V deset hodin dopoledne obvykle ve školách končí velká přestávka a začíná třetí vyučovací hodina. Nikoliv v čase lockdownu a ve vyloučené lokalitě Červený kříž v Ostravě. Po někdejší dělnické kolonii běhají v tuto chvíli houfy dětí, na výuku nikdo nemyslí. Právě děti ze sociálně slabých rodin ohrožuje uzavření škol nejvíce. On-line výuka je tady spíše off-line výukou.
„Já se neučím, nemám počítač,“ odstřelí otázku na školní výuku jedno z dětí. A nějaký další klučina rovnou vytáhne dětskou pistolku a namíří rovnou na hlavu: „Co tu chceš? Teď tě zabiju.“ Za dalších deset sekund se tentýž školák, údajně žák třetí třidy, rozesměje jinému šílenému nápadu. Z vozíku vytáhne kolo z osobního automobilu, ráfek i s ojetou pneumatikou. „Teď mně vyfoťte, to je sranda,“ vykřikne a přitiskne si těžké kolo na obličej. Silák, možná by jednou mohl být vzpěračem.
Povinnosti versus čirá radost
Romské děti v kolonii Červený kříž v ostravské čtvrti Mariánské Hory jsou jak z gumy. Na blátě předvádějí přemety i méně povedené kozelce a další prostocviky. Houf malých dětí, nejstarší chodí do šesté třídy, je prostě pořád v pohybu. Chvíli pomáhají rodičům s nakládkou železného šrotu a zmiňovaných pneumatik na starý vozík, za pár minut jsou vidět v oknech vybydlených domů, jak vyplazují jazyky. Autor tohoto textu je vystudovaný učitel, nedovede si ale představit, že by ta děcka dokázal postavit do latě a donutil k výuce, třeba opakování malé násobilky.
Profesionálové ze speciálních škol to teď mají zvládat, přes počítač či přes mobil to ale nejde ani jim. „Často tuhle techniku rodiny ani nemají, tak třeba jednou týdně paní učitelka přinese jen úkoly ve složce. Bez pomoci dospělých si ale děti s těmi papíry moc neporadí,“ říká známý ostravský aktivista Kumar Vishwanathan, zakladatel společnosti Vzájemné soužití. S Romy ve vyloučených lokalitách pracuje od roku 1997, infekce COVID-19 ale všechny jeho způsoby práce obrátila vzhůru nohama.
Na blbosti není čas
„Každý pátek chodím do školy pro papíry,“ chlubí se jeden z capartů, žák čtvrté třídy. „A pak doma počítám,“ zapřísahá se. Jen tak namátkou padne dotaz na výsledek násobku 3 × 4. Jedno děcko vyhrkne, že devět. A všichni nadšeně opakují: „Devět, devět, devět...“
O vyjmenovaných slovech děti nic neslyšely, ani o hlavním městě České republiky. Anebo možná slyšely, jenže teď není na blbosti čas. „Lítáme po venku,“ vysvětlují kluci a holky.
Většina děti ze zchátralé kolonie Červený kříž dochází na speciální základní školu v Karasově ulici. „Nějakým způsobem spolupracuje se školou devadesát procent rodičů. Se zbytkem máme opravdu velmi špatný kontakt,“ říká ředitelka Jana Žilová.
Distanční výuka je ovšem pro všechny děti této školy jen chabá záplata za reálnou výuku, jakékoliv vytržení ze škamen totiž těžko dohání. Stačí prý jarní prázdniny a návrat do lavic je bolestný. A teď si děti z kolonie užívají prázdniny od pondělí do neděle.
Vychová je až kriminál
„Každý den vidím, jak to tady chodí,“ říká Pavel Zelinka, správce kolonie Červený kříž, jenž tady i trvale bydlí. Je to jedna z nejhorších vyloučených lokalit ve městě. „Většina přízemních bytů byla nájemníky zničena tak, že teď spodní patra zazdíváme,“ vypráví Zelinka. Slovenský majitel ghetta Jozef Bardík (úspěšný provozovatel hamburgerových bister) ho totiž pověřil, aby zabránil úplnému rozebrání domů.
Smysluplná distanční výuka není v takových podmínkách vlastně možná. Mámy a tátové žijí v obavách před výpovědí z kvartýru, k dělání úkolů s dětmi nemají vůli. „Když rodiče na děcka nestačí, a ta přitom nedostávají vzdělání ani ve školních lavicích, nakonec je vychová až kriminál, což je hodně špatně,“ povzdechne si Pavel Zelinka. A prozradí, že v kolonii je doma i alkohol. Ale hlavně drogy a lichva.
Učitel by měl přicházet denně
Josef Balog vychovává v kolonce pět dětí a je správci Zelinkovi k ruce. Zrovna řeže ytongy, aby spolu mohli zazdít další okna. I jeho děti chodí do speciální školy v Karasově ulici, raději by je ale viděl v klasické základce. „Nejsou přece blbé, teď se dělají moc velké rozdíly podle barvy pleti. Já jsem měl ve třídě černocha i Vietnamce a bylo to normální, cigány teď do normální školy neberou,“ uvažuje.
Pan Balog si uvědomuje, že v éře covidu jeho děti ztrácejí i poslední školní návyky. „Líbilo by se mi, kdyby paní učitelka přišla každý den mezi nás, alespoň na chvilku,“ přeje si.
Epidemická nařízení povolují jen setkávání 1+1, žák plus učitel, ta se ale musí předem domluvit, což je pro mnohé rodiny komunikační problém. Pomoci se proto snaží i neziskovky. „Zhruba osmdesát romských dětí doučují odpoledne naši asistenti, což je však na Ostravu hrozně málo. Větší kapacitu nemáme,“ říká Kumar Vishwanathan. Ve třetím největším městě republiky žije odhadem 10 až 20 tisíc Romů.
Před speciální školou v Karasově ulici v pondělí před polednem postává několik romských rodičů, kteří své děti osobně přivedli ke konzultacím. „Počítač nemáme a přes takový křáp se s paní učitelkou dcera nemůže spojit,“ stěžuje si Jiří Holub a vytahuje z kapsy předpotopní tlačítkový telefon.
Holubova dcera Mirečka chodí do první třídy, právě od paní učitelky dostala úkoly ve složce. První lejstro nese nadpis: „Upevňování a zdokonalování“, Mirečka se ho se svou omezenou čtenářskou zkušeností snaží marně rozluštit. „To je asi pro taťku,“ snažíme se zasáhnut. „Není, to je pro mě, já to doma dělám všechno sama,“ říká dítě a táta přikyvuje.
Ohniska covidu v ghettech
Distanční výuku v posledních dvou týdnech pořádně zkomplikovala i britská mutace koronaviru, která vytvořila početná ohniska nákazy v některých ostravských vyloučených lokalitách. Konkrétně v Porubě kolem Dělnické ulice a v Přívoze v okolí Jílové.
Ivan Motýl
Externí spolupracovník CNN Prima NEWS. Novinář, publicista a básník, který se dlouhodobě věnuje palčivým sociálním tématům soudobé Ostravy a moderním dějinám celého regionu. Často píše o romské menšině a vyloučených lokalitách, již osm let například sleduje ve sběrném dokumentu osudy ostravské rodiny Kroščenových s dvanácti dětmi.
„V takových čtvrtích teď samozřejmě nemůžeme posílat do rodin naše asistenty,“ říká Vishwanathan, jenž se nyní společně s organizací Jekhetane snaží hlavně šířit osvětu a roušky. „Upozorňujeme rodiny v karanténě, že nikdo nesmí vycházet z bytu. A rozdáváme respirátory, zrovna zítra v tom budeme pokračovat.“
Několik Romů s britskou mutací skončilo v nemocnicích. „Naštěstí zatím nikdo nezemřel, průběh nemoci u některých starších nakažených ale bývá velmi těžký,“ vypráví aktivista. Ostravská ghetta tak aktuálně trápí celý řetězec problémů. Covid napřed dětem sebral jediné vytržení z bídy, které mohly zažít během všedního dne; čtyři až pět hodin strávených ve škole. Pak ale covid zaútočil přímo na imunitu obyvatel vyloučených lokalit.
Když opouštíme kolonii Červený kříž v Mariánských Horách, myslíme na jedno staré české přísloví: „Neštěstí nechodí po horách, ale po lidech.“ A na truc si vybírá ty nejchudší z chudých.
