Zázračná mumie, poklad, socha zabité milenky. Kláštery na Hradčanech skrývají tajemství

Jaká tajemství klášterů na pražských Hradčanech vás nejvíce fascinují?
Taková, která v sobě spojují duchovní, mystický a lidský rozměr. Ti, kterým bylo dáno působit zázraky, byli lidé. Pro někoho „jen“, pro mě „především“.

Zůstane některé z těchto tajemství navždy nevysvětleno?
Například zřejmě to, které se týká pracovité a cílevědomé, ale hlavně nesmírně laskavé a lidské karmelitánské převorky Marie Elekty od Ježíše. Po smrti této světice z roku 1663 si odborníci už několik staletí lámou hlavu nad neuvěřitelnou zachovalostí jejího těla. Bylo ohledáno hned v roce 1666, následně jej postupně zkoumaly přední vědecké kapacity svých epoch – nejprve odborná komise lékařské fakulty Pražské univerzity v roce 1677, zatím naposled, v roce 2003, tým vedený profesorem Emanuelem Vlčkem. Všechny autority potvrdily neporušenost těla, neshodly se však na procesu, který to umožnil.

Jaké teorie se zvažovaly?
Soudilo se na tzv. zmýdelnění tkání, k němuž došlo potopením ve vodě, která mohla být nasycená vápnitými solemi. Jenže profesor Vlček to vyvrací. Podle něj tělo zmýdelněním neprošlo. Také jsem narazil na přirovnání k mumii neolitického lovce, jenž byl v roce 1991 nalezen v ledovci v Ötzalských Alpách a dostal lidové jméno Ötzi. Ovšem ta prošla mumifikací v ledu. Sami uznáte, že jde o zcela odlišné podmínky… Spokojme se tedy s konstatováním, že stojíme před fenoménem, který naše omezené poznání neumí vysvětlit.

Měl jste možnost se zadívat Marii Elektě do tváře. Co jste z ní vyčetl?
Díky tomuto nevšednímu zážitku jsem si především uvědomil sílu a dosah víry. V její tváři jsem viděl smíření, laskavost, empatii – a dokonce úsměv.

Jaká další tajemství se váží k hradčanským klášterům? Jsou některá spjata třeba s pohřebištěm Přemyslovců v bazilice sv. Jiří?
V celém klášterním komplexu, tedy nejen v samotné bazilice, bylo otevřeno 125 hrobů z 10.–18. století. Pátrání po tom, kdo zde byl uložen, můžeme skutečně považovat za vzrušující dobrodružství. Jasných odpovědí se však nedočkáme. A to i proto, že hrobové dutiny podle statiků ohrožovaly bezpečnost areálu, takže byly vyplněny betonem a z nich vyzdvižené ostatky uloženy do společného hrobu. Naštěstí na svém místě zůstaly alespoň hroby Přemyslovců včetně abatyší – ty byly pouze překlenuty betonovými deskami; hroby řádových sester a dalších osob byly zrušeny. Co se týká Přemyslovců, s jistotou zde máme svatou Ludmilu a jejího syna Vratislava. Pokud vezmeme v potaz různé názory odborníků, v dalších dvou hrobech jsou dva ze tří možných kandidátů: Boleslav II., Oldřich a Jaromír.

Z těch tří si z dějepisu pamatuji hlavně nebohého Jaromíra. Neměl to v životě snadné.
To je pravda. Vícenásobný (a vždy abdikující) kníže Jaromír byl zaživa vykleštěn, oslepen, nakonec roku 1035 zavražděn, byť se předtím dobrovolně vzdal vlády. Málokoho je mi v českých dějinách tolik líto. Jaromírovo tělo bylo navíc po smrti záměrně rozčtvrceno, kvůli čemuž mohlo být uloženo do výrazně menšího hrobu. Lze to chápat jako další, tentokrát už posmrtné Jaromírovo ponížení? Nevíme. Šlo přitom o muže robustní postavy, vysokého 180 centimetrů. Když si člověk uvědomí, co všechno musel za nějakých pětačtyřicet let života vytrpět, či lépe řečeno co pasivně snášel, rozhodně si nepředstaví „ranaře“.

Vypráví zdi hradčanských klášterů i o dalších pohnutých příbězích?
Ve své nové knize Tajemství pražských klášterů – Hrad a Hradčany píšu o čtveřici konventů. A pohnutých příběhů by se v jejich případě našla celá řada. Nakoukneme-li například do krypty v bazilice sv. Jiří, až děsivým dojmem působí černavá socha Brigity, znázorňující tělo zemřelé dívky. Jde o výmluvné znázornění lidské pomíjivosti, které měly mít sestry stále na očích. Lidové podání si je „opentlilo“ morbidní příhodou: sochu prý v rudolfinské době zhotovil jistý vlašský umělec, který zavraždil svou milenku v Jelením příkopu, a když ve vězení čekal na popravu, ztvárnil ji v podobě, v jaké byla po vraždě nalezena.

Bylo to tak?
Pověsti a legendy, byť smyšlené, mívají pravdivé jádro. Platí to i v tomto případě. Koncem dvacátých let 18. století pobodal přímo v bazilice sv. Jiří italský sochař a štukatér Bernardo Spinetti svou lásku Kateřinu za to, že si ho nechtěla vzít za manžela. Dívka (snad) přežila – a násilník byl odsouzen k smrti. Nakonec ho omilostnili a odsoudili pouze k tomu, aby po tři léta zametal pražské ulice a vyžebrával před kostelem almužny pro chudé. Kostel musel pomocný biskup pražský Daniel Josef Mayer z Mayernu znovu vysvětit. Jenže popravdě: s touhle událostí nemá Brigita nic společného. Ve skutečnosti jde o sochu vzniklou na samém konci pozdní gotiky, mezi roky 1520 a 1530, kdy byla symbolika marnosti pozemského života velmi oblíbená. Pocit pomíjivosti podtrhují dvě korunované lebky, namalované na obloucích.

Co pohnuté příběhy z dalších klášterů?
Až budete v kostele svatého Benedikta, u nějž byl donedávna klášter bosých karmelitek, podívejte se na kůr. Zajímavý je obraz, který je po vaší pravé ruce, díváte-li se vzhůru k varhanům. Vztahuje se k nevšední události, kterou Václav Hájek z Libočan uvádí k roku 1512. Zemští páni tehdy kázali na Pohořelci „na koly vstrčiti“ dva lapky z rytířského stavu, snad bratry. Jednomu z nich, Chlévcovi, prý vyšel kůl vedle ramena, takže prozatím přežíval. Kudy kůl v rámci mimořádně kruté exekuce vcházel do těla, si raději domyslete sami…

Možná lépe nedomýšlet...
Chlévec se až do večera modlil, poté se kůl zlomil. A nešťastník se i v tomto stavu doplazil na Hradčany, kde strávil noc. Nazítří se přesunul „do domu vedle svatého Benedikta“. Nechal si zavolat kněze a vyznal se před ním nejen ze svých hříchů, ale i ze své „příkladné zbožnosti“. Kněz ho zaopatřil posledním pomazáním, a „dobrý lotr“ téhož dne konečně a jako pravý křesťan zemřel. Pochován byl „při kostele svatého Benedikta s pláčem mnohých lidí“. Na obraze je ztvárněn, jak od kněze přijímá „svátost velebnou“, a za decentně naznačeným kůlem vidíme kostel, u nějž byl pohřben. Hájkem vyprávěný příběh našel odraz i v kapli svaté Barbory nedaleko Lorety. Ta už je nedaleko kapucínského kláštera u kostela Panny Marie Královny andělů, v němž nacházíme další, tentokrát konejšivější příběh.

Klášter benediktinek u baziliky sv. Jiří a klášter voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého zrušil duchovně chudý Josef II.

Jaký?
Hradčanskému konventu kapucínů se hned při založení dostalo od císařského rady Jana Barvitia svobodného pána z Fernemontu vzácného daru: sošky Madony, přinesené z falckého Rottenburgu am Neckar, kterou prý kalvinisté v roce 1550 hodili do ohně, kde po dvanáct hodin ležela, plameny zcela nedotčená. Fernemont ji získal lstí: poprosil je, aby mu věnovali „ten špalek dřeva, co nechce shořet“, že prý už ho „nějak zužitkuje“. V roce 1600 ji jeho rodina věnovala kapucínům. Bratři ji umístili do podzemní kaple pod kostelem. A začaly se dít zázraky… Přilákalo to nejen poutníky, ale i pozornost Rudolfa II. Takovou zvláštnost přece musel mít!

Získal ji?
Bratři se bránili, ale proti panovníkovu přání nic nezmohli; soška jim byla odňata. Když se však téže noci společně modlili, zaslechli bušení na dveře kostela. Otevřeli je – a za nimi stála Panna Maria Rottenburská, kromě ní široko daleko nikdo. Jakmile se to Rudolf dozvěděl, považoval to za svévoli některého ze svých dvořanů či sloužících a nechal sošku opět přenést na Hrad. Ovšem zázrak se opakoval po dvě další noci, a pak už se v jeho službách nenašel nikdo, kdo by byl ochoten se Madony byť jen dotknout. Nakonec mocnář ustoupil, dokonce sošku obdaroval dvojími drahocennými šaty, červenými a bílými. Tolik legenda. Pannu Marii Rottenburskou můžete vidět dodnes, vstoupíte-li do kostela. Dovolím si ji považovat za méně slavnou „sestru“ Pražského Jezulátka.

Zažily hradčanské kláštery pohnuté příběhy i v časech nedávnějších?
Ano. Týkají se pouze dvou klášterů, protože klášter benediktinek u baziliky sv. Jiří a klášter voršilek u kostela sv. Jana Nepomuckého zrušil duchovně chudý Josef II. Klášter kapucínů u kostela Panny Marie Královny andělů například obě totality 20. století zasáhly velmi tvrdě. V dubnu 1944 zabraly jednotky SS prakticky celý areál ve prospěch věznice pro uprchlé vojáky, většina řeholníků musela odejít do kláštera v Opočně.

Po válce zde vznikl internační tábor pro repatrianty. Kapucíni se k Němcům čekajícím v klášteře na odsun chovali navýsost lidsky a snažili se zajistit jim alespoň nejnutnější obživu. V roce 1950 pak soudruzi všechny mužské kláštery zlikvidovali – nestačilo jim zničení institucí jako takových, zaměřili se i na jednotlivé a zcela nevinné bratry. Někteří byli po vykonstruovaných procesech uvězněni, „šťastnější“ zamířili do „pétépáckých“ útvarů…

Relativně nejlépe dopadli ti, kteří prošli internací ve sběrných klášterech, po níž nastoupili do civilních zaměstnání. Pro mnohé bylo výhodou, že se v souladu s kapucínskou tradicí uměli postavit k manuální práci; mezi bratry bychom po staletí potkávali velmi zručné, ba vyučené řemeslníky.

Co druhý postižený klášter?
Bosé karmelitky u kostela svatého Benedikta se oproti kapucínům potýkaly „jen“ s jednou zvůlí: komunistickou. V srpnu 1950 si matka převorka vyslechla na úřadě sdělení, že celá šestnáctičlenná komunita musí opustit klášter, a to do dvou dnů. Oficiální důvod zněl: bytová krize. Příslib, který pravděpodobně nemysleli vážně ani úředníci, spočíval v možnosti vést i nadále řeholní život – v Turnově.

Ještě věrolomnější bylo ujištění, že klášter na Hradčanech zůstane i nadále majetkem řádu. Policisté ho pro jistotu obsadili hned po návratu matky převorky, dovolili sestrám vzít si jen to nejnutnější. Soudruzi pak v rozporu s vlastními sliby zřídili v uprázdněném areálu hotel pro „sobě rovné, ba rovnější“ zahraniční hosty. Bezostyšně se chovali i k Matce Marii Elektě od Ježíše, která však dokázala ochránit sebe i celý klášter. Bosé karmelitky se počátkem 90. let vrátily a byly zde až do roku 2020, kdy se přestěhovaly do Drast.

Příběhy hradčanských klášterů naštěstí nejsou jen pohnuté, mnohdy vyvolávají spíš úžas.
Ano, úžas pociťujeme třeba při pohledu na loretánský poklad. Po Svatovítském pokladu Metropolitní kapituly je druhou nejcennější chrámovou klenotnicí u nás. Čítá namátkou několik set liturgických i votivních uměleckých předmětů, šperků, užitkových předmětů a nádobí. Konkrétně třeba pozdně gotický kalich se smaltovanými polopostavami a plastikami světců, či takzvaná preciosa (tedy předměty z drahých kovů, sloužící k liturgii a kultu), k nimž patří mimo jiné zlatá monstrance zvaná Pražské slunce, Zlaté slunce či Diamantová monstrance.

Pražské slunce „vyšlo nad metropoli“ díky odkazu Ludmily Evy Františky hraběnky Kolowratové rozené Hýzrlové z Chodů. Věnovala na ni nejen zlato a stříbro, ale také 6568 diamantů ze svých svatebních šatů. Diamantů bylo tolik, že se nakonec na všechny ani nedostalo; použito jich bylo „jen“ 6222. Sbírka loretánského pokladu je vskutku mimořádná, za její počátek vděčíme Benigně Kateřině z Lobkovic. Soubor se postupem času rozrostl natolik, že pro něj byla v přízemí ambitu vybudována mezi lety 1699 a 1702 zvláštní místnost.

Dochoval se kompletní?
Dočetl jsem se, že mu velké nebezpečí hrozilo například za protektorátu. Nejprve prý byl v obavě před nálety přemístěn do úkrytu v klášterním sklepení, jeden z bratří navíc přidal dvojité zazdění. A když okupanti nařídili vyklizení kláštera do 30. června 1944, aby v něm mohli zřídit věznici SS, pět kapucínů v čele s kvardiánem Valeriánem poklad o pouhé dva dny dříve tajně a za noci přeneslo do malé sklepní místnosti pod Loretou, kterou rovněž zazdili. Schován byl údajně tak důkladně, že nejenže přežil válku, ale podle jednoho pramene byl znovu objeven až v roce 1950.

Sám jsem se přikláněl spíš k údaji od jiného zdroje, že se poklad vrátil na původní místo už v roce 1946. Jenže když jsem o tom mluvil s panem kvardiánem Tomášem Pracným, zpochybnil samotné ukrývání pokladu s tím, že mu o ničem takovém neřekl žádný z bratrů, kteří v klášteře za války žili.

Buď jak buď, v roce 1950 byl kapucínům zkonfiskován, skvosty zamířily do pražských muzeí. Do roku 1965 byly postupně restaurovány a přesunuty do dvou trezorových místností v prvním patře Lorety, kde je můžeme vidět dodnes – tedy i poté, co je řád kapucínů v roce 1990 restituoval a znovu převzal pod vlastní správu.

Samotná Loreta je běžně chápána jako jedna z nejkouzelnějších pražských památek. Za jejím založením prý ale stojí poněkud pochmurný příběh. Mám pravdu?
Máte. Loreta vznikla na opuštěných, respektive konfiskovaných pozemcích díky zmiňované Benigně Kateřině z Lobkovic. Na svém novém pozemku nechala založit loretánskou kapli podle projektu Giovanniho Battisty Orsiho, italského architekta usazeného ve Vídni. Co ji k tomu vedlo? Prý i snaha odčinit tímto zbožným gestem hřích, který ležel na její rodině.

Její matka Markéta z Mollartu byla totiž nevěrná svému manželovi, Adamu Havlovi Popelovi z Lobkovic, s Francouzem Hanibalem ze Schönbergu, hrabětem z Nanteuil, velitelem císařovy osobní stráže. Hanibala podle jedné verze podváděný choť náhodně přistihl ve svém domě. Podle jiné ho tam, když se dozvěděl o těchto „frejích“, sám vylákal; napsal jménem své ženy fiktivní dopis, zvoucí k dostaveníčku.

Ať už se všechno odehrálo jakkoli, na Lobkovicův příkaz záletníka brutálně ubilo služebnictvo. Údajně tomu byla přítomna i desetiletá Benigna Kateřina. A aby se Adam Havel vyhnul odsouzení a jeho rodina ztrátě majetku, spáchal raději sebevraždu. Prožitá hrůza se na jeho dceři nemohla nepodepsat. Říká se, že právě založením Lorety chtěla sejmout z rodu vinu.

Skrývá se nějaká legenda i za věhlasnou zvonkohrou Lorety?
Ano. Pověst tvrdí, že jednomu pražskému pláteníkovi onemocněla morem krásná dcera Juliána, kterou nadevše miloval. V Loretě se modlil k Panně Marii za její uzdravení, když se vracel domů, uslyšel podivnou hudbu – a doma našel uzdravenou dceru. Té se ve snu zjevili andílci létající kolem loretánské věže, hrající na zvonečky. Díky vděčnému pláteníkovi pak prý máme v Loretě zvonohru.

Zase se zeptám: Bylo to vážně tak?
Pravdivé jádro tu existuje: stroj skutečně nechal zřídit pražský měšťan a obchodník s plátnem, boháč (takže ne nějaký chudý pláteník) Eberhard z Glauchova u taktéž pražského hodináře Petra Neumanna. Celkem 27 zvonků, které přišly na 15 tisíc zlatých, odlil Claudy Fremy až v Amsterdamu. Jednotlivé zvonky vznikaly v letech 1683-1691, a když je 10. dubna 1695 strahovský opat Vít Seipl světil, stal se kmotrem každého z nich vysoký šlechtic – v případě prvního z nich sám císař Leopold I., zastoupený nejvyšším purkrabím Adolfem Vratislavem ze Šternberka. Dnes na věži visí celkem 30 zvonků.

Celou dobu se bavíme o klášterech na dohled od Pražského hradu. O místech posvátných, nedotknutelných. Došlo někdy k jejich znesvěcení?
Došlo – a opakovaně. Začněme tím Svatojiřským. Nejprve se tak stalo poměrně záhy po jeho založení. Cizoložnou ženu, kterou biskup Vojtěch poslal do tohoto kláštera na pokání, vyvlekli ven a posléze popravili zuřiví příslušníci jejího kmene – Vršovci. Po tomto znesvěcení posvátného místa a krevní mstě Vojtěch navždy odešel ze země. A Vršovci prý naplnili svou hrozbu, když vyvraždili Slavníkovce na Libici.

Oné noci, když jim Vojtěch nabídl sebe místo provinilé ženy, mu údajně hrozili, že pokud jim ji nevydá, „vezmou pomstu na bratřích jeho“ (Vojtěch pocházel ze Slavníkova rodu). Něco historické pravdy tu nacházíme, přinejmenším k masakru na Libici prokazatelně došlo. Ale zda lze vinu za krvavé zločiny několika staletí soustavně přisuzovat Vršovcům, jak to po Kosmovi mnozí opakují, o tom upřímně pochybuji.

Abychom ale nezamluvili další znesvěcení.
Právě Kosmas uvádí jinou dramatickou příhodu. Když Břetislav I. stavěl zeď kolem celého areálu Pražského hradu, zapojil do toho syna Spytihněva. Ten ji se svými lidmi budoval v blízkosti Svatojiřského kláštera. Co čert nechtěl, nemohla být postavena, aniž by došlo k demolici abatyšiny pece. I kázal Svatopluk hodit kolem pece provaz, a když se ostatní zdráhali přikročit k dílu, sám urozený mladík ji s posměchem strhl a shodil do údolí potoka Brusnice.

Svůj chechtot doprovodil štiplavou poznámkou: „Dnes paní abatyše neokusí teplých koláčů!“ Abatyšinu vtipně urážlivou odpověď si Kosmas jistě vymyslel, ale tuhle epizodu si v jeho Kronice české přečtěte, stojí za to. Spytihněv na své pokoření nezapomněl, a když v roce 1055 usedl na knížecí trůn, vychutnal si odvetu: nechal milou abatyši posadit na dvouspřežní vůz a odvézt ze země.

Dopustili se zde znesvěcení později i husité?
„Boží bojovníci“ dali řeholnicím Svatojiřského kláštera na vybranou: Aby buď odešly, nebo se přiklonily k jejich víře. Ve strachu přijaly druhou možnost, ale již 21. června 1421 byly stejně vyvedeny z kláštera a vedeny za všeobecného posměchu přes Kamenný most. Primitivní husitská chátra si žádala jejich metání do Vltavy. Tohoto osudu byly naštěstí ušetřeny, čekala je pouze internace v klášteře svaté Anny, kam husité soustředili i jiné sestry. Svatojiřským benediktinkám se později podařilo z Prahy odejít, a tak si zachránily život, ale klášterní areál neunikl plenění a majetek rozprodeji. Co ještě zbylo, uchvátil hrabivý Zikmund Lucemburský, který klášter obral o zlaté a stříbrné skvosty. Další rány přinesla třicetiletá válka, a to zejména v případě kapucínského kláštera.

Ne vždycky řešily kláštery problémy, které přicházely zvenčí. Jak často tam docházelo k mravnostním deliktům?
Jak často, to si netroufám odhadnout; poklesky měly být v zásadě řešeny vždy ve zdech kláštera. Přesto se o tom jisté záznamy dochovaly a uvádím je především ve spojitosti s klášterem benediktinek u baziliky svatého Jiří. O zajímavých extempore se dočítáme například ve spisu nazvaném Informace pro polepšení kláštera tohoto našeho svatého Jiří (pravděpodobně z roku 1664) od abatyše Alžběty Eufrosiny Kestnerové z Trauenberku. „Vynikala“ v nich sestra Anička, která prý měla problémy už s pěti abatyšemi.

Co měla na svědomí?
O Aničce se dočítáme, že dokáže umně předstírat záchvat psotníku, když má být trestána, stýká se se světskými osobami, které si vodí dokonce do cely (šlo o čeládku, s jinými lidmi asi nemohla být vzhledem ke klauzuře v kontaktu), navádí spoluřeholnice k nepravostem – a stejně jako další, taktéž povedená sestra, odmítá abatyši poslouchat s odkazem na to, že je starší. V zápisech o ní a dalších sestrách nechybí stížnosti řeholnic na stravu, kritika jejich obžerství a nadměrného pití (před sestrou Evičkou je třeba „zavírat almaru, kde konvičky bejvají“), hádky, zlomyslné naschvály, klevety, lenost, odmítání medicíny. Dokonce i proklínání abatyše a její zástupkyně převorky, jakož i rouhavé řeči o „odevzdání se nejhoršímu nepříteli“, tedy Ďáblu.

Tehdejší sestry to paradoxně trochu polidšťuje.
Podobné poklesky se samozřejmě netýkaly pouze „obyčejných“ sester. Alžběta Eufrosina Kestnerová z Trauenberku si v Informaci stěžuje i na svou zástupkyni převorku. Na její výměně – navzdory údajnému polepšení – trvá, což zakončuje slovy: „Ona má býti má pravá ruka, ani za levou ji nepřijímám.“ V Informaci je zaznamenána také stížnost na konvršku Martu (konvršové a konvršky byli laičtí bratři a sestry, neúčastnící se všech chórových modliteb). Marta se před čeládkou ráda procházela v lehčím odění, než jí bylo předepsáno a než by vyžadoval „panenský stud“. Výtky, které jí adresovala abatyše či převorka, odrážela hlasitým řevem. Kromě toho prý odmítala pracovat v kuchyni, ačkoli právě za tímto účelem byla přijata do kláštera. Jak se říká: „Má to pánbůh všelijakou čeládku…“ – a to i přímo v klášterních komunitách.

Při práci na knize jste zblízka poznal, jak se v klášterech žije nyní. Překvapilo by nás to?
Jednotlivé řehole se v tom liší, základem je ovšem vždy modlitba a práce. Pro ilustraci mohu posloužit denním režimem bosých karmelitek. Vstávají v pět hodin ráno (pouze v neděli si mohou přispat do tři čtvrtě na sedm), spát chodí v deset večer. Na odpočinek mají vyčleněny jen necelé tři hodiny – nebo necelé čtyři, počítáme-li do něj i takzvanou Complet-Stunde (jde o hodinu přísného mlčení po kompletáři, to jest poslední modlitbě dne, a po následném zpytování svědomí).

Mají v klášteře televizi a mobily?
O televizi nevím, ale předpokládám, že komunita společnou má. Stejně jako mobil, počítač a další elektroniku. V tom není žádný rozdíl oproti okolnímu světu – snad s výjimkou toho, že bratři a sestry netráví před obrazovkou či s mobilem v ruce tolik času jako my. Odvádělo by je to od jejich poslání.

Je jejich domov výhradně místem tichého a vážného rozjímání, nebo k němu někdy patří i rozvernost, veselí, hlasitý smích?
Rozjímání a kontemplativní modlitba představují zásadní pilíř klášterního života, to bezesporu. Ovšem pokud jsem mohl poznat, bratři a sestry jsou milí lidé se smyslem pro humor, kteří se s vámi umějí – a chtějí – bavit o všemožných věcech. To samozřejmě neznamená, že by konventními budovami otřásal hlučný smích od rána do večera, navíc v tom panují rozdíly mezi jednotlivými řády. Pokud vím, třeba cisterciáci přísné observance – trapisté – jsou velmi zdrženliví, i co se smíchu či veselí obecně týká.

Kláštery fungovaly ve středověku, svou roli plní ve věku internetu. Budou tu mít podle vás své místo i za 200, 300 let, nebo se promění v němé pomníky dávné minulosti?
Místo budou mít zcela určitě, stejně tak se neobávám, že by zanikly vinou nedostatečného zájmu. Pravda, návrat k vrcholným obdobím řádového života už asi nenastane. Ale ať už se bude kolem nás dít cokoli, jsem přesvědčen, že centra modliteb, rozjímání a práce vykonávané bez nároku na chválu a odměnu budeme potřebovat vždy.