reklama

Čech, který opravil starou polární loď: Na moři poznáte hned, kdo je jen kecálek

Petr Kos jezdil rok co rok rybařit na Aljašku. Lovil lososy z vln, které jednou připomínaly mrazivé zrcadlo, jindy kopaly jak splašený kůň. Na druhé straně světa se učil od starých mořských vlků. A že to byli také chlapi od Vltavy, okoukal u nich, že člověk se nemusí bát bouří, dřiny, ani klukovských snů. I díky nim si troufnul na další dobrodružství: V Norsku koupil tuleňářskou loď z roku 1907, opravil ji a chystá se podnikat výpravy jak po její historii, tak po osamělých polárních krajích.

reklama

Jak se přihodí, že si český táta od rodiny koupí norskou tuleňářskou loď?
Už dříve jsem jezdil každé léto na Aljašku, vždycky zhruba na čtyři měsíce. Lovení lososů na menších bárkách bylo tou nejlepší prací, jakou jsem kdy měl. V určitý moment mi ale přišlo, že nastal čas koupit si vlastní loď. Hlavou mi běželo, že ještě nejsem tak starej. Že mám v sobě pořád dost energie, abych mohl zkusit i větší dobrodružství, než je „jen“ plavba po slapské přehradě. A Norsko mi přišlo jako rozumná volba – letadlem jste v něm za dvě hodiny, rozbité lodě tam mají relativně levné, krajinu nádhernou. Takže jsem našel inzerát na loď, kterou nikdo nechtěl. Zaletěl jsem se na ni podívat, zalíbila se mi. A koupil jsem ji.

Co jste viděl, když jste ji měl před sebou?
Popravdě? Potápějící se vybydlený vrak. Přízrak. Na Anně nic nefungovalo, ani elektřina. Všechno bylo rozbité, motor mrtvý, na první pohled zadřený. Do 112 let staré lodě teklo zespoda i seshora, opadávala barva, uvnitř nebyl žádný nábytek ani nádrže na vodu. U spousty problémů jsem radši předstíral, že je nevidím. Díky svým aljašským zkušenostem jsem si ale dokázal představit, jaká práce mě čeká. Taky jsem už měl živě před očima, jak bude nádherné, až dám Annu dohromady a budu s ní jezdit. Když jsem o tom povídal klukům z bergenského přístaviště, dívali se na mě jak na blázna. Snad se prý dokonce sázeli, za jak dlouho uteču.

Vzali vás mezi sebe?
Norové jsou sympaťáci, zabere ale dost času, než si vás pustí k tělu. Mně v jejich očích dost pomohlo, že už jsem měl s rybářskými loděmi svou zkušenost. Nebrali mě jako úplného jelimánka. Byť si nějakou dobu taky mysleli své. Jak jsem byl v té lodi pořád zavřený, tak se prý třeba dohadovali, jestli tam náhodou nefetuju. Nakonec jsem si i mezi nimi udělal kamarády.

Čekala vás na Anně velká dřina?
Spousta věcí se dá vyřešit jedině tím, že zatnete zuby a prostě se do toho pustíte. Představuje to velkou nezávislost. Spočívá ale především v tom, že si všechno musíte udělat sám. Ono je hezké si plánovat, že když si pořídíte loď, budou za vámi co chvíli jezdit kamarádi, aby s ní pomohli. Jenže takhle to nefunguje. Přijede málokdo, a to ještě jen na pár dnů. Nakonec jste v tom opravdu sám.

Měl jste toho někdy dost?
Kolikrát! Ale utéct? To nejde… Třeba s tím zmíněným motorem jsem zjistil, že funguje, i když byl zaplavený; rozbitá byla jen převodovka. Na zkoušku jsem ji odvezl firmě v Oslu, která převodovky dělá a repasuje. Prý to bylo to nejhorší, co v životě viděli. Za opravu si řekli cenu, za níž bych ty lodě měl dvě. Nezbylo mi nic jiného, než si ji odvézt do Čech a doma si vše udělat sám. Za čtrnáct dnů jsem měl hotovo. A Norové koukali, když jsem převodovku na podlaze lodi zase skládal. Už za tři dny se Anna poprvé rozjela, cítil jsem obrovské zadostiučinění. Vždyť jsem od místních slyšel: „Uděláš tady za tři měsíce práce, co jiní za tři roky!“

Jak vám bylo po těle, když jste s Annou poprvé vyplul?
Krásně. Trochu mi to připomínalo Aljašku, kde jsme chytali na podobně velkých lodích, taky starších. Zároveň to bylo hodně jiné – pokud se na lodi jen vezete jako posádka, nemusíte nad spoustou věcí přemýšlet. Jakmile jste ale kapitán, pořád musíte mít v hlavě plán B. Já se díky Aljašce naučil zachovávat klid. Zpětně vidím, že moje námluvy s Annou přišly ve správný okamžik. Rok předtím by bylo moc brzo, rok potom moc pozdě. Anna není malá lodička, kterou si rukou jen tak přitáhnete k molu. Mě už ale jen tak něco nezaskočí. Poznal jsem, že většinou se dá všechno spravit. Jak říkali moji zkušenější kamarádi na Aljašce: „Loď vydrží víc než člověk.“

Pořizoval jste si Annu čistě kvůli sobě a svému snu?
Jistě, moje pohnutky byly takové, že si díky ní splním sen. Jako kluk jsem přece četl Jacka Londona, chodil jsem do skauta – tohle všechno za tím pochopitelně bylo. Zároveň jsem ale chtěl své zážitky z moře zprostředkovat i ostatním. A taky mi bylo jasné, že si loď musí na sebe vydělat. Chtěl jsem na ni brát zájemce o mořské výlety – ať už prahnou jen po prázdninové vyjížďce, nebo po kormidlování, tahání plachet, veškeré dřině na palubě. Plán mi nějakou dobu celkem vycházel: Jedno léto jsem loď opravoval, druhé jsem pořádal zkušební plavby. Měl jsem za to, že během třetího léta už bude Anna fungovat s plnou parádou. Jenže do toho přišel covid.

Musel jste kvůli němu letošní sezonu zabalit?
V podstatě ano. Někdy v červnu, když byly hranice otevřené, jsem odjel Annu připravit. Norsko se pak ovšem zavřelo. Takže mě napadlo: Když lidi nemůžou za mnou, vyrazím já za nimi. Přiblížím se alespoň do Německa. Chytil se toho kamarádův syn Luďa, který se potřeboval dostat do Česka, ale zrušili mu letenky. Jel se mnou, přestože nikdy předtím nebyl na moři. Před vyplutím jsem ho uklidňoval, že do pěti dnů jsme v Německu. Nakonec se to protáhlo na dvanáct, protože nás nahánělo ošklivé počasí. Bouřka vlastně Annu málem zfoukla až do Švédska. Nakonec to dopadlo dobře – přistáli jsme na jednom malém dánském ostrově, kde už na nás v přístavu čekal houf lidí. Vylezli z hospod jen proto, aby nám zatleskali.

Byl to ten největší nečas, do kterého jste se zatím s Annou dostal?
Ano. A díky téhle bouři jsem si ověřil, že mám opravdu dobrou loď. Postavili ji kdysi fortelně! Ne náhodou už před dávnými lety dokázala proplouvat mezi ledovci. Uvnitř má ručně tesaná žebra z poctivých borovicových trámů, pořádné fošny na obšívce, velký kýl. I proto se s ní příští rok nebudu bát na sever Norska, za velrybami a polární září. A jednou vyrazím i na Špicberky, kde to z minulosti už dobře zná.

Co vůbec víte o její historii?
Že s ní lidé kdysi na severu lovili tuleně a lední medvědy. Několik měsíců v kuse, v osmi chlapech na palubě. K dobíjení tuleňů používali zbraň zvanou hakapik, palici zakončenou ostrým hákem. Já se na sever Norska chci vypravit i proto, jelikož se mi odtamtud začali ozývat lidé, kteří Annu z dřívějška znali. Byli nadšení, že stále existuje. Že se o ni někdo stará. Přišel mi dokonce mail se starými fotkami Anny ze Špicberků, na nichž lovci vytahovali zastřeleného ledního medvěda. Neuvěřitelný poklad! Člověk si historii té lodě skládá střípek po střípku.

Našel jste nějaký obzvlášť překvapivý?
Jeden pochází třeba z druhé světové války. Když Němci v roce 1940 okupovali Norsko, proběhla velká námořní bitva o Narvik. Anna se tenkrát právě vracela z rybolovu na Lofotech, zakotvila ve vesnici, u níž zrovna nouzově přistálo britské letadlo; nedlouho po zmíněné bitvě se ztratilo v mlze a došlo mu palivo. Rybáři z Anny si nejdřív u místního učitele ověřili, že piloti mluví anglicky, pak Brity naložili na palubu a dovezli je na konzulát do Tromsö. Když před vámi začnou vyplouvat podobné příběhy, berete je jako odměnu za provedenou práci. Jako velkou motivaci, že to celé má smysl.

Byť je to asi na moři občas hodně tvrdá řehole.
Pokud v dětství jezdíte na čundr, vyspíte se i ve spacáku mokrém od deště, nevyroste z vás žádná fajnovka. Nepotřebujete sprchu den co den. Abych ale řekl pravdu, na nějaké tvrďácké námořnické tlachání o hrdinských kouscích moc nejsem. V tomhle mi Tonda a Miloš, moji starší a zkušenější kamarádi z Aljašky, nasadili hodně vysokou laťku. To byli správní chlapi! Mazáci. Dodneška žiju z toho, co jsem se od nich naučil.

Co byli zač?
Dva čeští emigranti. První už bohužel zemřel, druhý žije na Havaji. Poznal jsem je až ke stáru, i po šedesátce to ovšem byli kabrňáci, v důchodovém věku stále vyráželi každý rok na Aljašku a chytali ryby bez ohledu na počasí. I když měl Tonda silnou rakovinu a co chvíli létal na chemoterapie, stejně při tom ještě chytal ryby. Mě jejich vůle inspiruje. Vždycky když mi bylo na Anně úzko, vzpomněl jsem si na Tondu s Milošem. Když mohli mít každý pět lodí, tak já si snad jednu taky dokážu dát dohromady…

Vyprávěli vám Tonda s Milošem svůj příběh?
Byli to vodáci z Prahy, kteří se spolu seznámili až po emigraci v Seattlu. Tondovi za komunistů zavřeli tátu, z Československa utekl v polovině 60. let. Miloš odešel po okupaci v osmašedesátém – ve vlasti nechal manželku s ročním synem, znovu je viděl až po revoluci. Tonda si v Americe nejdřív vydělával jako zedník, Miloš jako nástrojář. Jednou je napadlo, že by bylo fajn pořídit si loď. A protože šlo o chlapy, kteří jenom nekecali, ale pro své sny i něco dělali, dotáhli to do konce. Koupili starou dřevěnou bárku, ke které byly přirostlé dlouhé zelené traviny kelpy. Začali s ní chytat u Seattlu, později si troufli i na Aljašku. Zkraje zažívali různé perné chvilky. Těsně před vyplutím třeba zjistili, že nemají mapu. Tak vytrhli stránku z autoatlasu a s ní pak křižovali u pobřeží. Neuvěřitelné. Po nějaké době se loď Tondovi přímo při chytání potopila. Prostě ji přeložil rybami, a jak byla rozeschlá, začala mu dovnitř téct voda. Jen tak tak se stihnul vyškrábat na potápějící se střechu, do zatopené kajuty si rychle vlezl pro neoprén, doklady a starý ešus, co měl ještě z Čech. Pak se nasoukal do malého záchranného člunu, rukama dopádloval k pět kilometrů vzdálené bóji, k níž se přivázal. Ráno ho u ní našli rybáři. Ani to ho od moře neodradilo. S Milošem si brzo uvědomili, že jim chytání jde, tak u něj zůstali.

Byl jste námořnické ucho, když jste se s nimi seznámil?
Rozhodně. Díky skautu jsem si ale uměl se spoustou problémů poradit. Jakmile Čech přijede do Ameriky, trochu se před tamními lidmi podceňuje. Jenže pak zjistíte, že oni toho zase tolik nesvedou. Na lodi se vždycky rychle pozná, kdo je kecálek, kdo umí. Kdo chce dělat, kdo ne. Hned zjistíte, s kým se dá plout daleko. Třeba podle toho, že když celý den kormidlujete, přinese vám druhý jen tak hrnek s kafem. Udělá vám polévku, aniž byste si o ni řekl. Pak víte, že s takovým člověkem můžete počítat.

Co dalšího vás Aljaška naučila?
Že na lodi se za každou chybu platí dvakrát víc než na pevnině. Pokud jste ráno líný a řeknete si, že něco zkontrolujete až zítra, pak se tahle zanedbaná věc spolehlivě rozsype. Nebo že když máte na lodi kempingové křesílko a chcete ho v nádherném počasí vytáhnout na palubu, vždycky se něco pose.., praskne třeba řemen. Nesmějte se, to není žádná hloupá pověra, takhle to fakt je.

Zažil jste na Aljašce chvíle, kdy to na moři nebyla legrace?
To je relativní. Co je pro jednoho šílená bouřka, to druhému vzhledem k jeho zkušenostem ani nepřijde. Každý má svůj práh jinde. Asi každý námořník zažil bouři, o níž bude tvrdit, že byla ta nejhorší. Než zjistí, že může přijít ještě horší.

Existují nějaké mořské končiny, o nichž se vám dodnes zdá?
Pár mi jich utkvělo. Jeli jsme třeba jednou s Tondou brzo ráno chytat a najednou jsme vedle sebe spatřili hřbety kosatek. Jen dva metry od nás! Sledovaly velké houfy ryb, takže nám pomohly k dobrému lovu. Jindy jsme na Aljašce natáhli síť a kapitán zničehonic hlásí, že se v ní cuká žralok. Lanem jsme ho vytáhli, byl to docela macek. A mě jenom napadlo, že jsem se na úplně stejném místě den před tím koupal. Moc mi nepřidal ani jeden kluk z posádky, poloviční indián, když to okomentoval: „To víš, když táhnou lososi, jsou žraloci úplně šílení.“

Což mě přivádí k otázce: Jak tahle mořská dobrodružství snáší vaše manželka?
Bez její podpory bych to nikdy nedělal. Jako rodina se všichni máme rádi, o to jsou dlouhá odloučení těžší. Pořád jim slibuju, že je za to jednou svezu někam do tepla. Jasně, není to jednoduché. S Annou je teď neustálá práce. Nehrozí, že ji jednorázově opravíte a pak se můžete deset let válet. Manželka mi jednou řekla, proč mi moje norské dobrodružství trpí. Prý: „Pokud bych ti to teď zatrhla, jednou bys mi vyčítal, že sis to ani nezkusil.“ No jo, utéct můžete vždycky. Stačí loď někde přivázat a zmizet…

Petr Kos (39)

Český dobrodruh, který v Norsku koupil starou tuleňářskou loď, s níž vozí zájemce kolem norských fjordů (web sailboatanna.com).
Na sever míří v drtivé většině případů sám, bez rodiny.
Dříve vyrážel každé léto zhruba na čtyři měsíce rybařit na Aljašku.
Vyučil se jako knihkupec.
Stav: ženatý, manželka Zuzana, tři děti.

Tagy:
V San Franciscu se už krade za bílého dne. Obchody jsou bezmocné a zavírají
USA

V San Franciscu se už krade za bílého dne. Obchody jsou bezmocné a zavírají

Obchodníci v San Franciscu čelí v poslední době doslova nájezdům organizovaných lupičů. V tlupách naběhnou do obchodu a odnesou si z něho, co chtějí. Nevadí jim ani to, že už jejich řádění několikrát natočili svědci na mobilní telefon. Nárůst loupeží ve městě je tak velký, že řetězce své obchody už raději zavírají. Vedle maloobchodních krádeží město sužuje i rekordní počet vloupání do automobilů.

Kdo je olympijským pacientem nula? Určit zdroj nákazy české výpravy bude složité
OH 2021

Kdo je olympijským pacientem nula? Určit zdroj nákazy české výpravy bude složité

Kdo a jak „odstartoval“ nákazu koronavirem během letu na olympiádu v Tokiu? Možných scénářů je spousta, cesta k jednoznačné odpovědi ale bude složitá. Pozitivní test dosud vyšel čtveřici sportovců a dvěma členům české olympijské výpravy. Infekci covidem hlásí i vysoce postavený člen Českého olympijského výboru (ČOV), který ale nenastoupil do letadla. Pražská hygienická stanice uvedla, že prvního nakaženého půjde odhalit pouze kompletní genotypizací jednotlivých pozitivních záchytů.

Tady se neočkujeme, lepší je slivovice, chlubí se v pohraniční vsi na Bruntálsku

Slušně řečeno, je to zapadákov. Neslušně, je to díra na samé výspě republiky, ale také ve Slezských Pavlovicích v okrese Bruntál mají názor na vakcínu proti COVID-19. „S tím běžte do pr**le, tady lidi očkování odmítají,“ nebere si servítky první občan, kterého oslovíme, pětatřicetiletý Radek Dojčar. Na covid prý platí hlavně slivovice, vakcínu odmítají i početní místní Romové.

Živě
ON-LINE: Druhý den olympiády. Tenistky Krejčíková a Vondroušová postupují ve dvouhře

Olympijské hry v Tokiu pokračují po pátečním slavnostním ceremoniálu svým druhým dnem. Tenistka Barbora Krejčíková po zranění své soupeřky postupuje dál ve dvouhře, vítězství nakonec urvala i Markéta Vondroušová. Cyklista Michael Kukrle zanechal ve svém závodě na 230 kilometrů velmi výraznou stopu, kdy po většinu závodu jel ve vedoucí skupině. Nakonec ovšem neuspěl. První zlatou medaili v Tokiu bere Čína. Získala ji pro ni střelkyně Jang Čchien.

Pláč Nausch Slukové. Když Tokio nevyjde, chci o to víc na další olympiádu, říkala loni

Jen těžko si lze představit, co v těchto dnech doopravdy prožívá beachvolejbalistka Barbora Hermannová a zejména její parťačka Markéta Nausch Sluková. Na poslední chvíli přišly o olympijské hry, které vlastně byly jediným důvodem, proč spolu ještě hrály. Ne že by si lezly na nervy, ovšem plán byl jasný. Tokio a pak v případě Nausch Slukové založení rodiny.

Kolaps z horka může vést i ke smrti. Na pozoru by měli být senioři, děti a lidé s obezitou

Tropické počasí přináší i řadu zdravotních komplikací. Při dlouhotrvajících tropech hrozí přehřátí organismu, ale i riziko úpalu a úžehu. Kteří lidé jsou nejvíce ohroženi a jak poznat úpal od úžehu? CNN Prima NEWS oslovila Lenku Zimolkovou, vedoucí lékařku nízkoprahového interního příjmu II. interní kliniky Fakultní nemocnice u sv. Anny v Brně.

PŘEHLEDNĚ: Španělsko je velmi rizikové. Co potřebujete pro návrat z jednotlivých zemí?

Nizozemsko, Španělsko a Baleárské ostrovy se v pondělí na takzvané mapě cestovatele, která stanovuje podmínky pro příjezd z dané země, přesunou do tmavě červených území s velmi vysokou mírou rizika nákazy koronavirem. Pohorší si i několik dalších států – Irsko, Řecko a Monako se posunou do červené a Estonsko do oranžové kategorie. V páteční zprávě o tom informovalo ministerstvo zdravotnictví.

reklama

Domácí zpravodajství

PŘEHLEDNĚ: Španělsko je velmi rizikové. Co potřebujete pro návrat z jednotlivých zemí?

Nizozemsko, Španělsko a Baleárské ostrovy se v pondělí na takzvané mapě cestovatele, která stanovuje podmínky pro příjezd z dané země, přesunou do tmavě červených území s velmi vysokou mírou rizika nákazy koronavirem. Pohorší si i několik dalších států – Irsko, Řecko a Monako se posunou do červené a Estonsko do oranžové kategorie. V páteční zprávě o tom informovalo ministerstvo zdravotnictví.

Nejtěžší chvíle Karla Gotta: Dávali mi šest měsíců života. Měl jsem ukrutné bolesti

Rok a půl poté, co se Karel Gott vyléčil z rakoviny, měl novou diagnózu, onemocnění krvetvorby. Jeho zdravotní stav se zhoršil a lékaři mu předpovídali pouze šest měsíců života. O době před smrtí napsal nejznámější český zpěvák v autobiografii Má cesta za štěstím, která vyšla 14. července při příležitosti jeho nedožitých 82. narozenin. Přiznal, že měl ukrutné bolesti i halucinace.

reklama