Na Slovensko mohou od pondělí cestovat výhradně osoby s plným očkováním. Ostatní musí do karantény. „Dobrý den, pane řidiči, ukažte nám doklad o očkování,“ žádá nás slovenský policista asi 500 metrů za česko-slovenskou hranicí v Beskydech na Bílé. Vyžaduje digitální certifikát EU COVID, ten ale nemáme. A s národním certifikátem je problém.
Železná opona na česko-slovenských hranicích se ne a ne zvednout, řečeno s nadsázkou. Kvůli infekci COVID-19 je cestování za východní hranice komplikované již od zimy, navíc se stále mění podmínky, kdo může, či nemůže vstoupit do země. Od pondělí 19. července tak mohou na Slovensko bez dalších restrikcí cestovat jen očkované osoby, a to nejdříve 14 dnů po ukončení vakcinace. Všichni ostatní musí do čtrnáctidenní izolace, s výjimkou pendlerů či tranzitních řidičů.
Polovina Čechů nesmí na Slovensko
Na výlet, dovolenou, nákupy či pracovní cestu na Slovensku zatím musí zapomenout zhruba polovina obyvatel České republiky. K 19. červenci totiž bylo plně očkováno jen 4 236 071 našinců, v republice přitom žije 10,65 milionu lidí. Hranice je sice možno překročit i s PCR testem či úplně bez testu, v obou případech ale následuje povinná čtrnáctidenní karanténa.
Autor tohoto textu patří k očkované polovině národa, na hranicích tak neočekával velký zádrhel a k přechodu si vybral silnici č. 484 v Beskydech na trase Frýdek-Místek, Ostravice, Bílá-Konečná, Klokočov, Turzovka a Žilina.
„Kde domov můj, kde domov můj,“ pozpěvuji si na překrásné horské silnici v Beskydech směrem k hranicím. A pokračuji: „Nad Tatrou sa blýska, hromy divo bijú…“ Do 1. ledna 1993 to byla společná československá hymna, ten den se ale rozdělila na hymny dvě. A tady v beskydské obci Bílá-Konečná na doteku se slovenskou dědinou Klokočov se ten den spustily hraniční závory, posléze pak na horské samotě vyrostla nepěkná budova celnice a strážnice pohraniční policie. Celý areál dnes ostudně chátrá.
Na rozpadající se celnici kontrolu od Slováků nečekám, budovy stojí na českém území, tady cizí policisté nikoho kontrolovat nemohou. Hlídka čeká až zhruba 500 metrů za hranicemi v jedné lesní zatáčce, slovenská policie dokonce nový „checkpoint“ vybavila unimobuňkou.
Checkpoint v lese
Na „checkpoint“ v předstihu upozorňují dopravní značky, následuje stopka. „Dobrý den, pane řidiči, ukažte nám doklad o očkování,“ žádá mě slovenský policista. Na pomoc má dva statné vojáky Armády Slovenské republiky. Policista vyžaduje certifikát EU COVID, a to nejlépe v digitální podobě. Stačí mu prý i ten vytištěný, hlavně aby měl QR kód.
Aktuální vyhláška Slovenské vlády zveřejněná ve Věstníku vlády, která platí od 19. července šesti hodin ráno, ovšem podobu potvrzení o očkování žádným způsobem nespecifikuje. Podle vyhlášky se na vyzvání policie musím pouze „prokázat dokladem“, který potvrdí, že jsem absolvoval očkování. V případě dvoudávkové vakcíny pak musí od druhé dávky uplynout nejméně 14 dnů, v případě jednorázové dokonce 21 dnů.
Certifikát EU COVID jsem do auta nepřibalil záměrně, protože i české ministerstvo zahraničí uvádí, že na slovenských hranicích stačí národní certifikát. V češtině, angličtině či slovenštině. Navíc chci zkusit, jak čáru překonají třeba penzisté, kteří si nerozumí s chytrým telefonem a vyplňováním digitálních formulářů. Policistovi a vojákům proto nabízím národní certifikát vydaný Ministerstvem zdravotnictví České republiky, který jsem obdržel po druhé dávce ve Fakultní nemocnici Ostrava.
Policistovi se nelíbí už český státní znak v záhlaví lejstra, prý tam má být unijní emblém. A čtečka v jeho ruce QR kód vydaný českým ministerstvem neumí přečíst. „Je to určené jen na eurokódy,“ vysvětluje a pak dlouze zkoumá lejstro. Ptá se znova na digitální verzi, trvám však na tom, že předložený dokument by měl stačit. „Takový papír si může vyrobit každý sám. Jak mám věřit, že je to pravý dokument, asi vás pošlu do karantény,“ pohrozí dokonce. Nemyslí to asi úplně vážně, jen chce v pozici strážce hranic budit náležitý respekt.
Bez registrace nikoho nepustí
Asi po desátém pokusu aplikace v policistově mobilu z nějakých důvodů přece jen zareaguje a QR kód načte. „Certifikát je neplatný,“ oznámí ovšem čtečka a vzápětí i policista. Vypadá to na návrat do Česka, anebo dokonce na cestu do slovenské izolace. Když si však vzájemně odcitujeme novou vyhlášku z vládního věstníku, hlídka nakonec uzná, že mohu vstoupit na území Slovenska. „Česky přece umím, tak jsem si ten váš dokument přečetl, můžete jet,“ dodá muž zákona.
Vlastně nemohu, ještě je nutno zkontrolovat povinnou registraci, kterou Slovensko vyžaduje před vstupem do země prostřednictvím digitálního formuláře. Ukazuji proto hlídce zprávu v mobilu, kterou mi poslaly úřady: „NCZI: IVAN MOTYL Vasa registracia pri prichode zo zahranicia bola zaevidovana. Splnate vynimku za 14 dnovej karanteny. Nemusite absolvovat karantenu.“
Hranice se Slovenskem mezi Bílou-Konečnou a Klokočovem v Beskydech. Policie tady kontroluje i cyklisty, zda jsou skutečně plně očkováni. Povinná je i digitální registrace před vstupem do země. Zdroj: CNN Prima NEWS, Ivan Motýl
Hůře je na tom cyklista, kterého policie právě zastavila. Cykloturista z Polska se sice prokáže očkováním, schází mu ale slovenská registrace. Napřed nechápe, co po něm policie vůbec chce, nakonec s pomocí hlídky vyplní digitální formulář, trvá to více než patnáct minut. Policista mezitím zastavuje další automobily a dialogy se neustále opakují. Kdo se prokáže jen českým národním očkovacím certifikátem, musí strpět jistý druh nevole.
S evropským certifikátem to jde snadněji. Policista potvrzuje, že přeshraniční turistický ruch je stejně minimální, byrokracie na hranicích většinu lidí zastaví ještě před pomyslnou hraniční závorou. I když tu opravdová závora není, kontrola je otravná. A dohoda o schengenském prostoru tady v Beskydech opět dostává pořádně na frak.
Omezená svoboda na hranicích
Když požádám o to, zda si na hranicích mohu udělat pár novinářských snímků z průběhu hraničních kontrol, policista svolí velmi nerad. „Nás ale fotit nebudete,“ prohlásí rezolutně dvojice vojáků. Ptám se na důvod, slovenská armáda je teď přece na hranicích v roli veřejných osob. „Pokud nás vyfotíte, nikam vás nepustím. Anebo pošlu rovnou do izolace,“ oznamuje mi direktivně jeden z vojáků.
Poslušně sklopím mobil a nastartuji automobil. Jsou to nepříjemné chvíle a v hlavě mi začnou naskakovat všechny ty dávné buzerace, které jsem prožil na státních hranicích, než se Česká republika stala součástí schengenského prostoru. Píše se červenec 2021 a svoboda přeshraničního pohybu už opět není úplně samozřejmá, byť zatím jen v zájmu veřejného zdraví. Ale i tak je to docela hořké zjištění, jak snadné je hranice znova zavírat.
