Sestry v akci Zdroj: Patrik Uhlíř
Pacienti, kteří bojují s koronavirem na ARO odděleních jsou často vděční za to, když jim sestřičky řeknou, že je uspí, strčí jim trubičku do krku, a oni si tak mohou odpočinout. Většina z nich je totiž ze snahy nadechnout se naprosto vyčerpaná. V umělém spánku je to pak ale 50 na 50, jestli se člověk probudí, nebo jestli se bude volat rodině, aby se přišla rozloučit. Často jde i o pacienty kolem 40 až 50 let.
„Od jara jsme měli jen dva týdny v listopadu, kdy z nás udělali postcovidové oddělení, abychom si trochu odpočinuli, pak se už nápor na lůžka nedal zvládnout, takže jsme opět covid oddělení,“ začíná své vyprávění sestra z ARO v krajské nemocnici, která své jméno ani nemocnici raději uvést nechtěla.
Oddělení má podle ní běžně 10 lůžek s tím, že jedno je vždy volné pro pacienty, kteří se například zhorší, nebo pro ty, kteří přijdou „z ulice“. Už několik týdnů mají neustále plno a jde o velmi těžké případy, které často končí bohužel smrtí.
Nemáme žádné lidi nad hrobem
„Při poslední směně jsme začínali na osmi pacientech, věkové rozmezí 40 až 70, tedy žádní lidé nad hrobem. Z osmi byli jen čtyři na umělé plicní ventilaci (UPV), ostatní čtyři byli při vědomí na neinvazivní ventilaci nebo na kyslíku,“ popisuje příběh z minulého týdne sestřička.
Příběhy z první linie
Příběhy z první linie se redakce CNN Prima NEWS rozhodla začít zveřejňovat na základě podnětů od sestřiček, lékařů, záchranářů i ostatních zdravotníků z českých nemocnic. Některé jsou přebírány i ze sociálních sítí - například od datového analytika Petra Ludwiga pod #zprvnílinie. Vše je publikováno s jeho souhlasem. Tímto těm, kteří své příběhy zveřejňují, děkujeme za odvahu a žádáme všechny zdravotníky, kteří by se rádi otevřeně podělili o své zkušenosti z terénu, aby se obrátili na redakci prostřednictvím mailu zpravy@iprima.cz.
„Během tří hodin jsme museli všechny čtyři pacienty z UPV uspat, zaintubovat a otočit do polohy na břiše, protože už byli naprosto vyčerpaní ze snahy se nadechnout. Musím říct, že jsem nikdy předtím neviděla takový výraz vděčnosti poté, co člověku řeknete: My vás teď uspíme a dáme vám trubičku do krku, abyste si mohla odpočinout,“ pokračuje dále sestra.
V umělém spánku je to 50 na 50
Právě situace, kdy jsou pacienti na plicní ventilaci, jsou podle ní jedny z těch nejsložitějších. Personál dopředu neví, zda bude pomoc úspěšná, nebo zda už se budou muset s pacientem rozloučit.
„To je pro mě nejhorší. Mluvit s těmi lidmi, když jsou na tom ještě relativně dobře, mluvit s rodinou. Jeden den odcházíte od člověka, který sedí na posteli a jí a druhý den přicházíte a ptáte se, kdo je ta nová paní,“ popisuje smutně sestra realitu v českých nemocnicích.
„Když je člověk v umělém spánku, je to 50 na 50, jestli se vůbec ještě vzbudí, nebo jestli budeme za pár hodin či dnů volat rodině, aby se přišli rozloučit,“ končí svůj příběh z první linie sestra.
Česko se s koronavirem pere od 1. března 2020, kdy byly zaznamenány první tři případy. Od té doby nemocnice přijímají nové a nové pacienty, řada z nich se vyléčila a šla domů, velká část z nich ale bohužel takové štětští neměla.
Koronaviru v kombinaci i s dalšími komplikacemi už v Česku za rok podlehlo více než 18 tisíc lidí. Naopak úspěšně se s nemocí popralo více než 960 tisíc. Hospitalizovaných je aktuálně stále kolem 5500 a toto číslo se už několik týdnů nemění. Pro to, aby měla země pandemii pod kontrolou, je podle odborníků třeba, aby na lůžkách v nemocnicích leželo maximálně 2000 lidí.
