Bitva bitev, krev po kolena. Napoleon do smrti vzpomínal na moravský zázrak

Krajina za Brnem je rovná, ve větrem profoukaných lukách se mezi potoky a hájky vlní jen mírně, jak šíje právě probuzené dívky. Až u Prateckého návrší zvedá hlavu. Barvy se tu smíchávají do přepestrého obrazu – díky zeleným stráním, bílým chuchvalcům ranních mlh, bezpočtu oblačných odstínů na šmolkovém nebi, žluti syrově jarních slunečních paprsků, hnědi zoraných polí a prchajícímu bažantímu hejnu.

5 fotografií

Dvě stě let od smrti Napoleona. Odborníci se přou, zda na generála vzpomínat

Historie

Pro jedny opěvovaný hrdina, pro druhé nejkontroverznější postava francouzských dějin. Ve středu 5. května uplynulo přesně 200 let od smrti vojevůdce, generála a císaře Napoleona Bonaparta. K výročí chystá projev také francouzský prezident Emmanuel Macron, odborníci se ovšem přou, jak bude jeho vystoupení vypadat. Všichni čekají, zda bude hlava státu vzpomínat jen v dobrém.

Jen červené tu moc není. Teď už ne.

Na rozdíl od 2. prosince 1805.

Tehdy jí hřeben nad obcí Prace poznal až přespříliš, zem skrápěla rubínová krev tisíců padlých, desetitisíců zraněných z krajin blízkých i hodně vzdálených. Právě tady kdysi zuřily nejtvrdší boje bitvy u Slavkova. Bitvy bitev. Bitvy tří císařů, z níž jako vítěz vyšel francouzský vládce Napoleon.

Musela to být nejslastnější chvíle v jeho životě. Rakouského mocnáře Františka I. a mladého ruského cara Alexandra I. přemohl navzdory jejich jednoznačné početní převaze. Získal díky tomu obrovská území, rozmetal osmisetletou Svatou říši římskou, úplně překreslil mapu Evropy.

„Už jsem viděl mnohé prohrané bitvy, o takové porážce jsem ale neměl ani zdání,“ pravil uznale generál Louis Alexandre Andrault de Langeron, který za Brnem bojoval na ruské straně.

Slavkovské slunce, které Napoleonovi podle legendy pomohlo k triumfu, vzýval absolvent pařížské École Militaire coby symbol přízně Štěstěny až do konce svých dní. Nad jeho nenadálým zapadnutím si později stýskal během tragického ruského tažení, po fiasku u Waterloo i při potupném vyhnanství na tropickém ostrově svatá Helena, kde 5. května 1821 v pouhých 51 letech umíral sužovaný nemocemi, depresemi a osamělostí.

Povstání utopené v krvi

Jak se jen mohlo stát, že takhle nedůstojně skončil zrovna on, pán Evropy a světa? Dost možná nejgeniálnější vojevůdce všech dob?

Lidé věřili nesmyslům i při léčbě moru, pomoci měly kouření a talismany z mrtvých

Historie

Někteří z nás věří, že covid lze vyléčit česnekem či alkoholem, šarlatánské návrhy zní dokonce z poslaneckých lavic. Historik lékařství Karel Černý v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, že lidé spoléhali na nesmysly už v časech moru. Dávné morové rány byly přitom ve srovnání se současnou pandemií nepoměrně krutější, ve 14. století připravily o život až třetinu evropské populace. A přece je podle Černého mezi morem a covidem několik paralel.

„Měřítkem úspěšnosti jím opravdu byl,“ připouští historik Jiří Kovařík.

Sám Korsičan ve svém oboru nejvíce obdivoval Alexandra Velikého, Hannibala a Gaia Julia Caesara. Když však sovětský historik Jevgenij Tarle sečetl počet bitev, které Napoleon svedl, došel k šedesátce. Tedy k vyššímu číslu, než vybojovali všichni tři zmínění dohromady.

A že byly v drtivé většině vítězné!

„Pomohlo mu, že kariéru startoval v ideální chvíli,“ říká Ondřej Buček, který dělá vedoucího průvodců v působivém muzeu slavkovské bitvy na Prateckém návrší. „Když vypukla francouzská revoluce, bylo mu dvacet. Původně ji chtěl přenést na rodnou Korsiku, tam ho však hnali holí. Zklamaně se tedy vrátil do Francie, kde měl problémy s autoritami. Tehdy v Paříži propukly prokrálovské nepokoje, pochodovalo se k sídlu vlády. Napoleon byl sice zrovna mimo službu, ubezpečoval však, že když mu dají dostatek děl, bouře srovná. Udělal to, povstání utopil v krvi. Na palác tenkrát mašírovalo 25 tisíc civilistů, on je rozstřílel kartáčovými střelami.“

Nekompromisní zákrok jej proměnil ve známou postavu, už roku 1796 byl navíc pasován na velitele francouzské armády v Itálii. A dařilo se mu – vybojoval několik vítězství, přinutil Rakousko požádat o mír. Přestože šlo ještě o holobrádka, dokázal si na svou stranu získat i ostřílené soldáty.

„Nebylo to pro něj snadné,“ vysvětluje Buček. „Ještě když jim jako poručík dělostřelectva velel v revoluční armádě, říkali mu korsický hajzl. Byl de facto Ital, Korsika připadla Francii jen rok před tím, než se narodil. Jeho cesta k srdcím vojáků tedy vedla přes to, že s nimi pobýval v první linii. Známe to právě z Itálie, kdy bylo jednou potřeba dobýt most, obětovat pár mužů, jelikož Rakušani měli tím směrem zaměřená děla. Napoleon se navzdory obrovskému riziku hnal jako první na zteč s vlajkou v ruce, vojáky svým příkladem strhnul.“

Za pouhých pár let dosáhnul na to, o čem jiní marně sní celý život. Ve čtyřiadvaceti se stal generálem, ve třiceti prvním francouzským konzulem, v pětatřiceti císařem. Roku 1805 se po podepsání britsko-rusko-rakouské spojenecké deklarace vyhnul obranné válce na několika frontách tím, že sám podnikl překvapivý ofenzivní manévr. Třebaže Rakušany vyztužily ruské posily, přemohl je u Ulmu, u Schöngrabernu, obsadil dokonce Vídeň. Jakmile bez boje zabral Brno s Jihlavou, soustředil se na rozhodující střet.

Znal své nepřátele

Nemínil podcenit vůbec nic. Při svém pobytu v Brně vyrážel na dlouhé vyjížďky po okolí, kde trpělivě pátral po nejvhodnějším bojišti. Často prý sesedl z koně, lehl si na břicho a s přivřenýma očima porovnával sklon terénu. Nejlepší možné místo našel v Dyjsko-svrateckém úvalu, pár kilometrů od staré císařské cesty na Olomouc.

Pod svým typickým třírohým kloboukem, jehož ročně spotřeboval dvanáct kusů, se konečně pousmál. Byl připraven. Právě ke kopci nad obcí Prace přemístil svých 60 tisíc mužů.

Před nepřátelskými veliteli disponujícími 90 tisíci bojovníků přitom mazaně hrál zkroušeného. Dělal dojem, že mu ze všeho nejvíc jde o vyjednávání. Snad protože rychle pochopil, že přelstít hlavní figury druhé strany nebude zas tak těžké.

Historik lékařství: Očkování je výkřik proti přírodě, snaha seskočit hrobaři z lopaty

Rozhovor

Bát se vakcíny proti covidu? Nesmysl. Rakouský historik lékařství Harald Salfellner v rozhovoru pro CNN Prima News vysvětluje, že imunizace není žádná okultní záležitost. „Vakcíny jsou zpravidla velmi bezpečné. Byť z dějin lékařství víme, že u masových očkování se vždy může přihodit něco neočekávaného.“

Vždyť bohorovný rakouský generál Mack se o pohybu francouzských vojsk běžně dozvídal až z ranních novin. Ani císař František I. nebyl žádný druhý Herakles, před melou mu ujelo: „Bože, zase budeme biti.“

V případě mladého ruského cara Alexandra se zase dalo očekávat, že tak strašně moc touží po bojových ostruhách, že bez ohledu na příznivost situace při první příležitosti horlivě rozcupuje všechny námitky obezřetného generála Kutuzova a rozkáže toho jižanského samozvance neprodleně zadupat do země. Vůbec jej přitom neděsilo, že se nemůže spolehnout na značnou část svých šarží – řada ruských generálů vyrazila na Moravu spíš za zábavou, sebou si vezla malé dvory i s tanečnicemi a psími smečkami k lovu.

To všechno Korsičan věděl.

Nepřítele správně odhadnul nejen díky intuici, ale též zásluhou spolehlivých špehů.

Masaryka zavraždili. Poslední vyšetřování jeho smrti je šaškárna, říká badatelka

Rozhovor

Badatelka Václava Jandečková se okolnostem smrti Jana Masaryka věnuje mnoho let. Napsala na toto téma několik knih, pátrá v archivech i ve vyprávění pamětníků, za svou práci dostala Cenu Egona Erwina Kische. Nedávný verdikt kriminalistů, že v případě někdejšího ministra zahraničí nelze vyloučit ani sebevraždu či nešťastnou náhodu, ji hodně nazlobil. Posudek prý vycházel z pochybných indicií, ty klíčové se naopak nebraly v potaz.

„I pro samotnou bitvu pak vymyslel plán, kterým nepřítele přinutil udělat chybu,“ popisuje Buček. „Jeho protivníci uvízli v uvažování, s jakým se bojovalo v 18. století. Nejen že neposílali dopředu žádné průzkumníky, neměli infiltrovanou francouzskou správu. Taky se řídili podle předem daného postupu. Předpokládali, že se nepřítel bude chovat podle příručky. Jenže na tohle Napoleon nebyl. Nelpěl křečovitě na tom, co si prve usmyslel. Dokázal improvizovat. Velká síla tkvěla i ve velitelích, které si sám vybral. Třeba maršál Murat byl synem hostinského; jeho původ však Napoleona nezajímal, šlo mu výhradně o schopnosti. Lidé jako Murat dokázali z praxe sami rozhodovat, armádám protivníka tahle schopnost chyběla. Jejich důstojníci byli zvyklí poslouchat na slovo, iniciativa se po nich nevyžadovala.“

Protože Napoleon dokázal v ruských a rakouských oficírech číst jak v otevřené knize, stáhnul před bitvou nečekaně své šiky z Prateckých výšin. Správně očekával, že nepřátelští vojevůdci kopec okamžitě obsadí. Navnadil je k útoku na své pravé křídlo, které je lákalo i proto, že by zde mohli Francouzům odříznout cestu na Vídeň.

Ještě uprostřed noci na 2. prosince ho podřízení vzbudili s tím, že slyší šramot přeskupovaných nepřátelských sil. Na poslední chvíli tedy poupravil své původní úmysly, uzpůsobil je aktuální situaci. Jelikož spoléhal na to, že od Rajhradu včas dorazí maršál Davout s dalšími 12 tisíci muži, na místě pravděpodobného ranního spojeneckého úderu obranu nikterak neposílil.

Jistě. Riskoval, strašně riskoval.

Spoléhal na to, že i tentokrát bude mít štěstí.

A měl.

Mlha, mlha, nic než mlha

Stojím kousek od majestátní Mohyly míru na Prateckém návrší, kterou na místě někdejšího krveprolití nechal z piety postavit páter Alois Slovák. Uvnitř secesního památníku architekta Josefa Fanty se nachází kaple s kostnicí, v níž jsou uloženy ostatky padlých. Svědci dávných časů mi už nic neřeknou, musím si tedy leccos jen představovat.

Třeba to, že na úplně stejném místě mohl časně zrána 2. prosince 1805 vartovat i generál Michail Kutuzov.

A – že neviděl vůbec nic.

Údolí pod ním totiž úplně zahalila ranní mlha hustá jak péřová duchna, což skvěle posloužilo Francouzům a jejich šokujícímu skrytému pochodu právě sem, na hřbet nad obcí Prace. Rusové s Rakušany kvůli neproniknutelnému oparu vůbec netušili, co se na ně chystá. Podle původního plánu začali sestupovat z Prateckého návrší k Telnici, aby smázli Napoleonovo oslabené pravé křídlo. Korsický lišák přitom už na osm kilometrů vzdáleném vrchu Žuráň bleskově přeskupoval jednotky a chystal se na nepřátele zaútočit z boku a z týlu, aby jejich frontu rozdělil.

K Přemyslovcům patří vraždy, otroci, záhady. Ale i britská královna Alžběta II.

Rozhovor

Před 1000 lety vládli naší zemi Přemyslovci. Jejich éra je běžně spojována s vraždami, smilstvem a otrokářstvím, méně se už zdůrazňuje, že šlo též o dobu hojnosti. Panovníci dávné dynastie před námi dodnes skrývají mnohá tajemství, málo se třeba ví, že jejich příbuznou je i současná britská královna Alžběta II. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom vypráví Josef Pepson Snětivý, jemuž spolu s Otomarem Dvořákem nedávno vyšla kniha Krajinou prvních Přemyslovců.

„Dlouho jsem nevěřil tomu, že se několik desítek tisíc lidí jen tak snadno může schovat do mlhy,“ přiznává Buček. „Když to člověk čte v knize, nezdá se mu to. Jenže pak jsem přes Žuráň začal jezdit autem do práce. A zjistil jsem, že třeba v listopadu tam běžně bývají takové mlhy, že v nich není nejen vidět, ale ani slyšet. V tom byste si pochodujících šiků nevšiml, ani kdyby mašírovaly vedle vás.“

Slavkovská mlha se tedy zřejmě v legendu proměnila právem. Pomalu se začala rozpouštět až v půl osmé, kdy vyšel již zmíněný rudý kotouč planoucího slunce. Pro Napoleona nebeské znamení úspěchu. Právě za prvních hřejivých paprsků vydal rozkaz k útoku.

Jeho síly se v tu chvíli rozprostíraly od Telnice, Kobylnic, Jiříkovic až ke kopci Santonu, na němž si soldáti oblečení do modrých uniforem v noci kvůli vlezlému mrazu zatopili zdejší dřevěnou mariánskou kaplí. O přízeň shůry je to zjevně neobralo.

Nastálý ranní zmatek skvěle popsal Lev Nikolajevič Tolstoj v románové epopeji Vojna a mír:

Nemyslím, že Ježíše opravdu přibili hřebem z Milevska, říká teolog Vinš

Rozhovor

Došlo v Milevsku skutečně k nálezu století? Teolog Petr Jan Vinš je ohledně objeveného hřebu, kterým podle výzkumníků mohl být přibit Ježíš Kristus ke kříži, poněkud opatrnější. „Raději bych to tímto směrem nerozhecovával,“ říká v rozhovoru pro CNN Prima NEWS generální sekretář Ekumenické rady církví v ČR.

„Do devíti hodin nikdo nevěděl, jsou-li valné síly nepřátel na deset verst odsud, jak se předpokládalo, nebo jsou-li v zamlženém pásmu na úpatí kopců. Celé údolí bylo zaplaveno mlhou jako nekonečným mořem. Jen u vesnice Šlapanic, na návrší, kde stál Napoleon uprostřed svých maršálků, bylo naprosto jasno. Nad ním byla čistě modrá obloha s obrovskou sluneční koulí, která vypadala jako purpurová bóje, plovoucí nad mléčným mořem mlh. Všechna francouzská vojska i sám Napoleon se štábem nebyli na druhé straně šlapanických a sokolnických potoků a nížin, kde jsme se chtěli rozvinout a zahájit bitvu, ale stáli před nimi, tak blízko našich jednotek, že Napoleon mohl jasně rozpoznat v našem vojsku pěšáka od jezdce. Napoleon, v modrém plášti a na šedém arabském koni, stál kousek před svými maršálky.

Mlčky se díval na vrchy, které jako by vyrůstaly z hladiny mlh a po nichž se v dálce pohybovala ruská armáda. Naslouchal zvukům střelby v dolině. V tuto chvíli se v jeho pohublé tváři nepohnul ani sval. Planoucí oči měl upřeny do jednoho místa. Jeho předpoklady se splňovaly. Ruská vojska už částečně sestoupila do údolí k rybníkům a také opouštěla pratecké kopce, které chtěl Napoleon brát útokem, pokládaje je za klíčové postavení.“

Řež, jaká tu ještě nebyla

Bitva se rázem rozdrolila na bezpočet epizod, půtek, masakrů, zvratů a drásavých příběhů, rozhodujících o životu a smrti.

Nebyl jen slavný Lví skok, jímž se Bonapartovi skutečně povedlo dobýt Pratecké návrší, dostat spojence do kleští a fakticky se vydat za vítězstvím. Byly i strach a čirá hrůza v očích mnoha nováčků rakouské armády, velmi často rekrutovaných z českých zemí. Třaskavá mela jezdectva na planině mezi Holubicemi a Blažovicemi, kde se utkala carská garda pod velením imperátorova bratra velkoknížete Konstantina s jednotkami maršálů Murata a Lannese. Úporné boje přímo v obci Telnice, nekonečná přetahovaná o sokolnický zámek. Burácivá kanonáda z osmnácti těžkých děl ve východním svahu Santonu.

Parní lokomotiva má tajemnou moc. Kvůli ní se plakalo, nadávalo, zněly salvy děl

Rozhovor

Brzy prý budeme běžně jezdit v rychlovlacích, opět se mluví o trati na pražské letiště. Nad různými železničními revolucemi ale kdysi žasli i naši dědečkové a prapradědečkové. Co od jejich dob nenávratně zmizelo z českých kolejí? Jaké zaniklé profese k tomuhle světu patřily? Proč se příjezd první parní lokomotivy nelíbil Karlu Havlíčkovi Borovskému? V rozhovoru pro CNN Prima NEWS o tom vypráví Tomáš Hodr z pardubické Dopravní fakulty Jana Pernera.

Uhranutí moravští chalupníci, kteří se včas neschovali ve sklepech a kostelích, pozorovali nezvyklé divadlo z větví stromů. Měli před sebou francouzské voltižéry, jejichž pušky s drážkovanou hlavní dokázaly zasáhnout cíl až na 1000 kroků. Pěšáky s dlouhými, pětikilogramovými předovkami doplněnými o bodák, z nichž se dalo vystřelit třikrát za minutu. Čertovsky hřmící kanóny, o jejichž ládování se staralo až deset dělostřelců. Pyšné rakouské husary se žluto-černými chocholy. Divoké ruské kozáky, nebojácné hulány s dlouhým kopím v ruce. Dragouny francouzské císařské gardy, jejichž zlatavé přilbice zdobila leopardí kůže. Kyrysníky s těžkými kovovými pláty na hrudi. Zástupy a zástupy, nekonečné, balancující na hraně smrťákova panství. Rachot bubnů, v jejichž úderech tamboři nakazovali neúprosně temné „vpřed, vpřed, vpřed.“

Na polích navyklých na docela jinou úrodu se odvíjel nejkrvavější konflikt, který se kdy rozhořel na našem území. Ještě pravnuci vyděšených slavkovských chasníků si o tom budou zpívat „Byla vojna, byla, teklo na Moravě, krve po kolena.“

Jak slunce vystoupalo nad hlavy, jíní se změnilo v rosu, rozježděná zem v bažinu. V děsivě rozblácených kulisách se do bezedného bahna bořili nešťastní lidé i koně těžkých jezdců. A po několika hodinách bylo patrné, kdo si dnes bude moravským vínem připíjet na vítězství.

Alžbětu odchod rošťáka Harryho bolí. Své city ale skrývá, jinak by nastal chaos

Rozhovor

Přes 68 let. Tak dlouho už vládne britská královna Alžběta II., o jejímž životě vznikl úspěšný seriál Koruna. Byť jej u televize sleduje i řada členů panovnické rodiny, jeho děj se od reality leckdy liší. Znalec královských rodů Jindřich Forejt v rozhovoru pro CNN Prima NEWS popisuje, jak to v Buckinghamském paláci funguje doopravdy. Mluví i o tom, kdy bylo Alžbětě nejhůř, jak vycházela s Churchillem, co mělo navždy zůstat utajeno a taky zda jednou spolu s ní neodejde i monarchie.

Rusové se už někdy kolem poledne houfovali k ústupu, většinou však utíkali hlava nehlava. Zachraň se, kdo můžeš! Ve čtyři hodiny na kraj padá brzký soumrak, je definitivně dobojováno. Vive l´Empereur, sláva císaři!

Ve Vojně a míru je i k těmto chvilkám výmluvná pasáž:

„Na silnici, na kterou se Rostov dostal z polí, se to hemžilo kočáry všech druhů, ruskými i rakouskými vojáky, raněnými i neraněnými. Všechno to hlučelo a pomateně pobíhalo pod hvizdem granátů z francouzských baterií, postavených na prateckých kopcích.

Na polích jako řádky na úrodné půdě leželi mrtví, po deseti, po patnácti na každém kousku. Těžce ranění se po dvou, po třech slézali k sobě a Rostov slyšel nepříjemné, nepřirozené skřeky a stony.

Šeřilo se. Na úzké újezdské hrázi, kde tolik let sedával starý mlynář v domácí čepičce a lovil ryby, zatímco jeho vnouče přebíralo ve vědře třepetající se stříbrné rybky; na té hrázi, po které tolik let klidně jezdili bodří Moravané ve svých chlupatých beranicích a modrých halenách, když vozili do mlýna na dvouspřežních fůrách pšenici a vraceli se zamoučení s plnými pytli mouky; na této hrázi se nyní mezi vozy a děly tlačili smrtelným strachem zohyzdění lidé. Strkali se navzájem, umírali, překračovali mrtvé, zabíjeli jeden druhého jen proto, aby ještě udělali několik kroků a byli sami zabiti.“

Ne, ještě není všemu konec, ještě je potřeba obvázat rány, připít na mrtvé kamarády, před parafou na smlouvě stvrzující chmurný účet naposledy pohlédnout do očí protivníkovi. Bolavé rakousko-francouzské příměří je podepsáno, Rusové bez dohody mizí. Napoleon ze zámeckého balkonu ujišťuje své vojáky: „Můj lid vás pozdraví s radostí. Postačí vám říci: ,Byl jsem v bitvě u Slavkova’, aby odpověděli: ,To je hrdina.’“

Ale sliby chyby, jako vždycky; soldáty čeká tažení do nehostinně promrzlého Polska, další a další řeže, další a další utrpení. Však se také Napoleonově gardě, vůbec nejzkušenějším veteránům, začne brzy říkat Les Grognards, Bručouni. Brblají, že si to po Slavkově představovali jinak. Svého „malého kaprála“ však přesto nezradí. Nikdy.

Tajemství odhalená i skrytá

Sestupuji z Prateckého návrší dolů směrem k oboře sokolnického zámku. Kráčím po stopách mnohé bolesti, právě sem pálilo od bažantnice šest kanónů korsických tiraillerů na 3. kolonu generálporučíka Przybyszewského. Dodnes jsou dole ve zdi zazděné průlomy, kde měla mít Napoleonova artilerie svá děla.

Alespoň se to tak říká.

I Slavkov má totiž svá tajemství; odhalená i neodhalená.

Mezi ta první patří třeba fakt, že Napoleon vůbec nebyl žádný prcek; jen se často nechával zvěčňovat vedle ztepilých gardistů, mýty o jeho menší postavě pak přiživovala anglická propaganda. Odhaleným a vyvráceným tajemstvím je rovněž legenda o tisících utonulých Rusech v rybnících za Sokolnicemi – jakmile se tyhle vodní plochy později vypustily, našla se vedle několika děl, povozů a koňských mršin pouze dvě lidská těla.

Mezi tajemství dosud neodhalená pak náleží jak zkazka o údajném zakopaném ruském pokladu, tak právě i otázka, zda ve zdi obory poznačené křížky a daty 2/12/1805 opravdu někdy stála nějaká děla.

Možná ano. Nebo možná pálila až ze samotné bažantnice. Anebo taky ne, možná tu vůbec nikdy nebyla. Kdo to už dneska posoudí…

Zarůstá to tu trávou, kolem bezstarostně sviští auta. Za zatáčkou se malý klouček učí jezdit na kole, v kobylnickém obecním rozhlasu se mluví o výkupu králičích kožek. A je to tak správně, dvě staletí jsou přece jak věčnost.

Žádní zbabělci, Češi jsou národ hrdinů. Odvážní byli proti přesile i v ponorkách

Rozhovor

Když historik Jindřich Marek od někoho slyší, že Češi jsou národem slabochů, pokaždé se rozčílí. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS ke Dni veteránů ujišťuje, že můžeme být hrdí na mnoho válečných hrdinů. Nejen na parašutisty, kteří se postarali o Heydricha. Nejen na slavné letce. I na spoustu statečných, na které se pozapomnělo.

Dávno zmizeli všichni ti lajtnanti, husaři, kyrysníci, zvědaví sedláci pozorující válečný cvrkot ze stromů, do nenávratna zmizela jejich jména, zmizely jejich příběhy. Zmizely dokonce i dva celé rybníky Měnínský a Žatčanský, přes jejichž led zoufalí Rusové prchali. I tomu Zlatému potoku, o který se kdysi bojovalo chrabře jak o Seinu nebo o Dunaj, se teď říká jaksi fádněji – Říčka.

A přece to tu všechno svým způsobem pořád je.

Zdaleka nejen proto, že od Santonu až sem rostou pomníčky ze země jak jinde pampelišky. Jednou se jmény: Jirčík, Valhubert, Gérard, hrabě Tiesenhausen. Jindy s krutou anonymitou, jako u šachtového hrobu s 800 ruskými vojáky v Pracech.

S každým dalším krokem myslím jak na padlé, tak na ty, jejichž utrpení pokračovalo i po posledním výstřelu. Vždyť ranění se v širokém kraji nalézali ještě 26. prosince, jiní byli pohřbíváni klidně i zaživa.

„Mrtvých Rusů prý bylo po bitvě tolik, že už k jejich svážení nebyly ani povozy, ani pytle,“ popisuje Buček. „Tak se po dvaceti vzali, svázaly se jim nohy do hroznu, zapřáhli se za koně, který je dotáhnul až k hromadnému hrobu. Pokud byl v tom hroznu náhodou někdo živý, tak ho Francouzi ani nedoráželi – prostě taky skončil v jámě. Vzhledem ke spoustě zraněných a mrtvých není divu, že se v kraji nedlouho po bitvě rozšířil tyfus.“

I španělská chřipka měla popírače a konspirační teorie, říká historik lékařství

Rozhovor

Harald Salfellner před dvěma roky napsal uznávanou knihu o hrůzách španělské chřipky, která v letech 1918–1920 zabila víc lidí než první světová válka. Málokdo věřil Salfellnerově varování, že ničivá pandemie může lidstvo ochromit i v moderní době. Bohužel – rakouský historik lékařství se nepletl. V rozhovoru pro CNN Prima NEWS teď tvrdí, že se lidstvo ze španělské chřipky příliš nepoučilo. Ostatně i ji lidé kdysi podceňovali.

Francouzi často k pohřbívání obětí nutili místní. Původně celkem vřelý vztah vesničanů k vítězům kazilo i rekvírování. A přece když Napoleon přijel čtyři roky po bitvě ukázat svým pobočníkům někdejší slavkovské bojiště, přistoupil k němu moravský sedlák a nabídl mu s dobráckou oddaností hrozen vína.

Na to všechno svérázný diktátor vzpomínal až do smrti.

V dalších letech se dočkal nejen podobně krásných momentů, ale i bolavých facek. Bitev, v nichž jej srazila vlastní pýcha. Nepřátelé se od něj dokázali lecčemus přiučit, jeho věčné podceňování druhých se mu nejednou vymstilo. Musel se najednou vyrovnat s politickým pádem, s fiaskem u Waterloo, s vyhnanstvím na svaté Heleně. S odsouzením k bezvýznamnosti.

„K posledním šesti letům jeho života bezesporu patřily deziluze, nenaplněné ambice, zneuznanost, pocit křivdy,“ potvrzuje kastelán památníku na Prateckém návrší Petr Bělohoubek. „Těžké pro něj muselo být třeba to, jakmile se na svaté Heleně stal guvernérem Hudson Lowe, který Napoleonovi dával jasně najevo, že pro něj nepředstavuje císaře a vládce Evropy, nýbrž generála, který svůj poslední boj prohrál.“

Najednou už nemohly pomoci žádné zázraky. Ani intuice, srdnatost, sebevědomí. Nic.

Muži s třírohým kloboukem kdesi daleko od Prateckého návrší ještě jednou zapadlo slavkovské slunce. Tentokrát naposledy. Jako jednou zapadne i nám všem.