Ano, v Bělorusku skutečně začala občanská válka, říká tamní politolog

Kalitenja přiznává, že má strach a více než tři měsíce se necítí v Minsku, kde žije, bezpečně. Tuší, že je sledovaný tamními agenty OMONu, speciálních jednotek, které se podílejí na násilném potlačování protestů. „Mám důvod se obávat zatčení, ať kvůli současné situaci nebo kvůli své minulosti,“ říká filmový producent, který se angažoval také v nevládních organizacích a v oblasti lidských práv. Své názory říká jasně, před otázkami neuhýbá a tvrdí: „Pokud běloruská občanská společnost prohraje, všechny oběti jsou zbytečné a tisíce nevinných vězňů zůstanou za mřížemi. Naopak, pokud vyhraje, budou souzeny tisíce pachatelů trestných činů a podvodníků od voleb. Ti pak nahradí politické vězně v celách. Výsledek této konfrontace je zásadní otázkou pro tisíce lidí.“

Jste v bezpečí? Můžete se cítit bezpečně? Nebo je situace v Minsku a v Bělorusku skutečně tak špatná, že nikdo neví, kdy si pro něj přijde policie nebo agenti?
Ne, už tři měsíce se necítíme bezpečně, od doby, kdy začalo zatýkání prezidentských kandidátů, například Viktora Babarikova a jeho syna Eduarda. Nejprve byli obviněni z praní špinavých peněz, později z uplácení. A následně z toho, že sami přijímali úplatky. Po zatčení je jejich obhájci tři dny nesměli navštívit, později jim bránili v jejich práci všemi možnými prostředky. O pár dnů později byla zatčena polovina členů Babarikova volebního týmu. Zřejmě i v Česku se ví, že ještě před volbami vyvezla kandidátka Svjatlana Cichanouská své děti za hranice, protože jí úřady vyhrožovaly, že jí je odeberou. Podobná situace nastala také u Valerije Cepkala.

To je běžný předvolební boj v Bělorusku?
Bylo to zvláštní, protože celé toto léto docházelo k masivnímu zatýkání osob, které se chtěly voleb zúčastnit. Znám mnoho lidí, kteří už měsíce sedí za mřížemi. Tady jde o skutečný teror. Všechna naše data, záznamy a pracovní korespondenci jsme se pokusili ochránit, ale… Vlastně je to jen pro náš pocit. Obvinění jsou nařízena odněkud z vyšších míst, ale nikdo ve vyšetřovacích orgánech se neobtěžuje jejich vysvětlením a zveřejněním faktů. Často jsou absurdní. Jako v románech Kafky nebo Orwella.

Znám mnoho lidí, kteří už měsíce sedí za mřížemi. Tady jde o skutečný teror.

Bojíte se? Čeho, nebo koho?
Osobně jsem se podílel v letech 1999 až 2004 na volebních kampaních nezávislých kandidátů. Skončilo to tříletým uvězněním prezidentského kandidáta Valerije Levoněvského a šéfa jeho volebního štábu Alexandra Vasilijeva. Pracoval jsem v nestátní neziskové organizaci a angažoval se v oblasti lidských práv. Nyní točím se západními partnery filmy se sociální tématikou o naší zemi. A z toho pramení mé obavy z možného zadržení kvůli „zradě vlastního národa“ a „zatajování příjmů“. To potkalo v roce 2009 Alese Bialiackého. O rok dříve jsem jako předseda správní rady nevládní organizace „Centrum pro sociální inovace“ stál jako obžalovaný u soudu. Byli jsme obviněni z nezaplacení daní v rámci mezinárodního sociálního projektu, který však už dříve osvobodila od daně běloruská Rada ministrů. Ale soudce řekl, že „daňové úřady nesouhlasí“ a my jsme museli zaplatit pokutu 10 000 eur. Vlastně jsme měli i štěstí, protože šlo „jen“ o pokuty a neskončili jsme ve vězení. Soudní spor trval rok a půl. Mám tedy důvod se obávat zatčení, ať už pro staré nebo nové „případy“.

Na Facebooku jste krátce po volbách a prvních střetech s policií napsal, že v Bělorusku začala občanská válka. Skutečně to tak je a je správné to tak nazývat?
Mojí specializací jsou politické vědy, demokracie a občanská společnost. Vím, o čem mluvím. Teror a násilí ze strany úřadů vedou k odvetným opatřením ve společnosti. Kromě toho žádná strana nepřijímá odpovědnost za toto násilí. Dva roky před začátkem rusko-ukrajinské války jsem pracoval na projektu v Donbasu (Ukrajina) a šest měsíců před okupací jsem byl na Krymu (dříve Ukrajina, nyní Rusko). Viděl jsem roli médií a politiků při podněcování nenávisti. V Bělorusku jsou v současné době nejméně čtyři protichůdné politické myšlenky a stát sází na eskalaci konfliktu. To je mimořádně nebezpečné v situaci skutečného nedostatku spravedlnosti. Když jsou soudci zkorumpovaní, lidé berou spravedlnost do vlastních rukou. Stačí se podívat na zkušenosti z bývalé Jugoslávie z let 1991 až 2001. Jde o nevážnou věc, dokud nezačne konflikt s použitím zbraní. Jak ho lze později vyřešit? V Jugoslávii říkali, že existovaly etnické důvody. S tím souhlasím. Na Ukrajině v roce 2014 neexistovala etnická základna. A proto tvrdím, že v Bělorusku začala válka. Stejné pojmenování a teze o občanské válce vyjádřila také běloruská nositelka Nobelovy ceny Světlana Aleksijevičová v komentářích k současné situaci. Není tedy náhoda, že to vidíme stejně.

Kdo bojuje proti komu? Policie a OMON proti vlastním občanům?
Vláda v Bělorusku se rychle mění na juntu latinskoamerického typu a vede válku proti vlastnímu národu. Sice ještě nepoužívá smrtící zbraně, ale už se objevily případy úmrtí. Oni se sice pokoušejí schovávat, ale bez úspěchu. Prezidentská kancelář a Rada bezpečnosti jsou objednavatelé, policie a OMON vykonavatelé. Tak to je.

Prezidentská kancelář a Rada bezpečnosti jsou objednavatelé, policie a OMON vykonavatelé. Tak to je.

Jsou obyčejní lidé jednotní? Všichni chtějí změnu?
Lidé jsou v otázce změny jednotní. Úřadující prezident udělal v posledních dvou letech tolik politických chyb, že se všichni sjednotili pod sloganem: „Kdokoliv, jen ne ON“. Tedy mimo jeho byrokratů u moci a „staré opozice“. Ti říkají, že Lukašenko je jediným garantem suverenity a ochrany před připojením k Rusku.

Kde je situace nejhorší? A liší se nějak v Minsku, dalších větších městech a na venkově?
Minsk má svá rizika, malá města také. Myslím, že se to nedá srovnávat. V Minsku je lepší infrastruktura, více zájmových skupin, lepší informovanost, ale také větší přítomnost a připravenost policie k zásahu. Ve velkém městě je násilí neosobní, jdou proti sobě tisíce lidí na jedné straně a tisíce na druhé. V malých městech není tolik policejních jednotek, lidé se navzájem lépe znají, je tam více bezpráví a násilí je více osobní. Pokud oběti vědí, kde žije jejich nepřítel, znají osobně jeho manželku nebo děti, tak… Každý aktivista z malého města je známý a policie o nich všechno ví. To je další neméně nebezpečný a tragický stav.

Co říkají situaci po volbách lidé, kteří bydlí na vzdáleném venkově? Rozumějí tomu, co se děje?
Ano, mám mnoho přátel v malých městech. Zřejmě tomu nerozumějí tak detailně jako političtí experti, ale všichni používají internet a sociální sítě. Dokáží si ty informace najít a sdílet vzájemně své obavy. Jsem s nimi v kontaktu, telefonujeme si velmi často. Takže nemám informace o jejich prožitcích z anonymních zdrojů.

Myslíte, že agenti nebo lidé od policie mohou změnit své myšlení a zastaví násilí na civilistech?
Ne. Jejich úkolem je potlačit protesty i násilnou formou. Klidně i za hranou zákona. Takto s tím v neděli začali a teď není kam ustoupit. Když prohrají, půjdou před soud. Tak to vnímají.

Mají tito obyčejní lidé pořád dost fyzických a psychických sil, aby dál bojovali? Chtějí?
Obyčejní lidé jsou naštvaní. Od roku 1999, kdy se v politice angažuji různými způsoby, od voleb přes sociální projekty až po natáčení filmů, jsem ale takovou zlost a naštvání neviděl. Myslím, že k tomu vedly dvě zásadní chyby, obchod se suverenitou země v roce 2019 a posměšné komentáře k obětem koronaviru z letošního jara. To rozzuřilo obyčejné lidi a už nebylo tak snadné je uklidnit. Koneckonců, kvůli své kultuře nejsou Bělorusové náchylní k nemilosrdnému a nesmyslnému násilí. Neexistují tu žádná spálená auta, zničené obchody, a dokonce když jde dav protestantů ulicí, zastaví na semaforu na červenou. Letošní volby proto byly pro prezidenta příležitostí, aby tento hněv a nespokojenost přeměnil do konstruktivní podoby. Jenže on se rozhodl pokračovat v politice lhaní, teroru, urážek a šikany, o čemž svědčí jeho komentáře k zatčeným. Navíc hned den po volbách nazval občany, kteří nesouhlasí s jeho rozhodnutím, „ovcemi ovládanými loutkáři ze západu“. Hospodářská krize a nečinnost, k tomu také nemožnost vyjet si na dovolenou, protože hranice byly uzavřené, jen zvyšovaly napětí. Slogan „Kdokoli, jen ne ON“ nabíral na popularitě a lidé se začali přiklánět k tomu, že budou volit paní z domácnosti bez politických zkušeností, tedy Svjatlanu Cichanouskou.

Jak to může pokračovat?
Existuje více scénářů. Nejpravděpodobnější se jeví dvě možnosti dalšího vývoje situace: Krvavá a méně krvavá, snad pokojná. Ale tak či onak je návrat do stavu před volbami velmi nepravděpodobný. Nasazení a oběti už jsou příliš vysoké. Krev byla rozlita, lidé zemřeli. Pokud běloruská občanská společnost prohraje, všechny oběti jsou zbytečné a tisíce nevinných vězňů zůstanou za mřížemi. Naopak, pokud vyhraje, budou souzeny tisíce pachatelů trestních činů a podvodníků od voleb. Ti pak „nahradí“ politické vězně v celách. Výsledek této konfrontace je zásadní otázkou pro tisíce lidí.

Kdokoliv, jen ne ON!

Mohou skončit všichni „neposlušní“ v celách?
To asi ne, protože z 9,5 milionů Bělorusů jich nelze 8 milionů zavřít. Navíc s každou nezákonně usvědčenou a zbitou osobou vzrůstá počet rozhněvaných lidí, příbuzných, přátel a kolegů. Nyní jsou agenti, policisté, úředníci okamžitě zveřejněni a zpolitizováni. Úřady pokračují v násilí a „hasí oheň petrolejem“.

Do Česka se dostávají informace, že zásahy policie jsou opravdu brutální. Můžete to potvrdit?
Ano, jde skutečně o extrémně kruté zásahy pořádkových sil. Vše podporují a dokumentují informace o pravidelném mučení zatčených, na to jsou svědci, existují videa z takových scén, mluví o tom samy oběti. Aktivistka pro lidská práva Elena Tonkačevová nyní připravuje zprávu o tom, že policisté ponechali oběti v detenčních a výslechových místnostech bez lékařské pomoci. Středisko pro lidská práva „Viasna“ shromažďuje svědectví obětí a údaje o nařízených soudních rozhodnutích. Vše také dokumentuje běloruský Helsinský výbor a Běloruské dokumentační středisko, což je další z organizací pro lidská práva. Myslím, že se dočkáme našich běloruských „norimberských procesů“ (Norimberský proces byl soudní proces vedený USA, SSSR, Francií a Velkou Británií proti hlavním představitelům nacistického Německa po druhé světové válce před Mezinárodním vojenským tribunálem v Norimberku – pozn. red.). Naštěstí zatím nemáme informace o pohřešovaných.

V Minsku i dalších běloruských městech probíhají i v pátek demonstrace. Poskytují nevládní organizace návod, jak se nedostat do problémů? Jak chránit životy?
Pomáháme si navzájem, takže víme, že se nemáme pohybovat samostatně, pokud už se dostaneme do epicentra zákroku pořádkové policie, neskrývat se a neklást odpor, protože to je považované v Bělorusku za trestní jednání. Všichni víme, že je dobře sledovat situaci v uzavřených skupinách na kódované platformě Telegram. Každý by si měl připravit dohodu s právníkem, který by ho měl poučit, jak se chovat v případě zatčení, což znamená i nepřiznávat vinu. Pokud to jde, poznamenat si jména zatýkajících, ale též zatčených, zbitých či jinak perzekuovaných v nejbližším okolí. To je dobře i pro informování příbuzných. Znám lidi, kteří už tři dny hledají své děti. Policie nijak nespěchá s poskytováním informací.

Co je cílem demonstrací? Přepočítání hlasů z nedělních voleb? Požadavek nových voleb, anebo odchod Alexandra Lukašenka?
Především okamžité ukončení násilí, propuštění politických vězňů a nové volby bez Lukašenka. Mimochodem, toto je také hlavní bod volebního programu paní Cichanouské.

Dovolte osobní otázku. Víte, jak hlasovali vaši příbuzní, známí? Kde se vzalo tolik hlasů pro Lukašenka?
Ano, vím, jak hlasovali. S kolegy jsme si to řekli. Existuje internetová stránka „Golos“ golos-belarus2020.org, která má více než milion registrovaných uživatelů ze 7,4 milionu voličů. Jedná se o alternativní metodu počítání hlasů. A tam získala téměř 80 procent hlasů Cichanouská.

Leonid Kalitenja (49)

Politolog, filmový producent a výkonný ředitel Centra současné kultury „Running Turtle“. Produkoval více než 30 filmů, které získaly desítky ocenění na mezinárodních filmových festivalech.

V letech 1999–2008 pracoval v nevládních organizacích a občanském sektoru. V roce 2008 vytvořil svůj první krátký dokument, který byl představit v Evropském parlamentu jako zprávu o situaci v Bělorusku. Od té doby produkuje filmy zabývající se sociálními problémy, odpovědností a občanskou angažovaností.

Narodil se v Novgorodu v bývalém Sovětském svazu, jeho otec byl armádním pilotem.

Vzdělání: 1988–1993 Minská radiotechnická univerzita, bakalářský titul v oboru rozhlasového a televizního inženýrství; 2008–2011 Evropská humanitní univerzita, magisterský titul z politologie (Vilnius, Litva).