reklama

Před 70 lety začal proces s Miladou Horákovou. Jak šel den po dni až do její smrti?

Z těch zažloutlých stránek deníku Rudé právo v archivu Národní knihovny jde i po sedmdesáti letech mráz po zádech. „Žádáme jménem všeho Sokolstva v kraji Pardubice nejpřísnější tresty pro tyto lidské vyvrhele,“ zněla jedna z tisíců rezolucí, kterou se lid obracel na soud v průběhu vykonstruovaného politického monstrprocesu s takzvaným záškodnickým spiknutím skupiny Milady Horákové. A podobnou rezoluci napsal třeba i slavný olympionik Emil Zátopek. Proces s Miladou Horákovou začal 31. května 1950. Připomeňme si ho den po dni prostřednictvím dobového tisku, který tlumočil i takzvaný „spravedlivý hněv československého lidu“. A slovo dáme i pamětníkům.

reklama

Středa 31. května 1950: Zločinný komplot

„Před státním soudem byl ve středu ráno za přítomnosti zástupců pracujícího lidu z celé republiky zahájen proces s vedením záškodnického spiknutí proti republice,“ začínala reportáž Rudého práva z prvního dne procesu. „Na lavici obžalovaných usedla třináctičlenná skupina, která – jak dokládá nesmírným množstvím faktů obžalovací spis – představuje zločinný komplot od vyvlastněných továrníků přes politické ztroskotance, bezohledné kariéristy až k trockistickým záškodníkům a zavilým nepřátelům pracujícího lidu.“ Rudé právo líčilo, že tahle banda vedla velezrádnou a špionážní činnost a připravovala ozbrojený puč. Ve skutečnosti šlo o vykonstruované spiknutí v režii sovětských poradců s cílem uspořádat vzorový monstrproces s údajnými velezrádci a špiony. A zastrašit tak potencionální odpůrce komunistického režimu v Československu.

„Zaplněná soudní síň naslouchá výpovědi první obžalované, bývalé poslankyně národně socialistické strany Dr. Horákové, která dávno před únorem pracovala jako agent západních imperialistů,“ pokračovala reportáž Rudého práva. Bývalá vězenkyně koncentračního tábora v Malé pevnosti v Terezíně, která prošla i nacistickými kriminály v Lipsku a Drážďanech, byla komunistickým soudem bezostyšně obviněna, že „počítá s válkou proti vlastnímu lidu po boku německých nacistů“. Podle československé propagandy totiž západnímu Německu i v roce 1950 stále vládli politikové úzce spřízněni s nacismem. „Horákové se mnoho nelíbil název pátá kolona pro její skupinu a ostatní členy vedená záškodnického centra. Ale nakonec však přiznala, že jejich činnost je totožná s činností pátých kolon, které budovali fašisté,“ referovalo Rudé právo z prvého dne procesu.

Čtvrtek 1. června: Chtěla bombardovat Prahu

Druhý den procesu popisoval komunistický deník ještě v emotivnějších barvách: „Ve své zášti, ve své sobecké zaslepenosti a hluboké nenávisti vůči lidu, který se stal pánem ve své zemi, šli reakční spřeženci ve svých plánech tak daleko, že počítali s bombardováním našeho hlavního města. A obžalovaná Horáková svou výpovědí považuje za samozřejmé, že budou zasaženy všechny cíle, že bude hromadně vražděno obyvatelstvo,“ manipuloval režim čtenáři Rudého práva. A redaktorka Ludmila Cekotová v redakčním komentáři na adresu Horákové dodala: „Jedním z cílů měla být Praha. Co jí záleželo na Praze. Válka, atomové vraždění, poslední, jediná naděje vyvrhelů, nepřátel pokroku, socialismu, lidstva, byla nadějí její i všech obžalovaných. Spravedlivý hněv lidu je za to potrestá.“

Pátek 2. června: Vystupuje jako Hitler

Po třetím dnu procesu přišel čas i na rezoluce občanů. Tedy na takzvaný spravedlivý hněv lidu, kterému Rudé právo věnovalo hned několik stran. „S hnusem se odvracíme od těchto vyděděnců národa a žádáme o jejich nejpřísnější potrestání,“ citoval deník údernici Kofroňovou z pražské fabriky ČKD. „Musíme s nimi naložit jako s válečnými zločinci,“ dodal soudruh Chlubna z téhož podniku. Jinými slovy, odsoudit obžalované k smrti anebo na doživotí. A zaměstnanci národního podniku Vlněna v Brně si přáli totéž: „Žádáme nejtěžší tresty pro tyto zrádce a přisluhovače osnovatelů nové války.“ Že Milada Horáková žádnou válku nepřipravovala, to se asi mnozí signatáři rezolucí nikdy nedozvěděli.

Reportérka Ludmila Cekotová vyslechla v předsálí soudní síně kladenské havíře. „Kladenský horník stojí na chodbě se svým soudruhem a rozmlouvá o Horákové. Ptají se jeden druhého, čeho chce dosáhnout a na koho chce působit svou surovou lhostejností: – Ta nemluví jako člověk, jako žena. Ta vystupuje jako Hitler. Dovedu si ji představit jako vrchní esesačku v čele koncentračního tábora,“ tlumočila Cekotová havíře v citově zabarvené reportáži. Za podobné propagandistické články také dostala Řád práce, jedno z nejvyšších stranických a státních vyznamenání.

Sobota 3. června: Nemá místo v lidské společnosti

Čtvrtý den procesu byl opět podpořen mohutnou vlnou veřejného hněvu. „Celou zemí zní rozhodný hlas lidu: Republiku si rozvracet nedáme. Pracující žádají přísné potrestání velezrádců a rozvratníků,“ hlásal titulek Rudého práva na první straně. „A běda tomu, koho postihne hněv celého národa,“ hrozil stranický tisk a oháněl se tisícovkami rezolucí. „Smeteme je všechny z cesty,“ slibovala obžalovaným soudružka Řeháková z podniku Svit v Gottwaldově. Plamenné rozsudky ale vyhlašovali i jednotliví občané, třeba Růžena Holubová z Prahy XII: „Špionka Horáková se zařadila mezi nejhorší zločince, kteří nemají místo v lidské společnosti.“

Průběh čtvrtého dne procesu Rudé právo charakterizovalo jako odhalování bývalých předáků Československé strany národně socialistické, kterým jde o potlačování socialistických myšlenek. „Před soudem byla odhalena jejich pravá tvář. Po celý svůj život lhali, že také chtějí socialismus. Bránili dělníkům, aby za socialismus bojovali, a když přesto dělníci pod vedením komunistické strany zvítězili, i za cenu války chtějí přivodit návrat kapitalismu.“ Také Milada Horáková bývala členkou této strany.

Pondělí 5. června: Pionýr proti Horákové

V neděli 4. června státní soud nezasedal Reportáž Rudého práva z pátého dne procesu začala obvyklými frázemi: „Ze slov, které pronášejí před soudem, přesvědčuje se náš pracující lid, kam až klesla proradná banda zrádců a špionů, horlivě sloužící imperialistickým osnovatelům války.“ A opět zazněl spravedlivý hněv lidu. „Žádáme jménem všeho Sokolstva v kraji Pardubice nejpřísnější tresty pro tyto lidské vyvrhele,“ přáli si Sokolové z Pardubicka. Do kampaně byly vtahovány i školou povinné děti a rezoluci poslal soudu i královéhradecký pionýr Doležal: „Chtějí za cenu zabitých dětí získat ztracené výhody, ale to se jim nepodaří.“

První intermezzo: Hlasy po sedmdesáti letech

Loňský průzkum dokumentačního střediska Paměť národa přinesl nelichotivou zprávu o znalostech moderních českých dějin, když si 41 procent respondentů nedokázalo vzpomenout na žádný zločin komunismu z let 1948 až 1989. Dokonce ani na proces s Miladou Horákovou a údajným záškodnickým centrem kolem této právničky a někdejší političky.

Nejstarší část vzorného socialistického sídliště v Ostravě-Porubě vyrůstala po sovětském vzoru od padesátých let. V někdejší porubské Leninově třídě (dnes Hlavní) se ptáme na Miladu Horákovou. Kdo to byl? A jaký byl její osud? Martin (10 let): „Neznám, o té paní jsme se neučili. Jedna Horáková je moje spolužačka.“ Jiří Mácha (70 let): „Za komunismu jsme se o ní neučili, to je jasné. Něco jsem o Horákové slyšel v osmašedesátém. Ale to, jak po ní řval prokurátor Urválek a prokurátorka Brožová, to jsem viděl v televizi až po roce 1989. Je to známý proces, vykonstruovaný, ale slyšel jsem, že prezident Klement Gottwald tehdy dlouho přemýšlel, než rozsudek smrti podepsal.“ Muž (94 let): „O Horákové se s vámi nebudu bavit, k tomu se prostě nechci vyjadřovat. Každá doba ten proces posuzuje jinak.“ Gerda Maralíková (78 let): „Nevím o ní skoro nic. Já jsem vyrůstala na dědině, tam se politika nedělala. Táta dělal na šachtě, měli jsme jako rodina jiné starosti.“

Úterý 6. června: Na dně zločinu

Stovky rezolucí přicházely i šestý den procesu. Režim v nich vyžadoval nejen volání po oprátce, ale paradoxně i nové budovatelské závazky. Mnohá provolání tak po sedmdesáti letech působí absurdně, je to však reálný obraz doby. Z Olešné u Rakovníka tehdy přišel tento list: „My, zaměstnanci státní strojní stanice v Olešné, jsme zhnuseni jejich chladnokrevnými vražednými úmysly a žádáme, aby rozsudek nad nimi byl co nejpřísnější.“ Jedním dechem však v Olešné slibovali i hromadu závazků, v některých případech až podivuhodných: „Údržbář soudruh Ševčík se zavazuje, že v kteroukoli dobu denní i noční bude provádět všechny opravy mlátiček podle potřeby.“

V samotném procesu se šestý den začínalo schylovat k nejhoršímu. Prokurátor Josef Urválek i porota museli myslet na závazek daný straně, Státní bezpečnosti i sovětským poradcům a část obžalovaných odsoudit k smrti. A také následně oběsit. V Rudém právu proto zněla plamenná slova o rozdrcení záškodnického spiknutí. „Obžalovaní klesli až na dno zločinu.“ A zločince ze samého dna společnosti obvykle čekají hrdelní tresty.

Středa 7. června: Tváře hnusných agentů

Sedmý den procesu se křížil se zahájením I. sjezdu Československého svazu mládeže a svazáci vytlačili proces s Miladou Horákovou z titulní strany Rudého práva. Uprostřed listu ale zaznělo: „Tváře těch třinácti na lavici obžalovaných jsou stále stejné. Jsou to tváře hnusných agentů amerického imperialismu, s nichž byly strženy masky.“ A už další den měl být vynesen rozsudek.

Čtvrtek 8. června: Odsuzují se k trestu smrti

Den rozsudku. Prokurátor Josef Urválek: „Nechť rozsudek, jak to žádají zákony a zájmy vlasti, dopadne tvrdě na všechny žalované.“ Prokurátorka Ludmila Brožová: „A tak zatímco textilačka Herajtová z Kotony v Berouně zvyšovala svůj výkon na automatických stavech, aby co nejvíce pomohla budovat naši republiku, obžalovaná Horáková dávala v podzemí dohromady nepřátelské bandy ke zničení naší republiky.“ Prokurátor Juraj Vieska: „Naše státní bezpečnost zavčas zneškodnila tyto zákeřné nepřátele republiky.“

Pak zazněl ortel: „Odsuzují se: JUDr. Milada Horáková k trestu smrti, Jan Buchal k trestu smrti, JUDr. Oldřich Pecl k trestu smrti, Záviš Kalandra k trestu smrti…“ Padají také čtyři doživotní tresty a další na 28, 25, 22, 20 a 15 roků. Z rozsudku: „Spolčili se jednak navzájem, jednak s dalšími osobami k pokusu o zničení samostatnosti republiky a o zničení a rozvrácení jejího lidově demokratického zřízení a společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručených ústavou, a vešli s cizí mocí a cizími činiteli ve styk jednak přímý, jednak nepřímý.“

Podle Rudého práva rozsudku požehnal celý národ: „Všechen československý lid plně schvaluje spravedlivý rozsudek nad velezrádci.“ Jmenovitě třeba i běžec Emil Zátopek, olympijský vítěz z Londýna z roku 1948: „Rozsudek je výstrahou pro všechny, kteří by u nás v Československé republice hledali působiště pro své hanebné cíle. Všichni naši pracující budují společně svůj lepší život a každý, kdo by chtěl narušit naši společnou práci, skončí tam, kde skončila banda špionů a diverzantů.“ Na šibenicích a v kriminálech.

Druhé intermezzo: Horákovou to neskončilo

V souvislosti s takzvaným protistátním centrem Milady Horákové proběhlo po celé republice dalších 35 procesů. Prokuratura celkem žalovala 639 osob, soud vynesl 10 rozsudků smrti, 48 trestů těžkého doživotního žaláře a další tresty v celkové výměře 7850 let. Také veřejný monstrproces v ostravské Čapkově sokolovně v červenci 1950 navazoval na pražský proces s Miladou Horákovou a odsoudil k smrti Miroslava Sýkoru, Josefa Polomského, Miloše Morávka a Ladislava Ceého. Všichni byli popraveni 1. srpna 1951. Vedle čtyř rozsudků smrti bylo vyneseno pět doživotních trestů, pět trestů v trvání 25 let, osm trestů na 22 let, deset trestů na 20 let, sedm trestů na 15 let a řada dalších nižších trestů v celkové výši přes 1000 let. Zdeněk Růžička (ročník 1925) z Ostravy byl v procesu odsouzen na 14 let a takto o něm mluvil loni v únoru s autorem tohoto textu. Nedlouho poté Růžička zemřel.

Jaká byla první noc za mřížemi?

Zatkli mě ráno, do cely jsem se celý zkrvavený dostal až pozdě večer. Seděl tam divný chlap, zarostlý, podmračený, napřed jsem se ho bál, místo břicha měl něco jako zástěru. Pak se rozvyprávěl, před zatčením měl přes sto kilo a za dva měsíce výslechů zhubl tak, že z něho visela kůže. Byl to kapitán SNB, policajt. Soudili ho ve stejném procesu jako mě, dostal pětadvacet let. Manželka se se s ním rozvedla a vzala si estébáka, přišel proto i o syna. Hrozně smutný osud. Hned tu první noc v cele mi vyprávěl, jak ho vydírají vyšetřovatelé: „Z dětí vám uděláme pionýry a z manželek kurvy!“ V podstatě to splnili.

Jak dlouho výslechy trvaly?

Mlátili mě asi pět dní, pak se to trochu zlepšilo. Chtěli, ať podepíšu ty nesmysly ve vyšetřovacím protokolu. Že jsem připravoval protikomunistické povstání, že jsem se jako voják stýkal s Miroslavem Sýkorou, údajným vůdcem protikomunistického odboje. A že jsem obviněn z velezrady. Pár dnů jsem vzdoroval, viděl jsem ale všechna ta zmučená těla, která bachaři odnášeli z výslechů do cel. Slyšel jsem, že jim při výslechu dávají oprátku na krk a pak ji pomalu utahují. Raději jsem podepsal, podle mě nemělo smysl vzdorovat. V duchu jsem všem spílal, že to jsou strašná hovada.

Jak probíhal soudní proces?

Před procesem jsem ve skrytu duše doufal, že se u soudu nějak dokážu obhájit. Neměl jsem šanci, bylo to velkolepé divadlo pro veřejnost zorganizované v největší ostravské tělocvičně – v Čapkově sokolovně. Soudce donekonečna omílal fráze o třídním nepřátelství, o teroristech, pučistech a spiklencích, o zločinecké bandě, lidských zrůdách, desperátech a kapitalistických pohůncích. A každé takové obvinění vyvolávalo bouřlivý potlesk přítomného publika. Publikum nám nadávalo, předtím stejní lidé psali dopisy, v nichž žádali vysoké i nejvyšší tresty. Byl jsem jako v mlhách. Vím jen, že v sále byly vystaveny zbraně, granáty a také hákové kříže, to vše jako důkazy proti nám. Pak se mě konečně zeptali: „Co nám řeknete k vašemu případu?“ Jen jsem špitl: „Nic, všechno je v protokolu.“ Dostal jsem čtrnáct let.

Co je napsáno v rozsudku?

Ten byl hromadný, pro všechny obviněné. Třeba tam stojí: „Spolčili se navzájem a s dalšími k pokusu o zničení a rozvracení lidovědemokratického zřízení, společenské a hospodářské soustavy republiky, zaručené ústavou.“

/ fotografií

Další hlavní zprávy

reklama
Ve vězení zemřel „král pedofilů“. Vězeňská služba věc šetří
Kazachstán popírá čínské zprávy o šíření se nemoci, která je smrtelnější než COVID-19
reklama
reklama
Věžák Koller, hezký kluk Berger a šikula Rosický, tak vzpomíná na Čechy Kohler

Rozhovor

Domácí zpravodajství

Další články
reklama
reklama