Třiašedesátiletý Zdeněk Zezula bydlí ve stejném patře bohumínského věžáku, v němž v sobotu vyhaslo jedenáct životů. „Najednou jsem uslyšel ránu, tak jsem otevřel dveře a všude plno dýmu,“ popisuje požár u sousedů. „Je to divná doba, ten chlap tu s manželkou a malým klukem bydleli asi dva roky, nikdy se mi ale nepředstavili. Ta anonymita je hrozná, aby se člověk bál i souseda.“
Do jedenáctého patra věžáku v bohumínské Nerudově ulici číslo 1158 se Zezulovi nastěhovali několik let před sametovou revolucí. „Tehdy celý panelák žil jako jedna rodina, všichni jsme se znali. Dneska nic nevíte ani o některých sousedech přímo na patře. Když se tu před dvěma lety nastěhovali ti dva s malým dítětem, přímo do protějších dveří, ani je nenapadlo se nám představit. Ale to se přece sluší,“ vypráví Soňa Zezulová.
Manželé Zezulovi se tak nikdy nedozvěděli, jak se sousedé jmenují, a ti se jim už nepředstaví. Policie sice jejich smrt zatím oficiálně nepotvrdila, ale zřejmě uhořeli či se zabili po pádu z jedenáctého poschodí. I s dalšími oběťmi této tragédie – celkem jich bylo jedenáct.
Mám tam uvnitř kluka!
Jakmile Zdeněk Zezula uslyšel přes dveře v předsíni ránu, zaznamenal i kvapný útěk: „Schody úplně zaduněly, byl to divoký úprk, ale nevím, zda to byl ten člověk, co byt zapálil. Otevřel jsem dveře, všude plno dýmu, nebylo nic vidět, tak jsem rychle zabouchnul a bál se, co bude dál. Za chvíli se už dým plazil pod dveřmi, měl jsem strach, ale pak se objevila policie a hasiči. Volal jsme na ně, že je to na jedenáctém patře.“ Zezula si vybavuje, že někdo v tu chvíli běžel nahoru do jedenáctého poschodí a zoufale křičel: „Mám tam kluka, mám tam uvnitř kluka!“
O nových nájemnících, kteří se do jedenáctého pochodí přistěhovali, se manželé Zezulovi ani po dvou letech nic nedozvěděli. „Na Romy nevypadali, ale často k nim jiní Romové chodili. Soused z garsonky na ně několikrát psal stížnost na městský úřad. Kolikrát mi říkal, že se zase nevyspal, protože v tom bytě se chlastalo až do rána.“ V bytě podle Zezuly trvale bydlel mladý pár kolem třiceti let a jejich asi šestiletý syn. „Na to, že měli malé děcko, dělali dost bugr,“ hodnotí partaj odnaproti. Početné návštěvy sice nebyly na denním pořádku, ale také ničím výjimečným.
Tragické narozky
Podle obyvatel bohumínského věžáku, s nimiž se autor tohoto textu dává během nedělního odpoledne do hovoru, se v osudovém kvartýru konala v sobotu oslava narozenin. „Dětské narozky, toho jejich kluka. Byli tam i další sousedé a jejich děti,“ vypráví se v domě. Mezi hosty byl zřejmě chvíli i děda oslavence a zároveň otec nájemníka bytu. Kdy přišel, to není jisté, ale byl asi vybaven hořlavinami, které v jednu chvílí rozlil po bytě, zapálil a rychle seběhl ze schodů. Přímo u paneláku byl posléze zatčen, což potvrzuje více nájemníků. K činu se prý na místě přiznal.
Soused obětí Zdeněk Zezula vypráví, že s partají od naproti byla těžká domluva, když došlo na diskusi, aby si odpustila hlučné mejdany. „Nikdy by mě nenapadlo, že to skončí až tak strašně. Mohli jsme tu uhořet všichni, celé jedenácté i nejvyšší dvanácté patro,“ povzdechne si. Neznámí sousedé jsou podle něho možná větším nebezpečím než skuteční teroristé. Alespoň v poklidné České republice.
Nikomu nevěř
Nikomu nevěř, a už vůbec ne sousedovi. Sousedy si většinou nevybíráme. A nikdy nevíme, jaké rodinné rozpory a vášně si sebou mohou přinést noví nájemníci, kteří se nastěhují do stejného patra paneláku anebo činžovního domu. Podle policejních statistik se v České republice nejčastěji vraždí v rodinách. Krvavé vyřizování účtů mezi gangy patří v rámci Evropské unie spíše do Itálie, a teroristické útoky ve jménu islámské víry se také odehrávají skoro výhradně na západ od českých hranic.
Vykouřit dýmku míru v rámci rodiny či se sousedy je však někdy nemožné. Agresivita ve společnosti a stejně tak i v rodinách vzrůstá, neustále opakují psychologové i psychiatři. V únoru 2013 zničil výbuch plynu třípatrový panelák ve Frenštátu pod Radhoštěm. Viníkem byl sedmapadesátiletý Antonín Blažek, který zamořil část domu zemním plynem a inicioval výbuch, který zavraždil šest osob (včetně Blažka) a dalších jedenáct lidí zranil. Asi se takto mstil za úřady nařízenou exekuci, na úplně nevinných sousedech.
Do bohumínského bytu zřejmě přišel otec nájemníka vykonat pomstu za vleklé rodinné neshody. Se synem i s bývalou manželkou, která měla být na oslavě také přítomna. Žhářským svým útokem zavraždil nejen je, ale i další děti a dospělé. Jedenáct lidí z jedenáctého patra. „Že to bylo tak hrozné a děti skákaly z oken, to jsem zjistil, až když jsem vyběhl z domu. Zřejmě jsem běžel dolů jako poslední z našeho patra, ještě jsem se vracel pro psa,“ líčí sobotní tragédii Zdeněk Zezula. „Týden před tragédii byl klid, prý byli na dovolené. A sotva se vrátili, udělali ten mejdan, který skončil tak strašně. Sousedy si nevyberete.“
Hlasy sousedů
Změť sousedských hlasů, které autor těchto řádků v neděli odpoledne vyslechl u věžáku i v nedaleké hospodě Kotelna, kam chodí obyvatelé paneláku na pivo, zní děsivě. Věty jsou přepsány doslovně a jsou i zaznamenány na diktafon. Ale protože šlo i o nekorektní hlasy, jména aktérů vynecháváme. Je to dokumentární svědectví, které bychom mohli nazvat Člověk tváří v tvář tragédii.
„V kuchyni mám fleky, voda protekla po stupačkách, ale to se spraví. Těch děcek je mi strašně líto, prokletý barák.“
„Katastrofa, jedenáct lidí.“
„Když toho vraha zatýkali, tak se smál. Viděl jsem, jak se směje. V kriminále nepřežije ani dva měsíce, vraždy dětí se v lochu neodpouštějí.“
„Plachtu měli dát hasiči pod to druhé okno, oni ji dali blbě, dětský pokoj byl na druhé straně.“
„Toho týpka, co tu zapálil byt, dobře znám. Často chodil na pivo do Pračky. Měl tři syny, jeden se mu utopil, a pak si nechal vytetovat na tělo slovo Marek. Druhý skočil z nešťastné lásky pod válec a toho třetího teď zapálil. I Dominik, to byl jeho vnuk. A ten malý Honzík, co bydlí pod náma, ten na té oslavě taky byl. Je mrtvý. Děkuji Bohu, že můj syn nebyl ten den doma, ale dala jsem ho k sestře, protože byl na tu oslavu taky pozvaný. On by tam určitě šel, a teď už by tu nebyl. Bože.“
Nenávist se v sobotu zhmotnila v peklo. Bohumín, navzdory názvu města, jako by na pár minut ztratil Boha a předal moc ďáblovi. V nedalekém obchodě kupuji svíčku a zapaluji ji na pietním místě, které vzniká u paneláku. A na schodech věžáku potěžkávám zčernalý střep z okna bytu v jedenáctém patře…
