Český fanda Maradony má doma i jeho sochu. Myslel jsem, že nikdy neumře, smutní
Výběr redakce
Asi žádný jiný Čech není ze středeční smrti Diega Maradony tak špatný jako právě Miloslav „Čurby“ Urbanec. Odjakživa byl do fotbalové legendy úplně zblázněný. Za domem kousek od Pardubic si nechal postavit Diegovu sochu. Místo zahrady má kopii stadionu, na kterém Maradona hrával. Z reproduktorů si tu sem tam pustí i argentinskou hymnu. Zrovna teď ale „Čurbymu“ docházejí slova. „Já si vážně myslel, že Diego nikdy neumře,“ svěřil se v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Co s vámi udělala Maradonova smrt?
Pro mě to je hrozný šok. Ve středu večer mi najednou z Argentiny od kámošů začaly chodit hrozně smutné esemesky. Jakmile se Diegova smrt potvrdila, byl jsem úplně vyřízenej. Po tom všem, co zažil, jsem si fakt myslel, že je nesmrtelný. Strašně mě to zasáhlo. Když se o tom teď bavíme, nejsem schopný dát dohromady myšlenku. S dětmi jsme se celý večer dívali na jeho videa, s dojetím si prohlížíme časopisy, které jsem kvůli němu navozil z Argentiny. Mladým vysvětluju, jaká to byla radost vidět ho hrát. Přijde mi, že spolu s Diegem umřel i fotbal. Kdyby bylo na mně, tak bych navždycky vyřadil desítku z dresů na celém světě. Po Diegovi by ji už neměl nikdo jiný nosit. Ani Messi!
Čtěte také
Zkuste mi popsat, co pro vás znamenal.
Vybavuju si, jak jsem se s tátou díval na mistrovství světa 1978, které se hrálo právě v Argentině. Byly mi sice teprve čtyři, ale už jsem to vnímal. Fascinovalo mě, jak diváci hážou na hřiště dlouhé bílé konfety. „Papírky!“ křičel jsem nadšeně. Od té doby jsem bláznivě fandil Argentině. Góly za ní dával charismatický Kempes, všichni argentinští hráči vypadali jako rockové hvězdy. Třeba oproti Němcům byli v mým očích úplnými polobohy. A Maradona na to pak se vším všudy navázal. Absolutně naplnil mou představu argentinské odlišnosti. Když Argentinu na šampionátu v Mexiku 1986 dotáhnul k zisku titulu mistrů světa, bylo mi dvanáct. Dodnes si pamatuju, jak neuvěřitelné věci prováděl. Takový výkon jednotlivce v týmovém sportu jsem nikdy předtím ani potom neviděl.
Miloslav Urbanec má Maradonu dokonce i na SPZ svého auta. Zdroj: Archiv Miloslava Urbance.
Od chvíle, kdy zpráva o jeho odchodu vyšla najevo, jsem viděl už několik dospělých chlapů se slzami v očích. Čím byl tak výjimečný, že tohle dokáže dělat i s lidmi z druhé strany planety?
Na něm bylo úžasně vidět, že je to člověk jako my všichni. Se svými dobrými i špatnými stránkami. Úplně všechno dělal naplno! Tlak na něj jako na nejlepšího fotbalistu světa byl jistě šílený, neuvěřitelný, to si prostě nikdo z nás nedokáže představit. Furt mám před očima jeho kličky. Jak po něm jdou, jak se soupeři musí uchylovat k neskutečným faulům, jinak by ho nikdo nezastavil. Někdo ho úplně přejel, on se ale zvednul a běžel dál. Kdyby to dneska někdo udělal Neymarovi, tak by se za hrozného křiku odkulil dva kilometry od stadionu. V Diegově pojetí bylo absolutně všechno. Jsou lidi, kteří se fotbal můžou naučit, vyčnívat v něm, můžou se jím samozřejmě i nádherně bavit. On se ale přímo narodil pro to, aby byl nejlepší. Na hřišti by udělal cokoliv.
Čtěte také
Opravdu cokoliv. Nezapsal se jenom genialitou, ale i tím, že dal na mistrovství světa Anglii gól rukou a nepřiznal se.
Jenže to k tomu přece patřilo. Boží ruka! Prostě si nemohl pomoct, nešlo to jinak. Jemu jsem ochotný to odpustit.
Bavila vás na něm i tahle jeho nejednoznačná povaha?
Určitě! Svůj život si užil se vším všudy. Víc to nešlo.
Kvůli tomu všemu jste si nechal na zahradě postavit jeho sochu?
Jasně! I s podstavcem je vysoká tři metry, udělal mi ji akademický sochař Franta Bálek. V piedestalu je motor, díky kterému s ní můžete otáčet. Jakmile za barákem hrajeme fotbal, tak si ho otočíme směrem k hřišti, které jsem si tam taky postavil. Diego se na nás dívá, to je fantastický pocit. Máme ho tady pěkně mladého. I můj pětiletý syn si už pochvaloval, že kdykoliv si teď půjdeme zakopat, tak si na něj vzpomeneme. Má pravdu. Od té sochy vyrábíme i její menší repliku, chceme ji věnovat Diegovu muzeu v Buenos Aires. Jsme s nimi domluvení; nebýt covidu, už jsem tam měl letět a osobně jim ji předávat. Bohužel… Já se dokonce přes kamarády dostal k číslu na Maradonovu dceru. Měl jsem takový bláznivý nápad, že bych zkusil Diega někdy dostat k nám, aby se na tu sochu přiletěl osobně podívat. Nikdy jsem se nakonec neodvážil jí napsat nebo zavolat.
Tenhle obrázek s předfocenými Diego Maradonou a Lionelem Messim si Miloslav Urbanec (vpravo) přivezl z Argentiny. Zdroj: Archiv Miloslava Urbance.
Vážně si myslíte, že byste Maradonu k sobě přilákal?
Cítil jsem, že určitá naděje existuje. Říkali to i moji argentinští kámoši. On byl Diego takový blázen, že by to třeba udělal.
Zmínil jste, že máte za barákem hřiště. I to by ho mohlo zajímat. Vždyť je to replika stadionu Boca Juniors, za něž Maradona kdysi hrál!
No jo. Koupil jsem za domem pole, udělal si z něj hřiště, na kterém je možné hrát pět na pět. Postavil jsem si u něj i dřevěnou tribunu pro padesát lidí, kolem stojí obrovské, přes dva metry veliké obrazy různých hráčů od Maradony po Riquelmeho. Furt to dodělávám, teď třeba řeším světla. Říkám tomu Bombonerita – skutečný stadion Bocy se totiž jmenuje La Bombonera.
Čtěte také
Máte doma něco dalšího, co se pojí k Maradonovi?
Takových věcí jsou desítky. V kanceláři mi na zdi visí spousta jeho fotek. Když jsem byl poprvé na Bomboneře, udělal jsem si třeba fejkový obrázek s Diegem a s Messim. S Diegem se na něm krásně držím kolem ramen… Za sto eur jsem si taky koupil podepsanou Maradonovu fotku z Neapole. Mám spoustu magazínů, argentinští kamarádi mi vozí i Diegovy dresy – ne ohrané originály, ale trika prodávaná třeba speciálně k jeho rozlučce a podobně. Taky jsem se dostal ke starým zápasovým programům z mistrovství světa 1986 a 1990, na nichž Maradona zářil. V Buenos Aires je sem tam prodávají v trafice, to jsem teda hodně zíral.
Je pravda, že se i váš syn měl jmenovat Diego?
No ano, ten nejmladší – měl to být Diego Armando! Dost tvrdě jsem si to prosazoval. Žena ale neustoupila, takže se nakonec jmenuje Nicholas Quentin. Po siru Nicholasi Wintonovi a Quentinu Tarantinovi. Alespoň prostřední je tedy Lionel. Jako Messi. Už jsem se o tom ale bavil s naším nejstarším klukem. A až bude mít jednou syna, tak doufám, že on si jméno Diego Armando prosadí. Vlastně si z něj dělám legraci, že pokud se mu to nepovede, tak ho vydědím.
Miloslav Urbanec před sochou Maradony, kterou má doma na zahradě. Zdroj: Archiv Miloslava Urbance.
Co na vaši posedlost říká manželka?
Ani jí, ani nikoho dalšího ze svého okolí tím už nepřekvapím; zvykli si. Když jsem všem říkal, že z bažiny za barákem postavím stadion, tak se taky smáli. Lidi to snad chápou. Víte, kolik jsem od Diegovy smrti dostal kondolencí? Mraky! Já, který vlastně s Maradonou nemám nic společného. Jen každý zkrátka zná mou vášeň. Dělá mi obrovskou radost, že si ho ostatní se mnou spojují. Vždyť já mám Maradonu i na espézetce od auta – když ji lidi vidí, vždycky se zasmějou. Jsem rád, že se na Diega nezapomene. Nemůže se zapomenout. Krásně to ilustruje, co jsem ve středu večer viděl na oficiálním facebookovém profilu Bocy. Mají tam napsáno: Diego Maradona 1960–nekonečno. Pro ně nikdy neumře. A pro mě taky ne. Podobný fenomén prostě umřít nemůže.
Čtěte také
Co vám argentinští kamarádi vyprávěli o tom, jak země prožívá Maradonovu smrt?
Kluci mi psali, že se tam život úplně zastavil. Kámoš popisoval, jak mu stokilový brácha brečel do telefonu. Jak jsou úplně zoufalí z toho, že tenhle podělaný rok už prostě ani nemůže být horší. Zaznamenal jsem, že budou mít tři dny státního smutku. Vůbec si nedokážu představit, co tam teď probíhá. Diego pro ně byl vším. Musí cítit absolutní beznaděj. Jako kdyby zničehonic všechno skončilo. I za ně mě to bolí, Argentince nesmírně miluju. Jsou fantastičtí. Na jedné straně velmi hrdí a soudržní, na druhé obrovsky pohostinní. Když tam přijedete a oblíbí si vás, okamžitě se zařadíte mezi členy rodiny.
To je vaše osobní zkušenost?
Ano. Jezdil jsem tam s kapelami, které jsem vydával, a bylo to něco neskutečného. Promotér, který pro nás dělal všechny akce, nemluvil anglicky. Já zase neuměl španělsky. Přesto okamžitě pochopil, jaký jsem do Diega blázen, hned mi domluvil exkurzi na Bomboneře. Úplně jsem se klepal, jakmile jsem se mohl projít po hřišti. Navíc mi sehnal lístky i na zápas, přestože dostat se na fotbalové utkání v Argentině není vůbec legrace, o vstupenky je šílený zájem. Řeknu vám, byl jsem i v Brazílii na slavném stadionu Maracaná, Argentina je ale ještě o level výš. Vidíte na ulici sedmdesátiletou babičku, jak si jde v dresu Bocy nakoupit do krámu. Podivíte se tomu a oni vás nechápou: „A co je na tom zvláštního?“ Tenkrát Boca vyhrála 3:0, domů jsme se ze zápasu vrátili ve tři v noci. A celá rodina slavila vítězství až do rána. Jsou fakt srdcaři. A ohromně fajn lidi. K téhle rodině jsem se vrátil na návštěvu asi po čtrnácti letech a oni radostí skoro brečeli, že mě zase vidí. I proto mám Argentinu tak rád. Diego tomuhle obrázku hodně odpovídá. Nikdo tu zemi nesymbolizuje víc, než právě on. Byl úžasný, fenomenální. Jen ten jeho konec byl čím dál smutnější. Snažil se z toho bludného kruhu nějak vymanit, ale už k tomu asi neměl dost sil.
Rodina Miloslava Urbance před Maradonovou sochou Zdroj: Archiv Miloslava Urbance.
Viděl jste ho někdy naživo?
Hrát ne. Ale byl jsem na stejném stadionu při mistrovství světa v Rusku, když byl na tribuně jako fanoušek. Dělal tam různé neskutečné grimasy, které pak obletěly celý svět. Chvíli pospával, chvíli ukazoval prostředníky, chvíli křičel. Prostě démon. Dýchat stejný vzduch pro mě bylo něco neuvěřitelného. Argentina měla před utkáním proti Nigérii, můj nejstarší syn najednou ukáže přes hřiště na protilehlou tribunu: „Hele, co se to děje?“ Lidi ze svých těl vytvořili zvláštní pyramidu, vylézali si na ramena, šplhali po sobě nahoru. Když tam zaměřily kamery, všechno bylo jasné. Na velké LED obrazovce jsme viděli, že tam sedí Maradona a Argentinci se chtějí dostat do jeho blízkosti. Pak jsem četl, co tam všechno vyváděl, že byl tak vášnivý, až málem omdlel. Typickej Marado! Vzal si zjevně nějaké prášky, které mu moc nesedly. Lidi ho takového milovali. Je skvělé, když někdo žije život naplno.
Miloslav „Čurby“ Urbanec (46)
Zřejmě největší český fanoušek Diega Maradony.
Fotbal hraje od pěti let.
Pořádá úspěšný hudební festival Obscene Extreme, dobře se zná s velkými hvězdami tvrdé muziky z celého světa.
Čtěte také
Lukáš Hron je aktuálně redaktorem zpravodajského webu CNN Prima NEWS. V médiích začal pracovat v roce 2000. Postupně prošel redakcemi Nedělních novin, Večerníku Praha, Zemských novin, MF Dnes a Deníku Sport. (Lukas.Hron@iprima.cz)
