Díky stříbrné medaili z paralympiády v Tokiu ze znovu po pěti letech zapsal do povědomí Čechů. Plavec Arnošt Petráček, kterému od narození chybí pažní kosti, v rozhovoru pro CNN Prima NEWS prozradil, jak těžké bylo dvouměsíční odloučení od přítelkyně, proč měl před paralympiádou strach z nákazy koronavirem, jaké peprné otázky mu pokládají děti v debatách a proč musí jet na další paralympiádu.
Stříbro ze závodu na 50 metrů znak byla pro Petráčka druhá paralympijská medaile, o pět let dříve v Riu de Janeiru získal ve stejné disciplíně zlato. Ve 30 letech ale přiznává, že už musí přemýšlet, co bude dělat po konci kariéry. Na největším sportovním svátku za tři roky v Paříži chce ale zaútočit na další cenný kov, za odměnu pak mají se snoubenkou v plánu návštěvu Disneylandu.
Arnošt Petráček se narodil v Písku 25. 7.1991. Od narození má vrozenou vadu horních i dolních končetin. U dolních končetin se jedná o luxaci kolenních kloubů a horním končetinám chybí pažní kosti.
Paralympijských her se účastní pravidelně od orku 2008. Největší úspěchy sbírá v disciplíně na 50 metrů znak. V Pekingu byl čtvrtý, v Londýně pátý, zlata se dočkal v roce 2016 v Riu de Janeiru. Na hrách v Tokiu si vyplaval stříbro.
Na rozhovor jste přijel hned po debatě s dětmi ze základní školy. Na co se vás nejčastěji ptají? Nejvíce je zajímá osobní život. Jak vypadá, jestli se zvládnu obléknout, vyčistit si zuby, najíst se a jestli mohu žít jako členové zdravé populace. Říkám, že všechno sám nezvládnu. Občas potřebuji pomoc například přítelkyně, ale jinak to jde.
Dokázaly vás děti někdy svými otázkami naštvat?
Děti se zeptají na cokoliv. Stalo se, že jedna třídní učitelka se styděla za žáka, který se zeptal na intimní otázku, ale odpověděl jsem a trochu jsem ho uzemnil. (smích)
Můžete být konkrétní?
Byla to otázka, jak se uspokojuji. Také se hodně ptají, jak si utírám zadek. Ale na uspokojování jsem řekl, že na to mám lidi. Co jiného na to říct. Jinak jsou děti milé a je fajn, že se zajímají. Ale samozřejmě se dostáváme i ke sportu.
Před paralympiádou jsme se (s přítelkyní) dva měsíce neviděli. Nervy pracovaly.
Máte debaty s dětmi, hodně sponzorských akcí i rozhovorů. Přijdete si po paralympiádě jako celebrita?
Už pět let od výhry v Riu se to se mnou táhne. Přítelkyně (Jana Jeřábková, pozn.red.) mi říká, že mě vidí pomalu jen v televizi.
Jak dlouho jste se neviděli?
Před Tokiem jsem byl hodně pryč. Janča chodila do práce, já jsem se bál, abych se nenakazil. Odloučili jsme se na dva měsíce, jinak to prostě nešlo. Když jsem viděl aféru s nakaženým letadlem, opravdu jsme nechtěli nic riskovat. Ale bylo to pro nás strašně náročné. Ráno jsem vstal, po snídani trénink. Poté oběd, následoval polední klid, kondiční příprava, další trénink, večeře a spát. Mezitím jsme si občas zavolali. První měsíc pracovaly nervy na obou stranách. Hlavně jsme si psali, ale v kontaktu přes telefon jsme moc nebyli.
Měl jste z pozitivního testu před odletem nebo i v dějišti her velké obavy?
Z covidového letadla jsem měl velký strach. Jako handicapovaní potřebujeme k sobě asistenty. Kdyby kdokoliv z realizačního týmu vypadl, jsme namydlení. Nervozita před odletem stoupala. Měli jsme několik testů a nevěděli jsme, jestli jeden z nich nevyjde pozitivní. Nedovedu si představit, kdyby měl někdo pozitivní test.
Rusák je s nohama kaput a musí jet z nuly. Na startu mám výhodu.
Vše dopadlo dobře a přišla paralympiáda, kde jste vybojoval stříbrnou medaili v čase, který byl rychlejší než stávající světový rekord. Předstihl vás jen o pár desetin Rus Roman Ždanov. Přesto jste říkal, že necítíte zklamání. Opravdu?
Byl jsem rád, že mám medaili. Bylo jasné, že s Rusákem to bude opravdu náročné, a těšilo mě, že jsem mu nedal zlato zadarmo. Oba jsme bojovali a není mi líto, že jsem nevyhrál. Říkal jsem si, že ať to dopadne jakkoliv, hlavně si musím závod užít.
Zlato vám uteklo v dohmatu. Jedna z mých příbuzných řekla, že Rus měl při těsném dohmatu výhodu, protože má normálně dlouhé ruce.
Rusák má sice ruce, ale zase na startu se neodrazí. Já mám obrovskou výhodu, že po startu můžu vlnit na zádech. Rusák je s nohama kaput a musí jet z nuly. Postupně mě pak sjíždí, protože má roztočený ruce. Já musím dohmatávat hlavou.
Je rozdělní do kategorií férové?
Každý má svou výhodu a nevýhodu. Jestli je to fér, nebo ne, uznávají mezinárodní klasifikátoři. Je to lidský element a plavce prostě vždy zařadí do určité kategorie.
Co vás mimo sport na hrách v Tokiu nejvíce překvapilo? A zkusme být pozitivní.
Japonci jsou velmi spolehliví a vše fungovalo na sto procent. Při jízdě autobusem jsem byl na vozíku, protože na cestování a delší trasy si beru svůj vozík s elektropohonem. Když nás připoutávali k sedačce, byli hodně pečliví. Podrobně zkoumali, jestli je vše dobře utažené. Všechno fungovalo tak, jak mělo. Starali se o nás opravdu bezvadně.
Brali nás pod úrovní olympioniků. Když byla nějaká akce, ani nás nepozvali.
V jednom z minulých rozhovorů jste říkal, že poté, co dostanete stejné odměny jako zdraví olympionici, si už nepřijdete podřadný. Kdy jste se tak cítil?
Jako paralympioniky nás brali pod úrovní olympioniků. Když byla nějaká akce, ani nás nepozvali. Nebo jsme šli vždy jako druzí. Pomalu se to dostává na stejnou úroveň a vážím si toho, že nás berou stále více podobně. Je to pro naši společnost strašně důležité.
Mluvíte o agenturách a organizacích, nebo o společnosti obecně?
O všech, všichni nás stále více berou jako opravdové sportovce. Po Riu jsem jako jednotlivec chodil na akce s olympioniky, ale nebylo to hromadné. Jsem strašně rád, že zájem o nás jde dobrým směrem. Od her v Riu de Janeiru 2016 se to hodně posunulo.
Plavání je prý vaše droga, měl jste od něj po paralympiádě alespoň chvilku oddech?
Čeho je moc, toho je příliš. Dal jsem si měsíc pauzu, ale reprezentační trenér mi už na začátku října říkal: „Chlapče, už to zase začne.“ Do bazénu jsem se hodně těšil, není to jen o tréninku, ale ve vodě se také psychicky uvolním a přijdu na jiné myšlenky. Jsem rád, že mě k tomu vždy někdo dokope.
Jak jste zvládal dobu, kdy byly bazény kvůli koronavirové pandemii zavřené?
Skoro jsem se kopal do zadku. Měli jsme jen suchou přípravu, takže například jízdu na kole. Také psychicky bylo celé období na palici, Janča nevěděla, co se mnou má dělat. Bylo to se mnou dost náročné. Dostavila se počáteční deprese, kdy jsem si říkal, proč budu chodit do bazénu, když nemůžu závodit. Byl jsem skeptický, že Tokio vůbec nebude. Janča mi říkala, ať se teda veřejně rozloučím, což jsem nechtěl udělat. Takže jsem stejně šel do bazénu.
Je vám 30, bylo Tokio vaší poslední paralympiádou, nebo se ještě chystáte za 3 roky do Paříže?
Před dvěma lety jsem říkal, že po Tokiu skončím. Ale je pravda, že partnerka chce do Disneylandu. Do Paříže pojedu. Odplavu to, dojdu si pro medaili a pak půjdeme do Disneylandu. Takový je plán. (smích)
Na paralympiádě byl i 58letý nevidomý plavec Miroslav Smrčka. Dovedete si představit, že budete závodit takto dlouho?
Do šedesáti určitě plavat nebudu. Když to dobře dopadne, i s ohledem na zdraví mohu závodit třeba do čtyřiceti. Možná bych vlastně mohl ještě na další paralympiádu do Los Angeles v roce 2028.
Přemýšlel jste, co budete dělat po konci aktivní kariéry?
Už nad tím budu muset přemýšlet. Mám vystudovaný management a marketing, takže bych strašně rád skončil ve sportovním prostředí. Uvidíme, jak mi to půjde. Mám určitě plán jet za tři roky do Paříže a pak se uvidí.
Janče jsem řekl, že když se mnou půjde na kafe, nebude diskvalifikovaná.
Jste zasnoubený a o prázdninách jste říkal, že svatba bude až v době bez opatření. Stále to platí?
Strašně rádi bychom si chtěli užít svatbu bez omezení. Nechceme řešit, jestli můžeme pozvat tetičku z druhé strany republiky.
Prozradíte na závěr, jak jste se s partnerkou poznali?
Potkali jsme se na bazéně, byl jsem rozhodčí jedněch závodů. Chtěl jsem diskvalifikovat holčičku, protože blbě dohmátla. Janča mi říkala, že jsem asi upadl. Pak jsem chtěl diskvalifikovat Janču ve štafetě. Bylo to právem, při prsou tam hodila kraulový kop, tak jsem říkal: „Ven.“ Pak jsem jí nabídl, že když se mnou půjde na kafe, nechám štafetu projít. Prostě něco za něco, abych nevyšel s prázdnou, jinak to v dnešní době nefunguje. (smích)
