Mýty o válce na Ukrajině: Jak to bylo s nacismem, Euromajdanem či Krymem a kdo je diktátor?
O vleklém konfliktu mezi Ukrajinou a Ruskem kolují ve veřejném prostoru nejrůznější mýty, které šíří zejména představitelé Moskvy a jejich propagandisté či podporovatelé. Jaká jsou fakta v případě Euromajdanu, ruské anexe Krymu, války na Donbase nebo plnohodnotné únorové invaze? A jak to je s údajným nacismem, „diktátorem“ Zelenským a Putinovou „speciální vojenskou operací“? Redakce CNN Prima NEWS nabízí přehledný rozbor častých mýtů, které v souvislosti s Ukrajinou a Ruskem kolují.
„Euromajdan byl řízeným převratem ze Západu“
Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko dlouhodobě snažilo posilovat svůj vliv na Ukrajině, z níž se stal nárazník a šedá zóna mezi Východem a Západem. V zájmu evropských států bylo sbližování Kyjeva s EU a NATO. Snahy Kremlu a západních zemí i občanské rozpory na Ukrajině eskalovaly koncem roku 2013.
ČTĚTE TAKÉ: Strůjce ruského zázraku, později válečný zločinec. Jak se Putin stal prezidentem?
Prezidentem Ukrajiny byl v té době prorusky orientovaný Viktor Janukovyč, který usiloval o „obnovení bratrských vztahů“ mezi Kyjevem a Moskvou. Kromě jiného povolil ukrajinský pronájem krymského Sevastopolu Rusku. Poslední kapkou pro odpůrce Janukovyče byly události z listopadu 2013, kdy vláda z ničeho nic pozastavila přípravy podpisu asociační dohody s Evropskou unií.
Čtěte také
Tehdy se naplno projevily snahy Ruska o silné vměšování do ukrajinských vnitrostátních záležitostí a skutečné cíle Janukovyče, který sloužil Putinovi jako poslušná loutka. Na Ukrajině tak vypukly masové lidové demonstrace známé jako Euromajdan. Násilnosti během protestů stály životy vyšších desítek lidí. Obzvlášť v Kyjevě byly policejní zásahy proti demonstrantům velmi brutální. Většinu mrtvých tvořili civilisté, část i příslušníci policie.
Přestože představitelé západních zemí vyjadřovali Ukrajincům protestujícím proti administrativě prokremelského Janukovyče podporu, rozhodně nelze tvrdit, že by byl Euromajdan umělým převratem řízeným z NATO či EU. Hnacím motorem odporu byli ukrajinští občané, kteří zpočátku reagovali na kolaps asociační dohody s EU a později na nezměrnou policejní brutalitu. Celý svět s hrůzou sledoval zejména masakr z února 2014, kdy do neozbrojeného davu demonstrantů začali střílet odstřelovači ze střech budov.
„Rusko mělo na anexi Krymu právo“
Euromajdan vyvrcholil koncem února 2014, kdy byl Janukovyč svržen a následně uprchl do Ruska. Na Ukrajině se tak chopila moci prozápadně orientovaná vláda – nejdříve prozatímní, později téhož roku řádná, jež vzešla z parlamentních voleb. Ruská armáda v reakci na svržení Janukovyče vtrhla pod kamufláží údajného regionálního povstání na ukrajinský Krym, který Kreml posléze anektoval.
Na to ovšem Rusové neměli právo. Moskva legitimitu krádeže Krymu opírala o výsledek sporného referenda, které Rusko za pomoci armády zorganizovalo na okupovaném ukrajinském poloostrově v březnu 2014. Rusové očividně porušili Budapešťské memorandum z roku 1994, v němž se mimo jiné zavázali, že budou respektovat územní celistvost Ukrajiny. Anexe Krymu tak byla v jasném rozporu se smlouvami, které Rusko podepsalo v 90. letech.
A že bylo tamní obyvatelstvo většinově ruského původu? Nacistické Německo také v roce 1938 argumentovalo německou většinou na území Sudet. Jen těžko ale mohl tento fakt legitimizovat okupaci území po mnichovské dohodě, o které Československo předem ani nemělo možnost jednat.
V případě Krymu je také vhodné připomenout události 20. století. Zmíněný poloostrov byl součástí Sovětského svazu, v němž měl ovšem až do roku 1944 status autonomní republiky. Po Stalinově deportaci krymských Tatarů se sice stal přímou součástí Ruské sovětské federativní socialistické republiky, v roce 1954 byl ale z iniciativy Nikity Chruščova přičleněn k Ukrajinské sovětské socialistické republice.
V únoru 1991 se obyvatelstvo Krymu v referendu vyslovilo pro obnovení autonomie v rámci Ukrajinské SSR. Ukrajina téhož roku v srpnu vyhlásila nezávislost na Sovětském svazu, což v prosinci potvrdilo tamní referendum, ve kterém byl schválen vznik samostatné a nedělitelné Ukrajiny. Pro nezávislost se vyslovila i většina obyvatel Krymu.
„Ukrajina válku vyprovokovala, protože neplnila Minské dohody“
Anexe Krymu v roce 2014 nebyla jediným krokem, kdy Rusko flagrantně narušilo suverenitu Ukrajiny. Začalo rovněž silně podporovat proruské separatisty, kteří vyhlásili na území ukrajinského Donbasu dva loutkové kvazistáty známé jako Doněcká a Luhanská lidová republika. V důsledku toho vypukla válka na Donbase.
Ruská strana navzdory přímým důkazům popírala účast svých jednotek v ozbrojeném konfliktu až do únorové invaze 2022, kterou Moskva zahájila otevřenou válku s Ukrajinou – přestože to nikdy oficiálně nepřiznala. Předešlý konflikt na Donbase měly vyřešit takzvané Minské dohody, první byla podepsána v září 2014 a druhá v únoru 2015. Ani jedna z nich ovšem k mírovému uspořádání nevedla.
Ruská propaganda tvrdí, že k celoplošné válce s Ukrajinou v roce 2022 došlo právě proto, že Kyjev dlouhodobě nedodržoval podmínky plynoucí z Minských dohod. V tomto ohledu ovšem zapomíná na skutečnost, že ony podmínky – obsahující třeba úplné zastavení palby – opakovaně porušovali také proruští separatisté.
Čtěte také
Ukrajina zcela logicky požadovala, aby jí separatisté podporovaní Ruskem nejprve poskytli kontrolu nad státní hranicí na východě země. Představitelé Moskvy a separatisté naopak trvali na tom, že mají nejprve proběhnout ústavní změny a že Kyjev musí udělit proruským kvazistátům na Donbase rozsáhlou amnestii pro válečné zločince a autonomii. To by znamenalo, že by Ukrajina měla nad Donbasem pouze symbolickou suverenitu, jako to má například Velká Británie s Kanadou.
Separatisté také poněkud absurdně považovali za součást Doněcké a Luhanské lidové republiky veškeré území Doněcké a Luhanské oblasti, z nichž ovšem většina zůstávala stále pod kontrolou ukrajinské vlády. Do totální frašky přešla situace ve chvíli, kdy Rusko, které při vyjednávání Minských dohod tahalo po celou dobu za nitky, prohlásilo, že vlastně není odpovědné za plnění podmínek, jelikož oficiálně není smluvní stranou – na rozdíl od separatistů.
Smysl Minských dohod definitivně pohřbil Vladimir Putin, nikoliv Volodymyr Zelenskyj. V roce 2022 totiž ruský prezident porušil a popřel naprosto vše, co předtím garantoval. Rusko nejdříve oficiálně uznalo nezávislost obou separatistických kvazirepublik, poté Putinova armáda vtrhla na Donbas pod falešnou záminkou „udržování míru“ a nakonec Rusko zahájilo plnohodnotnou vojenskou invazi, kterou Moskva označovala jako „speciální vojenskou operaci“, s cílem obsadit velká ukrajinská města včetně Kyjeva.
„Ukrajina v čele s vládou je prolezlá nacismem“
Oficiálním cílem takzvané „speciální vojenské operace“, kterou Putin zdůvodnil údajnou potřebou ochránit ruskojazyčné obyvatelstvo a svrhnout ukrajinské neonacisty, byla podle Kremlu „demilitarizace a denacifikace Ukrajiny“. V tomto ohledu šlo o jen těžko pochopitelný cíl, jelikož krajně pravicové strany se na Ukrajině netěší zrovna velké podpoře.
Volodymyr Zelenskyj se navíc netají židovským původem. Přesto se kremelská propaganda dlouhodobě u domácího publika i ve světě snaží vyvolat dojem, že Putin vede spravedlivou válku proti nacistickému režimu, který ohrožuje samotnou existenci Ruské federace. A jak je vidět, toto absurdní tvrzení získalo podporu nejen v Rusku. Věří mu i určitá část obyvatelstva západních zemí.
Čtěte také
Je pravdou, že různé radikální skupiny se na Ukrajině skutečně vyskytují, což souvisí i se složitým dějinným vývojem této země. Problematickou minulost má například obávaná azovská brigáda. Sami mluvčí této vojenské skupiny v jejích začátcích připustili, že až 20 procent členů tvořili neonacisté. Podle mnoha analytiků se ale Azov po vstupu do oficiálních struktur Ukrajinské národní gardy očistil od většiny radikálů. Samotné vedení brigády se nařčením z extremismu dlouhodobě brání.
Podle některých historiků se naopak nejvíce neonacistů nachází právě v Rusku. Nezpochybnitelným faktem je minimálně skutečnost, že k nacistickým praktikám má v současnosti mnohem blíže ruský režim než ten ukrajinský. Stačí si vzpomenout, jak Moskva v únoru 2022 svou agresi zdůvodnila – mimo jiné nutnou ochranou Rusů žijících na východě Ukrajiny. Podobně v roce 1938 vysvětloval Hitler agresivní politiku vůči Československu a svůj zájem o Sudety.
Další podobnost lze najít mezi praktikami současné ruské armády a vojsk nacistického Německa namířenými vůči civilnímu obyvatelstvu. Putinova armáda za uplynulé roky napáchala na území svého západního souseda nepřeberné množství zločinů. Velmi znepokojivé jsou například zprávy o zabitých civilistech či ukrajinských městech, která Rusové prakticky vymazali z mapy. Kyjev se rovněž zabývá případy ruských hromadných poprav či mučení zajatců, znásilnění, podezření z páchání genocidy nebo deportací ukrajinských dětí.
„Zelenskyj je diktátor a jeho vláda není legitimní“
V tvrzení, že je snad ukrajinský prezident Volodymyr Zelenskyj „diktátorem bez voleb“, se nachází jedno lživé a jedno zavádějící označení. Zelenskyj se stal ukrajinskou hlavou státu v roce 2019, když ve volbách porazil dosavadního prezidenta Petra Porošenka. Jediný, kdo objektivně narušil legitimitu těchto voleb, bylo Rusko, jelikož už pět let okupovalo ukrajinský Krym a zároveň přímo řídilo a zásobovalo proruské separatisty v Doněcké a Luhanské oblasti.
Čtěte také
V roce 2024 měl Zelenskyj svůj prezidentský mandát obhajovat. Proč se tak nestalo? Kvůli Rusku, které nyní okupuje asi pětinu území svého západního souseda a dennodenně útočí na ukrajinské civilní cíle. Dalším háčkem je v tomto ohledu zcela pochopitelné vyhlášení válečného stavu Kyjevem.
Podle ukrajinské ústavy nelze v takové situaci uspořádat svobodné, transparentní a demokratické volby, na které by bylo možné přizvat mezinárodní pozorovatele a které by uznalo mezinárodní společenství. Tuto skutečnost potvrdil i ukrajinský parlament. Ukrajinci se prostě jen řídí vlastní ústavou. A nelze říct, že by šlo o nějaké neobvyklé pravidlo. Třeba ve Velké Británii se volby během druhé světové války v Evropě také nekonaly – z podobného důvodu. Dovolil si někdo kvůli tomu označit Winstona Churchilla za diktátora?
VIDEO: Mapa, která dokumentuje průběh prvního roku ruské invaze na Ukrajinu
Pokud někdo z dvojice Zelenskyj a Putin naplňuje podstatu označení diktátor, je to spíše druhý jmenovaný. Putin je řádným ruským prezidentem od roku 2000. Právě za jeho vlády se začaly stupňovat represe proti opozici. Připomeňme, že tamním obyvatelům hrozí až 15 let vězení „za lživé zprávy o ruské armádě“. Na několik let za mříže se tak člověk může dostat za pouhé odsouzení ruské invaze na Ukrajinu.
Putin se také postaral o výrazné rozšíření pravomocí prezidenta. V roce 2008 jej sice ve funkci hlavy státu na čtyři roky zastoupil Dmitrij Medveděv. Brzy se ale ukázalo, že šlo jen o plánovanou rošádu, která reagovala na podmínky tehdejší ruské ústavy. V roce 2012 se Putin opět stal prezidentem, kterým je nepřetržitě až dodnes. Úprava ústavy z roku 2021 mu umožňuje zůstat v čele Kremlu až do roku 2036. Pro srovnání – ukrajinský prezident může být zvolen maximálně dvakrát po sobě.
„Rusové napadli Ukrajinu, aby se bránili před NATO“
Jeden z argumentů, kterým zastánci Moskvy často obhajují či vysvětlují ruskou únorovou invazi, byly údajné obavy Kremlu ze sbližování Kyjeva se Západem a z možného budoucího vstupu Ukrajiny do NATO. Na toto tvrzení lze reagovat poněkud jednoduchou poznámkou – i kdyby byl vstup Ukrajiny do Severoatlantické aliance v roce 2022 na spadnutí, co by zrovna Rusku bylo do toho? Vůbec nic.
Ruští představitelé odmítají přijmout realitu, tedy že postsovětské země nejsou jejich výsostným majetkem, s nímž si mohou nakládat podle potřeby nebo mu diktovat směřování v zahraniční politice. Ukrajina není žádným ruským satelitem, nýbrž suverénním státem, který si sám může rozhodovat o tom, zda má zájem být součástí EU nebo NATO.
Čtěte také
A skutečnost, že se Severoatlantická aliance v posledních letech čím dál více rozrůstala na východ směrem k ruským hranicím? Za to si Rusové mohou sami. Nutil snad někdo Finsko nebo Švédsko, aby se po dekádách neutrality přidaly k NATO? Finové a Švédové se tak rozhodli právě kvůli ruské invazi na Ukrajinu a na základě objektivního strachu z agresivní politiky Kremlu. Stejné obavy dohnaly do náruče NATO i pobaltské státy, a to již v roce 2004.
Neobstojí ani ruský argument o údajné dohodě z 90. let, v níž se představitelé Západu měli Rusku zavázat, že bývalí členové Varšavské smlouvy nevstoupí do NATO. Žádná taková oficiální dohoda neexistuje. Přesto si Rusko nadále klade absurdní požadavky, které mluví o odstranění vojenské infrastruktury Severoatlantické aliance ve všech státech, které vstoupily do NATO po roce 1996, což by zahrnovalo i Českou republiku.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Nejste takový proruský šváb jako SPD, zastal se Vondra Macinky. Přesto se o Ukrajině pohádali
Věnuje se převážně domácí politické scéně. Nenechává ho chladným ani zahraniční politika, akcentuje témata kolem války na Ukrajině. Rád zpracovává i gaming a nezanedbává v textech ani svou vášeň v podobě houbaření. Studoval na Gymnáziu Na Vítězné pláni a poté na Vyšší odborné škole publicistiky (VOŠP), kde také získal první novinářské zkušenosti. V on-line zpravodajství CNN Prima NEWS začal pracovat v květnu 2020. V té době přispíval také do studentského magazínu VOŠP s názvem Generace20 a na hudební web Planeta Hudba. Po dokončení studií na VOŠP v létě 2021 nastoupil na CNN Prima NEWS jako redaktor. Nesnáší totalitní ideologie, přehnanou politickou korektnost i striktní dělení světa na „černou“ a „bílou“. (Marek.Vesely@iprima.cz)
