V berlínské věznici Plötzensee nacisté popravili 612 odbojářů z Čech a Moravy. Soudní spisy umučených ale po válce střežily sovětské a československé tajné služby, osudy obětí tak ožívají až nyní. Zasloužil se o to Památník německého odboje a český historik Jan B. Uhlíř. „Od konce války trvalo neuvěřitelných 77 let, než se podařilo zveřejnit většinu příběhů popravených,“ říká badatel nad novou expozicí v Plötzensee. Za paradoxní považuje, že mezitím Rusko rozpoutalo další evropskou válku, kterou doprovázejí nové zločiny proti lidskosti.
I válka na Ukrajině jednou musí skončit. Historik Jan B. Uhlíř si ale nedovede představit, za jak dlouho dojde mezi Ukrajinci a Rusy k podobnému usmíření, jaké dnes panuje mezi Prahou a Berlínem. „Dnes se Češi a Němci považují za spojence a přátele, i když na Lidice, Ležáky, koncentrační tábory, heydrichiádu a další zločiny nacismu nesmíme zapomenout,“ přemítá Uhlíř. Zároveň podotýká, že dějiny se chovají nevypočitatelně: „Je to paradox, ale z někdejších osvoboditelů Československa jsou dnes naši hlavní nepřátelé.“ Rusové navíc na Ukrajině páchají zvěrstva, která už třeba estonský parlament označil za genocidu.
Jak dlouho trvá usmíření?
Než ruská strana přizná genocidu například v Buči u Kyjeva, uplyne asi hodně vody. „Netuším, jak dlouho to může trvat, zda roky anebo celá desetiletí. Jednou k nějakému usmíření Ukrajinců a Rusů ale přece dojde,“ věří badatel. Třeba Francouzi s Němci se byli schopni udobřit již nedlouho po druhé světové válce, byť ve vzájemných bojích prolili hektolitry krve. Československo-německé usmíření trvalo mnohem déle, mohla za to studená válka, která Evropu rozdělila na dvě části. „A to je i důvod, proč se naši odbojáři popravení nacisty v berlínské věznici Plötzensee dočkávají úcty až v roce 2022. Tedy neuvěřitelných 77 let po válce,“ říká Uhlíř nad novou expozicí v Plötzensee.
O popravených v této věznici se až do roku 2020 vědělo velmi málo. Ředitel Památníku německého odboje v Berlíně (Gedenkstätte Deutscher Widerstand) Johannes Tuchel, který spravuje i pamětní síň ve věznici Plötzensee, se ovšem na počátku dekády rozhodl dohledat příběhy všech asi 2 800 umučených za nacistické éry. Spisy zhruba 600 až 700 obětí z protektorátu však neměl k dispozici, proto se obrátil na historika Jana B. Uhlíře, předního českého odborníka na éru druhé světové války. A po dalších dvou letech bádání se teď v Plötzensee podařilo zaplnit jedno velké bílé místo z temných dějin Německa.
„Příbuzní obětí, badatelé i běžní turisté si v památníku mohou zadávat jména obětí a na obrazovce dostanou informace o jejich životě, odbojové činnosti, procesu i popravě,“ vysvětluje Uhlíř. „Seznam obětí z protektorátu obsahuje v tuto chvíli 612 jmen. Zatím jsem zpracoval asi pětaosmdesát procent soudních spisů, které se týkají těchto obětí. A osudy zhruba 300 popravených už jsou k dispozici i návštěvníkům památníku,“ bilancuje badatel. Projekt chce dokončit do léta.
Mezi odbojáře se připletli zloději
Výzkumník také korigoval dosavadní informace o usmrcených gilotinou či oběšených. „Do seznamu popravených odbojářů byly zamíchány i osoby odsouzené k smrti za normální kriminální činnost. Ze soupisu tak vypadlo asi 70 lidí,“ vysvětluje. Konkrétně šlo například o občana, který raboval po náletu. Anebo o zloděje kufrů na nádraží.
O pátrání Jana B. Uhlíře ve spisech německých soudů z nacistické éry informuje CNN Prima NEWS pravidelně. Nyní se jeho badatelské úsilí završuje, když neznámým hrdinům obrazně řečeno „navrací životopisy“. A to díky výzkumu soudních spisů Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof, soud zřízený nacisty pro potírání nejtěžších politických trestných činů – velezrady a zemězrady), což byla instituce, která odbojáře z českých zemí posílala do cel smrti právě v Plötzensee.
Spisy Lidového soudního dvoru v Berlíně po válce cestovaly Evropou. Nejprve je vytěžily sovětské tajné služby. „Co považovaly za důležité, odvezly do Moskvy. Ostatní zůstalo v Berlíně zhruba do poloviny padesátých let, kdy byla akta týkající se obětí z protektorátu oficiálně předána do Prahy. Složky ale skončily v Studijním ústavu ministerstva vnitra, kde je zase vytěžovala výhradně Státní bezpečnost,“ vypráví Jan B. Uhlíř.
Dopisy z cely smrti docházejí až dnes
Až po listopadu 1989 se tak dokumentace postupně dostala do Archivu bezpečnostních složek, historici ovšem o výjimečné materiály takřka neprojevili zájem. „Dokumenty nejsou v ideálním stavu, zhruba čtvrtina fondu vyžaduje brzkou konzervaci. Válečný papír byl nekvalitní, mnohé nesou stopy plísní, jiné jsou ohořelé,“ říká badatel, který už naskenoval na 70 tisíc dokumentů ohroženého fondu. „Je to práce pro celou instituci, ne pro jednotlivce,“ nerozumí tomu, proč s fondem napracují státní instituce. „Vždyť stát popraveným svým způsobem dluží poděkování za jejich odbojovou činnost, splatit by se dal i vzornou péčí o zapomenuté spisy.“
Ve spolupráci se CNN Prima NEWS se přitom podařilo najít i některé příbuzné popravených z Plötzensee. Díky jednomu z článků byl dokonce letos konečně doručen i dopis z cely smrti. Adresován byl rodičům, jenže nacisté list zadrželi. „Tento dopis na rozloučenou tak zůstal v soudním spise. Potomci oběti si ale naštěstí všimli textu na webu, kde byla část listu citována. A následně se mi ozvali,“ informuje Uhlíř. O doručení dopisu z cely smrti 77 let po válce připravujeme speciální reportáž.
Historici se k soudním spisům nemohli za minulého režimu dostat z ideologických důvodů. „Strana znala jediný výklad odboje. A v tom hráli vůdčí úlohu komunističtí odbojáři. Kdyby ale někdo zpracoval soudní spisy popravených z Berlína, tento výklad by byl ohrožen. Komunistický odboj zdaleka netvořil ani polovinu z popravených,“ vysvětluje badatel. Režim proto vsadil na jedinou oběť z Plötzensee, z něhož udělal režimní modlu. Na Julia Fučíka.
Žádné tresty za 612 obětí
Po zločinu má následovat trest. Kdo všechno byl tedy potrestán za smrt 612 odpůrců nacismu v berlínské věznici v Plötzensee? „Neodpovídá se mi lehko, ale prakticky nikdo,“ zjistil Jan B. Uhlíř. „Na počátku každého případu stálo gestapo a jeho spolupracovníci. Státní bezpečnost ovšem hned po válce přebírala celý aparát gestapa s cílem, aby v něm našla nové spolupracovníky. Mnohé konfidenty vyvinila, protože začali pracovat pro StB.“
Špičky pražského gestapa zase podle historika našly azyl v západní zóně Německa. „Víme třeba, že Ernst Gerke, který pražskému gestapu velel od roku 1942, v poklidu dožil v německém přímořském města Eckernförde, kde zemřel v roce 1982.“
Historik Jan B. Uhlíř Zdroj: Ivan Motýl
Historik Jan B. Uhlíř Zdroj: Ivan Motýl
A co spravedlnost vs. aparát Lidového soudního dvora v Berlíně (Volksgerichtshof)? O uvalení vazby a převezení odbojářů z vyšetřovací do klasické vazby rozhodovali vyšetřující soudci. V soudním procesu pak svědčili i příslušníci gestapa, kteří odbojáře sledovali a zatkli. Nevím o nikom, kdo by byl popohnán k spravedlnosti. Snad jedině s výjimkou prezidenta lidového soudu, který náhodnou zahynul při bombardování Berlína 3. února 1945. Jmenoval se Roland Freisler.“
Tlustá čára zraňuje psychiku národa
Jan B. Uhlíř si myslí, že „tlustá čára“ za aktéry nacistických zločinů nebyla nejlepším řešením. „Zločiny mají být potrestány, už jen z hlediska zdravé psychiky národa. Nevyrovnali jsme se s nacismem, což byl strašně špatný příklad pro nové generace, které se později neuměly vyrovnat ani s komunismem.“ Také odhalování a potrestání zločinů proti lidskosti, které jsou páchány během ruské invaze na Ukrajině, bude úkol na dlouhá desetiletí. „S nejistým výsledkem. Obětem války už ale nikdo život nevrátí,“ říká historik.
Životy už nelze vrátit ani 612 odbojářům popraveným v berlínské nacistické věznici. „Gestapo se bálo tvorby kultu mučedníků, proto mrtvá těla odpůrců režimu zásadně nevydávala pozůstalým. Ostatky končily na pitevně anatomicko-biologického institutu berlínské univerzity, posléze byly zpopelněny a popel rozsypán neznámo kde,“ říká výzkumník Uhlíř.
Následně si sovětské a tajné služby vzaly dohled nad soudními spisy umučených, takže až na výjimky typu Julius Fučík se na hrdiny z Plötzensee prakticky zapomnělo. „Paradoxně si na naše odbojáře vzpomněli až Němci, tedy naši někdejší nepřátelé,“ podivuje se badatel. A to už jsme opět u iniciativy, s níž v roce 2020 přišel ředitel Památníku německého odboje v Berlíně Johannes Tuchel. A která se nyní proměňuje v důstojnou poctu popraveným přímo v někdejší obávané berlínské věznici.
