Pokuty musíme platit i my, morálku nám však pokřivili politici, říká ostravský Rom
Páteční bouři, kterou vyvolalo rozhodnutí Sněmovny, že neplatiči pokut za přestupky přijdou o státní sociální podporu, 46letý Julius Horváth úplně nechápe. Dvacet let totiž žil ve Velké Británii. „A v Anglii je normální pokuty platit, stejné by to mělo být i tady. České Romy zkazili politikové už v devadesátých letech, když je nechali zlenivět na vysokých sociálních dávkách,“ myslí si.
V bývalé hornické kolonii Liščina v Ostravě se každodenní život točí hlavně kolem dávek státní sociální podpory. „Kde budeme bydlet, když nám je vezmou?“ ptají se dvě ženy, které se nechtějí představit. Odvážnější je 32letá Iveta Siváková: „Když někdo něco ukradne anebo neposílá děti do školy, tak si pokutu za přestupek zaslouží. A měl by ji zaplatit.“
S paní Sivákovou souhlasí i další dvě romské matky, 41letá Lucie Horváthová a 21letá Barbora Bandyová. „Politiku nesleduji, třeba za krádež je pokuta správná věc. Lidsky je to ale špatně, že nám vyhrožují odebráním dávek, nějakou jistotu musíme mít. Těžko se mi vlastně říká, co je správně, nevím,“ zamotává se v úvahách paní Barbora. Podobně jako politici ve Sněmovně. „Člověk na sociálce je rád, že vůbec přežívá. To je to poslední, co máme, když zrovna není práce,“ dodá Lucie.
Když stát krmí byznys s chudobou
Ženy reagují na rozbouřenou páteční parlamentní diskusi, která skončila schválením změny zákona o pomoci v hmotné nouzi. Dosud platilo, že pokud někdo spáchal přestupek a pokutu neuhradil, radnice (obecní úřad) nesměla částku stahovat ze sociálních dávek. Konkrétně z doplatku na bydlení či příspěvku na živobytí. Pokud ale novela projde i Senátem, mohou pachatelé a jejich rodiny přijít o tyto dávky i na několik měsíců.
Čtěte také
Iveta Siváková říká, že pokuta za krádež v obchodě je spravedlivá. Pokud ji však pachatel nezaplatí do třiceti dnů, úřad může přivést do nesnází i celou jeho rodinu. „Na dávkách jsem úplně závislá, za malinký byt dva plus jedna tady na Liščině platím i s energiemi přes 11 tisíc korun měsíčně. Bez pomoci státu bych byla dávno na ulici,“ vysvětluje.
Nekřesťansky vysoký nájem tady od paní Ivety (vlastně od státu) inkasuje švédská realitka Heimstaden, která koupila někdejší byty OKD ve vlastnictví Zdeňka Bakaly. A směle pokračuje v takzvaném byznysu s chudobou.
Represe, anebo pomoc? Oboje
„Je to represivní změna. Třeba zastaví stále častější praxi, že se romští rodiče nevěnují dětem. Že je neposílají do školy, ignorují povinný rok předškolní výchovy nebo v době covidu odmítali spolupráci se školou a distanční výuku,“ přemýšlí nad dopady novelizace Helena Balabánová. Nestorka mezi sociálními pracovníky v Ostravě a zakladatelka první romské školy ve městě (ZŠ Přemysla Pittra). Dnes šéfka neziskové organizace Jekhetane (Společně).
Úřady sice za přestupky „zanedbávání péče o dítě“ či „nepřihlášení dítěte k povinné školní docházce“ udělují tučné pokuty, část Romů je však prostě neplatí. A vlastně se nic neděje…
Když děti trpí za rodiče
Přestupky mají různou podobu. Pokud otec rodiny spáchá takzvaný přestupek proti majetku, v případě opakované drobné krádeže může od úřadu nafasovat pokutu až 70 tisíc korun. „Úřady si budou moci částku stáhnout z dávek, což pro mnohé rodiny nebude jen prevence, aby se krádežím napříště vyhýbala, ale i ekonomická likvidace,“ varuje Balabánová.
Rodinám hrozí vystěhování z bytu, děti budou navíc nespravedlivě trpět za přestupky rodičů. Trest za zločin bude najednou stejně zamotaný jako ve slavném Dostojevského románu. „S odebráním příspěvku na živobytí může rodině dokonce hrozit i hlad,“ dodává Balabánová. Ten už do ostravských ghett občas přichází, proto organizace Jekhetane i Vzájemné soužití organizuji potravinovou pomoc.
Bič na Lubomíra Volného?
Zoufalé rodiny ve finanční tísni se pak zřejmě opět obrátí na romské lichváře. „A ještě více se zadluží a jen dále prohloubí sociální vyloučení,“ říká sociální pracovnice.
Čtěte také
V ghettech i širokém okolí se pravděpodobně zvýší i kriminalita, novela zákona však zároveň může oslabit postavení takzvaných obchodníků s chudobou, kteří od státu dostávají doplatky na bydlení rovnou na účet. Paradoxní je, že v Ostravě pronajímá Romům naprosto zubožené byty i poslanec Lubomír Volný.
„Společnost správně a dlouho poukazuje, že je třeba něco udělat s tím, když tisíce lidí jen čekají, až jim listonoš přinese peníze. No tak se s tím teď něco udělalo. Uvidíme, kam to povede,“ shrnuje zkušená sociální pracovnice Helena Balabánová.
A podotýká, že na sociálně slabé platí řád a přísný dohled. „Z Ostravska už do Velké Británie odešly stovky romských rodin, tamní přísné restrikce přitom nemají problém dodržovat. Když se chce, tak to jde.“
Jedna chyba a přijde deportace
Manželé Kalajovi žili osm let v britském Leedsu. Je to spořádaná rodina se čtyřmi dětmi, ostravský byt je plný hraček, dbá se na pořádek, zároveň je v rodině cítit láska a na stěnách visí fotografie dětí v anglických školních uniformách. Pokud by se Kalajovi ve Spojeném království nepřizpůsobili úřadům, děti by jim odebrala sociálka nebo by celou rodinu čekala deportace.
„Jak v Anglii dítě nepřivedete ráno do školy, už v půl deváté vám zvoní u dveří sociální pracovník a zjišťuje, co se stalo. Pokud nemáte vážný důvod, máte velký problém,“ vysvětluje Jan Kalaj. V Ostravě se nepřítomnost neomluveného žáka řeší v řádu dnů, pokuta za přestupek hrozí až za desítky zmeškaných hodin.
Jak se žije v Peterboroughu
V Peterboroughu nedaleko Londýna pracoval 46letý Julius Horvát jako manažer v hypermarketu Tesco. Do Ostravy se i s rodinou vrátil letos před prázdninami, po dvaceti letech. A zatím nemůže najít lepší práci než s platem asi 100 korun na hodinu.
Čtěte také
„V Tescu jsem měl zodpovědnou manažerskou práci, dokonce jsem připravoval výplaty, a to mám jen základní školu,“ porovnává. „Nikdo tam nehleděl na barvu kůže ani na vzdělání. V Anglii platí: Ukaž, co umíš, a my tě podle toho zaplatíme.“
Horváth si nechce stěžovat na rasismus, už si ale všiml, že v České republice se pořád hodně věcí měří podle barvy pleti. „V Anglii nás považují spíš za Indy či Pákistánce, na které si dávno zvykli. „Jednají s námi jako rovný s rovným, při takovém přístupu nemáte důvod porušovat zákony,“ vypráví Horváth.
V Peterboroughu třeba nikdy neviděl, že by strážník udělil pokutu za parkování, rušení nočního klidu či drobné krádeže. Drtivá většina obyvatel města prostě dodržuje pravidla hry. „A když už nějakou pokutu dostanete, tak ji zaplatíte, to je normální, ne?“
Přemítání o dávkách
V Anglii se vyplatí pracovat. „Vyděláte mnohem víc, než byste měl na dávkách. Tady si tím nejsem tak jistý, manželka zatím sehnala jen místo uklízečky za 90 korun na hodinu,“ svěřuje se Horváth v ostravské kolonii Liščina, kde za peníze ušetřené ve Spojeném království koupil menší nemovitost. Před někdejším hornickým domkem stojí auto s britskou registrační značkou a volantem vpravo.
„Reemigrant“ o absurditě sociálních dávek přemýšlí od sedmnácti let, když zkrachovala sklárna na Valašsku, v níž našel první práci. „Nabídli mi místo v jiné sklárně, ale podpora a dávky byly stejně vysoké jako plat. Takže když jsem zůstal doma, ještě jsem ušetřil za jízdenky, a to mi tenkrát přišlo úplně bláznivé.“
Nikdy neviděli pracovat rodiče
V Ostravě i jinde v republice pracuje maximálně deset až dvacet procent Romů. Příčiny sociální tragédie je nutno hledat již v padesátých letech minulého století.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
Tehdy komunisté Romům zakázali kočování i živnosti, které nomády do té doby živily: příležitostné kovářské práce, podomní obchod všeho druhu (např. s peřím), handlování s koňmi, broušení nožů a další práce. Strana poslala Romy do fabrik a na stavby, jenže po roce 1989 je stát a soukromý kapitál ze staveb opět vyhnal. Koně a povozy přitom Romům nikdo nevrátil.
„Stát se ten problém pokusil vyřešit vysokými sociálními dávkami, ale tím nás morálně zkazil,“ je přesvědčen Julius Horváth. Jinými slovy, Romové uvízli v pohodlné sociální síti, kterou rozhoupala vláda.
Značná část dnešních třicátníků a mladších Romů tak nikdy neviděla rodiče pracovat. „Stát by měl všem Romům zajistit práci a zároveň zrušit všechny dávky,“ navrhuje proto Julius Horváth. Vlastně sní o jakémsi návratu ke komunismu a pracovní povinnosti, tohle je ovšem pro demokratické politiky neakceptovatelný návrh.
Nejistá budoucnost bez Tesca
Ještě kolem roku 2000 se práce rodinám s více dětmi vůbec nevyplácela, dávky vysoce převyšovaly mzdu, na kterou mohli sociálně slabí dosáhnout. Dnes už to neplatí, na příspěvcích se spíš živoří, ale Romové si na ně zvykli. „Já bych bez práce nemohl být, tak mě to učil i můj táta, který celý život makal ve vsetínské Zbrojovce,“ vypráví Julius Horváth. Aby však pro něho práce měla reálný smysl, rozhodl se před dvaceti lety odejít do Spojeného království.
„Nelituji, v Anglii jsme se měli dobře. Máma chce ale dožít tady doma v Česku, tak jsme se vrátili. Uvidíme, jak nás přijmou,“ říká trochu nejistě. A autorovi těchto řádků se chce dodat, že po Juliu Horváthovi by měla okamžitě sáhnout česká divize Tesca, když se u téhle firmy tolik osvědčil už za kanálem La Manche. Anebo snad opravdu platí pořekadlo, že doma nikdo není prorokem?
Čtěte také
Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
