Na indickém Enfieldu divočinou chorvatských hor aneb Odreagovat se lze i zimou
Když venku zuří covid, zima a člověku se nechce podstupovat všechny ty otravné prověřovací procedury při cestě letadlem, nemá zrovna moc možností, jak překročit hranice zimního všedního dne. Přesto jsme se o něco takového pokusili.
Vyrazili jsme čtyři. Já, můj poťouchlý kamarád Martin a naše dvě motorky. Děvčata jsou to ztepilá – jedna italalská potvora a můj mužný Royal Enfield Himalayan. Cíl? Chorvatské hory, Bosna a Hercegovina nebo tak nějak. Povrch? Nezpevněný. Datum? Přelom listopadu a prosince. No, to bude…
Jízda na motocyklu v zimním období má své jedinečné kouzlo přesně v duchu rčení „neexistuje špatné počasí, jenom špatné oblečení“. A to samotné cestování kamsi v dokonalé klimatické i společenské nepohodě? Na to zase sedí Hillaryho „Proč jste lezl na Everest? Protože existuje.“
Vždycky stojí za to si najít pár dnů na úplný lockdown. Zdroj: Michal Borský
S Himalayanem už jsme se trochu seznámili během pár dnů zkraje podzimu. Tohle bude ale jiná zatěžkávací zkouška. Bytelná indická čtyřstovka nemá koní nazbyt a naložena vším potřebným pro pobyt v zimní přírodě nepatří zrovna mezi muší váhy. Vůbec nejdůležitější ovšem je, že má vyhřívaná řídítka, nebo lépe řečeno hefty.
Čtěte také
Když vykládáme motorky na chorvatských hranicích z dodávky (ne, nechtělo se nám jet 700 km po dálnici) u městečka Delnice, vane svěží ledový větřík, teplota zhruba –3, ideální zalézt někam ke kamnům a do jara nevylézat. Aspoň že je sucho.
Horské silničky jsou nicméně už solidně posypané ostrými kamínky, a tak je každá zatáčka trochu loterií. Jedeme podle trasy Trans Euro Trail (TET), což jsou tisíce nadšenci projetých enduro stezek křižujících všechny evropské země. Na Balkáně je vše samozřejmě o stupeň dobrodružnější. Takto nás bude čekat zhruba 850 terénních kilometrů.
Závěr roku přináší i další nepříznivé podmínky, například brzkou tmu. Takže pokud se nechcete ráno rozmáznout na ledu, musíte vyrazit později než v 9 hodin a kolem třetí už se začíná stmívat. Pár desítek kilometrů lehkým terénem k jihu k vyhlídnutému noclehu na dosah Jaderskému moři. Ani sebelepší asfaltka by ale neuchránila před prudkými poryvy ledového větru řítícího ho se z prudkých kopců Dinárského pohoří dolů k moři.
Obávaná Bura vzniká střetem pevninského chladného vzduchu s vlahým mořským a v podzimním a zimním období nabírá rychlosti v nárazech až 200 km/h, což na motorce věru není nic moc. I při jízdě rovně musíte jet v permanentním náklonu jako do zatáčky a když se náhodou na pár vteřin octnete v závětří, musíte náklon pohotově rovnat, abyste se neoctli na zemi. My ale děláme jakoby nic, večer trochu toho piva a ražniči a ráno zase hurá do sedel.
Vítr na fotkách bohužel není vidět. Zdroj: Michal Borský
Skálu hlavou neprorazíš
Navigace nás v –3 stupních zavádí zpět do hor, mlha je jako v závěrečných titulcích Krkonošských pohádek. V temném listnatém lese (bez listí) s mnoha odbočkami se snad ani nejde neztratit. V dobré víře sjíždíme ze zalesněné hory prudce čím dál níže a v duchu si říkám, že tudy bych se nahoru opravdu vracet nechtěl. Ale co už, jednou jsme se dali na vojnu...
Terén je však stále obtížnější a zdá se, že tudy někdo projel tak možná před občanskou válkou. Tlustá vrstva listí leží na mazlavém blátě, které je nerovnoměrně poseto balvany různých velikostí. Motorky se smýkají a člověk má co dělat, aby se s vysokým těžištěm daným upevněným nákladem udržel v sedle.
Neudržel. Lehám takřka ze stoje jednou, podruhé… Nebohému Himalayanu se nechce ani trochu vstávat. To mě doma moc nepochválí. Když asi po dvou hodinách narážíme na masivní sesuv, je jasné, že tato odbočka je definitivně slepá. Při myšlence na návrat se ale rosíme ještě víc. Do kopce se vzájemně tlačíme a zavazadla musíme poponášet, jinak by to vůbec nejelo. Tři kilometry za tři hodiny, krásná práce.
Když se chce a člověk zrovna tolik nespěchá, dá se toho hodně projet i s prakticky silniční motorkou. Nebo aspoň silničně obutou. Zdroj: Michal Borský
Mezi minami
Řítíme se čím dál liduprázdnější krajinou směrem na východ. Na kraj sedá trochu romantická a trochu tísnivá tma. Jak vzdálené je tohle Chorvatsko od mondénních letovisek na pobřeží i vlídných rybářských vesniček.
Je vlhko, zima zalézá za nehty, za krk, do hlavy, všude. Noříme se do vypálených vesnic po někdejších srbských obyvatelích tohoto kraje přiléhajícího na východě k hranicím Bosny a Hercegoviny. V jediném obydleném stavení svítí odhalená žárovka. Jak tam vrkáme na křižovatce, vychází ven stařenka a táže se, zda by nám mohla s něčím pomoci. Nejraději bychom přespali, ještě ale musíme dál. Tak spánembohem.
Naštěstí už na dohled městečka Udbina, kde bývala za války velká letecká základna, začíná motor Martinovy Ducati haprovat a rychle ztrácí výkon. Dnes už to nějak dorazíme a ráno se uvidí. Bydlíme přímo nad hospodou. O nějakých anticovidových opatřeních nemůže být řeč a uvnitř se masově kouří jako u nás kdysi. Sem oko státního úředníka vskutku nedohlédne – a když, tak si dá nejspíš rádo taky.
Všudypřítomné výstražné cedule jsou neklamným znamením, že se nacházíme na území, kterým v 90. letech prošla fronta. Zdroj: Michal Borský
Na vodě i ve vodě
Ráno nás kromě již obvyklé zimy lehce nad nulou budí vskutku urputný studený déšť. Nedá se nic dělat, navlékáme nepromokavé vrstvy a vzhůru do přírody. Za denního světla smáčeného vodou vypadají vypálené vesnice ještě tísnivěji než pod příkrovem tmy. Jeden takový dům, který musel být kdysi docela hezký a bohatý, nám poskytuje přístřeší pro opravu Martinovy Ducati, která na rozdíl od strojově vrnícího Enfieldu stále protestuje.
Čtěte také
Přední válec je definitivně mimo provoz. Naštěstí na dně kufru objevujeme náhradní svíčku a po důkladném usušení kabelů můžeme pokračovat. Nebe je ale dočista protržené. Letíme po promočených loukách okolo cedulí upozorňujících na výskyt min, přes kaluže rozměrů menšího rybníku, rozvodněnými brody a blátem až po stupačky.
Ve tři odpoledne máme dost a stáčíme stroje zpět na jihozápad a k moři. Ani tady ale nenacházíme to známé letní Chorvatsko. Spíš nehostinné a neobydlené hotely, zavřené restaurace a pár bárek na rozbouřeném moři. Sušíme se u hodné paní nedaleko přístavu v Biogradu na Moru jižně od Zadaru.
Moře je moře
Poslední den měl být za odměnu a opravdu se jím stává. Po ránu déšť ustává, tu a tam vysvitne sluníčko a pro změnu zase pěkně fouká. Ale to nevadí, protože svištět zcela prázdnou klasickou jadranskou magistrálou podél pobřeží na severozápad je naprosto skvělé a po všech těch bahnech a mokrech snad i zasloužené. Himalayan sice nedosahuje závratných rychlostí, zato jede pořád, je velmi pohodlný a jízda s ním i překvapivě zábavná. Opravdu fajn motorka na cestování na konec světa, příště si jen musím obstarat zubatější pláště...
Závěrečný účet? 850 km, z toho 75 % vcelku obtížným terénem. Intenzivní, ale krásné zimní svezení v podivných časech s tísnivou myšlenkou, že ty dřívější bezstarostné se hned tak nevrátí. Pokud tedy chcete někam jen tak trochu „vypadnout“, vnitrozemí Chorvatska mohu jen doporučit. Hlavně kvůli nádherné krajině, kterou kráčely moderní dějiny, ale také kvůli milým lidem, kteří všechno neberou tak smrtelně vážně a rádi se dají do řeči.
Zcela opuštěná jadranská magistrála. Zdroj: Michal Borský
Čtěte také
Vystudoval Právnickou fakultu Masarykovy univerzity, od malička jej však bavila rychlá kola. Po působení na ministerstvu dopravy pracoval postupně jako šéfredaktor časopisů AUTO7 a Auto Motor a Sport Classic, přispíval i do řady dalších odborných periodik. Kromě motorismu jsou jeho zájmem také moderní dějiny a sport. V CNN Prima NEWS pracuje od roku 2021.
