Překládat neslyšícím Ukrajincům do znakového jazyka je velmi náročné, říká tlumočnice

Co vás vedlo k výběru povolání tlumočnice ve znakovém jazyce?
Byla jsem ovlivněna dvěma faktory. Prvním byla skutečnost, že můj dědeček a babička z tatínkovy strany byli neslyšící, a ten druhý, že tatínek je tlumočníkem znakového jazyka. Fascinovala mě možnost naučit se jazyk, který málokdo ze slyšících umí a rozumí mu.

To chápu. Co vás na této práci nejvíce baví?
Různorodost. Nikdy nevíte, kam vás tlumočení zavede. Stereotypní práce by pro mě byla naprosto ubíjející. Při tlumočení se dozvídám spousty zajímavých věcí z různých oblastí.

Co všechno obnáší naučit se znakový jazyk?
Protože jsem se se znakovým jazykem setkávala už jako malá holka, když k nám chodil dědeček a vlastně i další neslyšící domů, tak mi to těžké nepřipadalo. Spíš to bylo zajímavé. Vybavuji si, jak jsem asi jako desetiletá holka byla u babičky o prázdninách, učila se z knihy „Učíme se českou znakovou řeč“ a pak nutila tatínka, aby mě z toho zkoušel. Znakový jazyk je nicméně jako jakýkoli jiný. Naučit se ho není zas tolik těžké, horší je porozumět zpětné vazbě. Každý znakuje trochu jinak, jiným stylem, s jinou razancí, grácií. Chce to prostě cvik.

Myslíte, že se znakový jazyk může naučit každý?
Ráda bych řekla, že ano. Ale protože vedu i kurzy pro slyšící, tak se občas setkám s lidmi, kterým znakovka prostě nejde přes prsty. Jako by je neposlouchaly, měli je „ztuhlé a neohebné“. Abych upřesnila, u znakového jazyka je důležité dát si pozor na správné postavení prstů, tvar ruky, směr pohybu atd. Je to jako s cizími jazyky. Někdo na ně má hlavu, někdo ne.

Jakou školu jste vystudovala a kde jste získala potřebnou praxi?
Do Spolku neslyšících Plzeň jsem se dostala už na střední škole, na které jsme měli povinné praxe. Vybrala jsme si právě tuto organizaci, protože v ní tenkrát pracovali můj dědeček i tatínek. Po střední škole jsem se rozhodla, že půjdu na vysokou a zvolila si obor sociální práce, kde jsme měli znakový jazyk jako volitelný předmět. Poté následovala praxe ve spolku, kde mi pak nabídli i práci, nejdřív pracovníka v sociálních službách, pak sociálního pracovníka a nakonec k tomu i tlumočníka znakového jazyka.

Vzpomenete si ještě na úplné začátky tlumočení?
Nejprve jsem tlumočila jen sporadicky. Klienti si museli zvyknout a získat ve mně důvěru, protože ta je v téhle práci nejdůležitější. Pak už to šlo jak na drátkách. Tlumočila jsem řadu akcí, mezi nejzajímavější patřily tlumočení debaty s panem Drahošem před prezidentskými volbami před čtyřmi lety, pietní akty pro město Plzeň, živá vysílání z plzeňské radnice v době covidu, Fresh festival, Sportmanii, zprávy na TV ZAk...

V současné době tlumočíte mimo jiné i neslyšícím z Ukrajiny s pomocí ukrajinského překladatele, je to tak?
Do znakového jazyka tlumočím s ním, ale i bez něho. Když vypukl válečný konflikt, oslovila mě jedna naše klientka – neslyšící Ukrajinka, která žije v Česku již 12 let – zda bych nepomohla vyřídit potřebné věci jejím známým, kteří chtějí uprchnout do ČR. V březnu totiž ještě nebyli ukrajinští tlumočníci znakového jazyka dostupní tak, jak je tomu dnes po více než půlročním konfliktu. Tak jsme se domluvili, že ano.

A jak to přesně funguje?
Pokud mám k dispozici i kolegy tlumočníky do ukrajinského jazyka, jde o překlad z češtiny do českého znakového jazyka a z něj pak do ukrajinského znakového jazyka. Nicméně jsou i případy, kdy jsem s uprchlíky sama, takže jsem ráda, že jsem absolvovala šestihodinový kurz ukrajinského znakového jazyka a navíc mě kolegyně učí znaky, které jsou třeba. A když něco nejde, použijeme i překladač.

Co je podle vás při tlumočení neslyšícím uprchlíkům z Ukrajiny nejtěžší? 
Nutná je ochota porozumět si na obou stranách, nejen na té naší. Tlumočit neslyšícím Ukrajincům je velmi náročné zejména psychicky, vyžaduje to po vás daleko větší přípravu než u českých klientů. Navíc, pokud jim tlumočíme sami, jen znalost ukrajinského znakového jazyka nestačí. Kolikrát při vyplňování formulářů dostanete jen ten v ukrajinštině, a tak se hodí i znalost ukrajinštiny, ale to už byste se museli naučit další jazyk znakový i mluvený, na což už opravdu nejsou ani síly a ani čas. Porozumět mluvené ukrajinštině není tak těžké, ale u psané je to skutečně velmi náročné.

Jak jste zvládala svou práci v době covidu, kdy se musely nosit roušky?
Covid byl pro nás výzvou. Na tlumočnickou službu a na potřeby sluchově postižených se ze začátku zapomnělo. Řeklo se, že všichni budou povinně nosit roušky a respirátory. Ale že někteří sluchově postižení – tímto pojmem myslím neslyšící, nedoslýchavé či ohluchlé – potřebují vidět na ústa, aby mohli odezírat, to docházelo jen zainteresovaným osobám. I my jsme samozřejmě dodržovali nařízení, nicméně když jsme přišli do ordinace nebo na úřad a vše vysvětlili, nesetkali jsme se s nepochopením pro sundání ochranných pomůcek.

Jako alternativní řešení bylo možné nasadit štíty, že?
Ano, ale než byly štíty, tlumočili jsme dokonce párkrát i v přilbě, jakou můžete vidět u pořádkových sil. Štíty jsme dostali na testování od Západočeské univerzity v Plzni. Jejich nevýhoda je v tom, že se spousta znaků dělá na obličeji a kolikrát se stalo, že jsem do štítu narazila a odhodila ho. A také se zamlžil, když se přešlo z chladu do tepla. Je pravda, že valná část tlumočení se přesunula do on-line prostředí, ale byly situace, které se musely řešit osobně, například s neslyšícím seniorem, který neovládá moderní technologie atd.

Je podle vás osvěta, co se lidí se sluchovým postižením týče, dostatečná?
Myslím si, že ne. Pokud někde řeknete sluchově postižený, většina lidí si vybaví „jen“ neslyšícího, ale tak to není. Lidé se sluchovým postižením jsou i ohluchlí či nedoslýchaví, kterých je více než neslyšících. Uvádí se, že znakový jazyk u nás užívá 7 500 až 10 tisíc lidí, zbylých 490 tisíc sluchově postižených jej neovládá. Takže osvěta by se měla týkat nejen neslyšících a jejich specifických potřeb, ale i ostatních lidí se sluchovým postižením, myslím tím například titulkování či přepisy mluveného slova.

Vy sama se ale o tuto osvětu snažíte. Co pro to děláte?
Ve Svazu neslyšících a nedoslýchavých osob v ČR děláme osvětu prostřednictvím příběhů lidí se sluchovým postižením Jsem jedno ucho. Dosud vzniklo již 127 příběhů. V pondělí jsme na zahájení Mezinárodního týdne neslyšících pokřtili knihu Jsem jedno ucho 2022 se 22 z nich. Zajímavostí je, že jde o jedinou knihu v ČR, která je celá přístupná neslyšícím lidem, protože je přeložena do znakového jazyka.

Máme v České republice dostatek tlumočníků ve znakovém jazyce?
Jak kde. Závislé je to především na „koncentraci“ neslyšících. Například v Praze je jedna z největších komunit neslyšících, která potřebuje větší počet tlumočníků ať už v terénu, nebo on-line. Jsou místa, kde neslyšících moc není a vše zvládá jeden tlumočník, ale to jsou výjimky. Navíc s válečným konfliktem přibylo klientů, ale tomuto nárůstu počet tlumočníků neodpovídá. A vlastně ani před touto krizí jich nebylo dost. To dokázal už covid a období po něm.

Takže v posledních letech se poptávka po tlumočnících ještě zvýšila?
Ano, od covidu se skutečně poptávka po tlumočnických službách ještě zvýšila. Tlumočníků by mohlo být více, vznikl dokonce obor tlumočnictví znakového jazyka při škole v Hradci Králové. Avšak vyvstává zde jiná otázka: jak a kým budou financováni. Jde totiž o sociální službu, která musí být registrována a každý kraj má jiné podmínky pro síť poskytovatelů a počet úvazků. I nám by se v organizaci hodil další tlumočník, avšak momentálně to není možné.