Češi stále berou dvakrát méně než Němci
České nominální mzdy v několika posledních letech rostly vskutku nevídanými tempy. Většinou mezi sedmi a osmi procenty ročně. Zvyšování tuzemské mzdové úrovně tak patřilo k nejdynamičtějším v rámci celé Evropské unie. Stále ale platí, že Češi pobírají zhruba jen dvě třetiny průměru evropské osmadvacítky.
Kdy už budeme mít stejné platy jako v Německu? Tuto otázku si Češi kladou od okamžiku, kdy padla Berlínská zeď i zbytek železné opony. Statistiky nám ale i po třiceti letech vystavují nelichotivé vysvědčení. Průměrná výše hodinových českých výdělků činila v loňském roce 9,9 eura, zatímco u našich západních sousedů to bylo téměř třikrát tolik, tedy necelých 28 eur. Oproti průměru zemí eurozóny jsme na tom o něco lépe, české mzdy jsou jen asi 2,4krát nižší.
Češi mají často pocit, že taková propast mezi nimi a lidmi v západní Evropě je nespravedlivá. Vždyť jsme přece na počátku 90. let z úst mnoha politiků slýchali, že v horizontu několika málo let doženeme v životní úrovni Rakousko, a Německo budeme mít na dohled. Tato víra byla ještě znásobena ve chvíli, kdy se obě Německa v říjnu 1990 sjednotila a bohatí západní Němci dlouhá léta financovali ekonomický rozvoj svých chudších východních bratrů.
Jenže nesmíme zapomenout, jaká byla naše startovací pozice. Těsně před pádem komunistického režimu činila průměrná československá mzda 3 170 korun hrubého, zatímco ve stejné době průměrný Rakušan vydělával 13,5 tisíce šilinků. Při směnném kurzu na černém trhu 3,50 korun za šilink tak rakouská průměrná mzda přesahoval 47 tisíc korun. Československá mzda tak dosahovala pouhých 6,7 procenta té rakouské. Jinými slovy tuzemská mzda byla pouhou patnáctinou mzdy našich jižních sousedů. Dnes jsou české mzdy skoro na čtyřiceti procentech těch rakouských neboli české výdělky se ve vztahu k rakouským za třicet let zvýšily 5,8krát.
Produktivita a zase produktivita
Proč se nám ale stále nepodařilo mzdový náskok vyspělé části Evropy stáhnout zcela? Odpověď není překvapivá. „Rozdíl ve mzdách mezi Českou republikou a západní Evropou je dán rozdílem v produktivitě práce,“ řekl CNN Prima NEWS Jakub Seidler, hlavní ekonom ING Bank. Ano, jde o neustále opakovanou základní ekonomickou poučku, že mzdy plus minus musí odpovídat tomu, jak velký objem produkce zvládne pracovník za jednu hodinu vytvořit. Jenže slovy klasika „můžeme o tom vést spory, můžeme s tím i nesouhlasit, ale to je asi tak všechno, co se proti tomu dá dělat“.
„Pravdou je, že česká mzdová úroveň je ve vztahu k české produktivitě o něco nižší než na Západě. Existoval zde tedy prostor pro růst mezd, který mohl být v posledních několika letech vyšší než růst produktivity, aniž by to způsobovalo problémy s konkurenceschopností tuzemských firem,“ dodal Seidler. Hlavní ekonom ING Bank tak dává za pravdu argumentaci odborářů, kteří na tuto „nespravedlnost“ poukazují dlouhodobě.
Tento nepoměr lze ale do značné míry vysvětlit tím, že česká ekonomika je v řadě oborů pouze subdodavatelem a nevzniká zde tak vysoká přidaná hodnota jako v zemích hospodářských lídrů. Zjednodušeně řečeno – jde o dědictví doby, kdy do Česka mířili zahraniční investoři především za lacinou pracovní silou.
Cožpak je prodavačka v českém supermarketu méně produktivní než její německá kolegyně? Tato otázka rovněž velmi často zaznívá ve veřejném prostoru. Jistě není a jistě bychom našli řadu dalších příkladů konkrétních činností, kde asi rozdíly v produktivitě mezi českou a německou pracovní silou nebudou nijak velké, případně vůbec žádné. Jenže toto porovnávání je zavádějící. „Nechť si lidé odpovědí, jestli by německé prodavačce za zboží zaplatili v každém případě německou cenu,“ řekl CNN Prima NEWS Mojmír Hampl, šéf segmentu poradenských služeb pro finanční sektor společnosti KPMG.
Pozor na cenové hladiny
Podle Hampla zkrátka nelze srovnávat produktivitu na mikroekonomické úrovni, protože žádná jednotlivá firma, žádný jednotlivý obor není schopen ovlivnit produktivitu práce celé ekonomiky, a tedy ani celkovou mzdovou úroveň. „Pokud budete mít v hospodářství jen několik firem, které mají produktivitu práce srovnatelnou s Německem, nikdy nedosáhnete německých mezd v celé zemi. Mzdovou úroveň ovlivňuje produktivita na makroekonomické úrovni,“ dodal. Aby tedy české mzdy dosáhly německých, musí se česká produktivita na úroveň německé dostat v takovém počtu firem, aby to dokázalo tlačit vzhůru výdělky i v dalších sektorech ekonomiky. „Čím produktivnější zaměstnance máte, tím víc jim musíte platit, aby vám například neodešli ke konkurenci. Čím větší počet produktivnějších zaměstnanců, tím většímu počtu firem porostou mzdy. Takto se pak mzdový růst přelije i k těm prodavačkám v českém supermarketu,“ vysvětlil Mojmír Hampl.
České mzdy dosahují v přepočtu podle parity kupní síly asi poloviny mezd německých. Zdroj: Eurostat, výpočty redakce Zdroj: Archiv FTV Prima/ CNN Prima NEWS
Bývalý viceguvernér České národní banky upozornil na klíčovou okolnost, na kterou se při srovnávání českých, rakouských nebo německých výdělků často (někdy možná záměrně) zapomíná. A to je rozdíl v úrovních cenových hladin. Pokud totiž budeme mzdy porovnávat pouze prostřednictvím přepočtu směnným kursem, vůbec nepoznáme, co si za vydělané peníze můžeme v té které zemi skutečně koupit. Pokud jsou ceny v České republice nižší než v Německu (a to skutečně asi o třetinu jsou), pak si za tisíc eur koupíme v česku víc zboží než v Německu. Abychom tedy získali přesnější obrázek o mzdových rozdílech mezi porovnávanými zeměmi, musíme zohlednit i různost cenových hladin – přepočíst podle parity kupní síly. V tomto světle už je náskok německých pracovníků vůči českým podstatně menší. Zatímco pouhým přepočtem pomocí směnného kursu jsou německé výdělky skoro třikrát vyšší, podle parity kupní síly je rozdíl ani ne dvojnásobný.
Jak ale vysvětlit, že Češi z pohraničí často jezdí za nákupy potravin raději k sousedům do Německa nebo Rakouska? Jídlo je totiž kousek za hranicemi často levnější než na české straně. I tento příměr je velmi zkreslený, vysvětluje Mojmír Hampl: „Potraviny jsou jen velmi malou částí spotřebního koše. Pokud bychom museli za německé ceny kupovat úplně všechno, najednou bychom ten rozdíl viděli. Velmi patrné by to bylo třeba u bydlení, za které Němci vydávají mnohem větší podíl ze svých příjmů.“ V případě přeshraničních nákupů navíc působí i faktor konkurence. Blízké německé či rakouské supermarkety berou v potaz i českou kupní sílu a nabízejí zboží za nižší ceny, než je tomu zvykem v německém nebo rakouském vnitrozemí. Potraviny v Mnichově stojí velmi pravděpodobně víc než v Altenbergu nacházejícím se jen pět kilometrů od cínoveckého hraničního přechodu.
