Na sklonku léta 1947 prosadil kabinet komunistického premiéra Klementa Gottwalda milionářskou daň. Nyní pravostředová koaliční vláda Petra Fialy (ODS) zavádí válečnou daň (windfall tax). Na podobnost obou dávek, které zdaňují mimořádné zisky, se redakce CNN Prima NEWS zeptala odborníků. „Obě daně byly uvaleny v situaci mimořádných ekonomických obtíží,“ porovnává historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd.
Konec léta 1947. Komunisté ještě nebyli úplně u moci, ale už měli předsedu vlády a jejich deník Rudé právo neustále adresně ukazoval na nepřátele partaje. A mezi ně patřili také čeští milionáři a multimilionáři. „Emanuel Dynybyl, majitel továrny na likéry v Praze: s 25 zaměstnanci dosáhl v r. 1946 obratu 50 milionů Kčs, přibližný čistý zisk činil 3,5 milionu korun,“ uvedlo Rudé právo 6. září 1947 v seznamu milionářů, který vydávalo na pokračování.
Seznam měl rozvášnit dělnický lid a donutit vládu ke schválení milionářské dávky. Prvním hlasováním vlády z 2. září 1947 totiž nová daň neprošla. Komunisté proto začali veřejně zostouzet ministry, kteří hlasovali proti zavedení mimořádné dávky, načež svolali i demonstrace namířené proti milionářům. Ke stěžejním heslům mítinků patřil například i slogan: „Ať platí šmelináři a zbohatlíci!“
Extrémní sucho vs. drahé energie
Milionářská daň měla v roce 1947 vyřešit nedostatek státních prostředků na úhradu škod způsobených zemědělcům extrémním suchem. Návrh vzešel z lůna Komunistické strany Československa (KSČ), jejíž předseda Klement Gottwald se po vítězných volbách v roce 1946 stal i ministerským předsedou. Historici dnes ale prosazení milionářské daně hodnotí především jako populistický krok komunistů, který se stal úspěšným milníkem strany na cestě k únorovému převratu v roce 1948.
Vláda premiéra Petra Fialy žádný státní převrat nechystá, mimořádná válečná daň má pak ulehčit státní pokladně při zvládání energetické krize. Někteří daní postižení podnikatelé nicméně takový krok od pravostředové vlády nečekali a třeba Daniel Křetínský se rozhodl přesunout svoji dceřinou společnost EP Commodities do zahraničí.
„Jisté podobnosti tu jsou,“ porovnává pro CNN Prima NEWS oba neobvyklé způsoby zdanění historik Oldřich Tůma z Ústavu pro soudobé dějiny Akademie věd. „Obě mimořádné daně byly či budou uvaleny v situaci mimořádných ekonomických obtíží. V roce 1947 to bylo extrémní sucho, letos to jsou ceny energií. Podobné je též, že mají být zdaněny jen některé zisky či majetky,“ uvádí.
Nepřátelé lidu
Počasí z roku 1947 bývá označováno jako saharské. „Po celé jaro, léto i na podzim bylo jako na Sahaře,“ popisuje tehdejší nepřízeň kronika obce Bezkov na Znojemsku. Sucho odstartovalo hned po dubnovém tání a trvalo do konce srpna, na sklonku léta se dal u Vídně přejít pěšky Dunaj.
Následky byly nedozírné: „Zrno předčasně uschlo, stejně jako jetele a jiné pícniny z jara zaseté. Brambor bylo málo a velikost jejich převládala kol čtyř centimetrů v průměru a pro svoji zvadlost byly nepoživatelné.“
Popisovaný tlak komunistů a posléze i sociálních demokratů způsobil, že vláda nakonec milionářskou dávku schválila. A na konci října 1947 nový zákon prošel i hlasováním v parlamentu (Národním shromáždění). Ministry, kteří v prvním hlasování daň odmítli, komunisté postavili na pranýř a Rudé právo je označilo za nepřátele lidu.
S odmítnutým daně zřejmě souvisela i takzvaná balíčková aféra, kdy tři nekomunističtí ministři dostali balíček s výbušninou, všechny zásilky však byly zavčas odhaleny. Komunisté přitom měli ve vládě jen 9 ministrů, zatímco nekomunistické strany a nestraníci dalších 17 ministerských křesel. Přesto kabinet ve vyhrocené atmosféře na daň kývnul. Celkový přínos pro státní rozpočet nakonec nebyl příliš významný, kampaní namířenou proti boháčům ovšem KSČ nasbírala mnoho nových příznivců.
Cynický kalkul komunistů
Vláda Petra Fialy naopak předpokládá, že válečná daň bude pro státní kasu významným příspěvkem. „Hlavní rozdíl podle mě spočívá v tom, že windfall tax má mít pozitivní efekt na státní finance. Zavedení milionářské dávky bylo spíše vedeno cynickým politickým kalkulem a třídní politikou,“ říká historik Oldřich Tůma. „A to získat ve společnosti podporu pro KSČ, která zdaní boháče a bojuje proti stranám, které naopak boháče chrání.“
Obě daně vykazují i další rozdíly. „Windfall tax je naprosto selektivní, zdaněn má být jen určitý segment ekonomických aktivit. V roce 1947 šlo o všechny majetky nad milion a vyšší zisky, byla to tedy daň v tomto ohledu všeobecná, srovnatelná spíše s progresivním zdaněním. Milionářská dávka byla jednorázová, současná válečná daň je plánována na tři roky,“ porovnává historik.
Jak se danili milionáři
Průměrná hrubá měsíční mzda dělníka v československém průmyslu činila v říjnu 1947 asi 3 330 korun, úředník v průmyslu si vydělal 5 100 korun, ale třeba zemědělský dělník jen 1 422 korun. Čísla jsou důležitá, pokud chceme získat představu, jak milionářská daň postihla tehdejší finanční elity.
Celkem milionářskou daň zaplatilo asi 35 tisíc občanů Československa. A z výzkumu Pavla Nováka z Národního zemědělského muzea víme, že například v tehdejším okrese Kutná Hora vynesla milionářská dávka 2 702 048 korun. Nejmenší vyměřená dávka v okrese přitom dosahovala výše 7 000 korun a zaplatil ji obchodník s textilem, nejvyšší pak činila 482 720 korun, v tomto případě platil majitel zemědělského statku.
Paradoxní bylo, že milionářská daň se nakonec stala jen vcelku bezvýznamnou předehrou k tomu, co komunistický režim rozpoutal po únoru 1948, když znárodnil a zkonfiskoval veškeré soukromé živnosti, zemědělský majetek i velkou část nemovitostí.
Nejen sucho. I odsun Němců
Milionářskou dávkou z roku 1947 se ve své diplomové práci zaobíral i historik Pavel Cichra, nyní advokát v pražské advokátní kanceláři Plajner. „Obě daně jsou reakcí na nečekané nepříznivé okolnosti,“ porovnává pro CNN Prima NEWS. „Dnes je tu válka na Ukrajině, z toho plynoucí sankce vůči Rusku a výrazné zdražení energií. V létě 1947 to bylo extrémní sucho, které zapříčinilo neúrodu,“ říká Cichra a připomíná i jiné příčiny, které přivodily zemědělskou krizi. A tím i závažné potíže na trhu s potravinami.
V roce 1947 byl ukončen potravinový program pomoci prostřednictvím Správy spojených národů pro pomoc a obnovu (UNRRA). Československo navíc pod tlakem komunistů a Sovětského svazu odmítlo americký projekt evropské obnovy čili Marshallův plán.
„Významné problémy v zemědělství způsobil i odsun Němců. V pohraničí nastal nedostatek kvalifikované pracovní zemědělské síly, což mělo za následek velké množství neobdělané půdy. A při neúrodě se to samozřejmě projevilo o to více,“ vysvětluje Radim Cichra.
Už v diplomové práci o milionářské dani Radim Cichra kritizoval nekomunistickou část kabinetu, který vládl Československu v roce 1947: „Tato krátká, avšak bouřlivá epizoda v dějinách třetí republiky podporuje rozšířený názor, že nekomunistické strany nedokázaly včas odhadnout úmysly KSČ převzít moc a stát se jedinou vládní silou. A nedokázaly tak účinně čelit komunistickému počínání.“
Komunistický premiér Klement Gottwald si rok 1947 již předem naplánoval jako takzvaný „ROK ÚSPĚCHŮ“, což se mu skutečně splnilo.
Byť současnému kabinetu vládne pravicový premiér z ODS, vláda nakonec podpořila „zdanění miliardářů“, což se některým představitelům finančních elit nelíbí. Postižené subjekty proto takzvaně „daňově optimalizují“ anebo rovnou přemýšlejí o odchodu z České republiky. Někteří ekonomové tak předpokládají, že daň nevynese zdaleka tolik, kolik ministerstvo financí očekává.
Štvanice proti podnikatelům
Výnos z válečné daně má jít dle důvodové zprávy ministra financí především na zmírnění dopadů skokového nárůstu cen energií.
„Výnos milionářské dávky v roce 1947 měl zase sloužit ke kompenzaci ztrát zemědělců v podobě příplatků k výkupním cenám. Provedení obou mimořádných daní ale bylo odlišné,“ porovnává Cichra.
Milionářská dávka zasahovala mnohem širší spektrum poplatníků, fyzické i právnické osoby. „Oproti tomu válečná daň je zaměřena pouze na úzce vymezený segment právnických osob. Za největší rozdíl považuji to, že zatímco válečná daň postihuje čistě příjmy, respektive zisk, milionářská dávka kromě příjmů postihovala i vlastní majetek poplatníka.“
Rudé právo proto na sklonku léta 1947 dráždilo čtenáře konkrétním majetkem ekonomicky úspěšných spoluobčanů. Barvitě líčilo, kolik milionů stojí jejich vily a jaký mají zisk jejich továrny. A přidávalo i adresy trvalých bydlišť milionářů.
Terčem se stali dokonce i majitelé amerických automobilů, které byly vyrobeny po válce a brázdily ulice Prahy. Podle Rudého práva měly vozy hodnotu od 450 do 800 tisíc korun. „Otakar Palounek, textil ve velkém, Praha I, Jakubská 6, bytem Praha II, Jungmannova 16, má americké auto značky Hudson,“ ukázal stranický deník, kam má proletariát zacílit svůj hněv.
