reklama

Olympijské naděje Perušič a Schweiner: Beach je občas peklo, musíte na sebe být tvrdí

Na olympiádě v Tokiu budou patřit k českým medailovým žolíkům. Beachvolejbalisté Ondřej Perušič a David Schweiner v rozhovoru pro CNN Prima NEWS vypráví, čím dokáží potrápit i nejslavnější soupeře. Jak je inspiroval Ondřejův děda, který má olympijské stříbro z roku 1964? Proč pořád dokola sledují film Hobit? A co mají podle sázkaře udělat se svou bandou tučňáků?

reklama

Mám si na vás vsadit, že se z olympiády vrátíte s medailí?
Perušič:
Já bych řekl, že asi radši ne. Nechci vypadat, že jedu do Tokia s poraženeckou náladou, ale… My jsme si letos dokázali, že za určitých okolností můžeme na turnaji dojít do semifinále, vybojovat medaili. Jenže olympiáda je jiná. Jsou týmy, které se dlouhodobě a cíleně připravují právě a vyloženě na ni.
Schweiner:
Takže těžko říct.
Perušič:
Beachvolejbal je svým způsobem podobný tenisu. Může se stát, že nasazení favorité na jednom turnaji vypadnou v osmifinále, byť jsou z dlouhodobého hlediska bezkonkurenční. Nebo taky ne. Pokud byste se nás zeptal, zda můžeme dojít do semifinále, řeknu ano. Zároveň se však klidně může stát, že vypadneme ve skupině.

Ondřej Perušič (26)

Reprezentant v beachvolejbale.
Post: polař.
Přezdívka: Perun.
Jeho dědeček Boris pochází z chorvatského Záhřebu, reprezentoval Československo ve volejbalu. Má stříbro z olympiády 1964 a zlato z mistrovství světa 1966.

No, ptal jsem se, zda si na vás můžu vsadit.
Perušič:
To můžete.
Schweiner:
Ale s těmi sázkami opatrně… Kdybychom měli vyprávět, co nám píší někteří sázkaři…

Co?
Schweiner:
Ve všech různých jazycích nám na Messenger chodí hodně zajímavé věci. Dáváme si to přeložit do Google Translatoru a občas jenom zíráme.
Perušič:
Někteří jsou hodně ostří.
Schweiner:
Máme třeba jednoho oblíbeného Francouze. Poslal nám zprávu, kterou když jsme si dali do překladače, ukázala se spousta vulgarismů. A k tomu kouzelná věta: „Běž do háje i se svou bandou tučňáků!“
Perušič:
To neslyšíte každý den.
Schweiner:
Ještě jsme měli speciálního fanouška z Liberce, který nám taky posílal hezké věci. Očividně kvůli nám prohrál hodně peněz. No jo, lidé jsou různí. Ve zprávě si přečtete, že jste zápas prohráli schválně. A že vám zabijí rodinu.
Perušič:
Je to někdy dost hnusné, ale podobné věci asi chodí každému sportovci, na jehož zápasy se dá sázet.
Schweiner:
Normální člověk něco takového nenapíše.

Perušič: Není to tak dávno, co mi podobnou zprávu od sázkaře ukazoval jeden polský kamarád. A já si všimnul, že je to od Čecha. To se pak ten lvíček na prsou hned nosí hrději… Co naděláte. Jakmile vznikl Messenger a Instagram, kontakt se samotným sportovcem je daleko bezprostřednější. Myslím, že tohle všechno je ještě slabý odvar oproti tomu, čím si musely projít třeba Kiki a Maki poté, co se svého času jako pár rozpadly. My dva to bereme s nadhledem. Pokud by se ale na nás snesla taková smršť osobních útoků, jaké musely ustát ony, asi bychom taky mluvili jinak.

David Schweiner (27)

Reprezentant v beachvolejbale.
Post: blokař.
Přezdívka: Dave.
Zatímco k Perušičovi patří studium práv, Schweiner studuje Vysokou školu ekonomickou, Fakultu financí a účetnictví, obor daně.

Kristýna Kolocová a Markéta Sluková vám mohou radit –⁠ nejen jak ustát ošklivé zprávy od sázkařů, ale také jak uspět na olympiádě. Sondovali jste u nich, jak to na takové akci chodí?
Schweiner:
Jasně, ptali jsme se jich na to. Jenže letošní olympiáda bude v mnoha ohledech jiná, poznamenaná pandemií. Bude to bez diváků, nebudeme se moci volně pohybovat po olympijské vesnici. Každopádně bylo zajímavé si holky vyslechnout. Po jejich pátém místě z Londýna 2012 v Česku odstartoval obrovský beachový boom, výrazně stoupla dětská základna. Holky mají velkou zásluhu na tom, kam se náš sport dostal.

Není trochu nevděčné, že vás s nimi budou lidé neustále srovnávat?
Perušič:
Možné to je. Pokud bychom byli na olympiádě úspěšní, bude se podobné srovnání nabízet. Není to ale tak úplně na místě. Nám se sice letos povedl začátek sezony, jenže tým Markéty s Kristýnou byl výrazně lepší. Výsledky, jakých jsme dosáhli v tomhle roce na třech turnajích, byly schopné uhrávat po delší dobu. A právě to odlišuje týmy z top desítky od výběrů ze širší špičky, kam patříme i my.

Ondřeji, radí vám směrem k Tokiu i děda Boris, který v tomhle městě roku 1964 získal s volejbalovou reprezentací olympijské stříbro?
Perušič:
Ani moc ne. Sám uznává, že volejbal se od jeho časů strašně změnil. Navíc beach a klasický šestkový volejbal jsou dvě odlišné věci. Maximálně nám po zápasech nabídne nějaké obecnější zhodnocení. Za což jsme rádi, pohled sportovce je vždycky cenný.

Největší společné úspěchy:

V březnu jako první český pár ovládli čtyřhvězdičkový turnaj světové série, v Kataru se jim to povedlo po finálové výhře nad brazilskou dvojicí Evandro, Guto. Druzí byli i na dalším prestižním turnaji v Ostravě, třetí místo vybojovali na mexickém turnaji Světového okruhu v Cancúnu.

Vyprávěl vám děda o svých olympijských zkušenostech?
Perušič:
Ano. Odmalička jsem vyrůstal s tím, že jsem měl jeho stříbrnou medaili na očích. Tu zlatou z mistrovství světa jsem dědovi dokonce nerad utrhnul ze stuhy… Když pak taťka přišel s tím, že příští olympiáda bude za devět let právě v Tokiu, hned mě nabádal, abych na sobě začal pořádně makat. Nejdřív jsme se tomu jenom smáli, teď je to realita. Úžasná realita.

Váš děda prý řekl, že podle jeho názoru se už další olympiády asi nezúčastníte. Mám to tedy chápat tak, že Tokio je vaší jedinou šancí na olympijskou medaili?
Perušič:
Zatím těžko říct. Dědeček správně naznačil, že ještě nevíme, zda budeme po téhle olympiádě pokračovat. Dávali jsme se s Davidem dohromady s tím, že naším cílem je Tokio. Chtěli jsme zjistit, zda vůbec máme na to hrát světový beachvolejbal. A pokud ano, jestli máme šanci na olympiádu. Všechno jsme to plánovali souběžně se studiem na vysoké škole, které bychom oba letos rádi zdárně ukončili. Jakmile budeme mít školu za sebou, musíme pořádně zvážit, co dál.
Kdybychom se rozhodli v kariéře pokračovat, už by to rozhodně nemohlo být stylem: Chvíli se soustředíme na sport, chvíli na něco dalšího, což bylo do teď šprtání na zkoušky. Sport by pro nás musela být nově vyloženě práce. Něco, co by nás živilo.

Jak těžké je sladit studium na vysoké škole s beachvolejbalem na světové úrovni?
Schweiner:
Chvílemi je to obtížnější, vybrali jsme si to ale sami. Nejnáročnější je to během zkouškového období. V lednu jsme třeba měli první státnice, takže jsme vždycky po večerech a mezi tréninky padali do depresí, že nic neumíme. Jelikož jsme pak letěli ze světa do Prahy a zpět čistě jen kvůli státnicím, byla by trochu škoda, pokud by se nám nepovedly. Nakonec to naštěstí vždycky nějak klaplo. I díky tomu, že nám ve škole vyšli vstříc.

Mám si to představit tak, že když letíte na turnaj, máte plný kufr skript a učebnic?
Schweiner:
No, máme je s sebou. Ale fungují spíš jako motivace. Mockrát to na těch turnajích neotevřeme, to až když jsme v klidu.

Má člověk díky studiu vysoké školy při sportu větší nadhled? Umí si i v těžkých chvílích říct, že beach není všechno?
Perušič:
Mám ten pocit. Podle mého je přínosné neupnout se čistě jen na sportovní bublinu. Díky vejšce si uvědomujeme, že vzdělání a život okolo je přece jen důležitější. Jasně, oba dva se sportu věnujeme se vším úsilím, naše cíle tím nijak nezpochybňujeme. Zároveň ale máme na vědomí, že přestože sport může leckoho inspirovat a fungovat jako pozitivní společenský faktor, je to pořád jenom sport. Existuje spousta oborů lidské činnosti, které jsou bezpochyby významnější.
Schweiner:
Zároveň je nám jasné, že beach nemůžeme dělat věčně.
Perušič: I pokud bychom hráli po Tokiu dál, stejně bychom nechtěli se studiem seknout. Určitě je fajn se snažit rozvíjet i jiným směrem, než jen tím ryze sportovním.
Schweiner:
Máme připravené dvě verze. Hrací a nehrací – to pak může mít podobu doktorského studia, nebo trvalého zaměstnání.
Perušič:
Mezi světovými beachvolejbalisty nejsme jediní vysokoškoláci. Ti druzí jsou však často ve škole pouze proto, aby něco studovali. U nás je to jiné – beachvolejbal máme ke studiu, priority časem určitě převáží ve prospěch zaměstnání, k němuž díky škole směřujeme.
Schweiner:
Když se vrátím k vaší otázce – je pravda, že člověk i díky studiu moc dobře chápe, že sportovní porážka není konec světa. Bezprostředně po zápase samozřejmě bolí hodně, tréninku přece jen posledních pět let věnujeme celé dny. A když na něco trénujete desetkrát v týdnu, načež to nedokážete zúročit, pochopitelně vás to mrzí. Ale to je všude – při sportu i ve škole.

Není to ale ve škole trochu spravedlivější? Když se naučíte, umíte. Zato ve sportu můžete mít natrénováno, jenže na vás padne špatný den a je po všem.
Perušič:
Myslím, že ve sportu je prvek náhody daleko menší, než si spousta hráčů a diváků může myslet. Oproti studiu je snadnější to na náhodu svést. Člověk špatně regeneruje, v přípravě netrénuje naplno, jde si to jen tak odpíchnout a druhý den se zase vrátit – v zápase se mu to potom sečte. Přesto může říct: „Vždyť já trénuju! Dělám pro to maximum! Jen to dneska bohužel zrovna nevyšlo.“ Ve skutečnosti podle mého rozhoduje obrovské množství detailů. A i vrcholoví sportovci mohou mít tendenci některé vlastní nedůslednosti svádět na náhodu.
Ve škole by šlo o plané výmluvy. Tam vám někdo nastaví přesnou laťku, podle níž to buď stačí, nebo nestačí. Buď jste se připravili, nebo ne. A jistě – někteří učitelé budou mít vyšší nároky, jiní nižší. Student ale vždycky může být naštvaný jen sám na sebe. Prostě se měl naučit víc. Čímž se dostávám k tomu, že studium a sport mají dost společného. Co do toho věnujete, to by se mělo vrátit.
Schweiner:
Proto neradi tvrdíme, že to děláme na sto procent. Neděláme. Věcí, které se dají zlepšit, je pořád mnoho. Líp odpočívat, chodit dřív spát…
Perušič:
… víc se zaměřit na správnou stravu.
Schweiner:
Přesně. Je to tak komplexní, že na nějaké rezervy bychom vždycky určitě přišli. Pořád je co zlepšovat.

Jak se setřásá slabá chvilka, kdy vám míče začnou létat všude možně?
Schweiner:
Na to se učíme reagovat v tréninku. Mělo by to přijít buď automaticky, nebo s pomocí od druhého, který to vidí zpovzdálí. Důležité je rozpoznat, jak jsem se do takové situace dostal. A vyřešit to.

Je těžké unést frustraci, když vám to zrovna jde, zatímco tomu druhému vůbec?
Schweiner:
To je zrovna docela dobrá kombinace. Naštěstí jsme na hřišti dva, jeden druhému můžeme pomoct. Jakmile to jednomu výrazně jde, existují varianty, jak to na hřišti utáhnout. Průšvih nastává, jakmile to nejde ani jednomu. Pak se z toho jen tak nevyhrabete. Pokud ano, bývají to hodně cenné výhry.
Perušič:
Byť se to třeba nezdá, naše výkony bývají dost často propojené. Když jsme začínali, naší největší slabinou byla Davidova přihrávka a moje nahrávka. V tu chvíli soupeři hodně podávali na Davida. Pokud by se na to díval laik, řekl by si: „No jo, David je slabší.“ Ve skutečnosti na něj ovšem podávali proto, že si řekli: „Aha, ten druhej mu pak neumí nahrát, takže budeme podávat na Schweinera.“
Vždycky jde o nějakou kombinaci. I kdyby to opticky vypadalo, že se Davidovi nedaří, že nedovede skládat míče, tak při podrobnější analýze zjistíte, že je to mnou, jelikož jsem ho do ideální situace postavil jen jednou z pěti. A to na nejvyšší úrovni prostě nestačí. Velmi často je to tedy týmová záležitost. Možností, jak si navzájem pomoct, je víc, než se zdá.

Když je člověk naštvaný při tenisu, rozmlátí raketu. Co uděláte na hřišti vy?
Schweiner
: Pořád máme balon, který jde lehce odkopnout někam do moře nebo na parkoviště…
Perušič:
Odkopnutí balonu je ještě relativně bezpečný způsob. Známe hráče, kteří se ve frustraci rozhodli fyzicky napadnout kůl. A z takového napadení obvykle kůl vyjde v daleko lepší kondici než běsnící hráč.
Schweiner
: Nejlepší je stejně si prostě jen slovně ulevit.
Perušič:
On je beach na psychiku podobně náročný, jako třeba tenis. Čím míň dáte emoce při zápase najevo, tím líp pro vás. A to říkám jako někdo, kdo při tréninku s negativními emocemi nešetří.

Fakt?
Perušič:
Přece jen mám v sobě trochu chorvatského temperamentu.
Schweiner: Je fakt, že jsi trochu vznětlivější.
Perušič:
Jsem těžký perfekcionista. Při tréninku moje frustrace často pramení z toho, že pokud můžu něco udělat desetkrát z deseti pokusů správně, tak zvládnout to jen devětkrát je málo. A osmkrát přímo katastrofa.
Schweiner:
Při zápase už je to jiné. To je pozdě něco měnit, nad něčím se vztekat.
Perušič: Snad se to nezdá, ale beachvolejbal je těžký sport. Vůbec nejtěžší tím, že je svou povahou blíž individuálním sportům. Pro spoustu lidí to může být bolavé, jelikož hodně záleží, jak k tomu sám přistoupíte. Jak na sebe dokážete být tvrdý. Nikdo jiný vás z toho nevytáhne. Jak se k tréninku a zápasu postavíte, takové to máte. V tom je beach spravedlivý.

Ještě kvůli něčemu je podle mého beach těžký sport. Kvůli těm vedrům, v nichž co chvíli hrajete.
Perušič:
Na tom něco je, my s Davidem vedro přímo nesnášíme. Až se samozřejmě nabízí otázka, jestli je beachvolejbal sport pro nás…
Schweiner:
Naposledy bylo v Mexiku pětatřicet ve stínu, osmdesát procent vlhkosti. Před zápasem jsme se namazali třemi vrstvami padesátky, a stejně jsme pak byli spálení. To člověka bolí. Hráli jsme tam v pravé poledne jedno utkání s domácími, dospělo to do vyrovnaného tie-breaku. A po posledním míči to vypadalo, že všechny odveze sanitka. To jsme se ocitli opravdu na hraně sil. Podobný zápas jsem měl i v Kataru. Byl jsem neskutečně vyčerpaný, klepaly se mi nohy, motal jsem se, nemohl popadnout normální dech. Musel jsem to zlomit v hlavě.
Perušič:
Jedno klišé říká, že jakmile člověk nemůže, ve skutečnosti pořád ještě má z čeho brát. Potvrzuju. V tom Mexiku jsme byli vyřízení už od půlky zápasu. Během patnácti vteřin mezi jednotlivými výměnami jsme se ale pokaždé jakž takž vzpamatovali, abychom mohli následujících osm vteřin hry fungovat naplno. Vyloženě jsme vždy přežívali do dalšího time-outu. To je potom peklo. I v Tokiu přitom budou podmínky drsné. Člověk se na to musí připravit.

Právě pečlivá příprava je, alespoň co jsem slyšel, vaší silnou stránkou.
Perušič:
V tom nám ohromně pomáhá italský trenér Andrea Tomatis. Jsme tým, který se ohledně fyzických dispozic nebo techniky nemůže opřít o žádnou vyloženou zbraň. V tom nevynikáme. Pro spoustu protivníků však budeme nepříjemní právě proto, že býváme velmi dobře takticky připravení. Taktiku máme nachystanou na každého hráče. Víme přesně, kam kdo útočí, odkud, kdy špatně přihrává.
Náš styl je navíc neortodoxní, hodně variabilní. Trenér do nás vtlouká, že pokud se nám něco nedaří, nesmíme stejnou chybu neustále neopakovat. Při zápasech s námi nemůže být na lavičce, chybu tedy musíme včas rozpoznat sami, zanalyzovat si ji, napravit. Pokud třeba útočím pořád jen z jednoho místa na síti, odkud se mi dlouhodobě nedaří, měl bych ho změnit. Nebo bych měl vybrat jinou výšku nahrávky, druh útoku.
Schweiner:
No jo, beach je věda.
Perušič:
Je, stejně jako kterýkoliv jiný vrcholový sport. V tréninkovém procesu se hodně dá na regeneraci, taktickou a psychickou přípravu. Děláte hodně na tom, jak reagovat na vývoj zápasu, jak se přizpůsobit soupeři.

Beach je sice věda, vy však údajně nezanedbáváte ani jiný druh přípravy – dodržování rituálů.
Perušič:
Jako spousta jiných sportovců. Souvisí to s tím, že jsme zvyklí klást velký důraz na precizní provedení, což se pak promítá i do téhle sféry.
Schweiner:
Určitě třeba vyznáváme pravidlo, že vítězné kombinace se nemění. Vítězné trenky se neperou.

Ani v téhle sezoně, kdy jdete od výhry k výhře?
Schweiner:
Mezi turnaji je vypereme, to zase jo.
Perušič:
Máte pravdu, výkonnostní zlepšení nás trochu dohnalo. Dokud člověk postupuje z kvalifikace a po dvou zápasech na turnaji vypadne, tak se pravidlo o vítězných trenkách dodržuje snadněji… Rituálů ale máme víc, třeba jsme si zvykli na katarský dezert, jehož jméno znamená v překladu něco jako Alího matka. Je to podobné žemlovce.
Schweiner:
Jenom sladší. Mléčné.
Perušič:
Kdysi nás to zaujalo díky jménu, na jednom turnaji jsme se tím ládovali každý den. A jelikož se zrovna dařilo, tak jsme Alího matku označili za vítězný dezert. Od té doby si ho dáváme pořád.

Taky si během turnajů na hotelích pořád dokola pouštíte film Hobit. Neleze vám už na nervy?
Schweiner:
Kdepak. Sice jsme ho viděli snad už pětsetkrát, Hobit se ale neokouká. Zůstane nám asi navždycky. My si ho pouštíme po pasážích – jak je to dlouhé, tak u toho krásně usneme.

Při turnajích děláte po večerech ještě něco: Své zážitky z celého světa popisujete hodně svérázně ve facebookových statusech.
Schweiner:
Udělali jsme si z toho takový náš cestovní, tréninkový deníček. Líbí se vám?

FINÁLE! Po jednoroční odmlce nás úžasná ostravská kulisa opět dohnala až do souboje o zlato! Po včerejší dramatické...

Posted by Beachvolleyball team Perušič & Schweiner on Sunday, June 6, 2021

Moc! Vlastně mi přijde, že v nich používáte podobný humor, jako měli ve svých povídkách Šimek s Grossmannem.
Perušič:
Fakt? To je velká pocta!
Schweiner: Trochu smutné možná je, že si popisované události zas tolik nepřibarvujeme. Asi 99 procent ze všech zmíněných věcí se opravdu stalo.
Perušič:
Hezky se tam odkopáváme. Když jsme si facebook zakládali, bylo to pro sto kamarádů a známých. Pojali jsme to tak, že budeme vtipně komentovat, kde zrovna jsme a co děláme. Nic velkého se od toho neočekávalo. Jak se nám začalo dařit, zájem o ty stránky se zvýšil. A my se rozhodli, že to povedeme pořád ve stejném duchu. Pokud bychom šli za množstvím lajků, asi by bylo snadnější dát tam hezkou fotku, jak při západu slunce řešíme složité filozofické otázky, k tomu přidat jeden, dva latinské citáty, že prohra nás jenom posílí. Touhle cestou jsme ale jít nechtěli.

Když jsem četl váš status o tom, že jedno promeškané letadlo na turnaj je sympatický průměr, napadlo mě, jestli pro vás nebude velkým dobrodružstvím už jen sama cesta do Tokia.
Schweiner:
To rozhodně může být!
Perušič: Pokud by záleželo čistě na našich schopnostech, jsme schopní do Tokia vůbec nedoletět.
Schweiner:
Jen si najděte náš facebookový příspěvek o jeptišce a pneumatikách, hodně o našem přístupu k cestování vypovídá. Upřímně – není přehnaně organizovaný. Pamatuju si situaci z doby, kdy se s námi v týmu ještě připravovaly i Kolocová s Kvapilovou. V jednu chvíli jsme se tenkrát oproti původním předpokladům rozprostřeli po celém světě: Trenér byl v Istanbulu, já v Kataru, holky na přestupu v Moskvě, Ondra teprve na cestě autem do Atlanty, jelikož si nestihnul koupit letenku. Bohužel to tehdy celé do sebe nějak nezapadlo. I to se nám občas stává.
Perušič:
Proto vkládám důvěru do olympijského výboru, že nás tentokrát nenechá sejít z cesty a v Japonsku se opravdu objevíme. Oba naráz.

Jak se ta chvíle blíží, cítíte už na sobě trému?
Schweiner:
Upřímně – nervózní jsme před každým zápasem. Je to ale takový druh nervozity, který vás drží při vědomí. Díky němuž se soustředíte a většinou pak předvedete, co ve vás je.
Perušič:
Osobně si všechen ten tlak na olympiádě vůbec nedovedu představit. Bude to úplně jiný turnaj, než co jsme dosud zažili. Ale být z toho vystresovaný? Proč? Přece si to předem nezkazíme.

Tagy:
beachvolejbal sázky sport Letní olympijské hry v Tokiu 2021 Ondřej Perušič David Schweiner Markéta Sluková Kristýna Kolocová
ON-LINE: Druhý den olympiády. Krejčíková slaví postup, konec ale hlásí ženská štafeta
OH 2021

Živě
ON-LINE: Druhý den olympiády. Krejčíková slaví postup, konec ale hlásí ženská štafeta

Olympijské hry v Tokiu pokračují po pátečním slavnostním ceremoniálu svým druhým dnem. Turnaj končí pro české kvarteto v ženské štafetě, je mimo postupující osmičku. Tenistka Barbora Krejčíková po zranění své soupeřky naopak postupuje dál ve dvouhře, vítězství nakonec urvala i Markéta Vondroušová. Cyklista Michael Kukrle zanechal ve svém závodě na 230 kilometrů velmi výraznou stopu, kdy po většinu závodu jel ve vedoucí skupině. Nakonec ovšem neuspěl. První zlatou medaili v Tokiu bere Čína. Získala ji pro ni střelkyně Jang Čchien.

Nefunkční toalety a nehorázný nepořádek, kritizují Češi podmínky ve vlaku do Chorvatska

Cesta vlakem na dovolenou do Chorvatska se některým turistům změnila ve velmi nepříjemný zážitek. Cestující si nestěžovali pouze na mnohahodinová zpoždění, ale také na kvalitu nabízených služeb ve vlacích společnosti Regiojet. Barbora, která k Jadranu cestovala, upozornila CNN Prima NEWS na nefunkční toalety a také na značný nepořádek ve vlacích. Dopravce se za způsobené problémy omluvil.

Tady se neočkujeme, lepší je slivovice, chlubí se v pohraniční vsi na Bruntálsku

Slušně řečeno, je to zapadákov. Neslušně, je to díra na samé výspě republiky, ale také ve Slezských Pavlovicích v okrese Bruntál mají názor na vakcínu proti COVID-19. „S tím běžte do pr**le, tady lidi očkování odmítají,“ nebere si servítky první občan, kterého oslovíme, pětatřicetiletý Radek Dojčar. Na covid prý platí hlavně slivovice, vakcínu odmítají i početní místní Romové.

reklama

Domácí zpravodajství

Mladík z Prahy vyhrožoval, že najede autem do lidí. Hrozí mu tři roky

Mladík z Prahy podle policie vyhrožoval na sociálních sítích, že najede autem do lidí. Policie podezřelého dopadla 17. července a skončil ve vazbě. Na policejním webu to dnes uvedla mluvčí pražské policie Violeta Siřišťová. Muž byl obviněn z nebezpečného vyhrožování, za které mu hrozí až tři roky vězení. Co muže k výhrůžkám vedlo, zatím policie neví.

Šmucler: Obličej mi stále nefunguje na 100 %. Očkování je třeba lidem lépe vysvětlovat

Šéf České stomatologické komory Roman Šmucler tvrdí, že část tváře, která mu ochrnula po očkování, stále nefunguje na 100 procent. O možných vedlejších účincích nicméně věděl a již dříve uvedl, že vakcinace nelituje. Jen by byl rád, kdyby se lidem vedlejší účinky vysvětlovaly lépe. Když se trhá zub, taky existuje vzácná šance, že se během zákroku třeba zlomí čelist, uvedl Šmucler na CNN Prima NEWS.

reklama