Není logoped jako logoped, někteří dítěti uškodí. Jak poznat skutečného odborníka a nenaletět?

Kolik dětí v současné době potřebuje pomoc klinického logopeda?
V populaci je v současné době zhruba 20 procent dětí, které mají různé jazykové, řečové a komunikační obtíže. S věkem se jejich počet sice snižuje, ale to se týká především řečových poruch – výslovnosti, rezonance (jestli řeč dítěte zní huhňavě, což nemusí být jenom při rýmě či rozštěpu patra) a plynulosti, ale také selektivního mutismu (oněmění, poz. red.), kde ale často zůstává podstata problému, zejména sociální úzkost. Zato jazykové obtíže velmi často přetrvávají i v dospívání, dokonce i dospělém věku, aniž by se to obecně tušilo. Tito jedinci obtížně nalézají slova, obtížněji rozumí slyšenému i psanému sdělení. Tato skutečnost je celosvětová, netýká se pouze České republiky. Takže těchto 20 procent dětí by mělo být přinejmenším vyšetřeno klinickým logopedem, a to především z toho důvodu, že se jednotlivé obtíže u dítěte velmi často kombinují, a to i s dalšími psychickými poruchami.

Je potřeba nějaké doporučení od praktického lékaře?
Ano, logopedie je indikovaná, je tedy potřeba doporučení od lékaře, ale nemusí to být jen pediatr, také může doporučení napsat foniatr či ORL lékař, neurolog, psychiatr, případně rehabilitační lékař. Klinický psycholog poukaz sice nepíše, ale vyšetření u klinického logopeda může uvést v doporučení své zprávy lékaři, jenž si psychologický nález vyžádal a ten pak posílá pacienta s poukazem za zástupcem našeho oboru. Pokud doporučení vzejde ze školského resortu (ze školky či školy nebo ze školských poraden), je na rodiči, aby se domluvil se svým pediatrem. Seznam pracovišť většiny klinických logopedů je veřejnosti dostupný na www.klinickalogopedie.cz.

Jak může rodič poznat, kdy je vhodný čas navštívit logopeda?
Návštěva logopeda je vhodná, jakmile mají sami rodiče podezření, neboť až 80 procent rodičovských obav je oprávněných, případně je na problém upozorní okolí. U dětí do jednoho roku jde o případy, kdy například nepozorují kvalitní oční kontakt, gesta, sdílení pozornosti, iniciaci her, dostatek broukání, žvatlání a porozumění odpovídající věku dítěte. U dětí od jednoho do tří let platí to samé, navíc dítě obvykle mluví málo nebo dokonce vůbec. Logopeda doporučujeme také u dětí, které po druhém roce věku nespojují slova, nemají zájem komunikovat, jsou neklidné a dráždivé.

A jak je tomu u větších dětí?
Od tří let se k výše uvedenému výčtu přidávají obtíže vytvořit věty, dítě nedokáže vyprávět krátký příběh nebo popsat zážitky, je nepozorné a mluví nesrozumitelně. Rodiče by také měli věnovat pozornost tomu, zda je mluva dítěte plynulá, tedy jestli nekoktá. Obecně platí, že pokud má rodič jakékoliv podezření, je určitě vhodné se s tím svěřit pediatrovi, který případně doporučí, co dělat dále.

V jakém věku se tedy děti nejčastěji dostávají do péče logopeda?
Nejvíce malých pacientů k nám přijde ve věku od tří do šesti let. Logopedie se však týká i dospívajících a dospělých lidí. V pubertě jde převážně o poruchy plynulosti řeči nebo artikulace. Dospělí pacienti vyhledávají logopeda při potížích s vybavováním si slov – a to i psaného textu, při poruchách motoriky či orientace, poruchách polykání atd., které vznikají nejčastěji následkem neurologických onemocnění či úrazů.

Jaké jsou nejčastější problémy s řečí, se kterými se u dětí setkáváte?
U dětí pozorujeme v současné době největší nárůst dětí s neurovývojovými poruchami, které podle Mezinárodní klasifikace nemocí (MKN) patří mezi duševní poruchy. Konkrétně jde o vývojovou poruchu jazyka (takzvanou vývojovou dysfázii), vývojovou dyspraxii, poruchu autistického spektra, vývojovou poruchu plynulosti řeči atd. Všechny jsou geneticky podmíněné a dochází ke strukturálním a funkčním změnám v mozku. Navíc přes 80 procent z nich je takzvaně souběžných a kombinují se, nebo se s nimi pojí další jako ADHD, specifické poruchy učení, úzkostné poruchy, selektivní mutismus či snížení kognitivních schopností. Relativně statisticky stálé jsou poruchy sluchu, rozštěpy, syndromová onemocnění, tumultus sermonis (rychlé tempo řeči, pozn. red.), poruchy polykání a artikulace.

Proč je podle vás nedostatek logopedů?
Důvodů je několik. Za posledních 10 let se zvýšil počet dětí s poruchami vývoje jazyka a řeči v ambulancích klinických logopedů z důvodů kvalitnější a časnější diagnostiky, na což se systémově nestihlo zareagovat. Stejný problém máte u pedopsychiatrů a dětských klinických psychologů, protože tyto děti jsou vlastně často pacienty nás všech. Zároveň rodiče jsou stále více informovaní zejména díky internetu a vyhledávají aktivně pomoc dříve, než bylo běžné. Máme nárůst případů dětí kolem dvou až čtyř let, což je skvělé, protože je to věk, kdy správná diagnostika a dobře vedená terapie vedou k efektivnější podpoře vývoje dítěte, včetně toho, že ho rodič lépe pochopí. Vcelku problematické je, že někteří kolegové nedostanou smlouvu od pojišťovny, která tvrdí, že je logopedů v daném regionu dostatek.

Kdokoli, kdo tvrdí, že je logoped, a pracuje na volnou živnost, tedy za peníze bez dokladu atestace, klame rodiče a může poškodit vývoj dítěte.

Existuje v takovém případě nějaké východisko?
Ano, jako možné řešení by bylo napsat podnět na regionální pobočku pojišťovny. Pokud v daném regionu mají logopedi plnou kapacitu, pak je rozumné se obrátit se žádostí o pomoc na poradenská zařízeních a jejich speciálně-pedagogickou intervenci, než se s dítětem dostanou k logopedovi. Bohužel velkou pastí na rodiče jsou lidé, kteří dělají logopedii na volnou živnost. To jednak není legislativně možné – tedy je to nezákonné – a také jsou to lidé, kteří nemají patřičně vzdělání.

Nekvalifikovaní logopedi tedy dětem s výslovností nepomohou, a naopak jim mohou ještě uškodit?
Ano, hned po škole si otevřou byznys, nejsou vedeni školitelem, nejsou právně odpovědní a většinou „cvičí“ pouze artikulaci bez znalosti a schopnosti posoudit, proč dítě špatně mluví. Tím mohou způsobit vážné poškození jeho vývoje. Nácvik hlásek je třešinka na dortu, která je bohužel nejviditelnější, ale je nutné nejprve zjistit, jestli korpus dortu je stabilní (motorický, emoční, sociální vývoj, senzorika, smyslové vnímání, porozumění řeči, sluchové a zrakové vnímání), teprve poté lze pracovat na tvorbě hlásek.

Jak tedy poznat „kvalifikovaného logopeda“ a nenaletět?
Logoped je zdravotní povolání, patří mezi nelékařské profese podobně jako klinický psycholog. Je tedy buď zaměstnán ve zdravotnictví, nebo má soukromou ordinaci. Většina z nich má smlouvy s pojišťovnou. Logoped po vysoké škole absolvuje akreditační kvalifikační kurz, následně studium na Institutu postgraduálního vzdělávání ve zdravotnictví a úspěšně vykoná atestaci, až pak může samostatně provozovat praxi bez odborného dohledu. K tomu je povinen se celoživotně vzdělávat. Takže logoped studuje další čtyři roky a je pod odborným dohledem, než získá plnou kvalifikaci. Kdokoli, kdo tvrdí, že je logoped, a pracuje na volnou živnost, tedy za peníze bez dokladu atestace, klame rodiče a může poškodit vývoj dítěte. Ani logopedický asistent a preventista o sobě nikdy nemohou tvrdit, že jsou logopedi, jelikož jsou kompetentní pouze k podpoře rozvoje řeči. Nesmí vyvozovat hlásky právě proto, aby neublížili dětem. Logopedii se ještě věnují speciální pedagogové ve speciálních pedagogických centrech pro vady řeči či na takzvaných logopedických školách. Jejich znalost problematiky je na takové úrovni, že mohou žákům nastavit podpůrná opatření a speciálně-pedagogickou intervenci, aby komunikační obtíže dětí co nejméně zasáhly do vzdělávacího procesu.

Pomůcek a materiálů je nyní obrovské množství, takže jde zejména o ochotu udělat si na dítě čas, věnovat mu přiměřenou pozornost a mluvit s ním.

Jak vlastně probíhá sezení rodičů s dětmi?
Záleží na věku dítěte, na jeho aktuálních možnostech a na obtížích. Záleží, zda se jedná o batole, předškoláka, školáka či adolescenta. A samozřejmě jsou rozdíly jsou v práci s dítětem s vývojovými obtížemi, s neplynulostmi, se syndromy, rozštěpy, sluchovým postižením, selektivním mutismem, s dětmi s poruchou polykání. Úplně odlišná jsou sezení s dítětem, které má pouze izolovanou poruchu artikulace, a těch je málo. V takovém případě ještě záleží na tom, zda se jedná o dítě s ortodontickou vadou, nebo myofunkční poruchou.

Jak řešíte situaci, kdy dítě nespolupracuje?
Pokud dítě nespolupracuje, řešením je rozklíčovat, jak s ním navázat kontakt a vztah. Je to velice proměnlivé. Někdy je potřeba využít prvky z herní terapie, jindy pracovat se smyslovým vnímáním, někdy využít zástupný předmět (plyšák, postavička) nebo dát dítěti odměnu, jindy pomáhá asertivně zkorigovat nežádoucí chování. Občas je lepší se vzdálit a nechat dítě v prostoru s rodičem a sledovat je zpovzdálí, aby měl čas a prostor sžít se s prostředím.

Mohou rodiče sami pomoci dětem s rozvojem řeči a správnou výslovností?
Ano mohou, je dobré vnímat jejich potřeby a touhy a snažit se je podpořit. Základ je zjistit, jestli dítě rozumí adekvátně svému věku. Pokud rozumí hůře, pak je třeba přizpůsobit komunikaci dítěti, zjednodušit a opakovat slova, nespěchat, dopřát dítěti možnost k sebevyjádření a čas k vybavení slova, nemluvit za něj, dělat společné aktivity, které vedou k produkci slov a chuti s druhými komunikovat. Pomůcek a materiálů je nyní obrovské množství, takže jde zejména o ochotu udělat si na dítě čas, věnovat mu přiměřenou pozornost a mluvit s ním. Zároveň bychom mu měli dopřát samostatnost a nedělat za něho vše.

V současné době je na stole nový školský zákon, který pokud projde, tak by měla vzniknout nová pozice takzvaného školského logopeda. Co od toho můžeme očekávat?
Jestliže by novela prošla s pojmenováním „školský logoped“, budou mít logopedi, ale i speciálně pedagogická centra pro vady řeči stále stejné množství práce, ne-li víc. Ale také pravděpodobně vzroste počet nezákonně podnikajících lidí v poradenství na volnou živnost. Ti se budou za tento termín schovávat, jelikož většina z nich jsou vystudovaní speciální pedagogové, ale nejsou nijak právně zodpovědní za svou práci, nepatří do žádného resortu, není tedy možná ani jejich kontrola. Budou brát peníze od zoufalých rodičů a v důsledku dětem ublíží neodbornými postupy. V neposlední řadě můžeme očekávat, že diagnostika a následná terapie onemocnění, v tomto případě poruch jazyka, řeči a komunikace, bude v rukách nezdravotníků, což by mohl být nebezpečný precedens a mohlo by dojít k ohrožení zdravého vývoje dětí. Také pravděpodobně dojde k tomu, že kliničtí logopedi budou „opravovat“ neodbornou práci, což neprospěje ani duši dětí a jejich rodičů a ani kapacitě skutečných odborníků.