Otroci komunistické totality: Černým baronům začaly nucené práce před 75 lety, zemřely jich stovky
Známe je ze Švandrlíkových Černých baronů, realita tzv. Pomocných technických praporů (PTP) byla však v 50. letech mnohem drsnější, než jak ji popisují rozverné příběhy o vojínu Kefalínovi a majoru Terazkym. Komunistická moc zavedla armádní perzekuci vůči „politicky nespolehlivým jedincům“ přesně před 75 lety. A historik Prokop Tomek v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že šlo o šikanu, kterou museli někteří vydržet až čtyři roky.
Váš kolega Jiří Bílek ve své knize Vojáci druhé kategorie tvrdil, že Švandrlíkovi Černí baroni skutečné pétépáky dost štvali. Prý se z tragédie shakespearovského rozměru dělala primitivní komedie. Takže to s PTP bylo jinak, než co známe z filmu s Landovským?
Trochu rozmrzelí ze Švandrlíkovy knihy a následného stejnojmenného filmu byli, to je pravda. Švandrlík to nenapsal vyloženě jednostranně, na lidi to ale mohlo působit ve stylu: no tak co, zkrátka jste byli na vojně, něco jste si vydělali, byla i legrace. Velký omyl.
Čtěte také
Pracovní nasazení u PTP mohlo být sice tzv. lehké nebo těžké, v obou případech však často šlo o otrockou, fyzicky namáhavou, nebezpečnou dřinu v příšerných podmínkách, za sprosté šikany ze strany velitelů, hladu, zimy, nedostatečné hygieny. Šlo bez přehánění o nucené práce. V letech 1950-54 při nich ve jménu „převychovávání prací“ zahynulo kolem 400 lidí.
Setkání bývalých příslušníků PTP v roce 1998. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Takže to Švandrlík zjemnil?
Roli jistě hrál fakt, že neměl osobní zkušenost s PTP (pomocnými technickými prapory zavedenými v září 1950), nýbrž až s TP (technickými prapory, které na to navazovaly až od přelomu let 1953-54). Do nich byli vybíráni lidé zdravotně méně způsobilí, už tam tolik nešlo o politickou nespolehlivost. V TP obecně panoval snesitelnější režim. Něco společného PTP i TP přece jen měly, a to vlastně i s tzv. silničními prapory, do nichž byli politicky nespolehliví jedinci zařazováni už od roku 1948: jejich existence byla i ve své době protiprávní.
„Vy lůzo, vy dobytku, vy synkové venkovských zbohatlíků, vy nepřátelé pracujícího lidu, vy Hitlerovy semínka, co tak na mě čumíte? Já vám povím, co jste! Jste americký mozky a žerete ruskej chleba! Ale to skončí! Tady se naučíte makat! Já už z vás udělám slušný lidi! A když ne, tak vašima lebkama vydláždím tuhle silnici!“
Přivítání od kapitána Bedřicha Ťoupalíka u VÚ 4934 Svatá Dobrotivá
(podle knihy Bílek, J.: Vojáci druhé kategorie)
Vážně?
Jistě. Odvedení byli perzekuováni nejen tím, že když je někdo sebrán na vojnu, tak tam má být cvičen jako voják, zatímco tyhle po odbytí pořadové přípravy beze zbraně čekala jen dřina ve stavebnictví nebo v dolech.
Čtěte také
Protizákonné bylo i to, že ve službě mohli strávit i mnohem delší dobu než obvyklé dva roky. Někdo z nich měl třeba prezenční službu dávno za sebou, byl však vyzván dostavit se na mimořádné vojenské cvičení. A to mohlo klidně trvat další dva roky. Dohromady tedy tuhle otročinu podstupovali klidně až čtyři roky!
František Niedermertl, jedna z obětí nucených prací zvaných PTP. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Kolega Bílek v knize popisoval, jak hrozné to pro ně muselo být třeba i v momentu, kdy těsně před završením druhého roku služby počítali každý den od návratu do civilu, načež jim velitel sdělil, že „se propouštějí do zálohy dnem 30. září 1952 a k témuž dni se povolávají na výjimečné vojenské cvičení, které potrvá podle potřeby…“ Takovou ránu každý neunesl. Bílek v citované pasáži zmiňuje dva vojáky, kteří se po velitelově oznámení nedostavili druhý den k nástupu. Jeden se oběsil na stromě, druhý si podřezal žíly. Představu, že je místo cesty domů čeká další nekonečná doba u PTP, už prostě nesnesli.
Čtěte také
Strašné.
Uvědomme si navíc, že perzekuce pétépáků neskončila ani ve chvíli, o které tak mocně toužili – po návratu do civilu. Být u PTP, to byl totiž za komunismu cejch, který pro vás znamenal smířit se – řečeno opět slovy Jiřího Bílka – s pověstí člověka druhé kategorie, s mnohými ústrky v každodenním životě. Podobní lidé byli dlouhodobě sledováni StB, v drtivé většině neměli nárok ani na vysokoškolské studium, ani na žádnou výraznější profesní kariéru. Režim se s odstupem mstil i jejich potomkům.
„Pracující lid vám dal možnost napravit se a vy místo toho, abyste mu byli vděčný, pořád jen remcáte! Kdyby záleželo jen na mně, nechám vás postřílet! Ne, kulky je pro vás škoda, vy sebranko imperialistická, lopatou bych vás umlátil!“
Kapitán Bedřich Ťoupalík při jednom z nástupů
(podle knihy Bílek, J.: Vojáci druhé kategorie)
K pétépákům patřili duchovní i negramotní
Z jakého prostředí vůbec pétépáci přicházeli?
Páté oddělení Hlavního štábu na to vypracovalo ve spolupráci s Ministerstvem vnitra zvláštní dotazník, podle kterého byli pro tuto službu vytipováni vedle negramotných, Maďarů, Romů či osob s kriminální minulostí i muži „politicky závadní, nespolehliví“. Do zmíněné kategorie spadali synové movitějších živnostníků, velkých nebo středních rolníků (tzv. „kulaků“), představitelů nekomunistických politických stran, rodinní příslušníci emigrantů, studenti vyhození ze školy, kteří třeba jen něco někde plácli.
Historik Prokop Tomek Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Mimo to samozřejmě i intelektuálové, duchovní, u nichž se režim obával, aby ostatní brance při klasické vojenské službě „nezkazili“. Dotazník měl jeden velmi problematický bod, podle kterého mohly být vybrány i osoby, které StB v místě bydliště pokládala za závadné z jiných, výše neuvedených důvodů. Což dávalo režimu obrovské možnosti – mohl do ponižující role v PTP uvrhnout v podstatě kohokoliv.
Kolik takových nakonec PTP prošlo?
Špatně se to počítá, v letech 1950-54 ale takhle narukovalo zhruba 35-40 tisíc osob, což činilo zhruba 10 procent z celé armády. Byli to muži odvedení bez ohledu na svůj zdravotní stav i věk, mohlo jim být sedmnáct i šedesát.
„Nevážíte si toho, jak se k vám chováme! Nechcete se změnit! Ale odteďka to končí, nebudu se s nikým mazlit! Udělám vám takovou vojnu, že budete chcát krev! A jak začnete zase remcat, vykopete si společný hrob, lehnete si do něj a já vás se strašnou radostí postřílím touhle pistolí, co střílela už hitlerovský fašisty!“
Major Josef Žížala, Hvězdov
(podle knihy Bílek, J.: Vojáci druhé kategorie)
Zejména těžká práce v dolech musela být pro mnohé z nich hodně drsným zážitkem.
O tom není sporu. Tím spíš, že doly je často moc nešetřily a nasazovaly pétépáky na nejnebezpečnější a nejhorší úseky. Už před Únorem 48 existovaly tzv. vojenské báňské oddíly. Jenže to se republika dávala po válce dohromady, pracovní nasazení vojáků i do tak náročného prostředí se dalo omluvit mimořádnou situací, rozvrácenou ekonomikou.
V roce 1950 už bylo ledacos jinak. V 50. letech armáda působila přebujele, sahala až k 300 tisícům lidí. To bylo pro ekonomiku velké zatížení. Republiku zároveň soužil nedostatek pracovních sil, nakomandovat na stavby vojáky tedy vyřešilo dva problémy naráz. Najednou jste měli pracovní sílu, která poslouchala na rozkaz. A která – což není zanedbatelné – byla nenáročnější i ve vztahu k ubytování.
Čtěte také
Pétépáci nebyli ubytováni v klasických kasárnách, velice často přebývali v nouzových ubikacích poblíž pracoviště, třeba ještě po Němcích. Trýznily je štěnice, nesmyslně vysoké normy, nevalná strava i darebná zdravotní péče, museli to kolikrát zvládnout bez toalet a umýváren, přespávali na palandách ve třech patrech nad sebou. Odpovídalo tomu i vybavení, které používali k práci – šlo hlavně o odložené věci, které jinak armáda nepotřebovala. Uniformy někdy dostávali ještě po wehrmachtu.
M. Donutil v Černých baronech Zdroj: Bontonfilm / Magic Box
Černí baroni byli pro ostatní podezřelí
Co přesně stavěli, pokud neskončili v dolech?
Podíleli se například na stavbě lipenské přehrady, nemocnice v pražských Střešovicích, hotelu Internacionál v Dejvicích. Jinak ale budovali hlavně vojenské bytovky, kasárenské objekty. Není náhodou, že první čtyři PTP vznikly v místech vojenských prostorů – na Libavé, v Lešti, v Mimoni a ve Svaté Dobrotivé. Z toho plyne, jak vypadala původní představa – že tam budou stavět letiště, střelnice, ubytovací zařízení.
Čtěte také
Jak byli pétépáci placeni?
Kolísalo to. Někdy si vydělávali slušné peníze, jindy ne. Spousta peněz se jim navíc srážela za ubytování, jídlo, oblečení. V roce 1953 jim hodně vzala měnová reforma – polovina vydělaných peněz se jim totiž posílala na vkladní knížku, se kterou během služby nemohli nijak disponovat. Prostě se s tím museli smířit. Jako s mnoha dalšími věcmi. Příslušnost k pétépákům nikomu nepomohla, pro mnohé spoluobčany zůstávali ještě v 60. letech jaksi podezřelí.
Přitom se jim říkalo vlastně docela honosně: Černí baroni. Proč vlastně?
K tomu existuje několik teorií. Jedna se váže k černým výložkám, další k již zmíněnému výdělku: přestože byli do značné míry vykořisťováni, třeba při práci v hlubinných dolech si mohli díky překračování norem vydělat poměrně slušně. Asi proto ti „baroni“.
Čtěte také
Major Terazky se jmenoval Gazda
Jací konkrétní lidé vám z pétépáků uvízli v paměti?
Třeba doktor Jiří Guth Jarkovský, potomek slavného propagátora etikety z přelomu 19. a 20. století, který mezi pétépáky stavěl orlickou přehradu. Nebo hrabě Hugo Mensdorff-Pouilly, hrabě Theobald Czernin. I oni byli zahrnuti mezi vojáky druhé kategorie.
Patřili do druhé kategorie i jejich velitelé? K pétépákům se asi nechodilo za odměnu, že?
To zřejmě ne. Mnozí byli na toto místo přeřazeni vyloženě za trest, jiní za neschopnost, případně vzhledem ke svému pochybnému ideologickému profilu. I Švandrlíkův major Terazky měl ostatně reálný předobraz – kolega Ivo Pejčoch svého času vypátral, že jím byl major Andrej Gazda, pod nímž později známý spisovatel sloužil.
Pro mnohé pétépáky nebyl film Černí baroni žádným zadostiučiněním, spíše naopak. Zdroj: Profimedia.cz/ČTK
Jak došlo k tomu, že PTP skončily?
Vliv na to samozřejmě měly roku 1953 smrt Stalina s Gottwaldem, vedle toho byl ale podstatný i tlak mezinárodních organizací. Jako politické a kárné jednotky byly zrušeny 1. května 1954. A víc než jako humorný sled Švandrlíkových historek bychom si je dnes měli připomínat spíš coby hanebnou kapitolu československé vojenské historie.
Čtěte také
Pozor: podobné zneužívání vojáků k práci se používalo už v době protektorátu, případně za Slovenského štátu, kde sice Romové a Židé podléhali odvodní povinnosti, sloužili však beze zbraně. A pominout bychom neměli ani fakt, že armáda si otrockou práci vojáků navykla používat i dávno po zrušení PTP: až do roku 1990 se podíleli například na stavbě pražského metra, jaderných elektráren, byli nasazováni při žních, sklizních. I v takových situacích si mohli svým způsobem připadat jako novodobí otroci.
MOŽNÁ JSTE PŘEHLÉDLI: Putin Zelenského doslova nenávidí. Osobně by se s ním setkal jen při podpisu kapitulace, říká Just
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS.
