Přerozdělování imigrantů, finanční příspěvky nebo nabídnutí jiné formy pomoci, tak by mohla vypadat budoucnost evropské migrační politiky. Státy EU se pokoušejí prolomit dlouholetý pat v otázce solidarity se zeměmi přetíženými žadateli o azyl, jako jsou Itálie nebo Řecko. Výsledkem toho je předběžná dohoda, kterou v červnu za Českou republiku podpořil ministr vnitra Vít Rakušan (STAN). Vzbuzuje však nemalé emoce, kdy především opozice hovoří o nových povinných kvótách. Podívejte se, o co v ní jde.
Solidarita místo kvót
Princip solidarity je zřejmě nejdiskutovanějším bodem celé dohody. Evropská unie totiž upozorňuje, že drtivá většina žádostí o azyl se týká pouze několika států, a proto je nutné změnit systém. „Nová pravidla představují kombinaci povinné solidarity s flexibilitou, takže se členské státy mohou rozhodnout, jak budou k mechanismu přispívat,“ vysvětluje na svých stránkách Rada Evropské unie.
ČTĚTE TAKÉ: Vondráček k migraci: Rakušan nás zaprodal, zastavilo se mi srdce. To je fuj, opáčil Dvořák
Státy tak budou mít na výběr buď relokaci, tedy přijetí migrantů z nejvíce postižených států, finanční příspěvky nebo alternativní solidární opatření, „jež by měla být zaměřena především na budování kapacit, služby, kvalifikovaný personál, zařízení a technické vybavení v oblastech, jako jsou registrace, přijímání, správa hranic, prověřování, zajišťování a navracení. Alternativní opatření by měla mít praktickou a operační hodnotu“, píše se v návrhu.
Jak bude přerozdělování fungovat v praxi?
- Ze států, které jsou migračními vlnami nejvíce postižené (např. Itálie nebo Řecko), bude ročně přesunuto minimálně 30 000 migrantů do zemí, kam k velkému přílivu nedochází.
- Tyto migrací nepostižené státy budou mít na výběr buď určený počet osob přijmout, nebo zaplatit minimální roční příspěvek 20 000 eur za jednu nepřijatou osobu (přibližně 472 700 korun). Případně může jít o zmíněný alternativní příspěvek. Odmítnuté migranty si rozdělí ostatní země.
- Peníze za odmítnuté běžence půjdou na pomoc nejvíce postiženým zemím.
- O počtech přerozdělovaných uprchlíků a místech pro jejich relokaci bude rozhodovat každý rok Evropská komise.
„Česko se zavázalo, že v případě silných nebo rychlých migračních toků přijme buď nejméně 30 tisíc uprchlíků ročně, nebo zaplatí ročně minimálně 600 milionů eur, tedy podle dnešního kurzu více než 14 miliard korun,“ míní ekonom Lukáš Kovanda.
KOMENTÁŘ: Povinná solidarita kolem migrantů je malér, který už Rakušanovi nikdo neodpáře
Občas se to tak „pěkně“ sejde. Jeden den si v médiích přečtete o tom, že syrský migrant pobodal ve francouzském městě Annecy několik tříletých dětí, které si hrály na hřišti. O den později následuje zpráva, že se skupina migrantů vyzbrojená noži chtěla zmocnit lodě plující z Turecka do Francie. A do třetice všeho „dobrého“ proběhne zpravodajskými servery informace o tom, jak se čtyři migranti z Egypta pokusili na pláži v Řecku znásilnit 17letou dívku. Ovšem to vůbec „nejlepší“ vás teprve čeká – zpráva, že náš ministr vnitra schválil v Bruselu princip povinné solidarity při řešení migrační krize. Zdá se vám to jako vtip? Ne, to není vtip! To je Rakušan!
Co když bude migrantů víc?
V případě vyššího náporu se však může situace ještě měnit. „Česku tak na základě dohody může být určen i citelně vyšší počet migrantů k přijetí. A v případě neochoty je přijmout to může být i výrazně vyšší částka. To, kolik má Česko přijmout uprchlíků, přitom určí Evropská komise stejně jako případně částku, kterou se může země z jejich přijímání ‚vykoupit‘. Nejde o zanedbatelné peníze,“ doplnil Kovanda.
Ministr vnitra Vít Rakušan (STAN) ale v této souvislosti upozorňuje, že se Česku podařilo vyjednat výjimku, protože zemi velmi zasáhla uprchlická vlna v důsledku války na Ukrajině a více než tři procenta obyvatel nyní tvoří Ukrajinci. Stát tak podle něj nebude muset platit zmíněných skoro půl milionu korun za migranta. Jak dlouho bude česká výjimka platit, bude pravděpodobně záviset rovněž na Evropské komisi.
Společné azylové řízení
Změny by tak měly ve výsledku nahradit doposud platná dublinská pravidla, která hovořila o tom, že žádost cizince o mezinárodní ochranu má být projednávána a rozhodnuta pouze jedním z členských států EU, čímž se mělo bránit jevu „asylum shopping“, kdy bylo azylové řízené vedeno v několika zemích zároveň.
„Dublinské nařízení stanoví pravidla pro určení členského státu příslušného k posouzení žádosti o azyl. Novým nařízením se tato pravidla zjednoduší a zkrátí se lhůty,“ uvádí Evropská rada.
Dohoda v celé EU zavede společné azylové řízení, které musejí členské státy dodržovat v případech, kdy lidé žádají o mezinárodní ochranu. Zjednodušují se procesní postupy a stanovují standardy pro práva žadatelů o azyl. Nařízení se také snaží bránit zneužívání systému, jelikož žadatelům ukládá povinnost spolupracovat v průběhu řízení s příslušnými orgány.
Azylová kapacita pro 30 tisíc lidí ročně
Zavádí se také povinné řízení přímo na hranicích, jehož účelem je rychle na vnějších hranicích Evropské unie posoudit, zda nejsou žádosti nedůvodné nebo nepřípustné. Osoby, na které se vztahuje azylové řízení na hranicích, nemohou vstoupit na území žádného členského státu.
Kvůli nutnosti provádět řízení na hranicích by měly jednotlivé státy dostatečně navýšit své azylové kapacity. Tato kapacita by měla stačit právě na výše zmíněných 30 tisíc migrantů ročně.
Co se bude dít dál
Reforma však ve výsledku nemusí takto vypadat, jelikož se zatím jedná pouze o návrh. Svou pozici nyní musí ještě schválit Evropský parlament a následně se musejí členské státy dohodnout s europarlamentem a komisí na finálním znění dohody. Do výsledné podoby tak mohou nakonec zasáhnout ještě evropské volby v příštím roce, jelikož je možné, že státy s parlamentem nakonec v brzké době společnou řeč nenajdou. Na výslednou podobu migrační reformy si tak musíme ještě nějakou chvíli počkat.
