Rozhovor s bojovníkem Jiřím Denisou Procházkou, který nedávným vítězstvím v Las Vegas šokoval celý svět MMA (zdroj: CNN Prima NEWS)
Svým nedávným vítězstvím v Las Vegas šokoval celý svět MMA. Za globálně oceňovaným úspěchem bojovníka Jiřího Denisy Procházky není ani zdaleka pouze fyzická dřina. Svalovec s extravagantním účesem v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, k čemu je v kleci dobrá jak samurajská moudrost, tak někdy též nenávist. Že mu pomáhá strach. A že do zápasu chodí připraven i zemřít.
Kdy se z muže stává opravdový bojovník?
Možná ve chvíli, kdy se muž stane opravdovým mužem.
Jak to myslíte?
Pro mě osobně právě tohle znamenalo velkou otázku. Svého času jsem přechod do další životní fáze hodně řešil. A nešlo vlastně o nic jiného, než o převzetí zodpovědnosti.
Jiří „Denisa“ Procházka (28)
Uznávaný český bojovník MMA, který má za sebou dvě vítězství v elitní UFC.
Jeho vítězství nad Dominickem Reyesem ze 2. května 2021 ohromilo fanoušky po celém světě, ukončil jej působivým K.O. po lokti z otočky. Po utkání byl současným šampionem polotěžké váhy Janem Blachowiczem vyzván k vzájemnému zápasu.
Je bývalým šampionem japonské organizace Rizin Fighting Federation v polotěžké váze.
Začínal s thajským boxem, ve kterém se stal mistrem republiky.
Protože je něco jiného být dobrým rváčem a dobrým bojovníkem?
Ano. A nevztahuje se to ani zdaleka jen k boji, učíte se přece být i obecně dobrým člověkem. Musím si uvědomit, kam až dosahuje moje smýšlení, cítění a konání. Koho tím vším ovlivňuju. Převzít za to zodpovědnost. V tom se skrývá dospění v muže. Ale nejen v tom – je potřeba to skloubit i s tím, že někdy věci necháte být, dokážete sám sebe brát s humorem. Pokud nad něčím přeberu zodpovědnost, ale beru to až tak vážně, že mě to stresuje, že na sebe vyvíjím neúměrný tlak, pak to taky nedělám dobře. Proto je občas lepší i vážnou věc shodit.
Copak k MMA patří i humor?
Samozřejmě. Humor je přece nedílnou součástí života, jeho kořením. Mamce jsem dal malou knížečku, v níž se na jedné stránce píše o dobrém pérování. Vysvětluje se tam, že pokud má člověk na cestě životem dobré tlumiče, čili právě smysl pro humor, dokáže se přes leccos přenést. Dokáže všechno zvládnout. I porážky. Pro takového člověka je život hra. Nebere ho tak vážně. To se mi líbí, jen se to musí správně vyvážit. Jisté věci je přece naopak potřeba brát důsledně. Vidíte – teď tady o tom s vámi mluvím, jako bych to skvěle ovládal. A zatím…
…pokoušíte se o to.
To je přesné. Dělám na tom.
Pokud je život jako cesta, kam jste na ní po nedávném lasvegaském vítězství nad Dominickem Reyesem došel?
Jednotlivé zápasy chápu jako vypovídající ukazatele. Vítězství není nic jiného než potvrzení, že jdu správným směrem. Postupně se to samozřejmě nějak vyvíjí, ve svém oboru jsem musel stoupat od nižších soutěží nahoru – z Česka, přes Evropu a Japonsko až do UFC. Je v tom logická posloupnost. To je ta cesta. Ten růst. Sebezlepšování.
Nehrozí však v případě podobně slavného vítězství víc než kdy jindy, že bojovník kvůli pýše ze správné cesty sejde?
Vždycky záleží, čím se řídíte. Jaká charakterová pravidla vyznáváte. Já mám kolem sebe díkybohu správné lidi, kteří by mě sejít z cesty nenechali. Trenér Jaroslav Hovězák mi kdysi věnoval Knihu pěti kruhů od legendárního japonského bojovníka Musašiho Mijamota, která se věnuje přesně těmto otázkám. Hodně mi pomohla, našel jsem si v ní svoje. Základní rysy jak této knihy, tak samotné samurajské ideologie představuje Bušidó, kodex cti válečníka. Jsou to vlastně běžné věci, které může přijmout za své kdokoliv, nejen samuraj.
Myslíte respekt?
Třeba. Nebo udržování si klidné mysli, nadhledu. A to ve všech situacích. Neposr.. se z ničeho. Být tvrdý. Zároveň ovšem i umět být jemný, otevřený, maximálně upřímný – ve všech životních situacích. Tato pravidla pro mě představují pevnou půdu, od které se můžu odpíchnout.
Často se říká, že největším soupeřem je člověku on sám. Platí to i v MMA?
Je to tak. Abychom dosáhli kýžených výsledků, musíme umět sami se sebou bojovat, jindy naopak sami sebe přijímat. Jednou je potřeba na sebe nabalit nové věci, podruhé je naopak odmítnout, protože nezbytné už v sobě máme z dřívějška.
Změnil jste se jako člověk ve chvíli, kdy jste do soupeřů přestal bezmyšlenkovitě bušit a začal o bojování více přemýšlet?
I tohle pro mě bylo velké téma. Vidím za tím určitý proces zkoumání. Zápas od zápasu jsem se od svého původního náhledu začal oddělovat. Najednou mi došlo: No jo, vždyť já mám možnost u toho přemýšlet. Tělo se hýbe, létají údery, rozdávám i dostávám, já ale od toho souboje mohu být úplně oddělený. Zničehonic se přede mnou otevírají neskutečné možnosti – vměstnat do toho i strategii. V boji jde samozřejmě vždycky o to zvítězit; pokud možno nejkratší, nejpřímější cestou. Postupně si tedy najíždíte způsoby taktiky a strategie, různé klíče k tomu, jak hacknout svou fyziologickou stránku.
Najednou mi došlo: No jo, vždyť já mám možnost u toho přemýšlet. Tělo se hýbe, létají údery, rozdávám i dostávám, já ale od toho souboje mohu být úplně oddělený.
To mi asi zase musíte vysvětlit.
Když vím, že jsem zadýchaný, že mám velký kyslíkový dluh, v tu chvíli mi v mysli musí naskočit zautomatizované věci. Mysl mistrovského stratéga bývá vytrénovaná do takové podoby, že o podobném přepínání ani nemusí přemýšlet. Což je velmi přínosné, nevzniká totiž prostor pro ono „oddělení se“. Proč je to přínosné? Jakmile se oddělím, tak v té chvíli nejsem přítomný. A já přítomný být chci. Jen zároveň toužím i po tom mít před sebou možnosti jít v boji buď cestou A, B, nebo C. Při zápase obecně záleží na milionu věcí. Jsem zrovna v agresivním rozpoložení? Nebo jsem se dostal do útlumu? Je soupeř ve vysokém tempu? V jakém je rytmu on, v jakém já? Dokážu protivníka dobře přečíst? I k tomu slouží trénink – abyste tohle všechno správně vyhodnotil směrem k výslednému zápasu. Který – paradoxně – přitom nemusíte brát zas tak vážně.
Jak to?
Protože čím vážněji ho berete, tím spíš se dostanete do křeče, jste spoutanější. Musíte být před ním naladěný tak akorát. Líbí se mi, jak to říká herec Jarda Dušek ve Čtyřech dohodách: „Dělat věci nejlépe, jak umíme, ale ne lépe.“ Nedávat do toho nadbytečný potenciál, protože to už je ku škodě. Hm přesně na to jsem přitom specialista.
Že se snažíte až moc?
Vymýšlím věci navíc. Trénuju navíc. A pak najednou zjistím, že jsem přetaženej, zrakvenej. Ptám se sám sebe: „Kámo, co jsi za ty roky provedl s tím svým supertělem, co jsi dostal?“ To jsem celý já.
Dokáže člověk soupeře zlomit, aniž by dal jedinou ránu?
Ano. V případě, že má ten druhý právě v tu chvíli slabého ducha.
Poznáte to na něm?
Z očí, z emočního rozpoložení. To na druhém vycítíte už podle toho, jak k zápasu nastupuje. Buď je zatnutý – je jasné, že chce jít do boje – nebo vypadá, že vlastně ani pořádně neví, co si od toho slibovat. V nejhorším případě pak vyzařuje, že se z toho prostě podělal.
Jiří Procházka v souboji proti Volkanu Oezdemirovi. Zdroj: Profimedia.cz
Pozná i opravdu dobrý bojovník někdy strach?
Samozřejmě. Strach je skvělým mentorem. Učitelem. Kdyby tam strach nebyl, chybí vám jeden protipól s důležitou zpětnou vazbou, který vám neustále poukazuje na nedostatky, na chyby. Na to, v čem ještě zaostáváte. Je nezbytné taková místa postupně odkrývat. Se strachem se musí opatrně. Někdy je nutné ho rozlámat, rozsekat, vlítnout na něj. Jindy to naopak musíte rozbalit pomaličku, abyste si přítomnost osvojil i v tom strachu. Dokonale v okamžiku rozkvetl. To chce velkou jemnost! Mluvím trochu komplikovaně, co? Snad mi budou lidi rozumět...
Mluvíte každopádně hodně zapáleně.
Mně jsou tyhle věci blízké. Nejsem žádný extrakoumák, začal jsem ale studovat obyčejný život. Baví mě to rozebírat. A aplikovat do strategie boje.
Hokejový trenér Hadamczik kdysi řekl: Soupeře je potřeba nenávidět. Pletu se, nebo váš přístup je úplně jiný?
Možná se tou nenávistí dostává do agresivního rozložení. Že chce zvítězit za každou cenu – ať to stojí, co to stojí, půjde za výsledkem. Třeba to myslel takhle. Pokud to mínil tak, že soupeře nenávidíte, a proto ho zničíte, zabijete jej i s celou rodinou, pak takový přístup se klidně může obrátit proti vám. Je to jen jeden ze způsobů, jak lze na protivníka vyrukovat. Nemusíte přece na zápas nutně nahlížet tak, že jdete toho druhého rozsekat. Váš přístup může být místo toho vyčuraný. Spíš si se soupeřem hrát – hop hop, udělat mu kličku, být nečitelný. Nebo předstírat, že provedete jednu věc a vystřihnout vzápětí úplně jinou. Taky jsem si k tomu musel dojít. Svého času jsem šel až do samé hloubky agresivního rozpoložení, soupeře jsem opravdu nenáviděl. Absolutně. Bylo s tím spojené totální zlo. V hlavě vám hraje: „Rozsekat ho! Skončit jeho existenci!“
Funguje to?
Úžasně, je v tom hromada energie. Ale když člověk s tímto přístupem vytrvá, bude si ho udržovat, po nějakém čase začne ubližovat sám sobě.
Pozoruhodný účes bojovníka Jiřího Procházky zblízka. Zdroj: Profimedia.cz
Takže jde o to použít takový přístup jen jednorázově?
Ano, v daný moment. Což, jak už jsem naznačil, je pravé mistrovství: Umět v daný moment správně zareagovat. Z veškeré škály emocí, rozpoložení, úhlů přístupu, vybrat to pravé. Což dokážeme jen tehdy, jakmile to máme v sobě zautomatizované tréninkem. Pak si můžu říct: „Dobře, agrese mi pomohla, ale už to nechám být. Nejsem jí nijak svázaný. Jinak mě to stáhne dolů.“
Proč se mu říká Denisa
„Všichni si myslí, že to má nějaký hluboký význam, přitom to začalo úplnou pitominou. Na jednom soustředění s námi byla jistá slečna Denisa, která s námi také trénovala. A přihodilo se, že mě tam kdosi oslovil Deniso. Ostatní se smáli, chytlo se to. Je to netradiční přezdívka, ale přinejmenším si mě lidi budou pamatovat.“
Chápu správně, že už vás vztek a agrese někdy dolů stáhla?
Je to tak. Právě v tomhle rozpoložení jsem šel do svého prvního zápasu v UFC proti Volkanu Oezdemirovi. S myšlenkou agrese jsem si začal hrát v přípravě, držela se mě pak až do půlky přípravy na další boj s Reyesem. Ty jo, bylo fakt těžké se od toho odpoutat. Zapnout tenhle mód jen ve chvíli, kdy je potřeba. Agrese je totiž moc, která chutná. Temná síla. Člověk si ji pak začne náramně užívat. A to je chyba. Cesta do pryč. Je nádherné, pokud někdo dokáže být v jednu chvíli totálně agresivně impulzivní, načež se to přepne v lehkost, hru s okamžikem.
Co člověk po porážce cítí k soupeři? Třeba k tomu, který vás kdysi v Rusku škrtil až do bezvědomí? Nutkání k pomstě?
Ono vždycky záleží na tom, v jakém životním období se právě nalézáte. Klidně si můžete říct: „Kámo, tady jsi to podělal sám.“ Nebo si to vezmete osobně, vůči tomu protivníkovi. Což je chyba. Nebo chyba… Nic není chyba. Pakliže se z chyb poučíte, tak jsou velkým darem. Skutečnou chybou je dělat chyby dokola.
Agrese je moc, která chutná. Temná síla. Člověk si ji pak začne náramně užívat. A to je chyba. Cesta do pryč.
Před lety jste mi v rozhovoru řekl, že do zápasu jdete připraven i zemřít. Jak se dá hlava na něco takového nastavit?
Normálně. Lusknutím prstu. Prostě: „Děkuju za všechny dny tady a jdu do toho. Zahazuju svou představu o sobě.“ Nic víc. Jo, někdy je to lehčí, jindy těžší. Jsou dny, kdy se musí jít víc do hloubky, je potřeba to v mysli víc urovnat. Máte najednou milion výmluv, kdy vám mysl začne někam utíkat. Agresí a silou to jde přetlačit nejsnadněji: „Nasr..! Hodím to a jdu, skočím tam, jdu po hlavě a nechám se rozsekat. Skočím do toho okamžiku.“ Ale jak budete bojovat, bojovat, bojovat, tak jen agrese vám celou dobu nevystačí. I když, někdy může…
Může?
No jo. Je to fakt síla. Ale hrozně se tím ošulujete o spoustu jiných možných přístupů.
Jiří Denisa Procházka po svém slavném vítězství nad Reyesem. Zdroj: Profimedia.cz
Jak se trénuje mysl, aby byl bojovník mentálně silnější než soupeř?
Je nutné zkoušet své limity. Obstávat v nekonformních situacích. Před zápasem proti Reyesovi jsem třeba začal mít strach ze své fyzické kondice. Řekl jsem si: „Nasr.., kámo! Tohle nebudu trpět!“ A pustil jsem se do běhání čtyřistametrových sprintů. To jsou nejdrsnější tratě, celou dobu musíte běhat na max. Zhruba po dvou stech metrech začne první krizovka. Pak se to stupňuje, posledních sto metrů je to fáááááákt na prd. Už to ženete, tělo držíte jen vůlí. Sice nějak dýcháte, ale nemá to žádný vliv na skutečnost, co se ve vašem organismu děje. Sáhnul jsem si na to právě kvůli strachu z toho, že mě bude něco limitovat. Věděl jsem, že až na tu kritickou chvíli v zápase dojde, nebudu se díky tomu bát a budu jenom konat. Mysl musí být v takové chvíli dead.
Pořád kvůli tříbení mysli občas celý den nepromluvíte ani slovo?
Ano. To je jenom trénink. Po nějaké době si i tohle dlouhé mlčení osvojíte natolik, že si i v něm vypěstujete jistotu. Až k fázi vytříbení.
I tento rozhovor jsme posouvali, protože jste se rozhodnul strávit několik dnů v absolutní tmě. Šlo vám o jakýsi druh psychické očisty?
Ano. Strávil jsem tam tři dny. A bylo to, myslím, tak akorát.
Dokázal jste tam opravdu zcela vypnout, nebo člověku létají myšlenky k nezaplaceným složenkám, k dalším civilním starostem?
Slyšel jsem názor, že by tam člověk měl na začátek strávit minimálně týden, čtrnáct dnů. A je pravda, že první tři dny mysl létá tam a zpátky, začne vyhazovat různé uložené soudy, všechen nevyřešený hnůj. Démoni začnou vylézat na povrch. Nezbude nic jiného, než se s tím poprat. Některé věci přijmout, rozsekat je, držet se jen pravdy. Toho, co je tady a teď. Uvědomit si: Vím, co chci. Vím, za čím jdu. A proč.
V jednom kuse z vás mluví inspirace dávnou samurajskou moudrostí. Nacházíte v ní i po letech studia stále něco nového?
Samozřejmě. Víte, já nechci říkat, že život je jedna velká bonboniéra… Takhle mluví lidé, kteří nedrží vlastní existenci ve svých rukou. Já na rozdíl od nich vím, co dělám. Proč to dělám. Sakra! Vědomě si to přece vybírám, to s bonboniérou plnou zabalených bonbonů nemá co dělat. Vždyť oni si jednou vytáhnou nugát a podruhé třeba tarantuli.
To vy nechcete.
Ne. Když si přečtete už zmíněnou Knihu pěti kruhů, přičemž čtením myslím pozorné hloubání nad textem, tak pochopíte. Je složena z tzv. koánů, které se dají vysvětlit jako otevírače mysli. Má to velmi hluboký smysl. Nabádají vás k tomu, abyste nad věcmi více přemýšlel. Pokud neustoupíte ze zkoumání života, nutně se dostanete pod pokličku věcí, až do samých prvopočátků. Ona je ta zvídavost v nás, vlastně se o ni ani nemusíte tolik starat. Až si kolikrát říkám: „Vážně jsi takový osel, že k tomu musíš meditovat, když ti to stejně ukáže život sám?“ Stačí udržet si onu zvídavost.
Chápu správně, že samurajské učení může v mnohém pomoci i mně, byť mám k bojovníkovi hodně daleko?
Jo, jasně že jo. Pozor – každý z nás je bojovník. Všichni máme své vlastní boje. Já to prostě jen vztahuju ke konfrontaci člověka s člověkem. Každý máme svoje.
Četl jsem, že vaším dlouhodobým cílem je podle samurajského vzoru dosáhnout stavu, kdy je slovo, myšlenka a čin totéž. Dá se to laikovi blíž vysvětlit?
Předně: Tohle není cíl jen pro boj, ale i pro samotný život. Jde o jistou formu dozrání, o níž můžou mluvit například starší lidé, kteří jsou se vším srovnaní. Se sebou samotnými, se vším okolo. Jsou toho schopni díky tomu, že svůj život fakt naplnili. Poznáte, jakmile jste toho stavu dosáhnul. Napoví vám to vlastní vnitřní pocit. Svědomí.
Ke staršímu věku máte ještě hodně daleko. Měl jste přesto někdy pocit, že jste se zmíněnému stavu přiblížil?
Každým okamžikem, když jdu do souboje. V tu chvíli jsem totiž se vším skoncovaný, všechno je ve mně vyřízené. Mám v sobě jediné: „Nechte mě, prosím, chvíli existovat. Ale v plné síle!“
Když už se bavíme o vašem věku, jako mladý kluk jste prý byl pěkné kvítko.
Jaké? Kaktus možná…
Co jsem slyšel, tak prý dost divoké kvítko.
To je fakt.
Kdybyste měl tu možnost, co byste poradil puberťákovi Jirkovi, který se tak rád pral na diskotékách?
Ať nikdy ničeho nelituje. Vůbec ničeho. A že jsem dělal strašné kraviny! Provedl jsem spoustu věcí, o nichž by se zpětně dalo říct: „Proboha, to jsi nemusel.“ Jenže všechno mě to dovedlo až sem. Jsem ohromně vděčný za to, jaké jsem měl dětství. Jaká dramata jsem sám sobě vytvořil, musel je vzápětí prožít, porvat se s nimi. Ne. Ničeho nelituju.
Jiří Denisa Procházka po svém nejslavnějším vítězství nad Američanem Reyesem. Zdroj: Profimedia.cz
