Dnes 69letý Jaroslav Pouzar si po boku hvězdného Waynea Gretzkyho zahrál několik sezon v dresu Edmontonu Oilers. Zdroj: Profimedia.cz
Když v roce 1982 Jaroslav Pouzar přicházel do Edmontonu Oilers, ani nevěděl, že tato organizace hraje nejlepší soutěž na světě – NHL. Stejně tak netušil, že v kabině „Olejářů“ potká hokejovou legendu legend – Waynea Gretzkyho. „The Great One“ slaví 60. narozeniny a bývalý český útočník pro CNN Prima NEWS vzpomíná, jaké byly roky po boku muže nosícího číslo 99 na zádech.
O nabídce Edmontonu Oilers ho na mistrovství světa ve Finsku v roce 1982 informoval komentátor Jan Slepička. Informací ve východním bloku o hokejovém dění v zámoří tehdy bylo poskrovnu, či spíše neexistovaly žádné. A tak se Jaroslav Pouzar do té doby hrající v Českých Budějovicích vypravil do velkého světa, aniž by věděl, že bude působit v bájné NHL.
Edmonton do nejlepší ligy světa vstoupil v roce 1979, a to i s tehdy 18letým mladíkem Waynem Gretzkym. Obrovský talent zvládl jen do Pouzarova příchodu před ročníkem 1982–1983 nabírat přes 500 bodů. Ale až s českým hokejistou v kádru dosáhl na Stanley Cup. A ne jeden.
„Obrovsky šikovný hráč a kamarád,“ říká o bývalém spoluhráči Prouza.
Jako správní kamarádi jste určitě měli nějaké zážitky…
Například když jsme jednou měli volno a šli do baru. Dali jsme si několik vodek a pak jsem zjistil, že on pil vodu. Naléval mě alkoholem, aniž by si dal sám. Tak jsem mu říkal, ať si vyměníme štamprli.
Takže opravdu správný parťák i mimo led, že?
Ano, nezkazil žádnou srandu, byl to skutečně normální a velmi slušný kluk. Pamatuji si, že se o všem radil s otcem, který byl jeho vzorem. S ním řešil kontrakty a věci s nimi spojené.
Vy jste v hokejem poblázněném Edmontonu strávil několik let. Dokážete popsat mánii, kterou Gretzky způsobil vždy, když přišel někam mezi lidi?
V tomto neměl jednoduchý život. Když jsme šli třeba do restaurace na oběd, spoustu lidí ho logicky obtěžovalo. Ale on prakticky skoro nikoho neodmítl. Maximálně jen řekl, ať počkají, až se nají, a pak jim kartičky nebo cokoliv jiného podepsal. Ano, stalo se, že někdy odmítl, ale to bylo v opravdu extrémních případech, kdy už to bylo nesnesitelné.
Tedy šlo poznat, že je v Edmontonu považovaný za boha?
Samozřejmě, byl tam bohem. Jinde ho neměli rádi, protože soupeře porážel pomalu sám. Ale jako výtečný hokejista byl uznávaný v celé Kanadě i v celých Spojených státech amerických. Hokej je zejména v Kanadě fenoménem, proto lidé dokázali ocenit jeho kvalitu.
Mrzí mě za Gretzkyho, že musel Edmonton opustit
Sám jste asi občas musel kroutit hlavou, jak je možné, že za sezonu dokáže opakovaně nasbírat přes 200 bodů. V čem spočívala jeho výjimečnost?
Hlavně v tom, jak dokázal předvídat. Tušil, kde má na hřišti být, aby dostal puk. A když už ho dostal, byl s ním schopný manévrovat tak, že mohl vystřelit nebo přihrát do gólové šance. Koukalo se na něj krásně, vysílal neuvěřitelné přihrávky. Myšlením byl skutečně výjimečný.
Milovaný Edmonton opustil v roce 1988 v rámci obchodu mezi Oilers a Los Angeles Kings. Vy už jste sice tehdy v Kanadě nepůsobil, ale dovedete si představit, jak to muselo být pro fanoušky těžké?
Nejen pro fanoušky, ale i pro něj. V Edmontonu byl skutečně doma, strávil tam deset let. A najednou byl prodaný do Los Angeles. Viděl jsem pak záběry z tiskové konference, na kterých měl v očích slzy. Což naprosto chápu. Když jste spokojený v nádherném prostředí a sám nechcete odejít, je to ohromně smutné. A jemu bylo líto, že musí pryč. Mohl získat ještě další Stanley Cup. A mě mrzí za něj, že se mu to nepovedlo.
Během kariéry Gretzky posbíral stovky výher, nespočet individuálních ocenění. Ale jak snášel prohry?
Nikdo logicky nemá rád prohry, ale on nebyl ten typ člověka, který by po nezdaru běhal po šatně a křičel na ostatní. Nerozčiloval se. Když slezl z ledu, hokej pustil z hlavy, když se na něj vrátil, zase sepnul. Společně s kluky z národního týmu jsme si předtím mysleli, že Kanaďané jsou magoři. Během zápasu byli schopní dát pěstí trenérovi. Ale tak to v hlavě měli dané, že šli hrát a neznali bratra. A pak byli zase normální.
Nebavil jste se s Gretzkym někdo o prohře v semifinále olympijských her v Naganu, kdy Kanada na nájezdy podlehla České republice v čele s výborně chytajícím Dominikem Haškem?
Na to nepřišla řeč, ani když jsme se viděli naposledy. Nějak jsem si na to nevzpomněl. Mně ho tehdy bylo trochu líto. Myslím si, že trenér Kanady (Marc Crawford, pozn. red.) tehdy udělal chybu, když právě v nájezdech neukázal na Gretzkyho. Podle mě by gól dal. Já byl samozřejmě rád, že jsme vyhráli, ale za něj mě to lehce mrzelo, protože jsem ho znal a vážil si ho. Ale to je zkrátka hokej.
Podle médií byl slabý a hubený. Pak všem vytřel zrak
Když jste v roce 1982 přicházel do Edmontonu, vaše povědomí o tomto týmu bylo vlastně nulové. Nepomohlo vám to v začátku, že jste nemusel mít přehnaný respekt z toho, s kým se v kabině potkáte?
Opravdu jsem nevěděl nic. Proto jsem byl pak překvapený, co tam je za hokejisty. Gretzky, Mark Messier, Jari Kurri a další hvězdy. A vůbec jsem nevěděl, že Edmonton hraje NHL. Nebylo to tak dlouho, co ještě byl mimo tuto soutěž a co noviny psaly, že Gretzky na NHL nemá – je slabý a hubený. A pak všem vytřel zrak. K Wayneovi mám ještě jednu věc.
Povídejte.
Když jsem přišel, hrál bez nárameníků a vesty, protože mu to překáželo. Mně u vesty vadilo, jak se neustále zvedala. Tak jsem si ji sponkami přidělal ke kalhotám a byl pokoj. On to viděl, tak si nechal udělat to stejné. Od té doby hrál s vestou. A také mu dost vadil velký dres. Zastrkával si ho do kalhot, protože mu překážel při driblingu.
Jak složitá pro vás – jakožto Evropana z východního bloku – byla adaptace v novém prostředí?
Napřed jsem prošel kempem, kde bylo snad 50 hráčů. Já věděl, že zůstanu, protože jsem dostal jednocestnou smlouvu, nikoliv dvoucestnou, takže jsem se nebál, že mě pošlou na farmu. A když už zůstali jen ti hokejisté, kteří měli tvořit stálý kádr, bylo to fajn. Neměl jsem potíže typu: „Co tady, vole, dělá někdo z východního bloku?“ Akorát pro mě byla velkým problémem komunikace. Anglicky jsem při příchodu uměl tři slova. Nedokázal jsem si říct o tkaničku, neuměl jsem si říct o to, aby mi nabrousili brusle. Zkrátka nic.
Ale chovali se ke mně hezky. Vždycky mi řekli, abych šel s nimi do hospody. Takže třeba v Los Angeles jsme navštívili podnik, kde byla podlaha posetá skořápkami od oříšků. Já si říkal: „Co to je?“ Pivo točili do džbánů, u nás by ho nikdo nepil. A právě k pivu dávali arašídy, vy jste je tam louskali a pak z toho byla hromada bordelu. Kluci se na mě snažili furt mluvit, i když jsem jim moc neodpovídal. Jednou mi v letadle sebrali slovník a snažili se vyslovovat česká slova. A vůbec jim to nešlo ani podle slovníku. A já už ho pak s sebou ani netahal, protože mi ho furt brali, takže bych se nic nenaučil (úsměv). Nicméně pak jsem angličtinu naposlouchal.
S Edmontonem jste vy osobně vyhrál tři Stanley Cupy. Na který z nich vzpomínáte nejraději?
Asi na ten poslední ze sezony 1986–1987, protože to už jsem hrál zase v Evropě (v německém ECD Iserlohn, pozn. red.). A oni mi zavolali, abych jim šel pomoct. Pro mě to ještě bylo složitější, protože jsem musel odletět načerno – v Československu mě nechtěli pustit, ačkoliv jsem tam nehrál. Takže jsem už byl v zámoří, všude okolo média a já nevěděl, jestli budu moct hrát. V Československu za mě chtěli peníze, i když jsem patřil německému klubu. Nakonec se to vyřešilo částkou 3000 dolarů. Měl jsem pak obří radost, když jsme vyhráli Stanley Cup. Ale euforie byla samozřejmě i u těch předchozích.
Prý jste Gretzkymu posílal k narozeninám SMS a on vám pak volal zpět, jenže telefonát jste nestihl a posléze jste se už sám nedovolal. Mrzí vás to? Asi nevidíte a neslyšíte často?
Mrzí, naposledy jsme se viděli asi čtyři roky zpět. To náš tým z roku 1984–1985 vyhlásili mužstvem století NHL. Tehdy jsem tedy do Edmontonu odletěl i se synem. Byl tam plný stadion. Opravdu fajn akce.
Třeba vám Gretzky zavolá příští rok v lednu a popřeje k vašim 70. narozeninám…
Ono je složité se s ním spojit, já mu i to přání posílal zprostředkovaně. A netušil jsem, jestli se k němu dostane. Třeba příští rok přijede, ale ono se mu do Evropy moc nechce (úsměv). Je to daleko a má dost práce s charitou a celkově je zaměstnán ažaž.
