Vladimir Putin se v roce 1999 stal poprvé ruským prezidentem
Od překvapivé abdikace ruského prezidenta Borise Jelcina uběhlo 25 let. Ve funkci jej nahradil premiér Vladimir Putin, v té době z mezinárodního pohledu nenápadný politik a bývalý agent KGB ve východním Německu. Jako prezident brzy dokázal vymanit Rusko z dlouholeté hospodářské krize. Z úspěšného politika se postupně stal silný autoritář a později i zločinec, který je přímo odpovědný za ruskou invazi na Ukrajinu – nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války.
Prakticky celá devadesátá léta Rusko prožívalo velmi nejisté a turbulentní období. Mezi roky 1989 a 1990 došlo k pádu totalitních režimů ve státech střední a východní Evropy. Díky tomu se země jako Polsko, Československo, Maďarsko, Rumunsko či Bulharsko vymanily ze sféry sovětského vlivu. Netrvalo dlouho a hroutit se začal i samotný Sovětský svaz.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Oranžová revoluce na Ukrajině. Promarněná historická šance a předehra Euromajdanu
Rozpad východního bloku umožnila politika tehdejšího vůdce SSSR Michaila Gorbačova, jehož liberální reformy opěvoval především západní svět, který ruskému státníkovi přezdíval „Gorby“. O poznání méně populární byl ovšem usměvavý politik s ikonickou skvrnou na hlavě v samotném Sovětském svazu.
Vše vyvrcholilo v srpnu 1991, kdy se skupina ruských funkcionářů z konzervativního křídla komunistické strany pokusila o státní převrat, jehož cílem bylo zabránit volnější federalizaci SSSR. Z pohledu konzervativních komunistů puč dopadl totálním debaklem.
Ze vzniklé situace nejvíce vytěžil Boris Jelcin, jehož mocenský vzestup zcela zastínil Michaila Gorbačova. Jelcin již v létě roku 1990 vystoupil z komunistické strany. O rok později byl zvolen prezidentem Ruska, což tou dobou byla stále „jen“ součást Gorbačovova Sovětského svazu. Rozhodující moment nastal ve chvíli, kdy se Jelcin postavil zmíněným spiklencům.
Nevydařený pokus o převrat smetl pučisty a svým způsobem i Gorbačova. Rovněž vedl k urychlení procesu rozpadu Sovětského svazu. K tomu došlo v prosinci 1991. Nástupnictví převzala Ruská federace a do jejího čela se logicky postavil prezident Jelcin. Rusové však svého vládce neopěvovali příliš dlouho.
Krok od hladomoru a střelba tanků do parlamentu
Jelcin hned v počátku devadesátých let usiloval o to, aby Rusko přešlo z plánované ekonomiky ke kapitalismu. Balík hospodářských reforem však znamenal živelnou katastrofu. Výsledkem takzvané „Jelcinomiky“ byla hluboká hospodářská krize. Inflace se zvedla o stovky procent, z rublu se stala bezcenná měna a mnoho lidí přišlo o celoživotní úspory. K tomu zkrachovala značná část velkých podniků, což zapříčinilo razantní nárůst nezaměstnanosti.
Také průběh tamní privatizace připomínal horor Alfreda Hitchcocka. Většinu důležitých podniků skoupili zástupci z jejich vedení nebo lidé z Jelcinova blízkého okolí. Výsledek? Velké firmy, včetně mocných energetických společností, ovládla hrstka podnikatelů, kteří rázem pohádkově zbohatli. Později si vysloužili označení oligarchové. Právě oni drželi Jelcina dlouhé roky u moci.
S ohledem na to nebylo příliš překvapivé, že si Jelcinova administrativa neporadila s všudypřítomnou korupcí. Právě naopak – korupční skandály byly na denním pořádku. Sen o demokratickém, prosperujícím a kapitalistickém Rusku se rázem rozplynul. Tamní garnitura zabránila hrozícímu hladomoru jen díky státním dotacím na základní potraviny.
Na podzim roku 1993 došlo ke konfliktu mezi Jelcinem a představiteli ruského parlamentu. Ústavní krize se postupně přetavila v otevřené povstání. V zemi zavládl totální chaos. Krvavé nepokoje v ruských městech nakonec potlačila armáda, která se postavila na Jelcinovu stranu. Záběry pouličních bitek a tanků střílejících na budovu ruského parlamentu s hrůzou sledoval celý svět.
Opilecké skandály, hospodářský krach a náhlá rezignace
Jelcin vyšel z události známé jako „černý říjen“ posílen. V prezidentských volbách 1996 s velkým přispěním vlivných oligarchů těsně porazil komunistu Gennadije Zjuganova. Od té doby Jelcinova popularita už jen strmě klesala, k čemuž přispěly jeho nesčetné opilecké skandály nebo ničivá válka v Čečensku. Devadesátá léta se rovněž nesla ve znamení ústupu Ruska z pozice velmoci v oblasti zahraniční politiky.
Doba ekonomických těžkostí vyvrcholila hospodářským krachem v létě roku 1998, kdy Rusko nebylo schopno splácet své dluhy. O rok později Jelcin odvolal vládu Sergeje Stěpašina. Novým premiérem se stal Vladimir Putin, tou dobou v zahraničí prakticky neznámý politik. Netrvalo ovšem dlouho a Jelcin o Putinovi začal mluvit jako o svém potenciálním nástupci.
Na samém konci 20. století – přesněji 31. prosince 1999 – pak došlo k události, kterou očekával asi jen málokdo. Jelcin s jednodenním předstihem přednesl svůj novoroční projev, v němž oznámil rezignaci. Rozhodnutí bylo tak náhlé, že o něm údajně do poslední chvíle nevěděla ani Jelcinova žena.
„Odcházím předčasně. Pochopil jsem ale, že to musím udělat. Rusko musí vstoupit do nového tisíciletí s novými politiky, novými tvářemi a energickými lidmi. A my, kteří jsme u moci už mnoho let, musíme odejít,“ sdělil Jelcin ve své řeči. Na základě ruské ústavy se úřadujícím ruským prezidentem ještě tentýž den stal premiér, konkrétně Vladimir Putin. Svůj mandát pak potvrdil v březnu následujícího roku, když uspěl v prezidentských volbách.
Odraz ode dna a upevnění moci
Putin se chopil funkce prezidenta s velkou vervou. I díky stoupajícím světovým cenám ropy a zemního plynu se mu již během prvního roku vlády podařilo stabilizovat hospodářskou situaci. Po mnoha letech chudoby a nejistoty Putin v prezidentském křesle nastartoval ruskou ekonomiku tak, že experti mluvili o hospodářském zázraku. Rovněž se zvýšila do té doby upadající prestiž Ruské federace v zahraničí.
S přibývajícími roky byly čím dál více zjevné Putinovy „roztahovačné“ ambice a autoritářské sklony, což už v roce 2004 kritizoval Michail Gorbačov a částečně také Boris Jelcin. Putin bez ohledu na ně postupně rozšiřoval pravomoci prezidenta. Stupňovaly se také represe proti ruské opozici.
V roce 2008 sice Putina ve funkci hlavy státu na čtyři roky zastoupil Dmitrij Medveděv. Brzy se ale ukázalo, že šlo jen o plánovanou rošádu, která reagovala na podmínky tehdejší ruské ústavy. Putin tak znovu a dočasně sloužil jako ruský premiér. V roce 2012 se opět stal prezidentem, kterým je nepřetržitě až dodnes. Úprava ústavy z roku 2021 mu umožňuje zůstat v čele Kremlu až do roku 2036.
Nejdříve Gruzie, poté Ukrajina
Putinova touha po územní rozpínavosti se naplno projevila v roce 2008, kdy Rusko započalo vojenskou invazi na území Gruzie, aby podpořilo dva tamní proruské separatistické celky – Abcházii a Jižní Osetii.
V únoru 2014 došlo na Ukrajině ke státnímu převratu, který vedl ke svržení proruského prezidenta Viktora Janukovyče. Ruská armáda bezprostředně poté vtrhla na ukrajinský Krym, který Kreml posléze anektoval. V dubnu téhož roku proruští separatisté (podporováni Moskvou) vyhlásili na území ukrajinského Donbasu dva loutkové kvazistáty známé jako Doněcká a Luhanská lidová republika.
V důsledku toho vypukla takzvaná válka na Donbase, která v různé intenzitě pokračovala až do roku 2022. Putinova administrativa účast svých jednotek v ozbrojeném konfliktu popírala až do únorové invaze.
Už koncem března 2021 Rusko začalo přesouvat značnou část svých vojenských sil na hranici s Ukrajinou, přičemž do posledních chvil kategoricky popíralo rozsáhlou invazi. Diplomatická jednání, do nichž se zapojoval i Západ, nevedla ke zmírnění napětí. Putin a spol. si kladli podmínky, které mimo jiné zahrnovaly odstranění vojenské infrastruktury Severoatlantické aliance ve všech státech, které vstoupily do NATO po roce 1996, což by zahrnovalo i Českou republiku.
Zničení Gorbačovova celoživotního díla?
Dne 21. února 2022 Putin oficiálně uznal nezávislost obou samozvaných separatistických republik na východě Ukrajiny a nařídil ruským vojskům vstoupit na Donbas. V noci z 23. na 24. února šéf Kremlu oznámil „speciální vojenskou operaci za účelem denacifikace a demilitarizace Ukrajiny“. Vypukl tak nejkrvavější konflikt v Evropě od druhé světové války.
VIDEO: Interaktivní mapa, která dokumentuje první rok ruské invaze na Ukrajinu
Ukrajina i po skoro třech letech ruské agresi nadále vzdoruje. Padlé a zraněné vojáky analytici počítají ve vyšších stovkách tisíc. Putinova armáda napáchala na území svého západního souseda nepřeberné množství zločinů. Celkové škody podle Ukrajinců odpovídají částce přesahující bilion dolarů. Obzvlášť znepokojivé jsou zprávy o zabitých civilistech, včetně dětí, a o některých ukrajinských městech, která Rusové prakticky vymazali z povrchu zemského.
Mezinárodní trestní soud v Haagu v březnu 2023 na Putina vydal zatykač. Rusko se v důsledku invaze dostalo do nepříjemné izolace, a to hlavně ze strany západních zemí, které podporují napadenou Ukrajinu.
Boris Jelcin se únorové invaze nedožil. Zemřel v dubnu 2007, bylo mu 76 let. Michail Gorbačov zemřel v srpnu 2022 ve věku 91 let. Podle blízkého okolí byl z ruského vpádu na Ukrajinu šokován, přičemž celou událost sledoval s velkými obavami. Krátce před smrtí měl také prohlásit, že Putin zničil jeho celoživotní dílo.
