Pamětník: V srpnu 1968 jsem dostal rozkaz střílet na Rusy a málem spustil třetí světovou
Československá armáda dostala 21. srpna 1968 jasný rozkaz: Proti sovětským okupantům v žádném případě nepoužívat zbraně! Několik velitelů se kapitulaci alespoň pokusilo vzepřít. „Od našeho kapitána jsme dostali rozkaz, že když se u kasáren objeví ruské tanky, tak máme střílet. Vydali nám těžké zbraně a pak se tanky skutečně objevily,“ vypráví pro CNN Prima NEWS 72letý renomovaný fotograf František Zvardoň, který tehdy sloužil na západoněmeckých hranicích.
V roce 1985 František Zvardoň emigroval do Francie a vypracoval se na uznávaného světového dokumentaristu, fotil i v mnoha zemích zmítaných válkami. „Zažil jsem kmenové války v Etiopii, fotografoval jsem na Srí Lance, v Sarajevu i v Kosovu. A jednu válku jsem mohl sám způsobit, možná dokonce třetí světovou,“ vzpomíná.
V devatenácti letech totiž sloužil u 12. brigády Pohraniční služby v Plané u Mariánských Lázní. Psal se 21. srpen 1968, Zvardoňovi už pomalu končila povinná dvouletá vojna.
Na ruské tanky střílejte!
Navzdory rozkazu, který krátce po půlnoci 21. srpna vydal ministr obrany generál Dzúr, několik důstojníků Československé lidové armády (ČSLA) se rozkazu nechtělo podvolit. „V žádném případě nepoužívat zbraně a poskytnout sovětským vojskům na československém území všestrannou pomoc,“ zaznělo v Dzúrově rozkazu. „Kapitán naší roty se rozkazu vzepřel, Rusáky nesnášel a začal nám rozdávat protitankové zbraně,“ vypráví pamětník. Například tarasnice, pancéřovky a těžké kulomety.
Čtěte také
„Jak se objeví ruské tanky, tak na ně střílejte,“ dostala zhruba šedesátka vojáků rozkaz od velitele. „Naše kasárna stála necelé dva kilometry od západoněmeckých hranic. Viděli jsme, že Bundeswehr je v pohotovosti, spatřili jsme tanky a obrněná vozidla. Němci měli pochopitelně obavy, co Rusové udělají,“ vzpomíná.
Kapitán vyslal vojáky do bojových pozic. Ačkoliv režim pohraničníky celá léta instruoval, že nepřítel přijde ze západu, teď měl přijít z východu. „S kamarádem Láďou jsme stáli úplně v přední linii, několik set metrů před kasárnami u protitankových zátarasů. Najednou se na obzoru objevilo asi tak 40 ruských tanků. Když se stroje přiblížily, Rusové natočili hlavně směrem na naše pozice, asi jsme nebyli dostatečně zamaskováni,“ popisuje pamětník drama ze srpna 1968.
Mohla z toho být třetí světová
Následující dialog prý nikdy nezapomene. „Obrátil jsem se na Láďu a ptám se: ‚Tak střílíme?‘“ Kdyby Láďa se střelbou souhlasil, neváhal by Zvardoň vypálit první protitankovou střelu. Jenže kolega voják nejistě podotkl: „Poslouchej, Františku, mně se do toho moc nechce.“ Přesto oba ještě chvíli váhali: „Bylo nám jasné, že proti pásovým obrněncům vystřelíme pouze jednou. Možná bychom zničili ruský tank, ale nechtělo se nám umírat. A nechat na místě dalších šedesát mrtvých kluků, které jsme měli v zádech.“
Čtěte také
Raději se vzdali, vojáci zvedli ruce nad hlavy a beze zbraní kráčeli vstříc invazní armádě. Ta je naložila na tanky a odvezla do kasáren, v nichž Rusové na nějaký čas přebrali velení.
Němci na druhé straně hraniční čáry byli v šoku. Deník Frankfurter Allgemeine Zeitung tehdy přinesl reportáž s názvem Vpád na bavorské hranice. Ta líčila příjezd sovětských tanků do bezprostřední blízkosti Bavorska i paniku mezi civilním obyvatelstvem. Podle reportáže se představitelé Bundeswehru trochu uklidnili až ve chvíli, kdy Rusové u hranic vytvořili strážné posty, na kterých hlavně tanků, kulometů a dalších zbraní natočili směrem do vnitrozemí Československa.
František Zvardoň si pohrává s myšlenkou, že tehdy možná mohl spustit třetí světovou válku: „Kdybychom na tanky začali pálit, Rusové by střelbu stoprocentně opětovali. A vzhledem k blízkosti hranic by nějaké střely určitě dopadly i na německé území. Z toho mohl být světový konflikt.“
Nestalo se tak. Kapitán roty, který rozkaz k ničení ruských tanků vydal, byl zanedlouho vyhozen z armády. „Potkali jsme se po sametové revoluci, celou normalizaci topil v nějaké kotelně.“
„Kdybych na tanky vystřelil, tak tu dneska nejsem. V tom je nesmyslnost všech válek, že umírají mladí lidé, kteří mají život před sebou. A nikdy už nebudou dělat to, co jim nachystal osud,“ uvažuje. Jemu přitom sudičky připravily nádherný úděl. Sotva se vrátil z vojny, zdědil po otci fotoaparát. Paradoxně ruský, navíc v kontextu s dneškem i s absurdním názvem: Kiev. V ten okamžik ho ale fotografování pohltilo na celý život.
V plavkách za svobodou
Úspěchy ve svobodném světě měl už za normalizace. „V roce 1976 jsem dostal cenu ve fotografické soutěži UNESCO v kanadském Vancouveru, jenže doma mě kvůli tomu vyšetřovala StB. Věděl jsem, že v takové zemi nechci žít, ale utéct se mi podařilo až v roce 1985,“ vypráví. Když se po letech dočkal i s rodinou vysněné výjezdní doložky do Jugoslávie, přeplaval do italského Terstu. „Jen tak v plavkách, našeho malého kluka jsme s manželkou táhli na nafukovacím lehátku. Byly to asi čtyři kilometry.“
Usadil se ve francouzském Štrasburku, kde brzy zaujal fotografickým podobenstvím o betlémské rodině. Modelem mu stáli jeho žena a syn. Záhy přišla nabídka na cyklus Ženy v Istanbulu a postupně se stával pořád úspěšnějším dokumentaristou, který pracoval pro prestižní agentury.
Proslavily ho například dokumentární cykly ze zemí zmítaných válkami. „Zajímal mě především dopad bojů na obyčejného člověka, hlavně na ženy a děti. Válku většinou nikdo nechce, často lidé vůbec nevědí, proč začala. Rozpoutávají je nezodpovědní politikové, kterým jde především o osobní moc a zisky.“
Etiopie ve věčné válce
V africké Etiopii fotil kmenové války, například mezi kmeny Surmů a Nyangatomy. „Často se tam bojuje jen o krávy. Jeden náčelník má pocit, že jich má málo, tak vyhlásí válku a kvůli jeho kravám vyhasínají lidské životy,“ přemítá. Totéž vlastně dělá Putin, i jemu se najednou zdá Rusko nějak malé a chce k němu přifařit také Ukrajinu.
Čtěte také
Zvardoň zažil boje v Etiopii vícekrát. „Fotím a nejednou někdo vykřikne: ‚Buma buma buma!‘ A už se střílí, tam mají zbraně všichni. Surmové byli přepadeni jiným kmenem, sebrali jim krávy, někoho zabili. Zrovna v tomto případě se mi podařilo utéct do buše.“
Etiopií kromě malých kmenových sporů neustále zmítá i občanská válka. Aktuálně se bojuje především v regionu Tigraj, kde proti sobě stojí premiér Abiy Ahmed a Tigrajská lidová osvobozenecká fronta (TPLF). Je to ničivý boj, doprovázejí ho masakry a popravy civilistů, znásilnění je používáno jako zbraň. Podobně jako dnes na Ukrajině.
Občanskou válku v Etiopii z let 1974 až 1991 nepřežilo nejméně 1,4 milionu lidí, umírá se však dál. Každý den. „Všechny války jsou si podobné. Bohužel, lidstvo nenašlo recept, jak žít bez nich,“ lituje fotograf, který se s válkou potkal i na Srí Lance, v zemích rozpadající se Jugoslávie a dotkly se ho i boje s drogovými klany v Kolumbii a Peru.
Dostojevskij ve skladu
A jak vnímají válku na Ukrajině obyvatelé francouzského Štrasburku? „Je to hodně rozdílné a záleží na tom, kdo čemu věří. Součástí každé války jsou manipulace všeho druhu. Nelíbí se mi třeba hysterické reakce některých organizací. Třeba městská knihovna vyřadila všechny ruské autory z volného výběru a schovala je do skladu. Z regálů zmizel i Dostojevskij, což je absurdní.“
František Zvardoň odsuzuje Putinovu invazi i válečná zvěrstva ruské armády. Žádný stát podle něho nesmí napadnout jinou suverénní zemi. „Svými snímky jsem měl dokonce možnost ilustrovat bibli. Byl to skvostný projekt v osmnácti dílech, díky kterému jsem ve dvaapadesáti zemích celého světa vyfotil 150 tisíc snímků. A na 2 500 fotek editoři vybrali do Písma svatého. Nic z toho bych neprožil, kdybych tehdy v srpnu 1968 vystřelil na ruské tanky.“
Střílet, anebo nestřílet?
Fotograf naznačuje, že ani na invazi Rusů do suverénní Ukrajiny možná nebylo nutno odpovídat ostrými výstřely, ve Francii to není výjimečný názor. Z Ukrajiny by se v takovém případě sice stalo druhé Bělorusko, diktatura potlačující základní lidské svobody, k válečným zvěrstvům jako v Buči, k bombardování civilistů a srovnávání měst se zemí jako v Mariupolu, by ale zřejmě nedošlo.
„Žít je krásné,“ říká 72letý František Zvardoň. Kdyby v srpnu 1968 padl v Plané u Mariánských Lázní, možná by dnes byl oslavován jako hrdina, který se postavil ruské invazi. Ale zůstat žít a stát se úspěšným fotografem, to je prostě lepší osud.
Střílet, anebo nestřílet? Toť hamletovská otázka pro každou napadenou zemi. Češi variantu nestřílet zvolili při obsazování Sudet (1938), okupaci zbytku Československa (1939) i při sovětské invazi (1968).
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
