Biskup František Václav Lobkowicz Zdroj: ČTK
Podle rodinné legendy mají Lobkowiczové vazby již na praotce Čecha, praprapředek Popel byl prý jeho druhem. Zesnulý ostravsko-opavský biskup František Václav Lobkowicz se ovšem raději držel písemných dokumentů. „Nějaká cestička rodu Lobkowiczů k nejstarším českým dějinám asi existuje, ale prvním doloženým nositelem jména byl Mikuláš z Lobkowicz z přelomu 14. a 15. století, oblíbenec krále Václava IV.,“ líčil biskup dějiny rodu. Ve čtvrtek 17. února zemřel v ostravské nemocnici.
„Narodil jsem se ještě v demokracii, ale nic si z té doby nemohu pamatovat, v rodném listě mám datum 5. ledna 1948,“ vzpomínal biskup František Václav Lobkowicz při jednom z rozhovorů. Seděli jsme v jeho pracovně na ostravském biskupství, v tu chvíli však na město uhlí a železa vůbec nemyslel a přenesl se do západních Čech. Narodil se na lobkovickém zámku v Křimicích u Plzně jako František z Assisi Karel Bedřich Klement Jaroslav Alois Leopold Gerhard Telesfor Odilio Jan Bosco Pavel Marie Václav princ z Lobkowicz.
Vyhnání v kočárku
Jeho dědeček Jaroslav Lobkowicz (1877–1953) doprovázel prezidenta T. G. Masaryka při jeho triumfálním návratu do vlasti 20. prosince 1918. Snad proto komunisté rodinu ze zámku v Křimicích vystěhovávali postupně, šlechtici měli v obci obrovskou úctu. Sídlo sice zkonfiskoval stát, v několika místnostech ale mohla rodina žít až do roku 1951. Vyhnání ale čekala každý den. „Mlhavě si dokonce to vyhnání ze zámku vybavuji, to mi byly tři roky. Vezli mě v kočárku a mezi nohama jsem měl hrnec s mlékem. Tátu vidím na valníku, na kterém byla trocha nábytku, co nám nechali. Odsunuli nás do vlhkého bytu v zámeckém pivovaru,“ vyprávěl mi ostravský biskup. A zámek obsadili učni Leninových závodů čili bývalé Škody Plzeň. Dnes je zámeckým pánem v Křimicích biskupův bratr Jaroslav, jenž byl i dlouholetý poslancem. A doma pěstuje proslulé křimické zelí.
Jak šel čas, ubývalo i úcty od křimických sousedů. „Některé děti z komunistických rodin byly proti mně záměrně popichovány. V první třídě jsem prožil těžkou chvilku, kdy mě děcka zahnala do kouta a já se bránil pytlíkem na boty,“ prozradil biskup. Už během školní docházky si uvědomoval, jak skvělého má tátu. „Měl jsem v otci úžasnou oporu. Bez nějakých nářků na komunisty, kteří mu ukradli zámek, pracoval jako cestář.“
Církev je pro mne ta pravá
Snad i příklad skromného a hrdého otce ho zavál do lůna katolické církve. Šlechtický titul a bohatství nejsou všechno. Na otázku, co ho přivedlo ke kněžství, když v roce 1967 vstoupil do litoměřického semináře, mi ale odpověděl jen nepřímo: „To je podobná otázka, jako bych se vás zeptal, proč jste si vzal zrovna tu manželku, kterou máte.“ Oponoval jsem: „Asi bych věděl, jak mám ženu vychválit.“ A biskup dodal: „Byla prostě ta pravá.“
Na kněze byl oficiálně vysvěcen v roce 1972, zároveň ale tajně složil řeholní slib v řádu premonstrátů. Řády byly zakázány, většina absolventů semináře by takový krok neriskovala. „Do Božího království jsou různé cestičky. Strýc mého švagra byl strahovský premonstrát. Velmi mě oslovila i osobnost svatého Norberta, zakladatele řádu,“ vysvětloval.
Šlechtic v sutaně to neměl lehké a státní tajemníci pro církevní záležitosti ho drželi daleko od příbuzných a od Prahy. Sloužil na faře ve slezském Frýdku a posléze ještě dál v Jablunkově. Od roku 1984 byl farářem v ostravské farnosti ve čtvrti Mariánské Hory, kde byli doma hutnící z Vítkovických železáren, hornici z Dolu Jan Šverma a spousta Romů.
Estébáci za mnou přišli až na faru
Po sametové revoluci se objevil na seznamech spolupracovníků StB pod krycím jménem Plzeňák. Na přímou otázku, jak se to stalo, jsem od biskupa dostal stejně upřímnou odpověď: „Těžko jsem mohl estébáky vyhodit, protože za mnou přišli na faru do kanceláře. A kancelář je veřejná místnost. S čistým svědomím ale říkám, že rozhovory se týkaly výhradně fotbalu a toho, co bylo včera v televizi. Měl jsem dokonce dojem, že ten dotyčný kapitán si ke mně jen chodil dělat čárečky a nadřízeným pak říkal: „Byl jsem tam a znervóznil jsem ho.“
Kdyby nebyl komunismus, nebyla by ani StB. Proto ho trápil postupný návrat partajníků z KSČM k moci v Moravskoslezském kraji, když například obsadili místa radních v nově ustavené krajské vládě. „Moc rychle se zapomíná třeba na to, že na sklonku komunismu nebyly k dostání ani základní hygienické potřeby. A lidé sarkasticky vtipkovali, že toaletní papír se vozí do čistírny,“ přemítal.
Ve stopách svaté Anežky
František Václav Lobkowicz se ovšem hlavně věnoval římskokatolické církvi. V roce 1990 byl papežem Janem Pavlem II. jmenován světícím biskupem pražské arcidiecéze a v roce 1996 biskupem nové ostravsko-opavské diecéze.
A často připomínal, že sametovou revoluci přinesla do Československa také svatá Anežka, která byla svatořečena bezprostředně před listopadovými událostmi. A v duchu této české patronky se snažil vést i církev na severovýchodě republiky: „Svatá Anežka mě stále inspiruje, jak se dokázala zřeknout mocenských ambicí ve prospěch povinnosti služby bližním. A posláním církve je v duchu odkazu svaté Anežky služba člověku. Doprovázet ho od kolébky až ke hrobu.“
