji dostanu, tak než to vymyslím, několik dnů nespím.
Věže Tiandu Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Jak dlouho člověk projektuje milionové město?
S týmem víc než dvaceti lidí jsme na to měli dva a půl měsíce.
Na celé město?
V Číně se nikdo neptá, prostě to musíte stihnout… Není náhoda, že se mi velmi líbí citát Zahy Hadid: „Když chcete mít lehký život, nedělejte architekturu.“
Čtěte také
Já zase vzpomínám na citát od Jana Kaplického. Tvrdil, že architektura není pro ženy.
Bohužel s ním musím souhlasit. Architektura je jednou z profesí, které se jen velmi těžko kombinují s mateřstvím. Právě Zaha Hadid děti neměla, nemá je ani Eva Jiřičná. O něčem to vypovídá. Jakmile děláte architekturu, musíte do toho dát úplně všechno. Čas na návrh a následné zpracování není nikdy dostatečně dlouhý.
V Číně musíte být pořád nejlepší
Do Číny jste přiletěla v pětadvaceti. Neuměla jste jazyk, neměla jste kontakty. Jaké to bylo?
Hodně těžké. Miluju cestování, miluju výzvy. Ještě během studií jsem odjela na stáž do San Francisca. Bez Erasmu, všechno jsem si musela vybojovat sama. Když jsem se pak vrátila do Česka, přemýšlela jsem, co dál. A tehdy se nejvíc stavělo v Číně. Tak jsem si na Googlu našla jednu architektonickou firmu, dohodla se s ní, sedla na letadlo a doufala, že mě v Šanghaji někdo vyzvedne na letišti. Povedlo se.
Eva Le Peutrec (45)
Světově uznávaná architektka, známá zejména mrakodrapy.
Patnáct let působila v Číně, navrhla např. budovy Tiandu Tower, Hangzhou Agricultural Trading Center, Shenzhen Nanshan, Shishan Plaza.
Pochází z Nové Paky, má dvě děti, před návratem do Prahy bydlela 14 let v tichomořské Nové Kaledonii.
V současnosti působí jako tzv. Principal Architect v české architektonické a projekční kanceláři CASUA.
Autorka knih Architektura kreativního myšlení a Vzpomínky na jižní Pacifik.
V anketě CNN Prima NEWS Žena Česka se dostala do užšího výběru finalistek.
Po dlouhém letu mě dovezli k hotelu a řekli mi: „Máš pět minut, aby ses převlékla a vysprchovala. Sejdeme se na recepci.“ Měla jsem tak velký strach, že jsem to na minutu dodržela.
Mají to ženy architektky v Číně těžší?
Co si budeme povídat, je to země, která preferuje muže. Než jsem tam tedy odletěla, tajila jsem, že jsem žena. V Číně je všechno jiné. Oproti Evropě i Americe. Měřítka jsou větší. Ve všem. Všude je strašně moc lidí. Konkurence je neskutečná. Musíte být pořád nejlepší. Až v momentu, kdy vás začnou potřebovat, vás zároveň začnou respektovat. Byla to složitá cesta, respekt jsem si ale postupně vysloužila.
Věže Tiandu Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Co je v Číně ještě jinak?
Všechno. Víte třeba, že v čínských stavbách nenajdete čtvrté patro, vlastně žádné podlaží se čtyřkou? Nikdo nechce ani telefonní číslo s touto číslicí.
Proč?
Protože tohle číslo v čínských očích symbolizuje smrt… Ale zvykat si musíte spíš na jiné věci. S evropským logickým uvažováním tam příliš nepochodíte. My Evropané vycházíme z odkazu antiky, renesance, Číňané si během několikatisíciletého vývoje prošli naprosto odlišnými zkušenostmi. Vždyť mnozí z nich si jen v posledním století na rozdíl od nás zažili i opravdový hladomor. V náručí jim umíraly děti. To je pro nás absolutně nepředstavitelné.
Čtěte také
Jak byste tedy popsala čínskou mentalitu?
Při jednání s Číňany je nutné mít vždy na paměti jednu velkou zásadu: za všech okolností musíte zachovat tvář – druhých lidí, i svojí. Nesmíte nikoho urazit či ponížit. Klíčovou ctností je důstojnost. Nesouhlasíte s někým? Pak to dejte najevo jen velice opatrně. Leccos si spíš nechte líbit. Naopak si tam velmi cení loajality k firmě, což je obecné v celé Asii.
Narazila jste někdy s evropským přístupem?
Naštěstí jsem velmi empatická. V Číně mi to hodně pomohlo. Jelikož jsem dlouho nerozuměla, o čem se mluví, musela jsem se snažit ostatní „nacítit“. Je ale pravda, že Evropané to tam nemusí mít zrovna snadné. U některých firem byl můj původ minus. Na Evropany se dívali pohledem, že jsou méně efektivní, méně výkonní, zároveň příliš sebevědomí, málo pokorní.
Nádraží v Chang-čou Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Znali Česko?
Ano. Když jsem první den přišla do firmy, uvítali mě: „Á, Češka! Vy jste naši kamarádi, od vás kupujeme zbraně!“ Legrační to bylo hlavně ve srovnání s Amerikou, kde mě před tím plácali po ramenou z naprosto opačných důvodů: „Á, Češka! Havel, sametová revoluce, mravní hodnoty!“
Cesta do Číny je jako cesta do budoucnosti
Když pominu talent, čím jste si Číňany získala?
Tvrdou prací. V Číně je nezbytná. Je tam taková konkurence, že se bez ní neobejdete. Číňané ušli za poslední dobu obrovský kus cesty. Platí, že co se stane v Evropě za deset let, stihnou Číňané za rok. Po covidu je to v té zemi zase trochu jiné, já tam ale byla svědkem skutečně prudkého vývoje.
Čtěte také
Před mýma očima rostly v úžasném tempu mrakodrapy, stavěla se vysokorychlostní železniční síť Maglev, došlo k neskutečnému boomu především na východním pobřeží. Ještě roky jsem tam pak létala kvůli různým projektům. A vždy to pro mě bylo jak cesta do budoucnosti. Už od roku 2010 se tam platilo mobilem, všechno bylo na QR kódy. Tamní komunikační platforma byla zároveň i bankou.
Kulturní centrum ve Wu-chanu Zdroj: Se svolením Evy Le Peutrec
Z Číny jste se s rodinou nejdříve před pár roky stěhovala na Novou Kaledonii, nedávno jste se vrátila do Prahy. Už se vám stýskalo?
Vrátila jsem se hlavně kvůli tomu, že na Nové Kaledonii loni vypukla občanská válka. V tom samém momentu jsem navíc dostala pracovní nabídku z pražské společnosti CASUA. Když jsem se rozhodovala, byla situace v Nové Kaledonii velmi vyhrocená. Nevěděla jsem, co přinese následující den. Dnes je bezpečnost stabilizovaná, budoucí osud ostrova je ale stále velmi nejasný.
Co byste v Česku ráda postavila?
Vždycky se ráda vracím k mrakodrapům, pro architekty jsou nejtěžší. Obecně mám slabost i pro občanské stavby jako muzea, galerie, knihovny, u nichž mám dojem, že kultivují jak mě, tak společnost. Nechám to ale na osudu. Už několikrát jsem snila o tom, co bych chtěla postavit. A osud mě vzápětí překvapil, že přišlo ještě něco lepšího.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Zelenskyj, nebo Zalužnyj? Ani jeden, Ukrajinci chtějí tvář mimo válku, říká expertka
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
