Druhorepublikový prezident, který si své zvolení nepřál. Emil Hácha je jednou z nejkontroverznějších postav české historie. Někteří, v čele například s jeho předchůdcem Edvardem Benešem, mu zazlívali některé kroky za nacistické okupace a obviňovali jej z kolaborace. Druhý tábor naopak vyzdvihuje fakt, že se mu jako hlavě státu za cenu ústupků povedlo zachránit život stovkám studentů, internovaných 17. listopadu 1939, a příslušníků odboje. Ve svobodném světě se již Hácha obhájit nedokázal. Zemřel přesně před 80 lety, krátce po konci druhé světové války za zdmi pankrácké věznice.
„Hácha preferoval lidské před politickým, záchranu životů konkrétních lidí v drastickém čase před politickými deklaracemi. To pro něj bylo zcela příznačné,“ shrnul pro CNN Prima NEWS Josef Tomeš, historik z Masarykova ústavu a Archivu Akademie věd ČR a předseda Společnosti dr. Emila Háchy.
ČTĚTE TAKÉ: Na rakvi nesmí mít vlajku! Přítel TGM byl po válce viněn z kolaborace, radši spáchal sebevraždu
Velmi podobně to vidí také historik Vít Machálek. V knize Prezident lidskosti píše, že se Hácha snažil „sloužit celku a pomáhat jednotlivcům“. „Nebyl politikem, hlavou státu se stal proti své vůli a v politice vždy zůstal především člověkem. Platnost tohoto konstatování potvrzují a o lidskosti jako charakteristickém rysu prezidenta Háchy vypovídají svědectví bezpočtu lidí z jeho okolí,“ uvedl Machálek. Protože však Hácha působil zřejmě v nejtěžších letech minulého století, dostával se do těžkých morálních a existenciálních dilemat mezi větším a menším zlem.
Vážená osobnost první republiky
Hácha patřil mezi významné osobnosti Československa už od jeho prvních dnů. Jako rada Nejvyššího správního soudního dvora ve Vídni se v posledních měsících monarchie podílel na ustavení Nejvyššího správního soudu nového, československého státu. Ještě v roce 1918 se stal senátním prezidentem, o rok později jeho druhým, v roce 1925 pak prvním prezidentem.
„Funkce prezidenta Nejvyššího správního soudu byla v rámci systému první republiky velmi významnou a prestižní. V právnickém světě domácím i zahraničním byl tedy váženou postavou,“ uvedl Tomeš. Zároveň připomněl, že Háchovo jméno bylo známé také v kulturním světě. Jako básník a literární esejista, překladatel anglické beletrie, sběratel a znalec výtvarného umění navázal četná přátelství s předními umělci, například s básníky Antonínem Klášterským a Viktorem Dykem, s architektem Josefem Fantou nebo malířem Vratislavem Nechlebou.
Také v politickém světě nebyl neznámý, ačkoli žádnou politickou funkci nezastával. Z titulu svého úřadu stál mimo něj či nad ním, ale pozorně jej sledoval. „V nejvyšších politických kruzích první republiky i u obou předchozích prezidentů Masaryka a Beneše se těšil nesporné úctě,“ zdůraznil Tomeš. Připomněl také, že Masaryk v roce 1926 o Háchovi uvažoval také jako o možném předsedovi úřednické vlády. Širší veřejnosti byl ale spíše neznámý. To se však mělo změnit v listopadu 1938.
Zlomové rozhodnutí
Po abdikaci Edvarda Beneše 5. října 1938 stáli českoslovenští politici před těžkým úkolem – vybrat jeho nástupce, který by byl přijatelný napříč politickým spektrem a zvolitelný stávajícím parlamentem. Z toho důvodu se jejich zraky upíraly zejména na osobnosti mimo aktivní politiku, nezatížené stranicko-politickými střety a zápasy minulých let. Ve hře byl například zlínský průmyslník Jan Antonín Baťa, diplomaté František Chvalkovský a Štefan Osuský či prezident Akademie věd a umění Josef Bohuslav Foerster. Nejvhodnějšího kandidáta však našli až v Háchovi.
Ten zprvu nominaci na prezidenta odmítal. V 66 letech se těšil na důchod, cítil se unaven, poznamenán nedávnou smrtí manželky i zhoršujícím se zdravotním stavem v důsledku postupující aterosklerózy. „Státi se prezidentem v situaci pomnichovského Česko-Slovenska byla opravdu oběť,“ konstatoval Tomeš.
Prezidenta Nejvyššího správního soudu se snažili přesvědčit vrcholní politici, právníci i přátelé. Přijetím kandidatury by pomohl státu v již tak dost svízelné situaci, neboť pomnichovské Československo doslova bojovalo o přežití. „Na Háchu, hluboce věřícího katolíka, naléhal i pražský arcibiskup Kašpar, vyzdvihující jeho prezidentství jako národní a křesťanskou povinnost a oběť. Nakonec se Háchu podařilo přesvědčit a kandidaturu na prezidenta republiky se sebezapřením přijal. Tajně ovšem doufal, že při prezidentské volbě nedostane potřebný počet hlasů od slovenských poslanců a senátorů a nebude zvolen,“ popsal Tomeš.
Když v den prezidentské volby, 30. listopadu 1938, nepřišly do poledne z parlamentu do sídla Nejvyššího správního soudu žádné zprávy o jejím výsledku, Hácha projevil naději, že ho „ti Slováci přece jen zachránili“ a chtěl jít své nezvolení oslavit do svého oblíbeného bubenečského hostince Na Slamníku. Vzápětí však 21 dělových salv oznámilo, že byl právě zvolen třetím prezidentem Československé republiky. Hlasovalo pro něho 272 z 312 přítomných poslanců a senátorů při potřebné většině 178 hlasů.
Hácha skládá prezidentský slib. Zdroj: profimedia.cz
Drama v Berlíně
Prezidentem druhé republiky byl Hácha pouhé tři a půl měsíce. V nich si ale podle Tomeše, ačkoliv dříve nezastával žádnou čistě politickou funkci, nevedl špatně. Usiloval o zachování právního státu, o řešení problémů uprchlíků z pohraničních oblastí odstoupených Německu a především o zlepšení česko-slovenských vztahů. Proto o vánočních svátcích podnikl cestu na Slovensko. Setkal se také s předsedou autonomní vlády a šéfem Hlinkovy slovenské ľudové strany Jozefem Tisem. „Ten mu slíbil, že se bude snažit o zachování společného, fakticky již federalizovaného, státu. Svůj slib, jistě i pod německým nátlakem, nedodržel, a Hácha mu to nikdy neodpustil. Říkal, že kněz nemá být věrolomný,“ řekl Tomeš.
Tragickým vyvrcholením druhé republiky byla Háchova cesta do Berlína 14. března 1939. Prezident se domníval, že s Hitlerem jede projednávat situaci po odtržení Slovenska. Německý kancléř však nic netušícímu Háchovi řekl, že rozhodl o okupaci zbytku země, která měla začít 15. března v šest hodin ráno.
V budově Říšského kancléřství se odehrála neuvěřitelná scéna, když se nacisté snažili Háchu a ministra zahraničí Františka Chvalkovského přinutit k podpisu takzvaného berlínského protokolu. V něm měli čeští zástupci souhlasit s okupací a „vložit další osud českého národa“ do rukou Adolfa Hitlera. „Němečtí ministři byli nemilosrdní. Doslova honili pana Háchu a pana Chvalkovského kolem stolu, na němž ležely dokumenty, stále je přivádějíce zpět před ně, strkajíce jim pero do rukou a neustávajíce opakovati, že kdyby setrvali ve svém odporu, byla by Praha za dvě hodiny zničena německými letadly a to že by byl jen začátek,“ cituje historik Vít Machálek dobové dokumenty ve své knize Prezident lidskosti.
Politici po několika hodinách vzdoru dokument podepsali. Háchu situace vyčerpala natolik, že během jednání zkolaboval. I přesto ve vypjatých chvílích přesvědčil nacisty o úpravě formulace dokumentu. Nechal z něj vypustit zmínku, že jej podepisuje i jménem československé vlády a zodpovědnost tak vzal zcela na sebe. Tím dosáhl toho, že dokument byl z právního hlediska zcela neplatný, protože prezident republiky neměl k podpisu podobného dokumentu dle ústavy právo.
O několik týdnů později řekl spisovateli a novináři Karlu Horkému: „Českému historiku, doufám, bude kdy jenom příjemno, bude-li moci s klidným svědomím napsat: To jsme tenkrát neudělali my, to na vlastní účet spáchal jenom nějaký Hácha.“
Úkol číslo jedna
Další potupa pak na Háchu čekala následující den. Po odjezdu z Berlína zamířil Hácha zpět do Prahy, kde ho však čekalo nemilé překvapení. Na Pražském hradě na něj čekala německá delegace v čele s Hitlerem. Hlavu českého národa tak v sídle českých králů a československých prezidentů vítal okupant.
Při podpisu berlínského prohlášení Hácha v nejmenším nevěděl, jaké jsou další záměry Adolfa Hitlera s českým národem a s českými zeměmi. Dopoledne 16. března 1939 ho pak Hitler v Praze postavil před hotovou věc – vyhlášení Protektorátu Čechy a Morava, v jehož čele měl stanout jako „státní prezident“.
Hácha s Adolfem Hitlerem na Pražském hradě (16. 3. 1939) Zdroj: profimedia.cz
Zpočátku okupace měli tuzemští politici určitý autonomní a manévrovací prostor, později však tlak nacistů sílil a protektorátní politici museli častěji ustupovat. Jejich politika bývá označována jako retardační. Jinými slovy se Češi snažili zbrzdit a oddálit různá nacistická opatření. Vláda se také zapojovala do některých aktivit domácího odboje, například prostřednictvím premiéra Aloise Eliáše, který byl členem vojenské odbojové organizace Obrana národa. O rezistenčních aktivitách věděl a podporoval je také Hácha.
Jeho největší práce však spočívala v jednání s nacistickými představiteli ve věci propuštění studentů, které nacisté poslali do koncentračních táborů po uzavření vysokých škol v listopadu 1939. Jednalo se o více než 1 200 mladých lidí. Také díky Háchovým opakovaným intervencím u říšského protektora Konstantina von Neuratha bylo okolo Vánoc 1939 propuštěno několik desítek studentů. V následujících letech se domů vrátila drtivá většina uvězněných studentů. Řada z nich za to vděčila přímo Háchovi.
Prezident se však výměnou za propuštění vězňů musel často ohnout a splnit požadavky nacistů. Většinou se jednalo o pronacistické projevy k českému národu. Často v nich musel odsuzovat domácí i zahraniční odboj a prezidenta Beneše. V pozdějším období mu proslovy psával a vnucoval ministr školství a lidové osvěty Emanuel Moravec. Vyčerpaný a nemocný prezident je sotva dokázal přečíst.
Benešova „válka z kanape“
V prvních letech protektorátu udržoval Hácha konspirativně styky a politickou spolupráci s prezidentem Benešem a londýnskou exilovou vládou. Tu ukončila situace po Heydrichově příchodu do Prahy, kdy byl Hácha donucen vystoupit proti Benešovi a zahraničnímu odboji a zříci se jich. Zejména Háchův projev po atentátu na Heydricha (kterého Hácha bytostně nesnášel a o jednáních s ním podle Machálka hovořil jako o „polykání ropuch“) Beneše rozčílil, přestože musel vědět, že je vynucený v atmosféře masových nacistických represí. V proslovu po zabití nacistického pohlavára byl Hácha nucen atentát označit jako „zločineckou práci Beneše a jeho agentů“ a exilového prezidenta za „veřejného nepřítele českého národa číslo jedna“.
Beneš byl do roku 1941 v kontaktu i s protektorátní vládou, ale i s ní se dostal do sporu. Ta na jaře 1941 zvažovala, že podá demisi v reakci na nacistický zákaz bývalým legionářům sloužit ve státní správě (sám premiér Eliáš býval legionářem). Beneš to však odmítl a k jeho demisi vyzval až později, konkrétně poté, co Hitler zaútočil na Sovětský svaz. To ale zase odmítl Eliáš s argumentem, že Němci by se po neodůvodněné demisi mstili, a do Londýna vzkázal, že „revoluce se nejlépe dělá na kanapi.“
To autoritativního Beneše popudilo a Eliášovi to nikdy nezapomněl. Antipatie k Eliášovi, kterého nacisté v roce 1942 popravili, ho neopustila ani po válce. Při předávání válečných křížů vdovám příslušníků odboje jej odmítl předat Jaroslavě Eliášové, přestože těm nejvýznamnějším je prezident svěřoval osobně. Také tato historka podle Tomeše dokazuje, že Masarykův nástupce byl pravým opakem Háchy: politické vždy preferoval před lidským.
„Beneš byl samozřejmě vysoce profesionální a dlouholetý politik a státník. Myslel ale pouze politicky. Na nikoho, včetně svých nejbližších spolupracovníků, snad s výjimkou Hany (jeho ženy, pozn. red.), nebral žádný lidský ohled,“ popsal historik.
Lidská troska
Události po atentátu na Heydricha se nenávratně podepsaly na Háchově zdraví. Zejména zprávy o tvrdých represích proti českému obyvatelstvu a poprava jeho blízkého spolupracovníka Eliáše na něj dopadly velmi těžce. Totální fyzické i psychické vyčerpání, které způsobila nekonečná jednání s nacistickými představiteli, vedly k rapidnímu zhoršení jeho zdravotního stavu. Machálek popisuje, že v této době začalo být jasné, že Hácha fakticky není schopen výkonu prezidentské funkce.
S Machálkem souzní i Tomeš. „Háchova ateroskleróza a senilita pod tlakem událostí samozřejmě eskalovaly. Ačkoliv z pohledu dnešní doby nebyl až tak stár, nejpozději od roku 1942 se z něj stala lidská, fyzická i psychická troska,“ popsal v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
„Jak mi vypověděla jeho dcera Milada, Hácha se někdy probudil a nevěděl, kde je. Jednou spolu například seděli v parku lánského zámku, a Hácha se stále ptal, kde je Mišula, což byla fenka jeho dcery. A Mišula přitom celou dobu seděla před ním,“ uvedl Tomeš.
Kvůli nemoci Hácha zapomínal i na zcela obyčejné pojmy. „Přitom je hrozné, že jsem si tohoto stavu vědom. Už aby mě Bůh zbavil toho úřadování,“ měl Hácha údajně pronést. Myšlenky na abdikaci ale zatracoval s obavami, že by po něm na Hrad přišel pronacistický aktivista, jako byl třeba Moravec. Háchovi spolupracovníci také vzpomínali, že prezident v posledních letech často propadal do depresí a hovořil i o sebevraždě. Od ní jej však zřejmě zrazovala jeho víra.
Ponižování za mřížemi
V posledních dvou letech války se Hácha do politického života už téměř nezapojoval. Většinu času trávil v Lánech se svou dcerou a nejbližšími spolupracovníky, odpočíval a svůj úřad fakticky nevykonával. Prezidentská kancelář však stále Háchovým jménem intervenovala za zatčené Čechy. Jeho zdravotní stav se stále zhoršoval. Prezident doufal, že se dožije konce války a stihne předat post Benešovi. Po celé období války se totiž považoval za jeho zástupce. „Pozdrav Benešovi. Má to tady, jako to měl předtím,“ reagoval podle Machálka Hácha na zprávu o porážce Němců. Jen pár dnů po kapitulaci nacistů byl Hácha, zcela na pokraji fyzických sil, na zámku v Lánech zatčen.
Jedna z posledních známých fotografií Emila Háchy. Na snímku je s tehdejším protektorátním premiérem Richardem Bienertem. Hácha zemřel necelých šest měsíců po pořízení snímku. Zdroj: profimedia.cz
„Háchovo zatčení 13. května 1945 byl odporný akt. Člověka, který pomohl zachránit stovky lidských životů a který o sobě v té době už vůbec nevěděl, nechali odvézt do pankrácké věznice,“ popsal Tomeš. Prezidentovo zatčení bylo vykonáno na příkaz Václava Noska, komunistického politika a poválečného ministra vnitra. Je známo, že Beneš s Háchovým zatčením nesouhlasil. „To se nemělo stát. Měli ho nechat umřít v Lánech,“ měl prohlásit k Prokopu Drtinovi. Pro jeho propuštění ovšem nic neudělal.
Hácha byl evidován jako vězeň číslo 3844 a byl umístěn do cely číslo čtyři. Vězení bylo tvrdé, a pro člověka s podlomeným zdravím obzvlášť. Návštěvu úřady nepovolily ani jeho dceři, žádosti o převoz do sanatoria nebyly vyslyšeny. Ve vzpomínkách jednoho z pankráckých vězňů, které Machálek cituje, se dokonce objevují zprávy, že byl Hácha vězněn v cele plné vší, blech a štěnic, a občas jej bachaři ponižovali takovým způsobem, že jej vytáhli na chodbu a „z ochozů na něj močili“.
Ve vězení Hácha strávil jen 14 dnů. K lůžku umírajícího ještě stihl přiběhnout kněz, aby mu dal poslední pomazání. Emil Hácha zemřel 27. června 1945 večer, zřejmě na oboustranný zápal plic. Pohřeb se uskutečnil 30. června 1945 na Vinohradském hřbitově; pochován byl údajně ve vězeňském oděvu. Z rodiny se pohřbu mohla zúčastnit pouze Háchova dcera a její bývalý manžel (zakázána byla i přítomnost Háchovu bratrovi Theodorovi). Na poslední rozloučení dohlížela také řada uniformovaných i tajných policistů. O smrti prezidenta se veřejnost dozvěděla až 1. července z Rudého práva.
Věčná kontroverze
O tom, že Hácha zemře ve vězení, rozhodla v květnu vláda Národní fronty, kde zasedali i zástupci demokratických stran. „Zdrcující většina národa tento čin Národní fronty odsuzovala a Háchu litovala, neboť z vlastní zkušenosti rozuměla jeho chování za nacistické okupace a znala jeho zdravotní stav,“ napsal ve svých pamětech Háchův blízký spolupracovník Ladislav Feierabend, protektorátní ministr a po emigraci i ministr v exilové vládě.
Podobné hlasy však byly už v prvních poválečných letech a zvláště pak po komunistickém puči v únoru 1948 tvrdě potlačovány. Do učebnic dějepisu Hácha na 40 let vstoupil jako kolaborant s nacistickým režimem. Objektivně se na jeho osobu začalo pohlížet až po sametové revoluci, kdy bylo možné pokračovat v ideologicky nezatíženém historickém bádání a informace o činech protektorátního prezidenta se začaly volně šířit.
K nápravě reputace třetího československého prezidenta napomohla také Společnost dr. Emila Háchy. „V roce 2005 jsme uspořádali velkou a bohatě navštívenou konferenci v prostorách parlamentu. To byl takový přelom ve vztahu k širší veřejnosti. Významnou roli sehrálo i vydání Machálkových monografií (Prezident v zajetí, 1998; Prezident lidskosti, 2020) a sborníku k 70. výročí Háchovy prezidentské volby v roce 2008,“ popsal současný předseda spolku Tomeš.
Ačkoliv je dnešní pohled na Háchovo působení v čele státu v době nacistické okupace objektivní, stále se jedná o jednu z nejkontroverznějších postav české historie.
MOHLI JSTE PŘEHLÉDNOUT: Unikátní materiály o procesu s Horákovou jsou na webu. Pamětnice poskytla k výročí jedinečný dar
