Mělo by být spropitné v Česku povinné, jako je tomu často v zahraničí? Podle prezidenta Svazu obchodu a cestovního ruchu ČR Tomáše Prouzy by to bylo nešťastné. Zároveň by byl ale pro, aby lidé na účtence viděli, kolik peněz činí pět nebo deset procent dýška. A volá i po tzv. legalizaci spropitného, která by pomohla řadě lidí pracujících v restauratérském sektoru. Řekl to v rozhovoru pro CNN Prima NEWS.
Jak by mělo v Česku fungovat spropitné? Měl by si jej určovat zákazník, nebo jste zastáncem pevně dané sazby, například 10 procent, připočítávané k účtu, jako je tomu často v zahraničí?
Připočítávání mi přijde hodně nešťastné. Co by mně dávalo největší smysl, je ukázat lidem na účtenkách, co znamená 5, 10 nebo 15 procent, aby si to vůbec uměli představit. Jsme zvyklí zaokrouhlovat, ale tím, jak rostou ceny, stále zaokrouhlujeme na nejbližší částky. Třeba deset a někdy možná padesát korun, ale ono to nakonec znamená výrazně méně peněz, než kolik to znamenalo před dvěma nebo třemi lety. Když lidem ukážete, co vlastně znamená 10 nebo 15 procent, řada z nich dá víc.
Podle vás by pak číšníci a servírky dostávali více peněz?
Přesně tak. Když stál kdysi oběd například 120 korun, spousta lidí automaticky řekla: 150. Dnes ale stojí třeba 135 korun, ale lidé jsou pořád zvyklí zaokrouhlit na těch 150. Mají danou mez zaokrouhlování, na kterou jsou zvyklí. Mluvíme s řadou restauratérů a ti nám říkají, že lidé jim nechávají méně. Ale ne proto, že by šetřili, ale kvůli tomu, že rostou ceny v restauracích. Lidé ale mají pořád v hlavě cenu, kterou jsou ochotní platit. Personálu tak zůstává méně peněz než v minulosti.
Ještě krátce k té formě. Kdyby se začalo hovořit o změně pravidel, tedy že by se začalo připočítávat na účet, jako je to běžné na západě či severu Evropy, neobešlo by se to bez změny legislativy, že? Restaurace by si nemohly nastavit systém podle sebe?
To nejde. Na druhou stranu i v Americe, kde je tohle zvykem, pořád můžete říci: „Ne, zaplatím vám méně.“ Spropitné má být o dobrovolnosti. Je to ohodnocení kvality služby, jak si ji člověk užil. To, že fungují různé psychologické aspekty, jak postrčit lidi, aby dali více, je součástí byznysu. Ale nutit někoho, aby povinně zaplatil 10 procent, i když třeba není spokojený, mi přijde špatně.
Mluvíme s řadou restauratérů a ti nám říkají, že lidé jim nechávají méně.
Jste zastáncem legalizace spropitného. To pro personál restaurací bývá citelný příjem a mnohdy může být i vyšší, než činí jejich mzda. Podle českých zákonů to však není uznatelný příjem. Proč je to podle vás nutné změnit?
Hned ze dvou důvodů. Prvním je ochrana zaměstnanců, aby měli jistotu, že mohou spropitné vykázat ve svých oficiálních příjmech. To jim pomůže, když jdou žádat o úvěr. Jednali jsme o tom s bankami a ty by z legalizace spropitného byly velmi nadšené, protože by najednou měly větší možnost půjčovat peníze lidem, kteří pracují v restauracích. Zároveň jde o další příjem, který se bude jednou počítat do výpočtu důchodů a různých sociálních dávek. I z tohoto pohledu je potřeba, aby stát zapomněl na svoji nelásku ke spropitnému. Aby se zachoval jako celá řada jiných zemí, kde jde o oficiální příjem, samozřejmě s nulovou sazbou daně. Bylo by to někde zapsané na papíře a existoval by jasný a férový obrázek toho, kolik si lidé vydělají.
Jak by se dalo spropitné zlegalizovat? Stačilo by opsat nějaký zahraniční model nebo vás napadá nějaká unikátní česká cesta?
Česká cesta by byla velmi podobná rakouské, která říká, že jde o součást příjmů zaměstnance. Na rozdíl od mzdy se to daní nulovou sazbou daně z příjmu a neplatí se z toho sociální a zdravotní pojištění. Je to jedna stručná věta do zákona, kterou se můžeme inspirovat. Prostě důležité má být to, že ze mzdy platíme všechny zákonné odvody a spropitné jsou peníze navíc určené jako odměna pro číšníky, kadeřnice a pro kohokoliv dalšího. Tady musí být jasně daná nulová sazba daně z příjmu a osvobození od sociálního i zdravotního pojištění, aby zaměstnanci skutečně zůstalo 100 procent spropitného.
Již druhým rokem jsou české restaurace a nejen ty zasaženy pandemií koronaviru. Co by restauratérům, potažmo jejich personálu, mohlo v tuto chvíli ještě pomoci?
Celému segmentu gastronomie by pomohla ještě jedna věc – aby firmy mohly dát do nákladů, když jdou zaměstnanci na pracovní oběd. Řadu z nich by to prostě inspirovalo k tomu, aby se potkali nad jídlem místo nad kávou v kanceláři. Z pohledu celkových daňových příjmů by to nepřineslo žádné zásadní propady.
