Čech z New Yorku: Odklízel jsem trosky Dvojčat a vyšetřoval jejich zkázu. Bylo by jim padesát

Pro laika byla newyorská Dvojčata krásná. Byla krásná i pro odborníka?
Ještě krásnější než pro laika. Laik se dívá pouze na tvary. Oceňuje, jak Dvojčata v noci krásně svítila, jak jejich hliníkové pláště odrážely svit slunce. I na mě to dělalo dojem – bylo neuvěřitelně nádherné, jak to všechno hrálo barvami. V hliníkové kůži stavby se odrážel jak svit slunce, tak pohyb mraků. Žlutá, modrá, všechny různé odstíny. Byla to vskutku poetická stavba. Ač strašně veliká, vlastně mimo jakékoli lidské chápání, taky bych ji označil za divukrásnou. Z pohledu člověka z oboru bylo ale více důvodů, proč ji mít za výjimečnou.

ČTĚTE TAKÉ: Český ženista: Rusové na Ukrajině zaminovávají školky i dětská hřiště

Proč?
Už jen to, že ji netvořil les sloupů jako každý jiný mrakodrap. Všechny byly vytlačené do pláště. Světové obchodní centrum mělo velice specifický design, jeho budovy byly na svou dobu samy o sobě revoluční. A v životě New Yorku hrály velikou roli: denně jimi prošlo zhruba 200 tisíc lidí, to znamenalo město ve městě. Vůbec není přehnané tvrdit, že spodní Manhattan byl před 50 lety oživen právě až dokončením Světového obchodního centra (WTC). Tahle oblast byla ještě v 60. let nevábný a nepřívětivý brownfield, kde stály obchody s levnou elektronikou.

Čím se Dvojčata stala pro běžného obyvatele New Yorku?
Krásným kompasem. Vyšel jste z metra, rozhlédl se. A jakmile jste spatřil věže, hned jste věděl, kde se nacházíte. Jelikož byly dvě a na jedné z nich stála anténa, okamžitě jste se zorientoval i v tom, kde je sever. Dvojčata byla zkrátka majákem pro všechny Newyorčany. Když jste se do města vracel odněkud z Pennsylvánie, už na vzdálenost čtyřiceti kilometrů se v dálce ukázaly obě věže. Aniž byste viděl samotný Manhattan, zalil vás příjemný pocit „už jsem skoro doma“.

Když v Paříži roku 1889 postavili Eiffelovku, nemálo obyvatel se rozčilovalo, že nová věž město hyzdí. Měla i Dvojčata mezi Newyorčany své odpůrce?
Měla. Ale časem jich ubývalo. Jejich oblibě v roce 1974 paradoxně dost pomohl francouzský provazochodec Philippe Petit, když v průběhu 45 minut prošel po laně osmkrát tam a zpět mezi oběma věžemi. Tímhle činem je jaksi polidštil. Newyorčané si díky té maličké postavičce na laně uvědomili: „Aha, tak tohle nejsou jen studené hranoly. Taky se tam žije.“

Laicky naivní otázka: Jak těžké bylo postavit tuhle 417 metrů vysokou budovu?
Neuvěřitelně těžké. Sám si říkám, že to byl zázrak. Jak dokázali vymyslet stavební systém s triádou sloupů, jak bylo všechno postupně sešroubované dohromady! Jak to rostlo pomocí vnějších a vnitřních jeřábů! Dodneška to pokládám za nádheru. Zdaleka nešlo jen o tu často zmiňovanou rekordní výšku. Vezměte si, že obě věže byly i poměrně tenoučké. Vítr si s nimi pohrával, vychyloval je ze své osy. To mělo mimo jiné i vliv na ocelová lana, která táhla kabiny ve výtahových šachtách. Všechno se to muselo vymyslet, aby se minimalizovala veškerá rizika. K určitým technickým vymoženostem a inovacím jsme se dopracovali pouze díky výšce Dvojčat. Když to začnete studovat, žasnete.

Jak moc se věže nahoře kymácely?
Na jedenáct stop, to jsou skoro čtyři metry. U výškových budov se tohle hodně hlídá, člověk by to neměl pociťovat. Výkyv by měl být velmi postupný. Jinak byste měl závratě a nechtěl byste tam pracovat. Vtipné je, že architekt Dvojčat Minoru Yamasaki měl strach z výšek. Dokonce to vzal v potaz při navrhování obou věží. Sloupy měly mezi sebou od přízemí až nahoru sklo, které nebylo širší než 45 centimetrů; to je o něco méně než šířka lidských ramen. Yamasaki to vysvětloval tak, že mu to psychologicky pomáhá: „I kdyby se s tím sklem bůh ví co stalo, nikdy tou dírou nepropadnu, protože se ven nedostanu díky svým ramenům.“

U Yamasakiho se vzhledem k tomu, kdo stavbu nakonec zničil, nabízí ještě jeden paradox: Prý se při jejím projektování inspiroval islámskou architekturou.
Ano. Bylo to poznat především u hlavice a v nižších patrech, kde se nacházela vstupní hala. Rád používal oblouk, odkazoval jím nejen k islámské architektuře, také k té gotické. Narodil se na západním pobřeží, jeho rodiče byli původně Japonci. Takže jsem v tom viděl i japonskou minimalistickou architekturu. On to byl vůbec zajímavý chlapík. Po útoku na Pearl Harbor čelil neustálým urážkám, měl to tehdy těžké jako většina Američanů japonského původu. Když se v roce 1934 po studiích přestěhoval do New Yorku, zachránilo ho to před internací – japonské obyvatelstvo totiž tenkrát běžně končilo v lágrech. Jako architekt byl každopádně vážený, hlavně pro své velké stavby. Bratři Rockefellerovi, v jejichž hlavě se myšlenka Světového obchodního centra zrodila, oslovili přímo jeho. Bez výběrového řízení.

Jak se při stavbě World Trade Center myslelo na bezpečnost?
Stavba musela splňovat velmi přísné podmínky už jen proto, jak byla vysoká. A že v ní pracovalo hodně lidí. Bralo se v potaz, že případná evakuace tolika osob z vrchních pater by trvala strašně dlouho. Každá z budov měla tři úniková schodiště – A, B, C. Že jich mohlo být víc? Mohlo… Pak by ale musel být jiný i půdorys. Nebo by to bylo na úkor kanceláří. Berme ovšem v potaz, že čtvereční metry se musely pronajímat a vydělávat.

Myslelo se při stavbě i na riziko nárazu letadla?
Ano, i kvůli události z roku 1945, kdy do nedaleké Empire State Buidling narazil zbloudilý bombardér. Dvojčata proto byla zkonstruována tak, že měla střet s dopravním letadlem vydržet. Osobně mi o tom po 11. září vykládal hlavní statik budovy Leslie Robertson.

Proč tedy nevydržela?
Uvědomme si několik věcí. Předně: Počítali to na začátku 60. let, kdy byl největším podobným letadlem Boeing 727. Brali to tak, že kinetická síla sice do budovy narazí, stavba ji však absorbuje. Dům se otřese, vzápětí se však vrátí do původní pozice. Nastane sice lokální škoda způsobená letadlem, budova sama ovšem nespadne. Robertson tedy počítal s letadlem, které bylo menší. Které neletělo tak rychle. Také se ale veřejně přiznal, že při tom dávném počítání nebral v potaz palivo. Netušil, že by někdo do budov vrazil s něčím, co bude mít křídla plná kerosenu.

Dodnes slýchám konspirační teorie, že jen kvůli nárazu letadel by ty budovy takhle nespadly.
Nebýt toho paliva, tak by budova náraz letadla skutečně absorbovala, nespadla by. Jenže letecký benzin karty zamíchal trochu jinak. Jeho jedna třetina byla zničena explozí, druhá nasákla do všech pater, kam letadlo naletělo. Třetí začala gravitací prosakovat do spodních pater. Žár stačil na to, aby poškodil molekulární stav oceli, která pak nevydržela váhu, již normálně nese. Tlak horní „čepice“ WTC začal tlačit na poškozené sloupy jak vnější, tak především vnitřní. Horizontální vazníky, které držely vnější sloupy k vnitřním, najednou povolily. Sloupy už neměly horizontální podporu. Bylo to, jako když tlačíte na tužku, která je mírně nalomená. Zlomí se.

Jinak řečeno: Jádru přeneseně řečeno poklesla kolena. Vnější stěna zničehonic neměla nic, co by ji vertikálně drželo. Otevřela se jako květina. Jakmile sloupy s narušenou statikou nevydržely tíhu budovy nad místem poškození, nastal graduální, dominový efekt. Jedno podlaží padalo na druhé, to pod sebou. Postupně se navyšovala váha, která tlačila na spodek.

Čili to byla právě architektonická jedinečnost stavby, která v daný moment napomohla tragédii?
Určitě. Kdyby to byl klasický mrakodrap typu Empire State Building, vydržel by. S lesem sloupů uvnitř by budovy stály dodnes. Představte si tu věž jako dvě trubky – vnější a vnitřní. Mezi nimi byly obrovské otevřené kancelářské prostory nesené pouze vazníky. Každý byl na jedné straně držen dvěma šrouby s průměrem tři čtvrtě palce. Jakmile tím smykem šrouby povolily, patro spadlo a zmizela i podpora vnějších a vnitřních sloupů.

Vy jste zkázu té jedinečné stavby viděl na vlastní oči.
Ano. A na to úterý nikdy nezapomenu.

Jaký byl váš osobní příběh z toho dne?
Měl jsem v Brooklynu pravidelnou schůzku na stavbě, dělali jsme tenkrát budovu federálního soudu. Asi v 8:50 mi zazvonil telefon, kamarádka popisovala, že se něco stalo. Nějaké malé letadlo prý vrazilo do jedné z věží, pilot asi dostal infarkt. Protože jsme měli schůzku, moc jsem tomu nevěnoval pozornost. Řekl jsem, že si zavoláme později. Jenže po několika desítkách minut najednou všem začaly zvonit mobily. Rozrazily se dveře a dovnitř vpadl hlavní stavbyvedoucí: „Všichni ven! Tohle je útok na Ameriku, jsme ve federální budově, může to tu být nebezpečné.“ Už z nádvoří jsem si všiml hořících Dvojčat. Jelikož jsem do nich to léto chodil na nějaké kurzy, hned jsem tam zkusil volat pár známým. Nemohl jsem se nikomu dovolat. A okamžitě se mi vybavil rok 1993.

Předchozí teroristický útok na Dvojčata, kdy bomba v garážích zabila šest lidí.
Přesně tak. Tehdy jsem po útoku běžel ke Dvojčatům za jednou dívkou a viděl hasiče se záchranáři, jak parkují přímo pod zasaženými budovami. Už tehdy mě kvůli statice mrakodrapů napadlo, jak je to pro ně nebezpečné. V září 2001 mi bylo jasné, že to udělají zase. A že to opravdu není dobrý nápad. Nevěděl jsem, že obě budovy kompletně spadnou. Očekával jsem ale, že dolů přinejmenším sletí něco z té horní části WTC. Funguje to totiž tak, že jakmile ocel dosáhne určité teploty, ztratí svou pevnou strukturu. A konstrukce Dvojčat byla ocelová, žádný vyztužený beton nebo armabeton… Proto jsem se rozhodl, že je potřeba na místo okamžitě vyrazit a hasiče parkující přímo pod Dvojčaty varovat. Jenže první věž pak bohužel začala padat, už když jsem byl na brooklynském mostu.

Jak vám v tu chvíli bylo?
To bylo poprvé, co jsem pocítil opravdový strach. Uvědomil jsem si, že stejně můžou zaútočit i na mosty. A brooklynský most je hodně vysoko nad vodou, snad sto metrů nad řekou East River. Případný útok bych rozhodně nepřežil. Vrátil jsem se tedy v té obrovské všeobecné panice zpátky na břeh. Byl to hrozný šok. Zmizelo něco z oceli a betonu, co tam mělo stát navždy. Místo toho se objevily mraky prachu, kouř. Když spadla i druhá věž, stál jsem už na Manhattanu, u radnice. Prach byl všude, neviděl jsem na krok. Rozptýlil se vlastně až po čtyřech dnech, jakmile zapršelo. Tehdy se všechno obnažilo a já na panoramatu Manhattanu spatřil tu hroznou jizvu.

Vraťme se ale do 11. září. Co jste tehdy dělal dál?
Po zřícení druhé věže už bylo na všechno pozdě. Šel jsem domů. Postupně jsem si ale uvědomil, že nejde nedělat nic. Už druhý den jsme se s dělníky a inženýry od nás ze stavby rozhodli, že vyrazíme pomáhat s odklízením trosek. Ze všeho nejdřív jsme museli přesvědčit policajty, kteří hlídali brooklynský most, aby nás vůbec pustili na uzavřený spodní Manhattan. Nakonec nás eskortovali přímo do epicentra, kde jsme okamžitě začali pomáhat. Pamatuji si to šílené ticho. Nejen že kolem nejezdila auta, po chodnících nechodili lidi. Nikde kolem nebyl ani jediný pták. Naprostá zkáza.

Co následovalo?
Sháněl jsem se po plánech stavby. Poptával jsem se všech okolo – jak policajtů, tak členů federální agentury pro řešení živelních pohrom. Nikdo je ale neměl. Jednu sadu plánů jsem našel až v departmentu agentury, která zastřešovala obchodní centrum. Fakt měli jen jednu, ostatní zůstaly pohřbené v ruinách WTC. Nic nebylo dokonce ani na stavebním úřadě, protože organizace pro WTC byla nadstátní, nepodléhala žádným stavebním úřadům města New York. Sadu plánů jsem hned rozmnožil a rozdal všem složkám od hasičů po FBI. Zaměřil jsem se na oblasti, kde se ve WTC nacházely únikové cesty, na zmíněná tři schodiště. Bylo mi jasné, že v samotných kancelářích nemohl přežít vůbec nikdo.

Ani zázrakem?
Ne. Ty obrovské místnosti byly čtyři metry vysoké, po sesutí budov se ale každá smrskla do dvaceti centimetrů. To fakt nemohl přežít vůbec nikdo. Na schodištích a ve výtahových šachtách naopak jistá šance existovala. Alespoň jsme si to tenkrát mysleli… Vybavuju si, že na místě tehdy panoval strašný zmatek. Kolem mě poněkud bezhlavě pracovali záchranáři a hasiči, kteří byli buď odjinud, nebo patřili k jakémusi druhému newyorskému sledu. Ti zkušenější totiž zahynuli 11. září pod troskami…

Pro mě Dvojčata představovala neodmyslitelnou součást New Yorku. Toho New Yorku, který mi absolutně učaroval ještě před emigrací.

Takže jsem kolem sebe viděl chlapy, kteří bez zvláštního systému nakukovali do kdejaké mezery, nedbali příliš na vlastní bezpečí, jak chtěli najít zasypané kolegy. V případě těch přespolních, třeba jeřábníků z Vermontu, navíc ani příliš neznali jména jednotlivých okolních ulic, nebyli obeznámeni se vstupy a vnitřní podobou Dvojčat. Proto mě napadlo, že by pro jejich potřebu bylo užitečné vytvořit 3D model objektu.

Za jako dlouho jste ho měl?
První víkend po útoku jsem se dvěma kamarády architekty postavil velice hrubý model z papíru, který jsme v pondělí přivezli do řídícího centra. Líbilo se to. Já ale ostatní přesvědčoval: „Tohle je nic. Musím postavit počítačový model, který bude mít i čtvrtou dimenzi. Čas. Který ukáže, kde co je, která patra ještě budou průchodná. Kde bychom možná ještě mohli nalézt nějaké přeživší.“ Jeden z těch, kteří tomu tam v tu chvíli šéfovali, deputy comissioner Michael Burton, mi odpověděl: „OK, dobře, dostaneš přístup k veškerým našim datům a fotografiím. Dej se do toho.“

Více méně souběžně jsme tak dali dohromady plexisklový, ale i počítačový model v programu Maya, který umožňoval zařazení času. S jeho pomocí jsme už mohli animovat, co se stane, když se odstraní daná část sutin. Rychlost, se kterou vše tenkrát probíhalo, je zpětně viděno neuvěřitelná.

Tím to ale pro vás neskončilo. Vy jste se záhy dostal i do komise vyšetřující události 11. září. Jak se vám to povedlo?
Právě zásluhou naší práce přímo na místě. Všiml si jí totiž inženýr, který dělal pro pronajímatele věží Larryho Silversteina. Někdy v té době vznikala skupina, která studovala, jak a proč věže spadly. Pomáhala Silversteinovi v jeho boji s pojišťovnami, jelikož mu chtěly vyplatit peníze jen za jednu pojistnou událost, nikoliv za dvě za každou z obou věží. Dostal by tak 3,5 miliardy místo sedmi miliard. Silverstein oponoval, že má i nadále každý den povinnost platit nájem, dohromady deset milionů měsíčně. A že tedy potřebuje dokázat, že kdyby nevzlétlo druhé letadlo, druhá věž by dosud stála. To se naštěstí dokázat podařilo.

Yamasaki při projektování WTC udělal jednu krásnou věc: Obě budovy nepostavil hned vedle sebe, ale v úhlopříčce. Lidé z kanceláří tak viděli na všechny světové strany. A jak byly ty věže od sebe odsazené, jedna z nich o tu druhou při sesunutí jen mírně štrejchla, zasáhla snad pouze její plášť. Jinak se té druhé nic nestalo.

Bylo těžké se s tragédií, kterou jste viděl hodně zblízka, psychicky vypořádat?
Musel bych být robot, abych to jen tak hodil za hlavu. Bylo to tenkrát přímo na místě hodně tíživé. Chodil jste kolem částí lidských těl. V jedné z šachet jsme našli výtah, ve kterém bylo dvanáct mrtvých. Hrozné... Čas má naštěstí krásnou vlastnost, že omílá hrany. To špatné člověk zapomíná. Ale jistě, pořád to svým způsobem bolí u srdce. Když třeba koukám na film, kde věže ještě stojí. Asi jako když v mládí přijdete o nějakou lásku a po letech si vzpomenete. Pořád to ve vás je.

Pro mě Dvojčata představovala neodmyslitelnou součást New Yorku. Toho New Yorku, který mi absolutně učaroval ještě před emigrací, když jsme doma v Plzni chytali německou televizi a já vyjeveně zíral na film Manhattan od Woodyho Allena. Z Československa jsem odešel v sedmnácti, už o rok později jsem se přestěhoval do New Yorku. A byla to láska na první pohled.

Jak se vám zamlouvá, co stojí na místě Dvojčat teď?
Mrakodrap One World Trade Center, dokončený před deseti lety, se mi líbí velice. Má hezký design. Trochu mi připomíná dílo Nekonečný sloup od rumunského sochaře Constantina Brancussiho. Má krásný, jednoduchý tvar. Jako skulptura.

Oproti Dvojčatům u něj vidím jistý rozdíl: Z nich na mě šla trochu pýcha, z téhle stavby ne. Pletu se?
Souhlasím. 11. září 2001 byla nepochybně zasažena i sama americká pýcha. Uvědomme si, že 60. léta byla plná pýchy. Amerika soutěžila se SSSR o to, kdo jako první pošle člověka do vesmíru, na Měsíc. Kdo v čem vynikne. Byla to neskutečně překotná doba, v níž se technologie posouvaly každým dnem. Pýcha se tedy promítla i do podoby nových budov. Vlastně i do jejich jména – World Trade Center, Světové obchodní centrum. O to pak byla ta rána pro Ameriku bolestivější.

Dnes už tuhle pýchu v sobě nemá?
Ona je to záležitost do značné míry periodická. Ale nechci to soudit. Pýcha je hodně spojená s určitou hrdostí, možná i odvahou. Kdybychom v sobě neměli špetku pýchy, dodnes možná žijeme na stromech někde v Tanzánii. Může to tedy být i zdravé. Ale ano – 11. září rozhodně Američanům otevřelo oči. Už jen proto, že si uvědomili: „Aha, tak celý svět nás zas tak neobdivuje. Asi ani bezmezně nemiluje.“ Pořád je to ale nejlepší země na světě. To vám můžu ze svých zkušeností potvrdit.