Zdravotník: Nečekal jsem, že může být hůř. Ať si rebelové zkusí práci na covid oddělení

Trutnovsko je jedním z koronavirem nejzasaženějších okresů v České republice. Jak to v nemocnici na covidovém oddělení reálně vypadá?
Je to mazec. Je to opravdu tak, jak se říká. Neskutečný tlak na lůžka, lidé se nám na oddělení hrozně točí. Letos bylo jen u nás na jednom z celkem čtyř oddělení pro pacienty s koronavirem, které má 24 lůžek, hospitalizováno přes 180 lidí, což je za měsíc a půl neskutečně moc. Denně někdo odejde, buď jej propustíme, přeložíme na jiné oddělení, nebo zemře. A další zase přijdou. Je to pořád dokola a nějak to nepřestává. De facto máme pořád plno.

Co se stane, když vám dojdou lůžka?
Řešíme to překladem do jiné nemocnice, kde lůžko v tu chvíli je. Ale každého pacienta máme povinnost přijmout a zajistit, a pak hledáme, kam ho přemístit. Nemůžeme říct záchrance, že nemáme místo, ať jede jinam.

Je na to vždy dostatek personálu?
Někdy je nás na směně méně, ale i přesto si musíme umět poradit a zorganizovat práci tak, aby se dalo stihnout jak naše oddělení, tak i pacienti, kteří přijedou v sanitce nebo jsou posláni na příjem z ambulance. Kdy byl v práci opravdu klid, si snad ani nepamatuji. Stane se, že se sejde třeba i šest záchranek najednou. I na tak hrozných směnách ale musíme fungovat na 120 procent. Nejtěžší je, že takovou situaci si nenaplánujete a předem nepromyslíte plán hry. Musíme se rozhodovat za pochodu.

Konečně jsem po směně odešel z oddělení a najednou to ze mě spadlo, rozbrečel jsem se.

V takových dnech je asi důležité spolehnout se na tým...
Ano, kolegy považuji za svou rodinu, táhneme za jeden provaz. Na některých směnách jsem byl tak vyčerpaný, že jsem se jim skoro složil, i slza ukápla. Konečně jsem odešel z oddělení a najednou to ze mě padlo, rozbrečel jsem se. Bylo to v době, kdy na covidovém oddělení začal být hrozný tlak pacientů. Horšili se tak, že denně přijelo například dvakrát ARO, aby pacienta zaintubovali, nebo jich více zemřelo.

Je vám dvacet let, setkal jste se během pandemie koronaviru se smrtí poprvé?
Zažil jsem to na praxi, ale jen jednou během dvou let. Bylo to jiné, teď je to hrozný nápor. Denně někdo zemře, dá se říct, že jde o náš denní chléb. Ale bylo i pár dnů, kdy jsme měli klid. To třeba přímo nám na směně nikdo nezemřel, ale ostatním směnám jo. Na druhou stranu zase byly dny, kdy mi přišlo, že lidé umírají jen během naší směny. Byly to třeba dva nebo tři exity denně.

Jak jste to bral na začátku, než jste se s tím sžil?
Pro mě bylo nejhorší to první úmrtí na praxi. Ale na covidu jsem to časem přijal jako součást života, i když je to strašné. Někdy mě semele, když zemře někdo, koho jsem znal. Ale musím to přijmout a dostat se přes to. Pracuji v tom a budu se s tím setkávat.

Na podzim to byl masakr, říkali jsme si, že asi nepřijde nic horšího. Pak se to 26. prosince zlomilo

Berete to jako křest ohněm, když jste po střední škole začal pracovat hned na covidovém oddělení?
Je to křest ohněm, ale v životě bych neřekl, že se můžu tolik naučit. Učím se denně, vídám a zkouším nové věci, přijdu do styku s novými nemocemi, s novými přidruženými chorobami. Tolik zkušeností, které jsem nasbíral na covidovém oddělení, jsem za dva roky praxí nenabyl.

Byla pro vás horší druhá vlna pandemie na podzim, nebo je to horší teď?
Na podzim to byl masakr, ale říkali jsme si, že asi nepřijde nic horšího. Takže jsme to ještě zvládli. Pro mě se to pak zlomilo po 26. prosinci, kdy počty hospitalizovaných začaly ještě víc gradovat. Říkal jsem si, že už to horší být nemůže, ale může. Trvá to už dva měsíce a stále nekončí.

V současné době je ale Trutnovsko jeden z nejzasaženějších okresů, proto je i uzavřené. Je teď tedy ten dosavadní vrchol?
Možná, že to teď je ten bod, kdy je to nejvíc. Ale já to tak nevnímám. Během dvou měsíců to nepolevilo, takže nevím, jestli jsem si zvykl, že to je mazec, a přijal to za nějakou normu. Už si neumím představit klidnou směnu. Člověk si asi zvykne na všechno, i když jsou to opravdu náročné služby. Možná se to tak ale jen snažím brát, abych z toho nepřišel o rozum. Ale vlastně se do práce těším. I když jsme s kolegy unavení a vyčerpaní, snažíme se udržet si dobrou náladu, vymýšlíme zábavu, rádi si v práci i zazpíváme, a to nás drží nad vodou.

Přijde mi, že pacienti obecně se poslední dobou potýkají s horším průběhem nemoci, ale nevím, jestli je to britskou mutací.

V Česku se šíří britská mutace. Pozorujete u těchto pacientů jiné příznaky?
Pár pacientů s britskou mutací máme a spekuluje se, že je jich víc. Přijde mi, že pacienti obecně se poslední dobou potýkají s horším průběhem nemoci, ale nevím, jestli je to britskou mutací nebo čím. U spousty lidí se to ani nezkoumá.

Aktuálně je v Česku hospitalizovaných přes šest a půl tisíce pacientů s koronavirem a neklesají ani čísla nově nakažených. Viníte jako zdravotníci někoho z toho, že se situace nelepší?
Jsou lidé, kteří nedodržují opatření. Chápu, že pandemie trvá dlouho, ale rebelové by si měli jít vyzkoušet směnu na covidovém oddělení, třeba by změnili názor. Viděli by, jak někteří mohou skončit. Tu práci jsem si vybral a mám ji rád, ale chtěl bych, aby ji lidé neznevažovali a brali vážně.

Co vás motivuje, abyste pokračoval dál?
V práci mě motivuje můj tým. Také mě neskutečně podporuje rodina. Zároveň věřím, že se to zlomí a jednou přijde konec pandemie. Na druhou stranu si říkám, že nás to může s kolegy rozdělit, protože teď jsme poskládané sestry z různých oddělení. A nerad bych o ně přišel, protože v současné době jsem s nimi víc než s vlastní rodinou.