Archivní záběry z oranžové revoluce
Od oranžové revoluce na Ukrajině uplynulo 20 let. I když tyto protesty měly podobný cíl jako Euromajdan – tedy zbavit Ukrajinu proruského směřování – v mnoha ohledech se od událostí z let 2013 až 2014 lišily. Oranžová revoluce se totiž obešla bez krve i bez zásahu ruské armády. Přesto počátek politických změn z listopadu 2004 nakonec skončil daleko za očekáváním. Oranžová vlna se odplavila s podobnou rychlostí, jako když přišla. Budoucí ruské agresi zabránit nedokázala.
Po rozpadu Sovětského svazu se Rusko dlouhé roky snažilo posilovat svůj vliv na Ukrajině. V zájmu západních zemí bylo naopak sbližování Kyjeva s EU a NATO. Na Ukrajině zároveň eskalovaly spory mezi ukrajinsky mluvící částí obyvatelstva na straně jedné a rusky mluvící částí na straně druhé.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Jak začala válka na Ukrajině? Zlomový byl rok 2014, o osm let později Rusko rozpoutalo masakr
Od roku 1994 byl prezidentem Ukrajiny Leonid Kučma, za jehož vlády došlo k privatizaci i dalším ekonomickým změnám vedoucím k tržnímu hospodářství. Kučma ale rovněž prosazoval obnovení ekonomické spolupráce s Ruskem. Ukrajina se navíc nedokázala vypořádat s bujícím organizovaným zločinem a rozsáhlou korupcí v politické i úřednické sféře.
Samotný Kučma, který sloužil jako hlava státu až do roku 2005, čelil během své vlády kritice za autoritářský přístup. Netajil se zájmem prosadit více pravomocí pro prezidenta, k tomu byl podezříván z umlčování opozice či z potlačování svobody tisku.
Prozápadní Juščenko a proruský Janukovyč
V roce 2001 hrál Kučma klíčovou roli při rozpuštění vlády prozápadního premiéra Viktora Juščenka, který posléze sehrál klíčovou roli v oranžové revoluci. Změny zajetých poměrů odstartovaly v roce 2004, kdy Kučma oznámil, že už v dalších prezidentských volbách kandidovat nebude.
Jako svého potenciálního nástupce veřejně podpořil proruského kandidáta Viktora Janukovyče, který byl v té době ukrajinským premiérem a také hlavním Juščenkovým rivalem. Zatímco Juščenko před volbami prosazoval další liberálně-demokratické reformy a prozápadní kurz, Janukovyč chtěl naopak zachovat autoritativní prvky vládnutí a ještě více prohloubit ukrajinsko-ruské vazby.
Juščenko měl voliče zejména na severu a západě Ukrajiny, kde převažovalo ukrajinskojazyčné obyvatelstvo. Janukovyče podporovali především lidé z převážně ruskojazyčného jihu a východu, ale také tamní komunisté nebo Vladimir Putin.
První volební skandál s mezinárodním přesahem přišel již v průběhu kampaně. V září 2004 Juščenko záhadně onemocněl poté, co povečeřel v jedné kyjevské restauraci. Po postupném zhoršení zdravotního stavu prezidentský kandidát vyhledal pomoc zahraničních lékařů. Ti posléze konstatovali, že šlo o otravu dioxiny.
I když Juščenko konzumaci nebezpečného jedu přežil, otrava znetvořila jeho tvář, na níž se objevily skvrny a puchýře. Jeho podporovatelé vinili Janukovyčův tým. Juščenko později řekl, že je přesvědčen, že dioxin byl vyroben v ruských laboratořích. Dodnes však není zcela jasné, kdo otravu způsobil či „naplánoval“.
Oranžový Kyjev a modrý Donbas
První kolo ukrajinských prezidentských voleb 2004 provázelo mnoho kontroverzí. Tamní opozice i mezinárodní pozorovatelé mluvili o četných případech machinací a podvodů, které měly zajistit Janukovyčovo vítězství. Přesto s nepatrným náskokem skončil první Juščenko.
Také druhé kolo, které proběhlo 21. listopadu 2004, se neslo v duchu zpráv o falšování voleb. Ani tyto snahy ovšem nezměnily nic na tom, že exit polly predikovaly celkové vítězství Juščenka.
A jak vypadalo samotné sčítání hlasů z 22. listopadu? Po počátečním vedení Janukovyče začal Juščenko ztrátu dotahovat. Jenže pak přišel neočekávaný zásah ústřední volební komise, která zničehonic přerušila sčítání a ještě před sečtením všech hlasů prohlásila vítězem Janukovyče.
Opozice obvinila vládu z rozsáhlého volebního podvodu. Toto tvrzení podpořila i zpráva mezinárodních pozorovatelů. Výsledek voleb neuznaly Spojené státy, Kanada ani členské země Evropské unie. Putin naopak gratuloval Janukovyčovi k vítězství ještě před oficiálním vyhlášením výsledků.
Juščenko a spol. ještě 22. listopadu vyzvali k demonstraci v Kyjevě, kam dorazilo několik desítek tisíc lidí. Protestovalo se i v dalších ukrajinských městech, a to zejména na západě země. Podporovatelé Juščenka se oblékali do oranžové, což byla barva koalice Naše Ukrajina. Právě plná náměstí lidí v oranžovém později vedla k označení „oranžová revoluce“. Prorusky orientovaná většina na Donbase se zase na podporu Janukovyče oblékla do modré.
Politik zklamaných nadějí
Protesty pokračovaly i v následujících dnech. Především Juščenkovým přívržencům se povedlo rozpoutat obrovskou vlnu pravidelných demonstrací, a to zejména v Kyjevě a ve Lvově. Netrvalo dlouho a oranžová iniciativa dosáhla svého.
Už 3. prosince ukrajinský nejvyšší soud anuloval výsledky druhého kola, a to z důvodu rozsáhlých volebních podvodů. Zároveň nařídil opakování druhého kola, konkrétně v termínu 26. prosince 2004. V tento den volby podle mezinárodních pozorovatelů proběhly regulérním způsobem. Z poměrně jednoznačného vítězství se radoval Juščenko. Janukovyč se posléze odvolal k nejvyššímu soudu, jeho stížnost byla nicméně zamítnuta.
Juščenkova inaugurace proběhla 23. ledna 2005, čímž prozápadně orientovaní Ukrajinci dosáhli hlavního cíle revoluce. Janukovyč si kvůli výrazným změnám politických poměrů neudržel ani post předsedy vlády. Ještě v lednu 2005 se novou ukrajinskou premiérkou stala Julija Tymošenková, další z výrazných tváří oranžového týmu.
„Oranžová revoluce má klíčový význam. Teprve až nyní je Ukrajina svobodná. Skončilo období tyranie, lží a násilí,“ prohlásil Juščenko po vítězství ve volbách. Ukrajinci si od jeho zvolení slibovali hodně, kromě jiného ekonomické reformy, vyhlášení války korupci, nižší nezaměstnanost či vyšší platy.
Ukrajinská oranžová vlna se však odplavila s podobnou rychlostí, jako když přišla. Následovalo nepříjemné rozčarování ve smyslu, že slibované změny vlastně nejsou moc cítit. Tehdejší situaci nejlépe vystihuje přezdívka, kterou si Juščenko vysloužil nedlouho po svém nástupu do prezidentského úřadu – „politik zklamaných nadějí“.
Janukovyč zpátky v sedle
Juščenko sice změnil kurz ukrajinské zahraniční politiky, což bylo vidět například na větší otevřenosti vůči Evropě. V domácí politice však příliš úspěšný nebyl, lidé mu často vyčítali jeho plané sliby, pokud šlo o údajný boj proti korupci. Preference oranžového bloku Naše Ukrajina tak každoročně klesaly.
V roce 2006 si Juščenko u svých podporovatelů obzvlášť zavařil, když novým ukrajinským premiérem jmenoval svého odvěkého rivala Janukovyče. V listopadu 2009, konkrétně v den pětiletého výročí oranžové revoluce, dorazilo na kyjevském náměstí Nezávislosti kolem sto lidí. Nepříliš početný dav Juščenka nijak nešetřil. „Bylo by dobré, kdyby k nám přišel, poděkoval a vysvětlil, proč nesplnil své sliby,“ sdělil pro list Segodňa představitel organizátorů Pavel Nuss.
Naproti tomu preference Janukovyčovy Strany regionů strmě stoupaly, což se naplno ukázalo v prezidentských volbách 2010. Juščenko obdržel necelých 5,5 procenta, a nepostoupil tak ani do druhého kola. V něm pak Janukovyč asi o tři a půl procenta porazil Tymošenkovou. Mezinárodní pozorovatelé označili volby za regulérní.
Euromajdan, ruské zásahy a agrese
Jako ukrajinský prezident Janukovyč opět nastolil více proruský kurz, doslova slíbil obnovení bratrských vztahů. Poměrně kontroverzní byl třeba další ukrajinský pronájem krymského Sevastopolu Rusku. Poslední kapkou pro západně orientované Ukrajince byl listopad 2013. Vláda tehdy pozastavila přípravy podpisu asociační dohody s EU.
Následovala vlna masových demonstrací, které si vysloužily označení Euromajdan. Ten se v mnoha ohledech dost lišil od průběhu oranžové revoluce. Zatímco protesty v listopadu 2004 probíhaly poměrně v poklidu, události z přelomu let 2013 a 2014 stály život desítky lidí. Obzvlášť v Kyjevě byly policejní zásahy velmi brutální. Většinu mrtvých tvořili civilisté, část i příslušníci policie.
Naprosto zásadní rozdíl mezi oranžovou revolucí a Euromajdanem spočíval v reakci Ruska, které se v druhém případě začalo silně vměšovat do ukrajinských vnitrostátních záležitostí. Euromajdan v únoru 2014 vedl ke svržení a útěku Janukovyče do Ruska i k opětovnému vzniku prozápadně orientované ukrajinské vlády.
Ruská armáda poté – pod kamufláží údajného regionálního povstání – vtrhla na ukrajinský Krym, který Kreml posléze anektoval. V dubnu téhož roku proruští separatisté (podporovaní Moskvou) vyhlásili na území ukrajinského Donbasu dva loutkové kvazistáty známé jako Doněcká a Luhanská lidová republika.
V důsledku toho vypukla takzvaná válka na Donbase, která v různé intenzitě pokračovala až do roku 2022. Ruská strana navzdory přímým důkazům účast svých jednotek v ozbrojeném konfliktu popírala až do invaze z února 2022, kdy Moskva odstartovala otevřenou válku s Ukrajinou.
Po dvaceti letech lze na oranžovou revoluci oprávněně nahlížet jako na období promarněné historické šance, kdy se suverénní Ukrajina mohla více přiblížit Západu a rovněž se vymanit z ruské sféry vlivu. Zda vůbec šlo předejít ruské agresi z roku 2022, se už ovšem nikdy nedovíme.
