Šéf českého hokeje Tomáš Král Zdroj: ČTK
Způsob, jakým se šéf českého hokeje Tomáš Král postavil k důkazům o své údajné estébácké minulosti, lze označit za slabošský. Následná reakce Jaromíra Jágra pak svědčí o tom, že se stále nedokážeme důstojně vypořádat s jizvami po nedávné minulosti. Přiznat si: I takové věci se v mém světě děly. A někdy též: Ano, pochybil jsem. Mrzí mě to.
Často si poslední dobou vzpomenu na katolického kněze Aloise Kánského. Na charismatického muže chlapácké hřmotnosti a laskavé duše, za nímž se na přelomu tisíciletí sjížděli do kostela v pražských Holešovicích věřící z blízka i daleka. Muže, jenž pohřbíval Jaroslava Seiferta. Muže, který tu už stejně jako slavný básník pár let není. A který se mi dávno před svou zoufale předčasnou smrtí přiznal: „Velmi vážně jsem uvažoval o sebevraždě.“
Jeho příběh by se měl vyprávět od 70. let, kdy Kánský končil studia. Bylo mu devatenáct, doma mu umírala maminka. Právě tehdy se StB rozhodla, že využije mladíkovy slabé chvíle. Slíbila: „Podepiš nám spolupráci a my ti pro matku seženeme švýcarské léky, ke kterým se jinak nedostaneš.“
Kánský zákeřnému fízlovskému nátlaku podlehl. O celou věčnost později mi vyprávěl, jak mu bylo v estébáckém autě cestou k osudnému podpisu: „Kdesi uvnitř jsem věděl, že je to průšvih. Seděl jsem na zadním sedadle a díval se dopředu do zrcátka, v němž byly vidět oči řidiče. Tmavé oči. Oči ďábla.“
Říkal mi to on, říkali to jiní, dočtete se to všude, kde se o něm píše: Nikdy pak nikomu neublížil, nepráskal, raději se z podzemní církve nesvázané kolaborantskými strukturami stáhl, navzdory estébáckému vydírání nedonášel ani na sobě blízkého Tomáše Halíka, jehož činnost režim velmi zajímala.
Kánský přes to všechno věděl, že udělal hroznou věc. Po revoluci měl výčitky tak silné, že reálně zvažoval dobrovolný odchod z tohoto světa. On, katolický kněz! Dokonce se veřejně ke svému hříchu přiznal, jako vůbec jediný zástupce církve, jež své představitele jinak vybízela k interní očistě za zavřenými dveřmi.
Často si poslední dobou vzpomenu na katolického kněze Aloise Kánského. Teď víc než kdy jindy.
Teď, když se díky trpělivé práci novináře Ondřeje Kuchaře z Deníku Sport tolik mluví o tom, že nejvyšší muž českého hokeje Tomáš Král byl za minulého režimu agentem StB. Sportovní bafuňář hrál před listopadem zjevně jinou ligu než Kánský: Během povinné vojenské služby podle Kuchařových zjištění jako tajný spolupracovník kontrarozvědky StB (krycí jméno Renáta) donášel na svého nadřízeného, z vlastní vůle udal i kolegu. Dobové spisy vypovídají, že byl při úslužnosti zlopověstným orgánům velmi aktivní, za necelý rok se zúčastnil dvaadvaceti konspirativních schůzek.
Sám na to reaguje popuzeně a odmítavě, údajně jen plnil standardní úkoly vyplývající z jeho povinností během vojenské služby, byl k nim nucen, jeho samotného prý sledovali (Královo plné vyjádření v boxu).
Co řekl o své kauze Tomáš Král:
„S civilní StB jsem nikdy neměl nic společného. Na základní vojenské službě jsem byl po přijímači u tankové jednotky převelen k útvaru č. 5937, na organizačně právní oddělení velitelství 19. motostřelecké divize v Plzni. Jako čerstvě vystudovaný právník se specializací na trestní právo jsem byl zařazen do skupiny, která vyšetřovala trestnou činnost týkající se ochrany státního tajemství a závažných obecných trestných činů v armádě. Mimochodem, šlo o velmi odbornou právní činnost. Spolupracovali jsme přitom s příslušníky vojenské kontrarozvědky a s tím souvisí i evidence v protokolech svazků vojenské kontrarozvědky, tehdejší III. správy SNB.
S jejími příslušníky jsem byl v kontaktu výhradně v době zařazení na právním oddělení divize, mezi červnem 1987 a březnem 1988, kdy moje základní vojenská služba skončila. Potom jsem již v žádném kontaktu s vojenskou kontrarozvědkou ani jinou složkou StB nebyl, což dokládá mimo jiné archivace svazku. O evidenci ve svazcích VKR jsem v době základní vojenské služby ani později nevěděl, s odstupem doby ji ovšem vzhledem ke služebnímu zařazení v armádě považuji za logickou.“
Zdroj: Deník Sport
Oslovení historici podobnou obhajobu odmítají, věc je podle nich jasná.
„Dochovaný spis jednoznačně říká, že jeho úkony nesouvisely se standardním plněním vojenské služby. Bylo to navíc,“ řekl pro Deník Sport Petr Blažek z Ústavu pro studium totalitních režimů. „Nedělal to pro svého velitele, který mu byl přidělen, který ho úkoloval a on zadané věci plnil. Ve spise se nachází důkazy o tom, že Král si rizika svého chování uvědomoval. Podmínil si utajení, aby se o něm nedozvěděl nikdo v jeho okolí. Spis je evidentně pravý, stoprocentně. Takové věci nevymyslíte. Pochybnosti o pravosti nejsou vůbec namístě. Tento agent měl velkou důvěru svého řídícího důstojníka.“
Nedá mi to, musím Královu a Kánského reakci neustále srovnávat. A za skutečně chlapskou považuji jen jednu z nich. Ať už se to sportovnímu funkcionáři líbí, nebo ne, jeho škraloup momentálně přinejmenším velmi poškozuje pověst českého hokeje; měl by se k tomu postavit čelem, minimálně do důkladného prošetření celé věci odstoupit. Cokoliv jiného je sobecké. A slabošské.
Udělá to? Nemyslím si.
Aby bylo jasno: Nesoudím Krále ani nikoho jiného za to, co dělal před rokem 1989. Nestavím ani pranýře, ani šibenice. Když se hroutil režim, bylo mi deset; ze všeho nejvíc mě zajímaly samolepky do alba k fotbalovému mistrovství světa. Nikdy jsem nemusel čelit zásadní mravní otázce, zda obstojím před ďáblovýma tmavýma očima. Nedělám si o sobě přehnané iluze; i v daleko bezstarostnějších časech jsem párkrát v životě udělal, co jsem neměl, a neudělal, co měl.
Při debatách o předlistopadových časech mi jsou proto protivní všichni věkově spříznění arbitři vkusu a mravnosti, kteří by se „do toho zaručeně nikdy nenamočili“. Kteří navíc často nejsou schopni rozlišovat pojmy jako „agent“ a „kandidát tajné spolupráce“. Kteří ve svém svatém boji nepřipustí, že zatímco někdo z estébáckých seznamů prokazatelně sloužil zlu, jiný se tam dostal bez svého vědomí, s StB fakticky neměl nic společného.
Jenže…
Protivné je mi ve světle Kánského postoje i něco jiného: Králova papalášsky povýšenecká odpověď ve stylu „co je vám vůbec do toho“. Až nápadně podobný, agresivně ublížený křik „neotravujte s tím, nikoho to už nezajímá“ premiéra Andreje Babiše, kterého přitom s StB spojuje nejedna indicie – naposledy letošní zjištění slovenských historiků, že se stal agentem dobrovolně (což samo o sobě poškozuje český stát podobně, jako zdejší hokej poškozuje spojení Král a StB).
Protivné mi je i dřívější dlouholeté mlčení a následné vysvětlení–nevysvětlení zpěváka Jaromíra Nohavici směrem k jeho (přitom v podstatě paradoxně neškodným) předlistopadovým hlášením o setkání s Karlem Krylem, když se místo jednoduchého, lidsky naprosto pochopitelného a symbolicky důležitého „jasně, udělal jsem chybu, ne nijak velkou, ale prostě chybu, mrzí mě to, vím to“ pustil do slovních kejklí „co tady dnes někomu vysvětlovat“ nebo „byl jsem s děvkou, ale seděl jsem s ní pouze v kavárně, nešel s ní na pokoj“.
A ano, protivné je mi konečně i aktuální alibistické prohlášení Jaromíra Jágra ke Králově minulosti, že noviny četl naposledy v roce 1998, nic o tom neví, vůbec ho to nezajímá. Brilantní hokejista tím totiž svým způsobem veřejnosti vzkazuje: „Máte pravdu vy, kteří tvrdíte, že co bylo, to bylo. Dneska už StB pro nikoho není důležitá.“
Jenže ona je. Je! Stokrát je.
Jakkoliv totiž není namístě jméno po jménu vypočítávat, kdo se kdysi choval jako pašák a kdo ne, taky zase není tak úplně fér předstírat, že se nestalo vůbec nic. Připusťme si už konečně, že s touhle kapitolou vlastních dějin jsme se dosud nevypořádali. A že její přehlížení a bagatelizování znamená plivnutí do tváře všem, kterým tenkrát bylo ublíženo.
Jaromír Jágr se ke kauze Tomáše Krále odmítl přímo vyjádřit. Zdroj: ČTK
Jaromír Jágr se ke kauze Tomáše Krále odmítl přímo vyjádřit. Zdroj: ČTK
Pakliže si Jágr a jiní myslí, že Král je se svou kauzou oblečen do perfektního hávu utkaného ze zapomnění a desetiletími navrstvené pěny dní, pak jako v té pohádce volám: Jste na omylu, tenhle šat je pouhá iluze, k(K)rál je nahý!
Často si poslední dobou vzpomenu na katolického kněze Aloise Kánského. Na to, jak moc někdy znamená prosté „mrzí mě to“. A na to, že pokud budeme zlo různých odstínů od temně šedé až po černou relativizovat, jsou i lidé jako Kánský jeho obětí.
