Před nedávnem oslavil Didier Drogba 45. narozeniny. Miliony fotbalových fanoušků po celém světě mohly při této příležitosti popustit uzdu nostalgii a vzpomínat na gólové řádění fenomenálního útočníka především v dresu londýnské Chelsea. Jeho krajané z Pobřeží slonoviny ale budou mít navždy v paměti, jak posunul význam sportu a pomohl ukončit občanskou válku. Aspoň na čas.
Fotbaloví fajnšmekři si Didiera Drogbu spojí především s 19. květnem 2012. Chelsea se tehdy rvala o svůj první triumf ve slavné Lize mistrů. Rodák z Abidžanu byl u toho, když o čtyři roky dříve Londýňané padli ve finále s Manchesterem United na penalty. Při reparátu proti Bayernu Mnichov se rýsovala porážka už v základní hrací době – Thomas Müller poslal tým z Bavorska do vedení v 83. minutě. Další slzy smutku ale právě Drogba nedopustil. O pět minut později se při rohovém kopu zavěsil do vzduchu a dělovou hlavičkou vyrovnal.
MOHLO BY VÁS ZAJÍMAT: Pošle Sparta do Ruska 100 milionů a přivlastní si Kuchtu? Vyplatí se to, napovídají experti
V prodloužení a při penaltách exceloval především brankář Petr Čech, Drogba proměnil závěrečný kop. Díky tomu byl doma v Pobřeží slonoviny vzývaný ještě více než do té doby. A že už se předtím do srdcí krajanů zapsal velmi hluboko. Vždyť který fotbalista může říct „sjednotil jsem zemi a přispěl k ukončení války“? Drogba ano.
Sice už od pěti let žil u svého strýce ve Francii a na klubové úrovni nikdy v africkém státě nehrál, přesto dokázal ve vyhrocených letech „napatlat“ tmel mezi rozhádaný národ.
V roce 2002 – kdy přestoupil z Le Mans do Guingampu – eskalovalo v jeho rodišti napětí. První občanský konflikt se polopatě řečeno točil kolem toho, kdo je pravým „Slonovinopobřežanem“, a důsledků hospodářské krize. Oficiálně od 19. září vládnoucí struktura v čele s prezidentem Laurentem Gbagbem čelila povstalecké skupině Nové síly.
Působivé poselství ze šatny
Kvůli válce zemřely přes čtyři tisíce lidí, milion obyvatel vinou konfliktu změnilo domov. Takový byl stav k 8. říjnu roku 2005. V tento den dostala rozdělená země díky fotbalu potřebnou injekci radosti a také jasný vzkaz, že by měly zbraně utichnout.
Reprezentace Pobřeží slonoviny tehdy disponovala „zlatou generací“. Kromě Drogby – v tu chvíli už hráče Chelsea – figurovali na soupisce například Yaya Touré, jeho bratr Kolo, Emmanuel Eboue nebo Didier Zokora. Snem bylo poprvé v historii dostat vlajku státu ležícího na pobřeží Guinejského zálivu na mistrovství světa. Díky vítězství 3:1 v Súdánu – a příznivému výsledku paralelně hraného infarktového zápasu mezi Kamerunem a Egyptem – se to stalo realitou.
MS ve fotbale 2022
Postup na šampionát v Německu si národní tým náležitě užíval. Nicméně zároveň myslel na to, co se děje v zemi, kterou reprezentuje. Proto se hráči chytili kolem ramen a prosili na dálku fanoušky a všechny obyvatele Pobřeží slonoviny, aby přispěli k míru.
Nejpodstatnější část poselství se urodila v šatně. Kapitán Cyril Domoraud do ní pozval zástupce médií a předal mikrofon Didieru Drogbovi, tehdy už národní ikoně. „Muži a ženy z Pobřeží slonoviny,“ řekl Drogba do kamery s vážnou tváří. „Pocházíme ze severu, jihu, středu a západu a dnes jsme dokázali, že všichni obyvatelé Pobřeží slonoviny mohou vycházet a jít za společným cílem: kvalifikovat se na mistrovství světa.“
Závěrem dodal: „Na kolenou prosíme. Země s takovým množstvím bohatství nesmí být ve válce. Prosíme, složte všechny zbraně. Zorganizujte volby, všechno bude lepší.“ Záznam tohoto působivého vystoupení běžel donekonečna v televizi, stal se hitem na YouTube.
Zajištění místenky na největší mezinárodní turnaj spolu se silnou prosbou zafungoval. Zásilka zabalená Drogbou po pár měsících přesvědčila vládu a povstalecké síly, aby jednaly o příměří.
„Celá země – každý člověk, každý dům – byl plný štěstí. Všichni jsme všichni zapomněli, že země je stále rozdělená,“ cituje BBC tehdy 20letého studenta z Abidžanu Hassana Omara.
Euforie a pak znovu násilí
Premiérová účast mistrovství světa pokračování pohádky nepřinesla. „Sloni“ vypadli ve skupinové fázi – sice porazili tým Srbska a Černé Hory, ale na Argentinu s Nizozemskem nevyzráli.
Důležité ale bylo, že zkraje roku 2007 rozeštvané strany přiložily pero na papír, čímž uzavřely mírovou dohodu. Prezident Gbagbo prohlásil, že válka skočila. A symbolické razítko brzy dodal Drogba.
V červnu byl na programu zápas Pobřeží Slonoviny s Madagaskarem. Mělo se tak stát v už vzpomínaném Abidžanu, takzvané „Perle laguny“. Milovaný útočník však loboval za to, aby se nehrálo na jeho mateřské adrese, ale v povstalecké baště Bouaké více na severu. Ještě nedlouho předtím nepředstavitelnou věc skutečně prosadil.
Domácí Madagaskaru nedali šanci a utkání mělo nejlepší možnou tečku, protože skóre na 5:0 uzavřel gólem Drogba. Mírotvorce běžel oslavovat na atletickou dráhu obklopující hřiště, lidé – nedávno nepřátelé – šíleli. I proto po závěrečném hvizdu opouštěli útočník a jeho parťáci trávník z důvodu bezpečnosti v doprovodu vojáků.
Drogbovo úsilí dokonale ukázalo, že sport může být daleko více než jen branky, body nebo rekordy. Ovšem poměrně zanedlouho bylo roztrháno na kusy. Násilí obnovily a jednotu rozbily prezidentské volby na podzim 2010, jejichž výsledek byl sporný.
