Angličané po postupu do finále fotbalového Eura začali bujaře slavit. Neštítili se ale ani násilí. Své o tom ví Američan Lane Greene, který se svojí dánskou manželkou a malým synem sledoval zápas přímo na stadionu. Cestou do svého londýnského domova, kde žijí přes šest let, jej angličtí fanoušci dokonce napadli. Dali mu pěstí a na jeho rodinu řvali a ukazovali vulgární i obscénní gesta. Drsný zážitek se skupinou opilých a rozzuřených bijců popsal Greene v rozhovoru pro web CNN Prima NEWS.
Byl jste v Londýně na semifinálovém zápase mezi Anglií a Dánskem. Dánové nakonec prohráli 1:2 v prodloužení po kontroverzní penaltě. Vaše následná cesta městem domů, kdy jste měl na sobě dánský dres, byla poměrně nepříjemná, že?
Ano, ale musím říct, že už na stadionu byla atmosféra vyloženě hrozivá. Na násilí tam sice nedošlo, ale není to příjemné, když jste v soupeřově zemi na té špatné straně a létají na vás urážky a výhrůžky. Nebyl jsem sám, kdo to tak cítil, spousta dánských rodin říká to samé. V našem dánském sektoru bylo navíc dost anglických fanoušků, kteří tam neměli co dělat. Někteří jen sportovně fandili, ale mnoho z nich na nás ukazovalo prostředníčky a uráželi nás. Ve vzduchu prostě bylo cítit nepřátelství. Jeden z těch rádoby fanoušků dokonce ukazoval obscénní gesta přímo na moji manželku.
Ochranka na Angličany ve vašem sektoru nereagovala?
Kdepak. Byl tam například chlápek, který měl na nás skoro pořád zdvižený prostředníček. Kdykoliv se anglickým hráčům něco podařilo, tenhle fanoušek takto reagoval. Jistá Dánka, která seděla poblíž, mu po nějaké době konečně řekla, aby toho nechal, ale on se místo toho pustil s nadávkami do ní. V ten moment jsem jednomu z pořadatelů řekl, zda s tím nemůže něco udělat. Ten s ním promluvil a fanoušek se trochu uklidnil. I tak ale zůstal v dánském sektoru a sem tam nějaký ten prostředníček ještě ukázal.
Už na stadionu byla atmosféra vyloženě hrozivá... Ve vzduchu prostě bylo cítit nepřátelství. Jeden z těch rádoby fanoušků dokonce ukazoval obscénní gesta přímo na moji manželku.
Vy jste se po zápase vydal normálně se svou rodinou autobusem domů. Během cesty jste byl ale napaden. Co přesně se stalo?
Autobus jel svoji trasu, ale po chvíli se mu do cesty připletl náklaďák, na jehož střeše angličtí fanoušci slavili postup do finále. V ulicích navíc bylo plno dalších slavících fanoušků, takže se přes ně nešlo jakkoliv dostat. Zastavili jsme a stáli tam zhruba dvě až tři minuty. Čekal jsem, že řidič bude na fanoušky troubit, aby vyklidili cestu, ale nic takového neudělal.
Jak jsme stáli, venku slavící fanoušci si všimli mého dánského dresu. Ten měla na sobě i moje manželka se synem, na tvářích jsme navíc měli namalované dánské vlaječky. Jeden z Angličanů venku na nás ukázal se slovy „hele, Dánové“ a se svými kamarády se seběhli k autobusu. Začali mlátit do skla, přišla další série nadávek a ukazovali na nás všechna možná urážlivá gesta. Mohl jsem vzít rodinu o patro výš toho autobusu, ale prostě jsem nad tím mávl rukou. Chtěl jsem tím tak trochu dokázat, že mám víc rozumu než oni.
Co se dělo dál?
Řidič jim otevřel dveře. Vůbec nechápu proč. Plno z nich šlo ke dveřím, tak jsem tam šel i já, což jsem asi úplně neměl dělat. Jen jsem na ně zavolal: „Tak jo, chlapi, dobrá hra. Gratuluji a dobrou noc.“ Ale oni i přes tu výhru byli rozzuření. Vůbec nevím, co ode mě chtěli slyšet. Napětí přerušil až jeden z nich, když mě najednou praštil pěstí do břicha. Naštěstí nic hrozného. Pak vyšel ven z autobusu a začal se s kamarády smát a pokračoval v urážkách a provokacích.
Možná doufal, že se s ním pustíte do bitky…
Ano, možná to tak chtěl. Očividně chtěli, abych vypadl z autobusu, tak mě provokovali, abych se s nimi šel poprat na ulici. Řvali, že jinak si pro mě dojdou. Naštěstí se někteří z dalších cestujících ozvali nebo mi přímo přišli na pomoc. Nevím, co by se jinak stalo. Někteří dokonce vkročili přímo mezi nás a snažili se je ode mě držet dál. Jedna dívka na jejich vulgární gesta reagovala tím, že jim naopak gestem ukázala srdíčko. Další z cestujících se snažil celou situaci uklidnit, ale ten samý fanoušek, co mě napadl, mu vrazil facku. I hodně lidí na ulici se zachovalo skvělým způsobem, když se snažili zabránit, aby to gradovalo.
A ti, co se vás zastali, byli také Angličané?
Jednoznačně ano. O tom není pochyb. Zachovali se skutečně bravurně.
Zmínil jste svého syna...
Ano. Náš syn během cesty spal, ale když jsme zastavili a napadli mě, probudil se.
Jak vnímal, že mu naprosto cizí chlapi napadli tátu?
Kupodivu velmi dobře. Jasně, v ten okamžik byl vystrašený. Když jsme zastavili, utekl do vyššího poschodí patrového autobusu, kterým jsme jeli. Můj syn neviděl, jak jsem schytal ránu, což je jen dobře. Když bylo po všem, v klidu sešel dolů a zahlásil: „Ti byli fakt hodně opilí. Neměli by být zlí, když vyhráli.“ Dostal se z toho docela rychle.
Jedna dívka na jejich vulgární gesta reagovala tím, že jim gestem ukázala srdíčko. Další z cestujících se snažil celou situaci uklidnit. Ale ten samý fanoušek, co mě napadl, mu vrazil facku.
Zpátky k incidentu v autobuse. Jak to pokračovalo?
Fanoušci venku už nás nechali a ulice před autobusem se trochu vylidnila. Opravdu ale netuším, proč ten řidič tak dlouho stál a pustil dovnitř ty chuligány. Nevím, možná si taky užíval výhru Anglie. Každopádně nebyl moc nápomocný. Fanoušci se mezitím moc neuklidnili a zase začali mlátit do skla autobusu. Po chvíli jsme se ale opět rozjeli. Věc už řeší policie a podle všeho má k dispozici kvalitní záběry z kamer.
V Anglii žijete už několik let. Tím pádem musíte vědět, jací tu fotbaloví fanoušci dokážou být. Místní „rowdies“ jsou svým chováním pověstní i u nás. Když jste šel na zápas, neměl jste v hlavě, že bez ohledu na výsledek zápasu se angličtí fanoušci mohou rozběsnit?
Čekal jsem, že tu bude nepřátelské a trochu zastrašující prostředí, ale násilí jsem nečekal, to ne. Běžně zde zápasy hlídají i policisté a odvádějí tu skutečně dobrou práci s fotbalovými bijci. Násilí na fotbale už tu dnes není tak běžné. Kdybych se bál, na ten zápas bych syna nebral. Běžně na klubový fotbal v Anglii chodím, často chodíme na zápasy Crystal Palace, kterému fandíme. Ten je považován za jeden z klubů, který dbá na rodinné prostředí, takže tam beru i syna. Tohle bylo ale něco úplně jiného. Znám reputaci tvrdých anglických fanoušků, ale tohle jsem opravdu nečekal.
Žijete sice léta v Anglii, ale poté, co porazila Dánsko a vy jste pocítil zuřivost anglických fanoušků na vlastní kůži, budete jí ve finále Eura fandit?
To je dobrá otázka. Myslím, že to asi budu přát Itálii. Manželka sice bude fandit Anglii, ale mám za to, že náš syn bude po tom všem držet se mnou.
