Pěsti ve tmě a maratonec z Osvětimi. Válka zabíjela i české sportovce, často velké hrdiny

Odhodlaný blonďatý boxer s tváří Marka Vašuta běsní. V berlínském ringu dělal z německého šampiona Kurta Schallera řešeto, vlastní trenér mu ale k nohám nepochopitelně hází ručník a zápas tak vzdává v Čechův neprospěch. Vašut nad tou nespravedlností zuří, plný sál spokojeně hajluje, vlajky s hákovým křížem pyšně křičí do světa o árijské nadvládě.

ČTĚTE TAKÉ: Tvrďák Tikal ohromil Otu Pavla, na olympiádě zranil bráchu. Na StB si ale nepřišel

Vzpomínáte na film Pěsti ve tmě, českou odpověď na Rockyho z roku 1986?

Popisoval předválečný příběh bojovníka, který v chmurné atmosféře blížící se nacistické apokalypsy prahne po velké odvetě. Snímek má znamenitou atmosféru, navzdory Vašutově sportovnímu vítězství i dost smutný konec.

Pred 80 lety padl v boji palubni strelec 311. perute, boxer, elegan a milovnik zivota Vilda Jaks. Vzpomenme na nej i na kluky z jeho liberatora.
Ring volny, Vildo! #Vilda pic.twitter.com/QdTWoIvK9F

— Dalibor Vácha (@vacha_dalibor) August 21, 2023

A ještě něco má – reálný základ.

Předobrazem Vašutovy postavy je Vilda Jakš, mládenec z vinařského kraje za Brnem, který byl prvním československým boxerem bojujícím o titul mistra světa. A který stejně jako filmová figura přišel o život za druhé světové války.

Přesně před 80 lety.

Kamarád Jeana Gabina

S Vašutem jej spojuje, že i on svůj velký zápas mezi provazy prohrál; jen to bylo roku 1935 v Paříži proti Francouzi Marcelu Thilovi. Byť Jakš tehdy přišel o úchvatnou sérii 28 výher v řadě, 20 tisíc diváků mu za srdnatý boj proti většímu a zkušenějšímu protivníkovi aplaudovalo. Z ringu jej tenkrát vynesli na ramenou.

Ve vlasti byl obletovaný už dávno předtím. Chodil s půvabnými herečkami, přátelil se třeba i s Jeanem Gabinem, hodně o něm psaly noviny. Nevyhýbaly se mu ani skandály – rozhádal se s boxerskou unií, nenastoupil k důležitému duelu kvůli automobilové nehodě.

„Vilda byl veselý chlapík s povahou bonvivána. Ve 30. letech byl v Praze celebrita,“ popisoval po letech bratr Nataši Gollové Ivan Hodáč.

S Thilem byli dohodnuti na repete. Jenže začala druhá světová válka a všechno padlo. Jakš se z okupované vlasti v roce 1940 dostal jen s pořádným štěstím – použil fingovanou pozvánku na smyšlený boxerský mač v Itálii. Přes Bělehrad, Bejrút a Alexandrii odjel nejdříve do Francie, pak do Velké Británie. V září téhož roku už seděl v bombardéru Vickers Wellington a vyrážel coby palubní střelec k misím nad okupovanou Evropu.

Osvědčil se, zanedlouho mu byly uděleny Československá medaile za chrabrost a Československý válečný kříž. Nakrátko 311. československou bombardovací peruť opustil, působil jako instruktor v pilotní škole. Když se k němu ale dostaly škodolibé poznámky o tom, jak se v zázemí zbaběle zašívá, hned se zase vrátil na nebe.

Upřímně – nerad.

V ringu se nebál nikoho, létání nad mořem pro něj však nebylo příjemné.

„Až se jednou dostanu domů, v životě nechci vidět víc vody pohromadě, než teče v Sázavě pod Medníkem,“ přiznal se.

Avšak domů se už nepodíval. V srpnu 1943 se jeho liberator vydal na protiponorkovou patrolu, nad Biskajským zálivem byl sestřelen přesilou německých messerschmittů. Těla Jakše a jeho kamarádů se nikdy nenašla.

Pod gilotinu v devatenácti

Nebyl ani zdaleka jediným slavným českým sportovcem, kterého pohltil žravý válečný chřtán. Třeba fotbalista František Kloz, velký kamarád Vlasty Buriana a obávaný král ligových střelců, který v šestatřicátém dokázal pyšným Maďarům nasázet čtyři góly, zahynul na následky zranění z květnového povstání 1945. Cyklista Vladimír Vojtěchovský skončil pod nacistickou gilotinou už ve svých devatenácti letech. Popraven byl i boxer Václav Procházka, přeborník Československa, který jako profesionál působil ve Francii a během Slovenského národního povstání se přidal k partyzánům.

Nebo je tu pozoruhodný příběh Oskara Hekše.

Platil za jednoho z nejlepších meziválečných maratonců, v roce 1932 se zúčastnil olympiády v Los Angeles, kde skončil osmý. O čtyři roky později hoch židovského původu odmítl odcestovat na další hry do Berlína, aby se nepodílel na Hitlerově propagandě. Agitoval i mezi ostatními atlety, ti ale často nehodlali míchat sport s politikou a soustředili se na svůj výkon; jak povědomé, že…

Podle expertů byl Hekš nejvýraznějším předchůdcem Emila Zátopka. Na rozdíl od jednoho z nejlepších běžců historie však už na olympiádě nikdy nedostal šanci – 24. listopadu 1941 byl zařazen do transportu směr Terezín, o dva roky později ho odvlekli do Osvětimi. V noci z 8. na 9. března 1944 zemřel v tamních plynových komorách spolu s dalšími čtyřmi tisíci Židů z Terezína.

Svým způsobem napodobil osud dalšího mimořádného českého atleta.

Ten se jmenoval Evžen Rošický, běhal tratě na 800 metrů a 400 metrů překážek, na rozdíl od Hekše soutěžil i v Berlíně 1936. Několikanásobný mistr Československa byl vystudovaným právníkem, živil se též jako novinář. Jakmile začala válka, rychle se zapojil do odboje. Organizoval přechody lidí do Polska, podílel se na vydávání ilegálního časopisu a letáků. Po atentátu na Reinharda Heydricha byl stejně jako spousta dalších krajanů zatčen, nacisté ho popravili 25. června 1942 na kobyliské střelnici.

Bylo mu 27 let.

Autogram od Hitlera

Seznam sportovního smutku a beznaděje by byl ještě předlouhý.

Válka vzala to nejcennější i mistru světa ve stolním tenisu Karlu Svobodovi nebo čtyřnásobnému světovému šampionovi v gymnastice Františku Erbenovi. Gymnasté byli kvůli častému napojení na vlastenecký Sokol vůbec ohroženou skupinou. Stříbrný z olympiády 1928 Jan Gajdoš zemřel krátce po osvobození země na následky krutého zacházení v koncentračním táboře. Ladislav Vácha, který ze tří účastí na olympiádách vydoloval pět medailí včetně jedné zlaté, se z nacistického žaláře rovněž dostal, doma však také záhy zemřel.

„Od jeho příbuzných vím, že mu nacisté před propuštěním píchli nějakou injekci. Prý mu rozložila krev,“ řekl pro Lidové noviny další slavný gymnasta minulosti Zdeněk Růžička.

Jeho kamaráda Aloise Hudce zachránila kuriózní okolnost. Když na kruzích vyhrál olympiádu v Berlíně 1936, při vyhlašování šampionů odmítl Hitlerovi podat ruku. Führer mu přesto poslal svou fotografii s podpisem, na níž si Hudec vzpomněl později, když si pro něj přišlo gestapo. Obrázek s vůdcovým klikyhákem udělal na uniformy velký dojem, daly gymnastovi pokoj. Dokonce následně dostal nabídku, ať je cvičitelem v kolaborantském Kuratoriu, ve kterém nacisté hodlali vychovávat české děti po vzoru Hitlerjugend.

Odmítl.

A do konce války zůstal pod policejním dohledem.

Věra Čáslavská pak o Hudcovi mnohem později prohlásila: „Pro mě je největším sportovcem historie. To, jak coby Slovan před Hitlerem vyhrál na olympiádě v Berlíně, nic nepředčí.“

Čtrnáct gólů Rusům

Ale i jiná sportovní esa ukázala během války charakter a odvahu.

Například Josef Hubáček byl jedním z nejslavnějších meziválečných akrobatických pilotů Evropy, mistrem světa. Po nacistické okupaci odešel do Francie, stal se součástí tamního letectva. Připsal si jeden sestřel německé stíhačky, mimoto též naprosto zázračné přistání po následném zásahu.

Podobně dobrodružné bylo i jeho působení u britské RAF. Proslul jako nezmar, který se po sestřelení navzdory všemožným zraněním okamžitě hlásil zpátky u své perutě. Povýšili jej na poručíka britské i československé armády, za své služby dostal spoustu řádů. Že po únorovém puči musel na létání zapomenout a coby politicky nespolehlivý „Zápaďák“ se živil jako závozník, to už je jiný příběh...

Bojové útrapy přečkal i geniální šachista Karel Hromádka, a to už během první světové války. Legenda svého sportu se jí zúčastnila v hodnosti kapitána 1. pluku Československých legií v Rusku, chrabrost osvědčila třeba při bitvě u Zborova.

Nebo takový přeslavný fotbalista pražské Sparty Václav Pilát. Ve stejném konfliktu byl těžce raněn šrapnelem na haličském bojišti. Z biblických jmen by mu sedělo spíš to Lazarovo: měl skončit jako invalida, dlouhé měsíce v nemocnici jen ležel, po šesti operacích se však na hřiště vrátil. A třebaže ho zkraje kvůli hrozným bolestem museli ze zápasů odnášet, nakonec se zase dal dohromady a opět válel. Neodmyslitelně patří k éře „zlaté Sparty“.

6.5.1888 se narodila sparťanská legenda Václav Pilát. Za @ACSparta_CZ odehrál 443 zápasů a dal 323 gólů. Člen Železné Sparty. Účastník bojů v první světové válce. Zranění malém ukončilo jeho kariéru. Dokázal se vrátit.
Začátky fotbalové ligy ho zastihly v dresu @CAFC_Prague. pic.twitter.com/HxpdK7XpPP

— Liga mistrů první republiky 🏆🏆🏆 (@CupMitropa) May 6, 2022

Měl rozhodně více štěstí než bývalý spoluhráč Váňa, u něhož je dnes těžké najít vedle roku úmrtí 1915 i něco tak základního jako křestní jméno. Nebo než kanonýr konkurenční Slavie Ladislav Medek, mimořádný útočník, jenž roku 1910 nastřílel Rusům v Petrohradě za jediný zápas čtrnáct gólů.

Také ho čekala velká kariéra, místo ní však padl na italské frontě.

„Musel to být výjimečný hráč. Když noviny z předválečných let 1913 a 1914 psaly o zápasech Slavie, vždycky chválily jeho,“ řekl Hospodářským novinám fotbalový historik Radovan Jelínek.

Jak je to smutné – o Medkovi dnes už mezi slávistickými fanoušky nevědí ani velcí fajnšmekři. Na hvězdu kdysi věhlasného klubu DFC Prag Roberta Merze, který ztratil život jako poručík 28. pluku pěchoty u polského Lubina, si oproti tomu sem tam někdo vzpomene. Avšak pouze díky Bohumilu Hrabalovi, jenž smrt hbité pravé spojky zvěčnil v povídce Fádní odpoledne.

Kdo ví, třeba o Medkovi či Merzovi také někdo někdy natočí velký biják.

Jako o Vildovi Jakšovi.

O machrovi, který v jedné válce ztratil tátu a ve druhé i bráchu Jožku. Toho, s nímž si kdysi na moravské dědině pověsili na dvůr pytel plný písku, bušili do něj zleva, zprava a do každého direktu zakleli svůj sen stát se jednou slavným šampionem.