Falatka Bihariová se vzepřela tradičním zvyklostem olašských Romů a odešla z domu. Zdroj: Falatka Bihariová
V 17 letech ji matka chtěla provdat za bratrance staršího o dva roky. Falatka Bihariová se však tradičním zvyklostem olašských Romů vzepřela a odešla z domu. Její hlavní motivací byla chuť mít život ve vlastních rukách a studovat, což se jí i daří.
„Hned po narození se dítě někomu zaslíbí. Pro olašské Romy je to zkrátka tradice,“ popisuje pětadvacetiletá Falatka Bihariová, kterou měl potkat stejný osud. Před osmi lety se však své rodině a tradicím vzepřela. „Od dětství mě matka psychicky i fyzicky týrala. Poprvé jsem na ni křičela, až když mě nutila do sňatku,“ vypráví Bihariová.
Svým nesouhlasem ale rodinu zostudila, a tak ji v 17 letech vyhodili z domu. „Tuším, že jsem si tehdy vzala pouze jednu tašku. Matka mi vrazila do rukou dvě stě korun na autobus a poslala mě z Brna na Slovensko, kde žil můj táta,“ vzpomíná Bihariová, která svého otce od pěti let neviděla.
Ani jiné prostředí však neznamenalo změnu. Bihariové otec, také olašský Rom, měl s dcerou stejné plány. „Chtěl mě provdat za bratrance, tomu ale tentokrát bylo 30 let,“ říká. V zoufalé situaci proto zašla za babičkou, otcovou matkou.
„Babička, můj anděl strážný, se s otcem pohádala,“ svěřuje se Bihariová. Babička, která také celý život žila v olašských tradicích, pro ni totiž chtěla jiný život. „Říkala, že nejsem jednou z olašských degešek (romský hanlivý výraz, pozn. red.). Přála si, abych jednou byla na univerzitě a žila život podle sebe. Věřila mi, a to pro mě strašně moc znamenalo,“ líčí.
Útěk od rodiny nebyl jednoduchý
Útočištěm se tak pro Bihariovou stal internát střední školy v Brně. Matka se jí ale snažila znesnadnit i studium a jako zákonný zástupce neplnoleté dcery na to měla právo. „Pokoušela se mě odhlásit ze školy. U nás jsou tradice silnější než nějaký gadžo (v romštině označení osoby jiného než romského původu, pozn. red.),“ vypráví.
Na střední ji ale všichni podporovali. Nejvíce pomáhala ředitelka školy a romská majorita. Na internátu byla do svých 24 let. „Dlouhou dobu jsem ani nechodila ven. Bála jsem se, že si pro mě rodina přijde. Na intru mě hlídali, a když někdo přišel na návštěvu, nepustili ho dál. Bylo to hodně těžké, proto jsem poté chodila k psychologovi, který mi hodně pomohl,“ tvrdí.
Poté, co ukončila studium, musela z internátu odejít. Přešla proto do azylového domu, kde žila asi půl roku. „Nepotkalo mě tam ale nic dobrého. Neustále mě obviňovali z krádeží jen proto, že jsem Romka,“ nastiňuje. Proto si začala hledat vlastní bydlení, ale kvůli původu ji všude odmítali. „Bylo jim jedno, že jsem studovala a pracovala. Jen proto, že jsem černá, ke mně měli jiný přístup,“ vrací se ke strastem.
Po náročném a intenzivním dvoutýdenním hledání se jí nakonec podařilo najít spolubydlení v Brně, kde také studuje. Nedávno získala z oboru sociální pedagogika bakalářský titul a pokračuje na magisterském studiu. „Mám nastavenou vysokou laťku, nespokojím se s málem,“ míní. V lednu navíc nastoupila na novou pracovní pozici. „Pomáhám postiženým lidem. Myslím, že jsem silná, a tak bych měla pomáhat slabším,“ dodává Bihariová.
V komunitě vládne těžký patriarchát
„Nevěsta, tak se u olašských Romů říká manželce, ráno vstane dřív než všichni ostatní. Musí všem přichystat kafe a snídani,“ vypráví Bihariová a dodává, že by pak také měla jít i jako poslední spát, aby byla vždy po ruce. Mnohdy není nevěstám ani osmnáct let. „Je normální, když je dívce třináct nebo čtrnáct let a už jde k chlapovi,“ popisuje olašské zvyklosti, kde vládne patriarchát.
Novomanželé si pak přejí hlavně chlapečka. „Když se má narodit dítě, všichni se modlí za kluka. Když to má být holčička, nemodlí se za její zdraví, ale za to, aby byla co nejméně tmavá, krásná a mohli ji tak dobře prodat,“ upozorňuje.
Rodiny pak žijí převážně ze sociálních dávek. „Žena rodí jedno dítě za druhým a chodí na úřady. Muž dělá podvody, nejčastěji krádeže. Olaši také prodávají parfémy na ulici, to dělají někdy i matky s dětmi,“ říká. Olašští Romové jsou však na svůj původ náležitě pyšní. „Jsme nejuzavřenější komunita ze všech, ostatní jsou pro nás degeši. Za Romy považujeme jen sebe,“ tvrdí.
Jednou by se ale chtěla provdat jedině za Čecha. „Nechci cizince ani Roma,“ podotýká. Zatím je ale pro ni prioritní škola a práce. „Na lásku mám ještě čas, důležitější je pro mě rozvoj,“ uzavírá Bihariová.
Text je součástí mediálního projektu Generace 20 studentek a studentů Vyšší odborné školy publicistiky ve spolupráci s CNN Prima NEWS.
