Výkonný výbor hokejového svazu se rozhodl, že i přes zveřejnění znepokojivých informací o působení Tomáš Krále za minulého režimu, prezidenta podrží. Nový šéf se bude volit až příští rok. Král vede český hokej dlouhých 13 let a rozhodně nelze říct, že by z nejvyšší pozice dohlížel na to, jak věci parádně šlapou. Spíše naopak. Co všechno bylo a je za vlády plzeňského rodáka špatně?
Podle čeho se dá měřit, jak moc je v dané zemi hokej úspěšný? Jako vůbec první věc se nabízí počínání reprezentace na mistrovství světa. V Česku usedá na jaře k televizním obrazovkám téměř celá republika – i ti, kteří jinak hokej ve zbytku roku ignorují. Zrcátka aut jsou pokrytá vlaječkami, zkrátka panuje vždy velké nadšení i očekávání.
Král začal hokejovému svazu šéfovat v roce 2008, kdy pro něj hlasovalo 60 z 61 přítomných delegátů. V tu chvíli už nebyla kondice českého hokeje nejlepší, stále více se vzdalovaly časy, kdy reprezentace senzačně ovládla olympijské hry v Naganu a na přelomu tisíciletí zvládla vyhrát tři světové šampionáty v řadě. Když na olympiádě ve Vancouveru v roce 2010 vypadli Češi ve čtvrtfinále, mluvil prezident v rozhovoru pro Sport.cz takto:
„Zdědil jsem téměř zkrachovalou firmu. Vše se musí znova nastartovat. Hráči, kteří udělali úspěchy na přelomu tisíciletí, vesměs začínali s hokejem kolem roku 1978 a vyrostli v jiném systému výchovy. Klukům, kterým bylo v době Nagana šest, je teď osmnáct. Tehdy jich draftovali desítky, teď nikoho. Přestali jsme produkovat hráče, odešli trenéři a systém se rozpadl.“
Dále dodal, že mladým hokejistům chybí morálka. „Společnost je nemocná a nefunguje, což se přenáší do rodin. Nechal jsem na srazu sedmnáctky trenéry zkontrolovat vysvědčení. Kolik myslíte, že z 22 reprezentantů v pololetí propadlo? Sedmnáct. My produkujeme analfabety. Jestliže nechodí do školy, pošle učitele někam a nemá vůči nikomu respekt, nemá ho logicky ani vůči trenérovi.“
Absence medailí z velkých turnajů
Z vyjádření je vidět, že výsledek pod pěti kruhy v Kanadě Krále neuspokojil a chtěl v určitém časovém odstupu vidět jasné zlepšení. Sice mohl mít radost jen o pár měsíců později, kdy národní tým dokázal vyválčit na mistrovství světa v Německu zlato. Vyválčit je správné slovo, protože výběr Vladimíra Růžičky si prošel na šampionátu mnoha kritickými okamžiky a sami aktéři i s odstupem přiznávají, že tento úspěch byl spíše o dobré – mentálně správně nastavené – partě a také štěstí.
V roce 2011 získala reprezentace bronz, o 12 měsíců později zrovna tak. Od té doby? Ani jedna medaile. To je fakt, který opakovaně a stále intenzivněji vzbuzuje otázku: „Co je tady s hokejem špatně?“
Medailový půst prožívá i druhá nejsledovanější reprezentační kategorie, takzvaná „dvacítka“. Na mistrovství světa juniorů čeká Česko na cenný kov dokonce 16 let. Trochu zjednodušeným pohledem se nabízí říct, že když fanoušci nevidí zlepšení u mladíků, přestávají doufat, že u dospělých to bude v budoucnu jinak.
Bídnou éru českého hokeje na mezinárodní scéně nelze zcela hodit na nejvyššího muže, tedy Krále. Ale chtě nechtě nese největší zodpovědnost.
Minimum dobrého materiálu pro NHL
Rozhodně se Král ani nemůže nikterak „chvástat“ statistikou počtu hráčů, kteří jsou každý rok draftovaní některým z týmů NHL. Ta víceméně zrcadlí úspěchy českých juniorů na mistrovství světa. Za poslední roky se v draftu dostalo opravdu vysoko jen pár hokejistů.
Za uplynulých 10 let si v nejsledovanějším prvním kole organizace vybraly osm jmen z tuzemska, což je oproti dřívějšku žalostně málo. Ano, David Pastrňák září, Tomáš Hertl také, rovněž se celkem často píše o Martinu Nečasovi. Ale jedná se jen o pár nadstandardních jedinců, nelze zpochybnit, že žádný velký zájem o „český materiál“ teď není.
Zatímco v roce 2001 celkově prošlo draftem rekordních 31 českých hráčů, už o sedm let později to byli jen tři. Také šlo o rekord, jen z toho opačného pólu. Poslední čtyři roky? 11, 7, 8 a 8. V letošním roce se nejvýše – na 69. místo – vyšplhal obránce Stanislav Svozil.
Na základě těchto čísel a zmíněných „nemedailových“ šampionátů se nezdá, že by se systém výchovy hráčů, o kterém Král mluvil v roce 2010, nějak zlepšil. Ještě jednou, v silách samotného Krále nemohlo být všechno pozvednout, ale výběrem lidí, kteří pracují na svazu, k tomu mohl výrazně dopomoct. Často kritizovanou osobou je Slavomír Lener. Ten se podílel jako asistent trenéra Ivana Hlinky na zlatém úspěchu v Naganu, díky čemuž získal určitý kredit.
Ale jeho práce, kterou od roku 2010 odváděl pod Králem coby šéftrenér svazu, se expertům nelíbila. Se sportovním úsekem sestavil proslulé desatero, v němž trenérům mládežnických reprezentací, manažerům i hráčům radil, jak zkvalitnit práci s mládeží na všech úrovních. Inspiroval se systém, který ještě o deset let předtím fungoval ve Švédsku. Žádný viditelný efekt Lenerova snaha nepřinesla, před dvěma lety skončil a nahradil ho Filip Pešán. Ten je zároveň koučem reprezentačního áčka.
Lener i tak zůstává ve strukturách svazu v pozici manažera hokeje, což leckomu nevoní.
Jak vychovávat hvězdy?
O tom, jak správně vychovávat hokejové děti a tím pádem o mnoho let později nakopnout vrchol pyramidy se dlouhodobě vedou pře. Různé osobnosti z hokejového prostředí zmiňují, že by měla v Česku být větší provázanost hokeje se školami. Nebo že hokej by měl děti v tuzemsku daleko více bavit, měli by si ho užívat – ne se často ocitat pod zbytečným tlakem trenérů, který mnohé může odradit. Nezřídka padá názor, že zlepšovat by se měly také všeobecné sportovní dovednosti malých hokejistů.
A často citovanou Achillovou patou českého systému zvláště v minulých letech bylo nedostatečné konkurenční prostředí. Podoba mládežnických soutěží nebyla podle expertů zdaleka ideální, měly mnoho škraloupů. Největší spory se týkaly dorostenecké a juniorské extraligy, které v posledních letech počtem týmů značně nabobtnaly. Tím, že se v ligách objevily i méně kvalitnější týmy, neměli vždy ti lepší hráči dostatečně kvalitní konfrontaci pro to, aby mohli výkonnostně růst.
To svaz už stihl napravit. Od sezony 2022/2023 bude nejvyšší juniorská soutěž z 19 celků zredukována na 14. Elitní dorostenecká liga se ztenčí z obrovského počtu 30 na 24.
Pořádným a opakovaně skloňovaným nešvarem je tabulkové odstupné. Zainteresované osoby říkají, že tato „česká specialitka“ už měla být vyřešená dávno a svaz zřejmě neudělal to, co měl. Jde o celkem složitou problematiku, ale ve zkratce „tabulky“ svádějí k tomu, aby české kluby opomíjely prověřené hráče a riskovaly skrze laciné zahraniční akvizice.
Přestupní řád Českého hokeje stanovuje, že už za děti od devíti let věku musí klub, který je chce získat, platit předem stanovenou hodnotu. Často se stává, že danou sumu (takzvané „výchovné“) platí i rodiče dětí, aby jim dopřáli to nejlepší pro rozvoj. Jde o to, že i když je český hráč volný – tedy není nikde vázaný smlouvou – prakticky volný není.
Zvlášť teď v době koronavirové naskočily kluby na úspornější režim, v rámci něhož si často nemůžou dovolit kupovat domácí hráče, kteří podle tabulek vycházejí draho. Největší suma připadá na hokejisty ve věkovém rozmezí 23 až 27 let. Základní hodnotou je v tomto případě více než milion korun, ale tato částka ještě roste v závislosti na počtu extraligových i reprezentačních startů a množství nasbíraných bodů. Mluví se o diskriminaci, nerovných podmínkách a zbytečné přítomnosti průměrných cizinců, kteří do týmů mnohdy putují jako „záplaty“.
Tomáš Král v pozici prezidenta skončí příští rok v červnu, přitom pokud by šlo všechno podle jeho plánu, měl vydržet minimálně do roku 2024. Čtvrté volební období mu narušilo pátrání novináře deníku Sport Ondřeje Kuchaře. Ten v druhé polovině září zveřejnil podrobnosti o Králově minulosti. Občas se na internetových diskuzích objevilo, že nejvyšší muž českého hokeje spolupracoval se Státní bezpečností. Pro naprostou většinu veřejnosti ale byla tato informace dlouho neznámou věcí.
Kuchař proto způsobil velké pozdvižení, když po náhledech do spisů přinesl veškeré podrobnosti o tom, jak byl Král tajným spolupracovníkem kontrarozvědky StB. Podle složky absolvoval s krycím jménem Renáta během necelého roku 22 konspirativních schůzek a předával informace ze soukromí svého nadřízeného, namaloval plánek jeho bytu, umožnil vojenské kontrarozvědce získat jeho klíče a instalovat odposlech.
Sám na tiskové konferenci konající se až pět dní po vydání prvního článku odmítl okamžitě rezignovat, k záležitosti se postavil ve stylu „nic špatného jsem neudělal“, uváděné věci označil za nepravdivé, svědomí měl podle svých slov čisté a kritizoval novináře. Řekl, že o jeho setrvání ve funkci rozhodne desetičlenný výkonný výbor.
Ten Královi vyslovil důvěru. Mezi Petrem Břízou, Markem Chmielem, Jaromírem Jágr, Alešem Pavlíkem, Danielem Sadilem, Bedřichem Ščerbanem, Jiřím Šindlerem, Jiřím Šlégrem, Milanem Vackem a Liborem Zábranským se našel jediný muž, který byl v tajném hlasování proti setrvání ve funkci. Přesto nakonec 57letý Král oznámil, že z vlastní vůle skončí v červnu příštího roku.
Jeho vláda nepřinesla českému hokeji prosperující období plné úspěchů či vytvořené naděje, že se blýská na lepší časy. Navíc špatný dojem ještě umocnilo odhalení deníku Sport, ke kterému se prezident postavil celkem svérázně – bez sebereflexe.
Aspoň Král předeslal, že do konce mandátu chce nabídnout řešení oněch zmiňovaných „tabulek“, které z hokejově vyspělých zemí fungují vedle Česka jen na Slovensku.
