Za mzdovými rozdíly mezi muži a ženami stojí celá řada faktorů. Diskriminací lze ale vysvětlit jen část toho, proč se výdělky liší, tvrdí Hedija. Zdroj: CNN Prima NEWS
Česká republika patří k zemím s největšími rozdíly v odměňování mužů a žen v rámci Evropské unie. Ovšem ani Rakousko nebo Německo, kde ženy berou asi o pětinu méně než muži, nejsou vzorem genderové mzdové rovnosti. Ne vždy lze ale různost mezd svést na diskriminaci. „Roli hraje rozdílná úroveň dosaženého vzdělání, délka pracovní zkušenosti nebo sektorová a profesní segregace,“ říká ekonomka Veronika Hedija, která se výzkumem takzvané genderové mzdové mezery dlouhodobě zabývá.
Podle posledního měření v rámci Evropské unie berou Češky v průměru o 20,1 procenta nižší mzdy než jejich mužští kolegové. Lze na základě tohoto údaje říci, že jsou u nás ženy mzdově diskriminovány?
Sice se zřejmě stanu terčem kritiky, ale toto je velké zjednodušení, které nám média pravidelně servírují. Vykazovaný mzdový rozdíl mezi muži a ženami je jen velmi hrubý odhad, jenž vychází z průměrné mzdy mužů a žen v dané zemi. Víte sám, že už jen zacházení s průměrem, když se hovoří o mzdách, je velmi problematické a zkratkovité. Nicméně, když už se to takto prezentuje, je zapotřebí dodat, že rozdíly mezi mužskými a ženskými výdělky jsou do jisté míry způsobeny faktory, které stojí mimo diskriminaci. Jde například o rozdílné individuální charakteristiky mužů a žen nebo sektorovou a profesní segregaci.
To znamená, že ženám jsou některé pozice zapovězeny?
Ne úplně zapovězeny, ale je pravda, že ženy jsou častěji zaměstnány v hůře placených odvětvích a na hůře placených pracovních místech ve srovnání s muži. Až půjdete třeba nakupovat, všimněte si, že obsluha u pultů nebo pokladen je spíše ženská. Naopak manažerů je více než manažerek, a takto bychom mohli pokračovat.
Co dalšího způsobuje mzdovou nerovnost?
Určitě rozdílné zkušenosti, které jsou u žen kvůli přestávkám v důsledku mateřské a rodičovské dovolené nižší. Velmi důležitá je ale také sama metodika výpočtu. Když budeme vycházet jen z průměrné hrubé měsíční mzdy, pak tam nezachytíme skutečnost, že ženy ve větším množství případů než muži pracují na zkrácený úvazek. V České republice to tolik nezkresluje, protože zde má částečný úvazek jen každá desátá žena a každý padesátý muž, ale v Nizozemí už je to více patrné. Takto tam pracují tři čtvrtiny žen, ale jen deset procent mužů. Roli hraje také rozdílná úroveň dosaženého vzdělání, ačkoli to se už u mladší generace prakticky vyrovnalo.
Který z těch faktorů je nejvýznamnější u nás?
Z výzkumů, kterými se dlouhodobě zabývám, vyplývá, že je to právě sektorová a profesní segregace. Na prodavačky, učitelky nebo uklízečky u nás stále narazíte daleko častěji než na prodavače, učitele či uklízeče. Naproti tomu ve vedoucích pozicích připadá jen jedna žena na tři muže.
Myslím si, že ke mzdové diskriminaci by docházet nemělo. Ona problematika má nejen ekonomický, ale i etický rozměr. Z etického hlediska je mzdová diskriminace podle mě nepřípustná
Ale to už trochu diskriminací a nespravedlností zavání, nebo ne?
Někde možná ano, ale zobecnit se to nedá, protože bychom zase hodně zjednodušovali. Důvodem vyššího zastoupení mužů ve vedení bývá i fakt, že ženy se o tato místa v takové míře neucházejí. Třeba proto, že se snaží skloubit rodinný a pracovní život, kdy větší část péče o děti a rodinu bývá tradičně na nich. Nebo to může být kvůli osobním preferencím žen, které upřednostňují klidnější a méně odpovědné zaměstnání.
Co je tedy možné považovat za skutečnou mzdovou diskriminaci?
Jednoznačně to, když je stejně odvedená práce honorována jinak.
To ale narážíme na klasický problém. Jak „stejně odvedou práci“ změřit?
Právě tomu měření se ve výzkumu věnuji. Existuje řada možností. Ty nejjednodušší metody spočívají v prostém výpočtu produktivity práce. Pokud je někdo produktivnější, nechť má vyšší mzdu, tam je to zcela v pořádku. Odhad výše produktivity práce ovšem není vždy jednoduchý, hlavně u některých profesí. Pak nastupují poměrně složité ekonometrické modely, které ale dávají celkem spolehlivé výsledky. Do nich musíte jako vstupní data vložit to, co výši mzdy objektivně vysvětluje. Tedy například dosažené vzdělání, počet odpracovaných let na dané pozici, absence, odvětví, pracovní pozice. Těmito charakteristikami dokážete vysvětlit, proč se mzdy u jednotlivých zaměstnanců liší. A ten zbytek mzdového rozdílu, který už není čím vysvětlit, je možné označit jako neodůvodněný, případně diskriminační.
Jakou část genderové mzdové mezery lze tedy označit za diskriminační?
Když vezmu v potaz všechny možné studie tuzemské i ze zahraničí, činí ten nevysvětlitelný rozdíl mezi mužskými a ženskými mzdami asi deset procent. Tedy je to zhruba polovina toho, co se uvádí, když se počítá jen s průměrnými mzdami mužů a žen.
Takže žádných 20,1 procenta?
Ne. Zhruba deset procent.
Odstraňování rozdílů ve mzdách mužů a žen je velmi moderní politické téma. Je podle vás srovnávání výdělků žádoucí? Nepovede to k vyšší nezaměstnanosti žen, respektive k jejich nižší zaměstnanosti, než by mohla být?
Myslím si, že ke mzdové diskriminaci by docházet nemělo. Ona problematika má nejen ekonomický, ale i etický rozměr. Z etického hlediska je mzdová diskriminace podle mě nepřípustná. Pokud se na to zaměřím čistě ekonomicky, nižší ohodnocení žen, jejich frustrace a nevyužití jejich potenciálu může oslabovat ekonomický růst. Srovnání mezd a nediskriminace by z toho pohledu byly pro hospodářství přínosem. Souhlasím ale také s tím, že vyšší mzdové požadavky žen by mohly zvýšit jejich nezaměstnanost. Zaměstnavatelé by nejspíše dávali přednost mužům. Ale kdyby důsledněji zohledňovali skutečné kvality a výkonnost zaměstnanců, bez práce by zůstali jednoduše ti méně schopní, bez ohledu na pohlaví.
Na konto odstraňování mzdových rozdílů vznesla bývalá ombudsmanka Anna Šabatová loni požadavek, aby se ve firmách zveřejňovalo, jaké mzdy lidé na jednotlivých pozicích berou. Máme se takových nápadů bát?
O tom se začalo mluvit v souvislosti s přijetím Vládní strategie pro rovnost žen a mužů v ČR na léta 2014 až 2020. Má to být jeden z možných nástrojů stírání mzdových rozdílů mezi muži a ženami. Nepovažuji to v českých podmínkách za šťastný nápad, i když by to mohlo vést k vyšší transparentnosti – každý by si tak mohl porovnat svou mzdu s průměrem v podniku. Žena nemá šanci zjistit, kolik pobírá její kolega muž na téže pozici, a tak ani neví, o jakou mzdu by si měla říct. Na druhé straně jsou informace o mzdě velmi citlivé. Nevíme ani, jaká data by se měla zveřejňovat, z čeho by se průměr počítal a co s pozicí, kterou zastává jen jedna žena a jeden muž. O zajištění anonymity bych se docela obávala. A to nemluvím o administrativní náročnosti, vykazování a kontrole. V českých podmínkách vidím takový zákon spíše jako kontraproduktivní. Budou se hledat způsoby, jak jej obejít. Nelze podcenit ani lidskou závist a nekritičnost vůči hodnocení přínosů vlastní práce. Nakonec to zhorší vztahy na pracovišti, což určitě není zanedbatelný negativní vliv.
Jak si Česko stojí v mezinárodním srovnání? Ještě nedávno byla větší mzdová mezera v rámci Evropské unie jen v Estonsku.
Pokud se podíváme na hrubý neočištěný mzdový rozdíl mezi muži a ženami, Česká republika skutečně patří k zemím s nejvyšší genderovou mzdovou mezerou v rámci Evropské unie. Ale třeba takové Rakousko je na tom jen nepatrně lépe s mzdovou mezerou blízko dvaceti procentům. V Německu podle posledních odhadů dosahuje skoro jedenadvacet procent. Takže u našich sousedů vydělávají ženy průměrně asi o pětinu méně než muži.
Naopak nejmenší mzdové rozdíly jsou v Lucembursku, Itálii nebo Rumunsku. Zejména u Rumunska a Itálie mě to trochu překvapuje. Čím to je? Předpokládal bych, že premiantem budou spíše skandinávské státy.
Dá se to vysvětlit nízkou participací žen na trhu práce. Pokud jich tam je málo a na trh práce vstupují zejména ženy vzdělané, pak jsou jejich mzdy spíše v horních příjmových pásmech, a tím pádem je průměrný rozdíl mezi muži a ženami nižší. To je právě případ Itálie nebo Rumunska. Ve Skandinávii je také menší příjmová nerovnost, ale důvody jsou jiné – tam naopak velké procento žen pracuje. Stojí za tím dlouhá tradice boje proti diskriminaci na trhu práce opřená o antidiskriminační legislativu. Ta je navíc lépe vynutitelná i vynucována. Ve Skandinávii mají i vstřícnější rodinnou politiku, která sladění rodinného a pracovního života velmi usnadňuje. Tradiční mužské a ženské role se zde stírají, muži jsou zvyklí se daleko více zapojovat do péče o děti a domácnost. Všechno, co jsem vyjmenovala, pak vyúsťuje v posun v jiném vnímání ženy a jejího místa ve společnosti a ve změny v ohodnocení její práce.
Jak mzdové rozdíly mezi muži a ženami ovlivní koronavirová krize? Bude to spíše motor pro jejich stírání, nebo naopak prohlubování?
Nemyslím si, že by koronavirová krize na to měla velký vliv. Mzdová mezera se mění jen velmi pozvolna, a to v souvislosti s tím, jak se mění a vyvíjí společnost jako taková. Klíčový je pak vývoj genderových stereotypů, tedy jak nahlížíme na roli muže a ženy ve společnosti. Ten koronavirová krize příliš neovlivnila a spíše poukázala na současné rozdělení rolí v rodině, kdy ženám pečujícím o děti v převážné většině případů přibyla ke dvěma směnám v podobě práce a péče o domácnost směna třetí v podobě domácí výuky děti.
V této souvislosti se také hovoří o tom, že dojde k urychlení digitalizace a robotizace. Nemůže ani tento proces uspíšit uzavírání mzdové mezery?
Mzdové rozdíly mezi muži a ženami jsou nejvýraznější v rámci nejlépe a také nejhůře placených pozic. Pokud by tedy digitalizace a robotizace přispěla k nahrazení méně kvalifikované pracovní síly, může tento fenomén ke stírání mzdových rozdílů skutečně výrazněji přispět.
Veronika Hedija (41)
Vystudovala ekonomii na Ekonomicko-správní fakultě Masarykovy univerzity v Brně, kde rovněž získala doktorský titul. Dlouhodobě se věnuje problematice mzdových rozdílů a výzkumu příčin odlišného odměňování mužů a žen. Je autorkou mnoha odborných článků na uvedené téma. Dnes působí na katedře ekonomických studií jihlavské Vysoké školy polytechnické, kde vyučuje mikroekonomii a makroekonomii. Je vdaná a má dvě děti.
