Železniční uzel v Bohumíně si pamatuje zástupy uprchlíků. Kolem roku 1900 se zde denně tísnily stovky vystěhovalců také z území dnešní západní Ukrajiny. Tito migranti mířili do Spojených států. Tehdy to byli občané Rakouska-Uherska a jen v letech 1901 až 1905 uteklo do USA milion občanů monarchie. „Železničním uzlem pro uprchlíky zůstává Bohumín i dnes, Ukrajinci odtud míří na Prahu, Vídeň anebo Berlín,“ popisuje aktuální uprchlickou trasu bohumínský koordinátor humanitární pomoci Petr Vachtarčík.
Každou noc se na bohumínském nádraží vystřídají houfy uprchlíků, vlaky je přivážejí z polsko-ukrajinských hranic anebo z Přemyšlu, Tarnova, Krakova a dalších polských měst. „Na noční rychlíky do Prahy, Vídně anebo Berlína tady přestupuje nejméně tisícovka Ukrajinců. Přibližně stovka až dvě stovky z nich potřebují naši pomoc. Někteří jedou přímo z míst bojů, mnohdy jen s igelitkou v ruce,“ vypráví šéf místních hasičů Michal Mlynkec.
„Se stupňováním války na Donbase bude uprchlíků opět přibývat,“ předpovídá Petr Vachtarčík z městské policie, který koordinuje humanitární pomoc na nádraží.
Jedete do Ameriky? Ja, do Ameriky
Pro Bohumín nejsou migranti ničím novým, stanice se stala strategickým bodem pro běžence již v polovině 19. století. V roce 1848 se totiž právě tady podařilo propojit rakouskou železnici s pruskou (německou) a Vídeň tak získala přímé železniční spojení s Berlínem. A tím pádem se zjednodušilo i vystěhovalectví za Atlantik pro statisíce obyvatel východní části monarchie.
Přes Bohumín (německy Oderberg) utíkali například vystěhovalci z Kysuc, Oravy a jiných krajů v Horních Uhrách, ale také z Haliče, Bukoviny i dalších provincií monarchie, které dnes částečně leží i na území Ukrajiny.
Ekonomičtí uprchlíci věřili, že za oceánem promění věčnou bídu za prosperitu, přičemž v Bohumíně se vysněný cíl začal přibližovat. Vystěhovalci zde nastupovali na přímé spoje do Berlína, odkud pokračovali do Brém a dále lodí do Spojených států.
Ohromná vlna vystěhovalectví z východu do Spojených států zaujala i řadu českých novinářů a spisovatelů. Třeba reportéra Antonína Hořínka, který v roce 1912 pracoval pro týdeník Ostravský kraj. „Jedete do Ameriky?“ zeptal se Hořínek náhodných migrantů na bohumínském nádraží. „Ja, do Ameriky,“ dostal odpověď. „A odkud jste? Zdaleka?“ vyzvídal reportér. Vystěhovalci jmenovali jakousi zapadlou vesnici nedaleko dnešního polského Tarnova, tedy v půli cesty mezi Krakovem a současnými polsko-ukrajinskými hranicemi.
Hořínkova reportáž z roku 1912 se zachovala i v rukopisné podobě, uložena je v Archivu města Ostravy. Od jejího sepsání uplynulo 110 let, ovšem na bohumínském nádraží se opět shromažďují stovky uprchlíků denně. A vlastně tady vznikají i podobné reportáže, jakou kdysi sepsal Antonín Hořínek.
Na útěku z Oděsy
„Promiňte, kam jedete?“ ptám se ukrajinské ženy s asi pětiletým dítětem. „Ještě nevíme. Chtěli jsme do Prahy, ale prý už je tam hodně uprchlíků, tak spíš zkusíme nějaké jiné evropské město. Rodinu ani přátele nikde v Evropské unii nemáme,“ svěřuje se Viktorie Sekalovska. „A odkud jste?“ zpovídám dál mladou maminku se synem Arturem. „Z Oděsy. Zatím se tam moc nebojuje, ale Rusové nás ohrožují ze vzduchu i z moře. Občas čelíme raketovým útokům, bezpečné to tam určitě není, raději pryč odtamtud,“ emotivně vypráví.
Od Černého moře utekla do polského Přemyšlu, odkud se dostala do Bohumína. Její manžel zůstává v Oděse, aby bránil město.
V Bohumíně se ukrajinští běženci dělí na několik proudů. „Přestupují na Prahu, Vídeň anebo Berlín,“ popisuje migrační trasu válečných běženců Petr Vachtarčík, koordinátor humanitární pomoci. Z Berlína denně odjíždí více než 20 přímých spojů do Paříže. Z Paříže pak míří další rychlíky do Madridu anebo Londýna. Z Bohumína přes Vídeň se zase cestuje do Mnichova anebo Říma.
Železničáři v celé České republice otřásly minulý týden záběry z ruského útoku na nádraží v ukrajinském Kramatorsku. Výbušniny tam povraždily asi 57 uprchlíků včetně dětí. Všichni čekali na evakuační vlaky, které je z Donbasu odvezou do bezpečí. A kdo ví, možná by někteří z nich dojeli během několika dnů až sem do Bohumína. Naději na záchranu jim však vzal nemilosrdný rozkaz ruského velitele. Beznaděj této války je děsivá.
Plachetnicí přes Atlantik
První velkou migrační vlnu, kterou v polovině 19. století zažilo bohumínské nádraží, tvořili chudí Valaši z Beskyd, kde se v horských roubenkách jen živořilo. Víme třeba, že 5. srpna 1856 odjelo na vozech do Bohumína 40 vystěhovalců z okolí Frenštátu pod Radhoštěm: Josef Janda, Konstantin Chovanec, Josef Kalich, František Marak, Augustin Haidušek, ...
Z Bohumína je vlak odvezl do Berlína a Brém, přes Atlantik ještě cestovali plachetnicemi. Při dobrém větru trvala plavba tři týdny, ale když nefoukalo, tak i šest týdnů a více.
Jen z Frenštátska utekla do Ameriky do konce 19. století asi tisícovka Valachů, většina se usadila v Texasu, kde se k moravským předkům dodnes hlásí až 700 tisíc lidí.
Stojím ve vestibulu bohumínského nádraží a představuji si ty chudé beskydské horaly s ranci na zádech. „Někteří Ukrajinci nemají ani ty rance. Potkávám tady uprchlíky, kteří mají v ruce dvě igelitové tašky. Fakt si na útěku před ostřelováním nestihli nic vzít a jsou vděčni za každou naši drobnou pomoc, třeba i za polévku. Nejhorší je, když mi tady vyprávějí školáci, jak utíkali před střelbou a raketami, jak to kolem nich vybuchovalo,“ líčí koordinátor pomoci Petr Vachtarčík.
Tady se tvoří dějiny migrací
Jestliže před rokem 1850 mířili do Spojených států hlavně uprchlíci z Irska, Anglie, Německa či Skandinávie, železnice protažená z Vídně do Bohumína přinesla šanci na emigraci i obyvatelům Rakouska-Uherska.
Válka na Ukrajině
Publikace s názvem Amerika z pera Františka Soukupa z roku 1912 uvádí, že kolem roku 1870 tvořili běženci z Rakouska-Uherska, Itálie a Ruska pouhé jedno procento přistěhovalců do USA. Jenže v roce 1900 už představovali dvě třetiny z celé migrace. V letech 1901 až 1905 se do Spojených států vystěhovalo 944 239 migrantů z Rakousko-Uherska, 959 768 běženců z Itálie a 685 735 uprchlíků z Ruska.
Zatímco bohumínské nádraží má secesní podobu z počátku 20. století, první německá (pruská) stanice se dochovala v původním stavu. Nádraží Chałupki (Annaberg) leží pouhé dva kilometry od Bohumína, v roce 1945 připadlo Polsku a dnes je to unikátní živý železniční skanzen. Cihlová budova nádraží tu stojí v původní podobě z roku 1848.
I tady potkávám ukrajinské uprchlíky, je to mezinárodní rychlíková stanice. Shodou okolností i v Chałupkách narazím na ženy s dětmi z černomořské Oděsy, uvažují o cestě do Berlína.
V Chałupkách a Bohumíně se tvořily a stále tvoří dějiny migrací, neboť vynález železnice výrazně urychlil stěhování národů po Evropě i za moře. Amerika ale nepřijímala každého, hlavně od počátku 20. století si úřady začaly vybírat.
„Vstup na půdu Spojených Států jest dnes proti dobám dřívějším nesmírně ztížen a zejména přistěhovalci nejchudší, cestující v mezipalubí nebo ve III. třídě, musí se podrobit někdy přímo hrozným šikanám,“ napsal po návštěvě Ameriky v roce 1912 už výše citovaný František Soukup.
Na Ellis Islandu v New Yorku v té době úřady denně odbavily asi 5 000 přistěhovalců z Evropy. Část z nich do Ameriky nebyla vůbec vpuštěna, jiní za Atlantikem nenašli práci a vraceli se zklamaně domů. A opět přes Bohumín. „Dne 13., 14. a 15. dubna přibylo do Bohumína 1 200 dělníků z Ameriky. Většinou byli to uherští a charvátští vystěhovalci, jimž v novém světě se nedařilo, ježto pracovní poměry v Americe velice se zhoršily,“ uvedl český deník Národní politika v roce 1911.
Vlak do války ve 14:46
V Bohumíně se neúspěšní migranti na cestě z Ameriky potkávali s podobně velkým davem, který za oceán teprve mířil. Novinář Antonín Hořínek v reportáži z roku 1912 popisuje, jak se vystěhovalcům pokoušel vysvětlit, že za oceánem nemusí uspět: „A proč jedete do Ameriky? Vždyť tam zkusíte ještě větší bídu než doma.“ Odpověď zněla pokaždé stejně: „My tam musíme!“ Hořínek si jen povzdechl: „Odcházel jsem rozrušen. Ještě jednou rozhlédl jsem se na ten zástup nepřeberného lidu a potom kvapně odcházel.“
Rozrušen obrazy na bohumínském nádraží jsem i já, 110 let po Hořínkově reportáži. Kufry, zmatek, dětský pláč, dneska tady potkávám i několik romských rodin z Ukrajiny, které mají majetky zabalené jen v rancích. V prostěradlech svázaných na uzel, přesně takto cestovali přes Bohumín vystěhovalci z východní Evropy i kolem roku 1910. Těm ale nehrozilo bombardování či samopal u hlavy, jen věčný hlad a chudoba.
„Nikdo si nedovedl představit, že válka může být tak blízko, všechny nás to pořád šokuje,“ říká za humanitární pracovníky a dobrovolníky na železničním uzlu koordinátor Petr Vachtarčík. „Spoustu ukrajinských dětí i maminek už jsme z nádraží nechali odvézt rovnou do nemocnic. Dehydratace, vyčerpání, psychické problémy,“ dodá.
Bohumínské nádraží prezentují turistické agentury jako bránu k poznání Polska, rychlík Sobieski odtud frčí až na pobřeží Baltu v Sopotech či Gdyni. Teď ovšem dostal Bohumín i přímé spojení s válkou. Jsou dvě hodiny odpoledne, rychlík Cracovia do Přemyšlu na polsko-ukrajinských hranicích odjíždí za 46 minut.
